Architektura by měla působit radost

Rozhovor Filipa Landy se Svatoplukem Sládečkem

Málokterý český architekt dokáže tak originálně reagovat na zadání a místní kontext jako Svatopluk Sládeček. Jeho „figurky“, domy atypických tvarů a charakterů, jsou pro zasvěcené publikum dobře známé včetně svérázných přezdívek, kterými disponují. Kromě konceptu figurkativní architektury jsme s ním též hovořili o inspiraci modernismem, o architektuře jako jedné z podstatných oblastí kultury a o hledání původu radosti, kterou některé stavby bezděky působí. Ihned po pořízení rozhovoru jsme se vydali na vlastní oči přesvědčit, jak tyto aspekty zohledňuje jedna z jeho prvních realizací, vila na Barbořině v Kroměříži.

V minulosti jste v několika přednáškách zmiňoval, že vám chodí anonymní dopisy obsahující výtisky různých časopisů. Má tato historka nějaké rozuzlení?

Rozuzlení přišlo zrovna před pár týdny. Dopisy nám posílal jeden pán z Rakouska, který v roce 2007 navštívil naši výstavu v Českém centru ve Vídni. Naše práce ho zaujala, a tak se rozhodl u nás objednat projekt na rodinný dům. Dopisy byly jakýmsi poťouchlým způsobem jeho komunikace, kterým si nás chtěl postupně připravit. Nedávno nám přišel celou věc zadat a omlouval se, že netušil, že příprava projektu bude trvat dalších patnáct let.  

Studoval jste průmyslový design, poté jste přestoupil na architekturu. V praxi se ale dosud věnujete různým přesahům, jako jsou divadelní scénografie, výstavy, náhrobky či sochařská díla, na nichž jste příležitostně spolupracoval s Mariem Kotrbou. Odkud pramení tento váš zájem?

Všechno pramení z mé představy o architektuře, jakou by měla být a co všechno by měla zahrnovat. Absolvoval jsem stavební průmyslovku, kde jsem poznal, jak mizerná je u nás úroveň stavební výroby, navíc v realitě osmdesátých let. Věděl jsem, že v žádném případě nechci na techniku. Byl jsem se v rámci dnů otevřených dveří podívat na fakulty architektury v Brně i v Praze a jejich tehdejší stav mi nahnal hrůzu. Rozhodl jsem se tedy stavařinu opustit a přihlásit se na UMPRUM na obor design. O něm jsem totiž málo věděl a domníval jsem se, že jde o činnost svobodnější a méně závislou na prozaické realitě stavební výroby. Po úspěšných přijímačkách jsem strávil rok v ateliéru národního umělce Zdeňka Kováře, což sice byla tak trochu stalinistická výchova, nicméně jsem se naučil modelovat a vytvářet tvarové kompozice. Když přišla revoluce, stávkový výbor, jehož jsem byl členem, sídlil v ateliéru architektury Josefa Svobody a Ladislava Vrátníka. Velmi mě oslovily studentské projekty rozvěšené po stěnách ateliéru, protože šlo o zcela odlišné věci, než jaké jsem znal z průmyslovky a ze dnů otevřených dveří na technických školách. Řekl jsem si, že takhle by to šlo a rozumím tomu lépe než designu. A hlavně se díky změně poměrů otevřela možnost snadného přestupu na jiný obor. Zašel jsem za profesorem Vrátníkem, že bych u něj chtěl zkusit studovat architekturu, a on mě rovnou přijal.

Vraťme se ještě k vaší představě o architektuře, kterou jste zmínil v úvodu předchozí odpovědi.

Tak především: architektura je neoddělitelnou součástí kultury. Bez kultury architektura nedává smysl – stala by se z ní jen tupá hmota, která sice může uspokojit základní potřeby člověka a ochránit ho před vnějším prostředím, ale to je tak všechno. A co je to kultura? Určitě existuje více teorií, ale já se přikláním k definici, kterou v knize Idea kultury uvádí britský literární vědec Terry Eagleton. Termín kultura pochází ze zemědělství a znamená pěstovat či kultivovat. Skrze tyto činnosti se zdokonaluje společnost a člověk sám – a přesně to by měla architektura dělat. Proto ji nepovažuji za technickou disciplínu, protože technika vylepšuje jenom dílčí věci. Dokáže člověku přidat určitý životní komfort, ale vůbec se neptá, jestli je komfort potřeba. Technika produkuje postupy, které popírají ty předchozí, a neustále vylepšuje něco, co už není potřeba vylepšovat. Podstata domu se přitom nemění. Samozřejmě mezi domem ze začátku 20. století a domem ze začátku 21. století můžeme spatřit v technických parametrech výraznější rozdíl než mezi stavbami ze začátku 19. století a ze století šestnáctého. Ale stále jde o stejnou hromadu kamení nebo cihel, ve které je v létě chladno a v zimě teplo, protože ji dokážeme vytopit. V zásadě jde pořád o stejný objekt a i dnes se dá bydlet v tom domě z 16. století. Tak jakápak technická disciplína! V architektuře jde o úplně jiné věci. 

Často reflektujete skandinávskou architekturu a modernismus. Proč jste si modernistickou architekturu oblíbil a jak přesně se to projevuje ve vaší práci?

Nejdřív bychom si museli vydefinovat, co to je, moderní nebo modernistická architektura, a jak s těmito pojmy zacházet. Ale zjednodušme si to a řekněme, že v období mezi světovými válkami vznikla architektura, která se výrazně liší od všeho, co jsme mohli vidět v předchozích epochách. Klasická architektura vycházela z antiky: jednoznačně se na ni odkazuje románský sloh, dokonce i gotika svým způsobem čerpá z římské antiky, renesance a baroko pak s antickými odkazy pracují naprosto cíleně v praxi i na teoretické úrovni. A architektura 19. století se zase odkazuje na tyto předchozí slohy.

Modernistická architektura na to jde jinak. Sice také není úplně bez odkazů na minulost – Le Corbusier se například odvolává na středověk nebo až na starověké civilizace –, ale nedrží se žádných zavedených slohů. Před modernou se architekti museli odkazovat k něčemu staršímu, aby byli srozumitelní. Určitými pravidly se museli řídit především v případě veřejných a sakrálních budov. Modernistická architektura naopak přinesla možnost dovolit si lecjakou drzost, která se k ničemu neodkazuje. V tom cítím obrovskou svobodu.

Nedávno jsem konečně dočetl knihu Jana Michla Tak nám prý forma sleduje funkci (VŠUP Praha, 2003). Ne že bych s ním ve všem souhlasil, on je k modernismu ve výsledku mnohem kritičtější než já – ale souhlasím s jeho tezí, že otcové zakladatelé modernismu nechtěli skvěle vyřešit funkce a uspokojit zadavatele, ale chtěli opravdu přinést nový sloh. A já jim to nemám za zlé. Na začátku 20. století proběhla strašlivá válka a architektům došlo, že starý společenský systém fatálně selhal. Zároveň už v 19. století existovaly technické vymoženosti jako ocelový skelet, různé rozvody a instalace a modernisté uvažovali asi takto: když už máme domy plnit všemi těmito novotami, dělejme to aspoň tak, jak sami chceme. Přestaňme obkreslovat maloměšťácké figury a ozdoby a začněme se vyjadřovat svobodně. To byl velký přelom. Ve své tvorbě se tedy snažím odkazovat k domům z doby vzniku moderny, ale na druhou stranu se například nesnažím důsledně řídit pěti body moderní architektury. Vždycky jsem se snažil skloubit požadavky stavebníka se svou představou o architektuře. Dnes už připouštím, že zadavatel neví všechno, někdy ví dokonce velmi málo, a také při návrhu domu vždy počítám s tím, že časem může změnit majitele nebo své využití. Každá stavba musí v čase umožnit změny. Když vedle těchto požadavků položím svou vlastní představu o architektuře, nikdy z toho nevyleze modernisticky čistopisná stavba. Výsledek vždy zůstane jaksi podivný, ale mně to nevadí.

Vyrůstal jste ve Zlíně, kde vás fascinovaly přístavky baťovských domů. Projevuje se i toto jako inspirace ve vaší tvorbě?

Do zájmu o modernismus se promítá celá moje životní zkušenost. Důležitou roli určitě hraje dětství strávené ve Zlíně. A ještě větším zastáncem modernismu jsem od svých třiceti let, kdy se začala projevovat má poměrně vážná nemoc – v jiné než moderní době už bych dávno nežil. Umím tedy ocenit, jaké má tato doba přínosy, a citlivěji vnímám vzestup společnosti. Je neuvěřitelné, co všechno dnes lidstvo dokáže a jak je naše civilizace přes všechny své špatné vlastnosti úspěšná. Přes různé krize a lapsy se vždy dokáže vzpamatovat a vytvořit něco lepšího.

Téměř před dvaceti lety jste přišel s výstavou Figurkativní architektura pro začátečníky a od té doby pojem figurkativní architektury rámuje celou vaši tvorbu. Co je jeho podstatou?

Figurky jsem objevil bezděky. Vždy mě oslovovaly utilitární objekty v průmyslových areálech nebo na periferiích, s jednoduchým, ale výrazným vzhledem, obrysem, figurou – která však nebyla plánovaná. Při vlastním navrhování se mi tyto stavby začnou vynořovat z podvědomí a ovlivňovat mé přemýšlení o prostoru. Zásadní jsou pro mě dva momenty. Zaprvé: v prostředí, kde neexistuje vyspělá stavební výroba – a takovou zemí dnes bohužel Česká republika je –, vám jedině figura pomůže vtisknout stavbě jedinečný charakter, který se při různých škrtech v rozpočtu neztratí. Jestliže všechno vsadíte na důmyslné řešení styku pevného materiálu a skla, snažíte si posléze poradit s tepelnými mosty a nakonec zjistíte, že metr čtvereční opláštění bude stát trojnásobek, než by musel, riskujete, že vám to stavebník v rozpočtu škrtne a máte po parádě. Figurkativní architektura je vůči tomu odolná, velmi těžko jí lze ublížit. I když na dům nalepíte 20 centimetrů polystyrenu, figura se nevytratí. Zadruhé mě fascinuje, že všechny ty zvláštní tvary dokázaly vzniknout jaksi samy od sebe. Existuje nějaký neviditelný kořen architektury nezávislý na tvůrci. Kolektivní podvědomí, na které se lze napojit a čerpat z něj.

Také jste se v minulosti zmínil, že figurka je pro vás formou komunikace s veřejností...

Zavedl jsem si termín „architektonické publikum“, které je pro mě důležité, i když se jedná o dosti nepočetnou skupinu lidí. Souvisí to opět s pojetím architektury jako integrální součásti kultury. Kulturní scéna bohužel netvoří jednotnou scénu a je atomizovaná – sám se kromě architektury zabývám divadlem, mám také řadu přátel z literárního prostředí, ale podobné překryvy jsou absolutně nepočetné. Zatímco divadelní publikum u nás představuje možná statisíce lidí, o architekturu se zajímají spíše jednotky tisíc. Přesto architektonické publikum existuje, což mimo jiné dokazuje fakt, že náš ateliér funguje dvacet let a stále se dokáže uživit – byť nejde o žádný velký byznys. Mockrát jsem se chtěl na celou architektonickou praxi vykašlat, ale vždycky se našli lidé, kteří od nás architekturu chtěli a byli ochotni nad ní přemýšlet. Takových lidí je ale v Česku žalostně málo.

Z jakého důvodu u nás není zájemců o architekturu více?

Domnívám se, že problém bude složitější a ani jej nelze zjednodušit na otázku vkusu. Jsme poměrně přetechnizovaná země plná utilitaristických pragmatiků a ještě na začátku minulého století jsme byli výrobní periferií Rakouska-Uherska. Češi možná nejsou příliš ochotni kultivovat sami sebe, pracovat na sobě, natož na rozvoji společnosti.

Vaše figurky často dostávaly svérázná jména, jako např. Torzo, Láhev, Sfinga, Květák, Větrník, Robot nebo Pulec, který se dokonce realizoval ve třech různých obměnách. Mám ale pocit, že v poslední době už se podobné názvy u vašich domů neobjevují. Znamená to, že koncept figurkativní architektury opouštíte?

Původně v tom nebyl žádný úmysl – začal jsem si zkrátka své realizace fotit a postupně jsem fotky pojmenovával. Nakonec jsem je seskládal do již zmíněné výstavy a trochu v žertu shrnul pod pojem figurkativní architektury. Konkrétní jména vznikala různě: některým projektům jsme začali spontánně přezdívat v kanceláři, třeba název Monitor vznikl na základě tvaru papírového modelu. Někdy s pojmenováním přišel třeba stavitel, jako v případě domu Sysel. Je pravda, že už dlouho jsme žádnou stavbu nepojmenovali, možná už nám to přišlo trochu trapné, možná jsou v poslední době figury méně výrazné a přibylo domů, které tak charakteristické rysy nemají.

S redakcí za chvíli navštívíme Sfingu neboli vilu na Barbořině v Kroměříži. Rozlišujete rodinný dům a vilu? Čím se liší?

Určitý rozdíl v obou pojmech vidím. Vila je objekt, který by si měl vystačit sám v přírodním okolí. Měl by pojmout širší rodinu nebo oslavu větší skupiny přátel. Může kolem sebe mít dva hektary pozemku nebo nějaký lesopark, může se snadno přestavět třeba na školku. Však nejhezčí mateřské školy sídlily ve znárodněných vilách. Rodinný dům je určité minimum, někdy i větší minimum, které má ale vždy vztah k ulici a sídlu, ve kterém se nachází.

Při stavbě rodinných domů je nejdůležitější zadání. Když jsme loni dělali rozhovor na toto téma s Jánem Stempelem a Janem Jakubem Tesařem (viz ERA21 #04/2022), popisovali svůj systém práce s klienty, které nejprve nechají písemně formulovat své představy o budoucím bydlení a teprve poté vyrážejí na pozemek. Máte také nějakou svou metodu?

Práci se stavebníkem nijak zvlášť systematizovanou nemám. V začátcích své samostatné praxe jsem zkoušel připravit dotazník, který pro mě ale moc nefungoval. S klienty se zkrátka bavím a postupně spolu přicházíme na ideální způsob spolupráce. Musím odhadnout, jak moc jsou v problematice zorientovaní. Zda už mají se stavbou domu nějaké zkušenosti nebo z jakého důvodu vlastně chtějí stavět. Pohnutky ke stavbě domu mohou být velmi rozmanité. Někdo se chce odstěhovat z města na vesnici, někomu se rozroste rodina, jinému naopak někdo umře a on zdědí nemovitost k rekonstrukci nebo už nechce zůstávat v místě, kde předtím bydlel... Někdy musíme stavebníkovi významně pomoci naformulovat zadání, někdy naopak přijde člověk s poměrně přesnou představou o stavebním programu. Často ale zjistíme, že jen opakuje schémata, která sám zažil. Ani jeden z těchto přístupů není špatně a s každým lze pracovat.

Architekti mají často tendenci své klienty vychovávat a částečně jim vnutit svůj pohled na věc – protože mají pocit, že sami vědí nejlépe, co by měl klient vlastně chtít. Jak se účinně tomuto typickému nešvaru bránit a na druhou stranu jak moc vycházet přáním investora vstříc? Kde je hranice, jaká přání lze akceptovat a jaká třeba už ne?

Komunikace s klienty by měla být oboustranná. Musíte se s nimi shodnout na hodnotách. Můžete je přesvědčit, ať starý dům nebourají, protože v něm vidíte kvalitní řemeslo a novostavba nebude o mnoho lepší. Ale i já jako architekt můžu uznat jejich argumenty, což se už několikrát stalo.

Zajímá nás především klient, který je ochoten přemýšlet a jde se za námi poradit. Který ví, že může při vší skromnosti dostat i něco víc než jen čtyři stěny a uprostřed dveře. A koneckonců i ty čtyři stěny a dveře lze poskládat tak, aby se v nich uživatel cítil dobře. Máme výhodu, že v poslední době už za námi chodí poučení klienti, kteří zhruba vědí, co od nás mohou čekat. Až se sám divím, kolik lidí už nám svěřilo svou důvěru.

Udržujete se svými klienty kontakt? Sledujete, jak vaše domy uživatelsky fungují i po letech, případně jak se vyvíjejí?

Někdy to jde, někdy ne, některé domy už změnily své majitele. Nedávno jsem se byl podívat na dům Pulec III v Lipůvce a po deseti letech u něj přibylo parkovací stání tvořené pororošty vystrčenými ze svahu, přesně podle našeho projektu. Tenkrát už na dokončení objektu nebyly peníze, ale nyní ho majitelé realizovali dle původního záměru. Zkušenosti jsou různé, ale ty dobré asi převažují.

Existují v architektuře rodinného bydlení nějaké současné tendence? Jan J. Tesař na toto téma psal disertační práci a v již zmíněném rozhovoru z loňska vyjadřuje domněnku, že za posledních sto let se mnoho nezměnilo a hlavní tendencí je už od doby vzniku vily Tugendhat oblíbené klišé o propojení exteriéru a interiéru.

Požadavky na stavební program se skutečně moc nemění. Možná proto, že lidé nevědí, co mají chtít nebo co by mohli chtít. Sem tam se setkáváme se zvláštními požadavky, jako je malířský ateliér, kancelář nebo ordinace. A téměř vždy při návrhu přemýšlím, jak dům připravit na změnu účelu nebo jak ho v budoucnu rozdělit na více jednotek.

Určitým trendem poslední doby jsou pak energetické požadavky. Ani ty ale nemají dopad na základní principy architektury. Vezměte si například baťovský domek mojí babičky ve Zlíně. Jenom co já jsem na světě, čtyřikrát se v něm vyměnil systém vytápění. Nejdřív tam byla kamna, pak etážové topení na uhlí, potom vafky, teď je tam plynový kotel a za chvíli tam možná bude tepelné čerpadlo. Ale stále je to ten samý dům.

Přesto je dnes ke splnění norem zapotřebí stále více složitých technologií, které mnohdy zbytečně zatěžují rozpočet a následně způsobují rychlé morální zastarávání stavby. Jak se na tento problém díváte? Nesvazuje technokratický tlak na splnění potřebných energetických parametrů tvůrčí potenciál architekta?

Dostáváme se k něčemu, čemu náš topenář pan Herman říká technologická perverze. Nemám nic proti úsporám energií, nicméně technologie jsou jen určitou dovedností navíc, skrze niž nelze dohánět výhody správné orientace domu na pozemku nebo rozvahu nad velikostí prosklení. Dnes se setkáváme s tvrzením, že přehřívání je větší problém než vytápění, ale je potřeba si uvědomit, že léto u nás stále trvá 2,5 měsíce, přičemž rok má měsíců dvanáct. Jako modernista nemohu nic namítat ani proti polystyrenu, koneckonců ten je z 90 % tvořen vzduchem. Ale přijde mi absurdní, když se energie spoří tím, že se celý dům obalí dalším materiálem. Vždyť i jeho výroba je energeticky náročná. Polystyren má nevýhodu, že moc dlouho nevydrží. Za dobu životnosti domu ho musíte nejméně třikrát obnovit. A do toho musíte započítat všechny externality – výroba, doprava, lešení, likvidace. O úsporách energie přidáváním materiálu mám vážné pochybnosti.

Další kapitolou je BIM. S projektováním v tomto prostředí máme čerstvou zkušenost. Dříve se veškeré rozvody vešly do 30centimetrového podhledu. Projektanti v BIM, aby si ulehčili práci a hezky se vyhnuli křížení instalací, si na každou vrstvu přidají 20 cm. Každé patro jim rázem skočí ze 30 na 60 cm a na pěti patrech jsou o 1,5 metru výš. Ty zbytečné kubíky stavební hmoty nejsou energeticky náročné? Nehledě na to, že velikost stavby rozhoduje o její ceně.

Tohle všechno říkám na obhajobu architektury, protože ona ve skutečnosti nic nestojí. Stejné množství materiálu můžete uspořádat buďto dobře, anebo jen banálně nahromadit stavební hmotu bez jakékoli architektonické kvality. Za obojí zaplatíte stejně.

Jak vnímáte současné české legislativní prostředí – normy, vyhlášky, stavební zákon? Má současná legislativa negativní vliv na vaši práci?

Problém není v legislativě, ale v pracovnících na úřadech. A v tom, co jsem před chvílí řekl na adresu technologií. Stavební povolení lze napsat na půl stránky a existují úřady, které to svedou. Na druhé straně máme úřady, které na osm stran okopírují normy a svá předchozí rozhodnutí. Co je sakra komu po tom, zda máte ve vlastním domě zábradlí? Proč by to měl hlídat stavební úřad?

Bývalý šéfredaktor tohoto časopisu Osamu Okamura v jednom poměrně třaskavém rozhovoru říká, že stavět nový dům na předměstí a přispívat tak k růstu suburbií a s nimi spjatých ekologických i ekonomických hrozeb je neudržitelné a v jistém smyslu dokonce sobecké. Souhlasíte s ním?

Jak se to vezme. Sobecké také může být stavět byt v bytovém domě, pokud jej nepotřebujete a máte ho jako investici. Záleží na stylu života. Jestliže člověk žije sám, pracuje ve městě, kde přes den chodí na schůzky a večer jde na premiéru filmu nebo vernisáž, pak na party, ráno přijede do města autem a večer se nechá dovézt taxíkem zpět do domu na předměstí, tak to samozřejmě sobecké je. Ale jestliže žena pracuje z domu a muž pracovně jezdí po celé Moravě a zajišťuje dohled nad technickými zařízeními, mají tři děti, ve volném čase chodí na procházky se psem a jednou za měsíc si zajedou do divadla v okresním městě, tak to už sobecké není. Uznávám, že stavba rodinného domu na vlastním pozemku je jedním z nejprimitivnějších způsobů osidlování planety Země. Padesát rodinných domů může být uspořádáno do špatné urbanistické struktury, ale také může vytvořit hezkou ulici a náves. Padesát bytů s jedním vchodem a schodištěm lidem nikdy nenabídne takové zázemí jako rodinný dům. Pokud ho obývá například sochař a má v něm i ateliér, tak má právo mít vlastní dům. A také v každé životní etapě mohou člověku vyhovovat jiné podmínky. Řada měst má solitérní nebo řadové rodinné domy kolem historického jádra – Uherské Hradiště, Kroměříž, Benešov, Kutná Hora. Nesouhlasím ani s výrokem architekta Romana Kouckého, že města se mají stavět do středu a do výšky. Každý hektar unese určité množství lidí. Pokud necháte bydlet 200 lidí nad sebou, potřebujete někam zaparkovat auta, musíte příslušně nadimenzovat sítě, sehnat zdroj tepla... Nemám na to žádná data, ale nejefektivnější je prý řadová zástavba. Intuitivně mám pocit, že je to pravda. 

Máte nějaké historické vzory, ke kterým vzhlížíte? Které architekty obdivujete?

Dost se to u mě v průběhu času mění. V době svého studia jsem vzhlížel ke klasické moderně. Jak se mění doba a společenský kontext, může pro dnešní studenty moderna představovat něco úplně jiného, než co znamenala pro naši generaci. Měl jsem také období intenzivního zájmu o Alda Rossiho, kterého lze považovat za jednoho z praotců figurkativnosti. U Rossiho následně studoval Michiel Riedijk a to je figurkativec par excellence. Samozřejmě mám rád Le Corbusiera. Docela dost děl těchto architektů už jsem viděl, ale rád bych ještě na vlastní oči více poznal některé stavby Alvara Aalta.

Poslední otázkou bych se rád vrátil na začátek. Kromě toho, že má být přirozenou součástí kultury v nejširším slova smyslu, co pro vás architektura znamená ve vztahu k vlastní tvorbě?

Jediná moje mantra poslední doby říká, že hlavním námětem architektury je působit radost. Nic jiného ani dělat nemůže, vše ostatní zmůžou jiné disciplíny. Aby vám neteklo za krk nebo aby vám bylo teplo? To vyřeší stavební inženýr. Radost ale nevyřeší. Radostí ale nemyslím pocit ve smyslu zábavy – laciného showbyznysu, který vás na chvíli uspokojí a následně pomine. Radost je něco, co přetrvá. Návštěva stavby od Le Corbusiera nebo dřevěného zahradního altánu u vily od Karla Kotase v Bystřici pod Hostýnem jsou pro mě vždy ryzím zdrojem radosti. Vezměte si budovu Mánesu od Otakara Novotného v Praze – kdykoli ji vidím v kontextu Vltavy, proniká mnou čirá radost. Jistě, ten dům má velká okna, kterými uniká teplo. No a co? Tak tam dejte lepší sklo. Ale radost ničím nenahradíte.

No a pak jedu kolem dnešního běžného developmentu – a věřím, že do těch domů neteče a že z nich neuniká teplo –, ale bohužel namísto radosti cítím jenom zmar... Nemůžete zachraňovat svět tím, že přestanete stavět rodinné domy a budete si myslet, že děti v Africe díky tomu zbohatnou, nebo že se díky tomu ochladí planeta. Můžete ale vytvářet radost tady a teď a to je, myslím si, podstata architektury.

Rozhovor proběhl 13. července v Brně.

Svatopluk Sládeček (*1969, Zlín) absolvoval SPŠ stavební ve Zlíně a VŠUP v Praze, od roku 1988 obor design a v letech 1989–1994 architekturu u Ladislava Vrátníka a Petra Keila. V roce 1995 založil vlastní studio New Work se sídlem v Brně. Je autorem konceptu tzv. figurkativní architektury, kterou uplatňuje především u rodinných domů. Své dílo prezentoval na několika výstavách, je také držitelem několika ocenění a čestných uznání. Byl editorem ročenky Česká architektura 2007/2008. Od roku 2017 vyučuje na Fakultě architektury VUT v Brně. www.newwork.cz