Připravit se na rozhovor se třemi osobnostmi, které představují rozdílné generační a tvůrčí pohledy na architekturu, nebylo snadné. Mužská větev klanu Lasovských nás přivítala na pražských Hřebenkách, kde společně vybudovali dům a vlastně celou zdejší enklávu. Nejstarší nás pozval ke stolu, prostřední přinesl zákusky a nejmladší uvařil kafe. Z krátkého rozhovoru se vyklubala zanícená dvouhodinová debata o povolání architekta stejného tvůrčího jména v rozdílných dobách.

Když jsme poprvé požádali „první dámu“ české architektury o „rodinný“ rozhovor o architektuře, dostalo se nám důrazného odmítnutí. Prý se doma o architektuře nebaví. Následovalo pár dlouhých telefonátů a vysvětlování a nakonec jsme se jeden sobotní podvečer setkaly – profesorka Alena Šrámková, její dcera Magdalena Hlaváčková a vnučka Magdalena Hlaváčková ml. – v jejich domě v Jenštejně a povídaly si o tom, jak se předává architektonická profese z generace na generaci.

K mezigenerační diskuzi jsme pozvali zástupce tří generací etablovaných ve třech různých dekádách po roce 1990. Nejstarší generaci zastupuje Michal Kohout, který zakončil studia architektury ještě před rokem 1989, ale samostatnou praxi začínal v devadesátých letech. Střední generaci reprezentuje Roman Brychta, jenž se s kanceláří Projektil etabloval po roce 2000. Nejmladší generace začínající po roce 2010 je v debatě zastoupena hned dvakrát, neboť Markéta Mráčková a Ondřej Chybík představují dva odlišné přístupy k praxi, plynoucí z dnešních možností architektonické profese.

Když jsme před třemi lety připravovali téma Stavět ve městě (ERA21 #02/2016), začínala jsem editorial slovy Ivana Kolečka, že přijede-li do města a vidí jeřáby, je to pro něj znamení, že jsou tam potřeba architekti. Slovy pana profesora si, s dovolením, vypomůžu i nyní. Ivan Koleček dlouhá léta působil na brněnské fakultě architektury a dodnes organizuje workshopy pro své bývalé studenty. Vždycky říká, že si spoluprací s mladými lidmi doplňuje energii, ale ta výměna samozřejmě probíhá oboustranně.

Zabírají jednu třetinu rozlohy České republiky, přesto jsou pro mnohé neviditelné. Odehrávaly se v nich zásadní okamžiky naší historie, přesto jsou svým způsobem zapomenuté. Často jsou za Sudety považovány pouze příhraniční oblasti při severní straně hranic, ale ve skutečnosti lemují prakticky celou zemi a zasahují i do jejího vnitrozemí. Během padesátých let 20. století zde došlo k nenávratné likvidaci posledních reliktů původního osídlení. Co zde zůstalo a která místa nám můžou ještě vypovědět něco o naší minulosti?