Lázeňský transformer.  Vestavba multifunkčního sálu do dvorany Císařských lázní v Karlových Varech

Petr Hájek, Martin Stoss, Nikoleta Slováková / Petr Hájek Architekti

Multifunkční sál vznikl vestavbou do dvorany neorenesančních Císařských lázní z roku 1895, jednoho ze symbolů karlovarského lázeňství. Vestavěná konstrukce stojí na šesti ocelových nohách a památkově chráněné budovy se jinak nedotýká. Všechny soudobé zásahy jsou tak jasně přiznané a reverzibilní, aby mohly být kdykoli v budoucnu lehce demontovány. Díky pohyblivé výšce se může hlediště rychle proměnit na konferenční nebo taneční sál, který vyžaduje plochou podlahu. Jeviště je vybaveno posuvnou akustickou stěnou a polohovatelnými panely, které dokážou prostor přizpůsobit nejrůznějším zvukovým požadavkům. Konstrukce připomíná červeného transformera, který navazuje na strojní estetiku lázeňského provozu a přetváří dvoranu do nové funkce.

Plachetnice v lahvi

Jaroslav Zeman

 „Práce architekta může být zhodnocena a plně uznána až po vlastní realizaci. Sebekrásnější projekty jsou pro společnost užitečné teprve tehdy, dostanou-li formu hmotné skutečnosti.“ (Osvald Döbert)

Historický kontext

Císařské lázně byly postaveny v letech 1893–1895 z iniciativy balneologa a městského radního MUDr. Karla Bechera na místě barokního pivovaru. Projekt v duchu francouzské renesance zpracovala věhlasná vídeňská kancelář Ferdinanda Fellnera a Hermanna Helmera, která krátce předtím ve Varech dokončila nové městské divadlo. Honosná neorenesanční budova disponovala na svou dobu unikátním technickým řešením – jednalo se o jeden z nejmodernějších lázeňských provozů na světě. Přímo do vestibulu bylo možné vjíždět kočáry, a kdo nechtěl pěšky stoupat do patra, mohl dokonce využít prosklený hydraulický výtah.

Od roku 2010 budova lázní figuruje na prestižním seznamu národních kulturních památek. Je tudíž škoda, že již od počátku projekt rekonstrukce této výjimečné stavby nepočítal s obnovou původní funkce, a neméně udivující je, že součástí památky není sousední rašelinový pavilon, který tvořil nedílnou funkční složku tohoto pozoruhodného komplexu a v současné době trestuhodně chátrá.

Z nouze ctnost

Výchozí pozice pro autorský tým z ateliéru Petr Hájek Architekti ve složení Petr Hájek, Nikoleta Slováková a Martin Stoss nebyla rozhodně jednoduchá, což bylo dáno především tím, že investor vestavby byl jiný než v případě rekonstrukce hlavního objektu, kdy se na této pozici postupně vystřídalo město Karlovy Vary a Karlovarský kraj. Jedním z hlavních požadavků tak bylo nezasahovat do historického objektu s ohledem na odlišného vlastníka a určitou roli sehrály samozřejmě i zájmy státní památkové péče. Již od počátku se zároveň počítalo s multifunkční náplní, mj. pro filmové projekce, konference, pro potřeby Karlovarského symfonického orchestru, jednoho z nejstarších těles v kontinentální Evropě, či pro různé společenské a kulturní akce. Při pohledu na sál (třebaže stále ne zcela dokončený) lze ovšem s klidným svědomím konstatovat, že se ateliér s tímto nelehkým zadáním i komplikovanou situací vypořádal jednoznačně se ctí. 

Kontextuální konverze

Sám autor Petr Hájek v této souvislosti poznamenává, že práce na projektu byla „jako stavět plachetnici v lahvi“ a někdy bývá vestavba označována také poněkud nadneseně jako „červený transformer“ nebo „červený krab“. Ačkoli zde byla zvolena metoda kontrastu, za kterou se nepříjemně často skrývají nepříliš zdařilé intervence a nedostatek invence, v tomto případě dopadla na výbornou. A nepřehlédnutelná je paradoxně právě i kontextuální rovina. Ta souvisí s původní funkcí původně nezastřešené dvorany, do které podzemním tunelem vjížděly vozíky naplněné horkou rašelinou ze sousedního pavilonu. Do konkrétního patra byly vytaženy hydraulickým výtahem a po vnějších galeriích byly ojedinělým systémem distribuovány pod podlahou do jednotlivých koupelen. Právě tuto industriální rovinu akcentuje i zvolené odvážné technicistní řešení vestavby, které tak alespoň vzdáleně vytváří aluzi na původní využití tohoto prostoru, což podtrhuje i doslova monumentální vzduchotechnika a nápaditě zvolená výrazná červená barevnost. Když si opět vypůjčíme slova hlavního autora, Petra Hájka: „Zvolená červená barva je archetypální s mnoha dalšími přesahy. Reprezentuje vzrušení a emoce, ale i strojovou estetiku konce 19. století.“ Zmíněný historický kontext vhodně dotvářejí i nově vztyčené původní černé litinové sloupy, působící takřka jako sochařská stafáž. Z hlediska památkové péče je pak velkou devízou zvoleného řešení reverzibilita, kdy je možné vestavbu kdykoli rozebrat a přestěhovat jinam. Tolik tedy ke kontextu.

Mimo to je však třeba ocenit i originální ztvárnění vestavby, která je neobyčejně variabilní, a co je nejdůležitější: postrádá při pohledech ze všech stran hluchá místa. Navíc disponuje osvěžujícím důrazem na kvalitní detail, a to navzdory tomu, že pro stavbu byly využity běžně dostupné a nijak nákladné materiály. Díky pohyblivé výšce se může současně hlediště proměnit na konferenční nebo taneční sál. Inovativní jsou i zvukové vlastnosti sálu, vybaveného posuvnou akustickou stěnou a polohovatelnými panely. Netradičně je řešen také prostor podsálí s šesti ocelovými nohami nesoucími samotnou konstrukci, určený pro rauty a společenská setkání. Pomyslnou pihu na kráse představuje pouze nevzhledné šedé zábradlí zamezující vstupu k ocelovým nohám s kónickým opláštěním. To však není chyba autora, ale zásah vyšší moci v podobě bezpečnostních norem, které „bezpečně“ dokážou umrtvit i sebelépe řešený prostor.

Pozitivně je třeba také hodnotit to, že autor nakonec rezignoval na původně zamýšlené ponechání odhaleného zdiva fasád dvorany a rozhodl se je nakonec omítnout. Tento v současnosti nebývale módní, takřka „chalupářský“ přístup, odhalující kámen, dřevo i zdivo, který ze záhadného důvodu bývá právě architekty považován za citlivý k historické materii i duchu stavby, je nejen ahistorický, ale často i esteticky kontraproduktivní. Neboť je to právě kontext kráčející ruku v ruce s kontrastem, který této osobité stavbě dává její neobyčejnou svěžest a lapidární sílu.

Dobře zvládnutých konverzí historických staveb je u nás, na rozdíl od zahraničí, bohužel stále jako šafránu. A i ty, které je možné označit za povedené, mívají mnohdy bolavá místa – za všechny lze jmenovat liberecké lázně či Chrám chmele a piva v Žatci. Je tudíž dobrou zprávou, že sál Císařských lázní zdařilou konverzí nepochybně je, stejně jako nedávno dokončená ostravská galerie PLATO od KWK Promes Roberta Konieczného (viz ERA21 #06/2022). Lze tedy doufat, že obdobných staveb, které nejsou pouze samoúčelnou exhibicí, ale vyznačují se zároveň respektem ke svému okolí, bude jen přibývat.

Autorovo velké poděkování patří Janu Konůpkovi a Vladimíru Lokajíčkovi z NPÚ, ÚOP v Lokti a Miloši Bělohlávkovi z příspěvkové organizace Císařské lázně za zpřístupnění a erudovanou prohlídku sálu i lázní.

Jaroslav Zeman (* 1978, Liberec) je liberecko-pražský kunsthistorik. Vystudoval dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Působí jako památkář a specializuje se na dlouho opomíjené architektonické dědictví českých Němců. Spoluzaložil platformy Liberec-Reichenberg.net a Jablonec-Gablonz.net.

WunderŠém

Jaroslav Wertig

V roce 1969 jsem se narodil do Františkových Lázní. Byl to zvláštní svět. Město, ve kterém každý den byla neděle. Lidé promenádující se v oblecích na pozadí drolícího se obrazu monarchie. Město lázeňských manželství, páralovského existencionalismu a tesilkové dekadence.

Po listopadu 89 jsme se všichni opájeli iluzí, že jen navážeme na předúnorové tradice a ztracená světovost se do našich lázní vrátí. Přes slibné začátky se ale intenzivní lázeňský život a ekonomická prosperita nevrátily. A tak se bez smilnící třídy pracujících spíše než hájemstvími hédonismu staly lázně místy hluboké nostalgie, retrospektivní romantiky a realitních spekulací.

Karlovarské Císařské lázně by mohly vyprávět. V roce 1891 přišel s myšlenkou reprezentativního lázeňského zařízení světové úrovně radní MUDr. Karel Becher; o rok později zastupitelstvo koupilo bývalý měšťanský pivovar. Toho samého roku vypracoval vídeňský ateliér Fellner & Helmer situační plán se dvěma alternativami nové lázeňské budovy. V dalším roce proběhla demolice pivovaru a byla vytyčena hrubá stavba. Na jaře 1895 byl objekt slavnostně otevřen. Původně předpokládané náklady byly překročeny zhruba o čtvrtinu, ale již během prvního roku provozu se vrátily! Císařské lázně se okamžitě a natrvalo staly ikonou a etalonem lázeňského luxusu a noblesy. Po téměř stu letech provozu se přestaly využívat k poskytování lázeňské péče. Pak se zde vystřídalo kasino a několik dalších nájemců s různými záměry. Bez úspěchu. Záměr umístit sem expozice městského muzea a zázemí lázeňského symfonického orchestru se stal na více než desetiletí předmětem politických tahanic. Když už fyzický stav opuštěné budovy nedovoloval další odklady, byl připraven projekt její rekonstrukce. A protože byla památkově chráněná, měla to být rekonstrukce poctivá, důkladná a nákladná. Prioritou byla záchrana objektu. Programem schváleného projektu pak mělo být muzeum sebe sama. Další nedělní pokojíček v našem památkářském protektorátu, kam se budeme z našich nevzhledných předměstí o svátečních dnech pod vedením proškolených kustodů chodit pokorně krčit před krásnou a vznešenou minulostí. A budova, která se narodila v překotném tempu, aby vyzařovala krásu a generovala bohatství, se měla stát další institucí na kapačkách subvencí do kultury a památek.

Taková rekonstrukce ale nedávala smysl. Jak už to u nás bývá, dobré věci se dějí spíše navzdory procesům, než že by byly jejich logickým důsledkem. Bývalá hejtmanka intervenovala do už hotového projektu rekonstrukce s požadavkem ověřit možnost umístění koncertního sálu, byť v limitované podobě. Postupně se vize koncertního sálu modifikovala na víceúčelový. Kolokvia, které mělo požadavek prověřit, se zúčastnil Petr Hájek. Ten prostor konfrontoval se svými zkušenostmi s realizací multifunkčního sálu v Litomyšli a auditoria podobného měřítka DOX+ v Praze. Přišel s koncepcí, která konvenovala investorům, památkářům i projektantům rekonstrukce lázní. Dokázali se do ní zamilovat i političtí rivalové, a tak záměr přežil i střídání garnitur. Bývalý primátor už ve funkci hejtmana pak osobně realizaci zaštítil. Kdo znáte situaci v Karlových Varech, víte, že slovo zázrak není v takovémto případě nijak nadsazené.

 V šibeniční době a v mezních podmínkách vytvořil Petr Hájek vizi jakéhosi technicistního šému, který by snad pomohl exkluzivně vypreparovanou zdechlinu lázní provozně oživit. Absurdní je, že k legitimizaci záměru a obhájení práva vstoupit do substance Císařských lázní sloužil argument, že to bude naprosto autonomní svébytná konstrukce volně postavená na dno technologického atria, jejíž největší ctností z pohledu památkářského bylo, že se bude dát „kdykoli odstranit“ bez zásahů do historických konstrukcí. No nezní to zvrhle? Ale zabralo to! Multifunkční vestavba se zrealizovala.

Přestože se hodně hlasitě deklaruje inertnost soudobé intervence, spojitost mezi ní a architekturou Císařských lázní existuje. V tvorbě ateliéru Petra Hájka nelze nepostřehnout romantické tendence odvolávající se k poetice ocelových konstrukcí. Někdy až skoro ke steampunkovým reminiscencím, jako u jeho soutěžního návrhu na lávku Holešovice–Karlín z roku 2017. Patrné je to i u prezentace školních projektů utopického města Galegion v roce 2020. Ale nejpregnantnější spojitost je patrná u zpracování konstrukčně objemového skeletonu Slovenské národní galerie, prezentovaného v Československém pavilonu benátského bienále architektury v roce 2016. Nutkání hrát si současnými způsoby se subtilní tektonikou ocelových konstrukcí, jejich akcentace červenou barvou a polotransparentními výplněmi se v Císařských lázních šťastně potkaly se svým podvědomým zdrojem – architekturou fin de siècle. Technooptimistická architektura belle époque vděčí za svoji exaltovanost a vzepjatost právě litině a oceli. Tehdy ještě většinou skryté v útrobách, v krovech nebo pod fládrováním. Ale už se pomalu emancipující jako legitimní estetická platforma.

 Centrální atrium Císařských lázní bylo původně vyplněno ocelolitinovým mechanismem zavážejícím rašelinou naplněné vany do jednotlivých koupelí. A tenhle mechanismus nahradil Petr Hájek mechanismem novým, jakýmsi hudebním strojkem. (Mimochodem ani architektura jako hudební instrument není pro Hájka úplně novým tématem, viz např. ERA21 #01/2023.)

 Bohužel tato spojitost není dokonalá. Fakt, že se vestavba úzkostlivě deklaruje jako autonomní objekt, a především způsob a okolnosti, za jakých do procesu rekonstrukce lázní vstoupila, neumožnily hlubší provázanost s architekturou hostitele. A tak se nad červeným skvostem suverénně opanovávajícím prostor nezištně klene ocelový krov zastřešení atria. Je to sestra, která má stejnou DNA jako konstrukce auditoria pod ní, ale obě se tváří, jako že o sobě nevědí.

Užší provázanost koncertního sálu s původní budovou také problematizuje řešení vstupu do něj. Není velkým okenním portálem na hlavní podestě, jak by se logicky nabízelo, ale o patro níž, dvěma bočními distancemi mezi věží monumentálního schodiště a podkovou atria. Bohužel hlubší revize koncepce požárněbezpečnostního řešení už nebyla za daných okolností možná.

 Zrovna tak se může vtírat otázka, proč se fasáda atria, rytmizovaná řádem oken, nestala součástí koncertního sálu. Proč se koupelny za jejími okny nestaly jeho lóžemi nebo balkony? Konkrétně tato otázka přestane provokovat v momentě, kdy celou dvorní fasádu úplně zakryje plánovaná posuvná akustická draperie. Do té doby bude kompaktní a bohužel – oproti přání architekta – vyčištěná omítka pozadím, před kterým exceluje křehkost nové ocelovky. Bude nám krásně lhát o zbytnělé, přeurčité, předimenzované, přeopatrnělé a těžkopádné současnosti. Organičtější propojení koncertního sálu s Císařskými lázněmi by znamenalo úplné přeprogramování budovy a koncepce její rekonstrukce. K tomu už z mnoha důvodů nemohlo – a pokud by to ohrozilo i její financování, ani nemělo – dojít.

Přesto se v Karlových Varech, propadajících se už více než sto let do čím dál hlubší provinčnosti, stalo něco naprosto mimořádného. Po dlouhých letech zde vznikl soudobý architektonický klenot nadregionální úrovně. Asi to není důsledek sofistikované strategie sázející na Bilbao efekt. Ale moc bych Varům přál, aby byl. A přál bych jim, aby ho dokázaly využít.

Jaroslav Wertig (*1969, Cheb) absolvoval Fakultu architektury ČVUT v Praze u profesora Ladislava Lábuse. V roce 1997 se stal partnerem kanceláře A69 – architekti, kterou o tři roky dříve založili Boris Redčenkov a Prokop Tomášek. Ateliér je držitelem mnoha prestižních domácích i mezinárodních ocenění. Jaroslav Wertig se kromě architektonické praxe věnuje i publikační, popularizační a pedagogické činnosti, byl např. editorem ročenky Česká architektura 2002/2003. Od roku 2011 vede ateliér na mezinárodní škole architektury ARCHIP v Praze. www.a69.cz

________________

místo stavby: Mariánskolázeňská 2, Karlovy Vary; účel stavby: konverze dvorany lázní na multifunkční sál; autorský tým: Petr Hájek, Martin Stoss, Nikoleta Slováková / Petr Hájek Architekti (Praha);  spolupráce: Petr Vlček, Martin Vondrášek / AVT Group (akustické řešení a audiovizuální technologie), Martin Matoušek, Robert Nos / GRADIOR TECH (konstrukce sálu); investoři: Karlovarský kraj, statutární město Karlovy Vary; projekt: 2019; realizace: 2023; kapacita sálu: 330 diváků; foto: Petr Polák

Ateliér Petr Hájek Architekti založil v roce 2009 po rozpadu uskupení HŠH architekti Petr Hájek (*1970, Karlovy Vary), absolvent Fakulty architektury ČVUT v Praze a Školy architektury AVU v Praze. Mezi nejvýznamnější realizace ateliéru patří například zvířecí krematorium Věčná loviště u Žižic (2021), rekonstrukce vodárenské věže na Letné v Praze (2018, viz ERA21 #04/2020), dostavba Centra současného umění DOX+ (viz ERA21 #03/2018) nebo Krkonošské centrum environmentálního vzdělávání ve Vrchlabí (2014, viz ERA21 #01/2014). www.hajekarchitekti.cz