V krátkém experimentu nazvaném architektonické vzdělávání se musíme ptát: Jak dlouho ještě vydrží ateliérový model? Otázka se týká přímo podstaty naší činnosti. Při pomyšlení na ateliér má člověk tušení konce. Od pozdních šedesátých a raných sedmdesátých let, kdy byl tento výukový model vynalezen a kdy byl na vrcholu rozkvětu, do situace zasáhly mnohé vlivy. Přesto dnes stále tvrdohlavě a bezmyšlenkovitě pokračujeme v této „nové” tradici. O ateliéru uvažujeme jako o centru architektonického vzdělávání. Je však dále udržitelné? Kolik podmínek se v architektonickém vzdělávání změnilo od doby, kdy byl tento postoj formulován? Je možné dnes najít jiný přístup, který by lépe vyhovoval okolnostem, s nimiž se dnes musíme vyrovnávat?

Dům s renesančním jádrem stojící na úpatí zámeckého kopce v bývalé židovské čtvrti v Mikulově prodělal za svou existenci desítky přestaveb a operací, přesto si dokázal udržet středověkou pitoresknost. Naposledy byl rekonstruován pro potřeby penzionu. Štajnhaus nebyl jen projekt, Štajnhaus byl proces, jenž spočíval v postupném odkrývání jednotlivých vrstev, prostorů a překvapivých souvislostí a v hledání hranice, do jaké doby se lze vrátit a kdy už se vydat po nové cestě. Dům je zachován jako organický celek, ve kterém se prostor a tvary vzájemně prolínají, stejně jako se prolínají historické prvky s moderními, na míru navrženými detaily. Část domu slouží jako soukromý prostor majitele. Pro hosty je k dispozici pět pokojů, kdy každý z nich má svou specifickou atmosféru, obnoveny byly také vinný sklep a přilehlý dvorek.

Myšlenka postavit v Sazovicích kostel vznikla ještě před druhou světovou válkou, ale teprve před šesti lety se k ní Sazovičtí vrátili a založili Spolek pro stavbu kostela. Ten je umístěn v přirozeném těžišti obce a jeho geometrie je založena na půdorysu kruhu o poloměru 16,8 metru, jenž vychází z archetypu svatováclavské kaple v katedrále sv. Víta v Praze. Kruh lze zároveň chápat jako tečku, místo zastavení, spočinutí a usebrání. Architektonický koncept pracuje se slupkou základního válcového objemu a formuje ji, jako by byla z papíru. Jednotlivé stěny jsou naříznuty okny, kterými proniká boční světlo dovnitř kostela a měkce tvaruje jeho vnitřní prostor. Kostel má tři nadzemní podlaží – hlavní kruhovou loď a dva kůry – a suterén se společenským zázemím.

Problematický vztah odborné i laické veřejnosti k architektuře vzniklé za minulého režimu byl v poslední době již na více místech artikulován. Odráží se v kauzách souvisejících se sekundárními zásahy, přestavbami a demolicemi architektury a výtvarného umění té doby, v uměleckých intervencích i nejnovějším odborném výzkumu. Asi největší pozornosti se dostává tématu panelových sídlišť, ale na řadu přicházejí i další realizace. Mladá generace veřejně vystupujících autorek a autorů, mnohdy výrazněji nezatížená osobní zkušeností s předlistopadovým režimem a střízlivě reflektující společensko-politickou a kulturní situaci porevoluční, je již schopna nahlížet toto období objektivně a kriticky jej hodnotit. Architektuře i umění té doby se pomalu začíná dostávat pozornosti odborníků a přestávají být neviditelné a apriori odmítané. V mnoha případech jsou dokonce i východiskem či inspiračním zdrojem pro tvorbu současnou.

Náš svět se skládá ze vztahů (sociálních, ekonomických…) a prostředí, v němž se odehrávají a které jim tvoří podmínky. Mnoho politiků se však soustředí jen na vztahy a prostředí buď nevnímá, nebo řeší pouze jeho nutnou údržbu. Neuvědomují si, že kvalitní prostředí udržuje a přitahuje lidi. Investice do kvalitního prostředí se – slovy dneška – „vyplatí“...