V neděli 25. března zemřel ve věku 91 let významný brněnský architekt, profesor Ivan Ruller. Poslední rozloučení se konalo ve středu 4. dubna v kostele sv. Augustina v Brně. S laskavým svolením profesora Vladimíra Šlapety jsme otiskli jeho smuteční řeč.

Vážení smuteční hosté,
přišli jsme se rozloučit s naším vzácným přítelem, vynikajícím českým architektem Ivanem Rullerem.
V útlém dětství byl svědkem, jak tento prostor na počátku třicátých let vyrůstal, a později ho i s tatínkem, stavitelem kolonie Nový dům, často navštěvoval. Je zasvěcen sv. Augustinovi a ten hlásal, že základním principem a smyslem lidské existence je autonomie lidské svobody. Osobní svoboda nás emancipuje. Svobodná volba je jediným rozhodujícím činitelem našich aktivit. Jak zvláštně souzní tento augustiniánský princip s životní poutí zesnulého. Ivan Ruller se po celý život rozhodoval navýsost svobodně, podle svého nejlepšího svědomí, sub speciae aeternitatis – pod zorným úhlem věčnosti. Svými rozhodnutími hájil dobro a čelil zlu i za cenu osobních nesnází.
Narodil se 17. listopadu a shodou okolností toto datum dvakrát zasáhlo do jeho osudu. Poprvé v roce 1939, kdy tento den zkrátil jeho bezstarostný čas teenagera a následný čas temnot byl zakončen nucenými pracemi v královopolském průmyslu, kam denně pěšky docházel z pisáreckých svahů. Doba narušených gymnaziálních studií mu však také přinesla řadu celoživotních přátelství, mimo jiné s režimem pronásledovaným dr. Zdeňkem Kesslerem, později předsedou Ústavního soudu. Poté, již od května 1945, následoval šťastný čas studií na VUT a relativní svobody, garantované jeho vynikajícími učiteli – rektorem Jaroslavem Syřištěm a profesory Bohuslavem Fuchsem a Bedřichem Rozehnalem. Ten posledně jmenovaný se stal Ivanovým hlavním mentorem a vzorem. V atmosféře jeho ateliéru, zasvěceného velkorysým konceptům klinických nemocnic a lásce k výtvarnému umění, hudbě a poezii, zrál do role samostatného architekta. Nechyběl však ani optimismus válkou ukrácené mladé generace, toužící po demokracii a pěstující sport – Ivan byl úspěšným hráčem ragby a buldočí houževnatost, kterou tím nabyl, se mu v životě mnohokráte vyplatila.
Po únoru 1948 však naděje této generace ztroskotaly a nezbývalo než pracovat v omezených podmínkách nejprve ve spolupráci s profesory Rozehnalem, Fuchsem a Kopřivou anebo soutěžit společně se spolužáky Jaromírem Sirotkem a Zdeňkem Říhákem. Když byl v roce 1957 jejich návrh na náměstí Národů v Ženevě oceněn odměnou, získali i prestiž přesahující lokální poměry. Kádrové čistky na konci padesátých let s ostudným vyhozením a odsouzením profesorů Rozehnala, Fuchse i Kopřivy z brněnské fakulty vedly k tomu, že se Ivan Ruller na tři desetiletí zcela vzdálil od školy a vrhl se plně do praxe. Jeho rukopis nese interiér Janáčkova divadla. V polovině šedesátých let mu byla umožněna pětiměsíční stáž v Paříži. Tam se nadýchal svobody a nových tendencí v architektuře a umění a zažil tam i projev Andrého Malrauxe při rozloučení s Le Corbusierem.
Po návratu k nám uváděl principy brutalismu, poprvé v půvabné vilce v Preslově ulici; stavbě lapidárních, robustních forem, avšak s vzácnou intimitou a jemností v interiéru zdobeném příklady moderního umění. Stal se mluvčím své generace a jako člen skupiny Q a předseda brněnského Svazu architektů usiloval v době pražského jara o nápravu poměrů a o rehabilitaci svých učitelů. Angažoval se i v celostátním užším vedení Svazu architektů, které ani po invazi nepodlehlo politickému nátlaku a bylo rozpuštěno až násilným dekretem ministra vnitra. Následkem byl Ivan Ruller po další dvě desetiletí persona non grata. Jeho houževnatost se mu právě tehdy vyplatila: dokázal ještě dokončit svou nejdůležitější stavbu – provozní budovu Ingstav Brno s inovativním řešením halových kanceláří a skleněným pláštěm, jeden z nejvýznamnějších českých příkladů brutalismu. A poté, co mu bylo normalizačním režimem projektování téměř znemožněno, se jako výtvarník na volné noze věnoval převážně tvorbě interiérů, do nichž zapojil režimem rovněž pronásledované přední výtvarníky z Brna i z Prahy. Pro UNESCO také projektoval muzea v libyjské poušti a čile se účastnil mezinárodních soutěží. Optimismus ho však nikdy neopustil: vzpomínám na noc u jeho televize s přenosem nám ukradených olympijských her v Los Angeles, na bujaré výpady do mlýna Bohumíra Matala anebo na setkání, kam Miroslav Masák přivážel informace o sílící rezistenci v Praze a v Liberci.
V roce 1989 mu datum narození podruhé připravilo zvrat v životě. Znovu se ocitl v centru společenského dění a byl zvolen prvním porevolučním děkanem své fakulty. Vedl ji v obtížné době rozvážně a spravedlivě, v duchu demokracie a svobody. Tehdy jsme se ještě více sblížili: spolupráce pražské a brněnské fakulty nikdy nebyla intenzivnější a harmoničtější než právě v těch letech, kdy to záviselo na naší souhře. Po vleklém úsilí se nám tehdy podařilo vrátit architektům titul Ing. arch. do novely vysokoškolského zákona. Ivan Ruller však nikdy nebyl jen suchým úředním děkanem… Jeho hlavním cílem byla tvůrčí práce architekta a tou zejména dával příklad, jak mají vypadat vůdčí akademičtí pracovníci. K tvůrčí práci se také záhy vrátil a po zbytek života dále s neumdlévající vášní projektoval, soutěžil, stavěl a až do devadesáti let i vyučoval. Ještě loni na podzim – k velkému překvapení poroty – získal první cenu v soutěži na řešení nábřeží řeky Svratky. Přirozeně fungoval i jako obecně uznávaná autorita zasahující nejširší spektrum celé společnosti daleko za hranicemi města Brna a napříč generacemi a obory.
Jak sám kdysi poznamenal, jeho život ovlivnilo to, že od mládí tíhl k vůni malty a hrubé stavby, která teprve postupně začíná odhalovat svá tajemství a svůj smysl, a tíhl také k vůni malířského a sochařského ateliéru s řadou nápadů a vizualizovaných snů. Inspirován těmito vůněmi hledal po sedm desetiletí rovnováhu a řád svých staveb a prostorů. Zanechal je na Moravě, v Čechách i na Slovensku, byl tedy ještě vpravdě československým architektem. Byl však především věrným zemitým Brňanem, obhlížejícím a ovlivňujícím obecné dění z pisáreckého svahu do značných vzdáleností. A nebyl mu po celý život lhostejný ani osud jeho alma mater, zejména fakulty architektury v dobách, kdy se jí dařilo, i těch, kdy se jí nedařilo. V architektuře není malých úkolů: se stejnou zarputilostí se věnoval velkým urbánním vizím jako drobnému náhrobku – např. přítele básníka Jana Skácela. Byl ale také vzácně dynamickým a laskavým, naději šířícím člověkem, vpravdě nezdolným živlem, s nímž si mocní tohoto světa vůbec nevěděli rady, plným energie, kterou štědře obdarovával své okolí. Už nikdy neuslyšíme barvitá líčení anglických anekdot, nesoucích flair konce čtyřicátých let. A jak nám budou chybět jeho tradiční pozvání: „Tak zavolej a přijď, vína je tu dostatek…“
Architekt Max Berg o lidském poslání kdysi napsal: „Člověk splní dokonale svou povinnost, když vyjádří svým životem a specifickým způsobem bytí svou osobnost tak jasně, čistě a jednoduše, jak jen to je možné, s opuštěním všeho cizího, ne vlastního, bez ohledu na to, zda dosáhne ve všem dokonalosti, a také bez ohledu na to, co od něho jiní lidé očekávají a požadují.” Architekt Ivan Ruller svou dlouhou a dramatickou životní poutí toto poslání, řízené ryze svobodnou a nezávislou volbou, obdivuhodně naplnil.
Poprvé jsme se osobně setkali při loučení s Bohuslavem Fuchsem, které znamenalo konec jedné epochy. Dnes, skoro po půl století, jsi byl pro nás snad už posledním fyzickým zjevením, propojujícím pět poválečných generací s ideály Masarykovy republiky. Děkuji ti, drahý Ivane, za tvůj život, za tvé dílo a kamarádství. Bude nám všem svítit na cestu jako vzácný a ojedinělý příklad.
Vladimír Šlapeta