V první polovině května Rada města Brna schválila výsledky otevřené mezinárodní urbanistické soutěže pro nové brněnské nádraží umístěné v lokalitě pod Petrovem. Soutěž byla vyhlášena 7. září 2015 jako dvoukolová. V prvním kole porota posuzovala 57 návrhů z České republiky, Evropy, Spojených států i Číny. Osm vyzvaných ateliérů dopracovalo návrhy v druhém kole. V ostré mezinárodní konkurenci zvítězil tým UNIT architekti, druhé místo obsadil tým Franz Sumnitsch a consequence forma, třetí místo připadlo Atelieru M1 architekti.

Rekonstrukce a dostavba školy v asi dvoutisícihlavé obci na hranici hlavního města Prahy je založena na kontrastu původní budovy pocházející zhruba z druhé poloviny 19. století a nové přístavby. Oba objekty se od sebe na první pohled liší jak tvarovým řešením (sedlová vs. plochá střecha), tak materiálem fasády (obyčejná omítka vs. obklad cihelnými pásky) i tvaroslovím okenních otvorů. Stará budova byla uvedena do původní archetypální podoby, která zdůrazňuje její historický význam a dominantní roli v urbanismu obce. Novostavba, napojená krčkem v místě stávajícího schodiště, optimálně využívá školní pozemek a ponechává volnou plochu pro hřiště a zahradu.

Termín „dekonstrukce” v oblasti stavebnictví odkazuje k formě obrácené montáže: je to pečlivé rozebrání všech prvků budovy. Na rozdíl od tradiční demolice, která je destruktivní, dekonstrukce má za cíl opětovné využití složek. V dřívějších dobách, v jiných oblastech, bylo běžné a logické nepoškozený materiál nevyhazovat; většina stavebních prvků se znovu využila, někdy i vícekrát. Dnes jsou materiály, které zbudou po demolici nebo renovaci, určeny k více či méně rafinované formě destrukce. Vyhodí se nebo se spálí, nebo se z nich udělá sekundární surovina (recyklovaná nebo „downcyklovaná“). Postupy – logistické, administrativní, právní –, které by umožňovaly nenásilné získávání a opětovné začleňování těchto materiálů v novostavbách, zkrátka ještě nejsou připraveny, navzdory dobré vůli úřadů vyjadřované ve formálních příslibech „cirkulární ekonomiky“.

Presne pred dvadsiatimi rokmi vzniklo jedno z „najikonickejších“ diel architektúry, ktoré nastavilo zrkadlo bežnému projektívnemu uvažovaniu architektov. Úprava Námestia Léona Aucoca od ateliéru Lacaton & Vassal priniesla niečo nevídané; architekti sa na malom trojuholníkom námestí v okrajovej štvrti mesta Bordeaux rozhodli nepostaviť nič nového. Nenavrhli krajinné úpravy, nevymenili lavičky či lampy, ani nesadili novú zeleň, navrhli len drobnú úpravu dopravy a rozvrh udržiavacích prác. Najväčšiu námahu a čas museli vynaložiť na presvedčenie vedenia mesta, že ich návrh nie je odmietnutie práce na projekte, ale vedomý architektonický zámer – tak, ako to je, je to najlepšie.

Ekologická ekonomie zní tak trochu jako oxymóron. Zabývá se jí Eva Fraňková, působící na Katedře environmentálních studií Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. Jako jedna z mála českých odbornic je činná také v hnutí Degrowth – Nerůst, které se ve světě environmentálního myšlení a praxe stává čím dál významnějším. V rozhovoru přiblížila nejen teoretická východiska a výzvy současného Nerůstu, ale podělila se také o vlastní zkušenosti s životem v „nerůstové“ komunitě a architektuře.

Rekonstrukce bývalé východoněmecké továrny na úplety Ernst Lück na břehu jezera Krampnitzsee jihozápadně od Berlína nemá za cíl pouhé fyzické vylepšení vnější schránky. Místo toho zpochybňuje povinné standardy současných stavebních předpisů a přináší nové chápání architektury a vnějšího prostředí. Antivila slouží jako víkendový dům a místo exilu berlínských umělců, avšak je protikladem obvyklých honosných sídel. Jedná se o extrémní případovou studii udržitelného stavění, která zpochybňuje německou posedlost zateplováním.

Ze tří miliard lidí, kteří dnes žijí ve městech, se jedna miliarda nachází pod hranicí chudoby. Do roku 2030 budou z pěti miliard lidí žijících ve městech dvě miliardy pod hranicí chudoby. To znamená, že každý týden budeme muset postavit město pro milion lidí s rozpočtem 10 000 dolarů na rodinu. Vzhledem k závažnosti nedostatku bytů tento problém vyřešíme jedině tak, že k vládním a tržním zdrojům a stavebním kapacitám přidáme i naše vlastní. Proto jsme vymysleli zavedení OTEVŘENÉHO SYSTÉMU, který by dokázal vhodně směrovat všechny zúčastněné. Tak budou lidé součástí řešení, a nikoli součástí problému.

Viktoriánské řadové domy jsou esencí britské architektury. V roce 1993 získala Rachel Whiteread Turnerovu cenu za sochu House, která byla betonovým odlitkem segmentu klasické londýnské řadovky. O dvacet dva let později získal toto prestižní ocenění kolektiv spolužáků za projekt, který opět pracuje se symbolem uniformního anglického domu. Nominace studia Assemble zaskočila většinu odborné veřejnosti, dokonce i samotné členy. Projekty, které doposud vytvářeli, smazávají hranici mezi rolí architekta, kurátora nebo umělce. Svědčí o tom i vybavení studia Sugarhouse, kde mají ateliér. Nejedná se o chirurgicky čistý minimalismus, jaký by pro pracovní prostředí preferovala většina architektů, ale o perfektně vybavenou dílnu s rozsáhlou sbírkou nářadí. Pro Assemble je stavění paralelou k hraní si, jak potvrdila členka studia Jane Hall.

Loňskou zimu jsme se odstěhovali z Prahy. O našem životě na venkově jsme neměli přehnaně romantické představy. Chtěli jsme prostě jen žít svobodně. Když jsme začali hledat místo pro náš domov, dívali jsme se od počátku po stodole. Prostory ve stodolách jsou velké, nemusíte se přizpůsobovat životu původních majitelů, okolní zástavba je daná a nebude se tolik měnit jako u nezastavěných pozemků. A v neposlední řadě – stodoly jsou levnější než domy. Taky jsme vybírali místo, kde se budeme moci volně pohybovat jak my, tak naše děti.

VinziRast-mittendrin (volně přeloženo jako Centrum oddechu u sv. Vincenta) je světově unikátní projekt sdíleného sociálního bydlení v 9. vídeňském obvodu. Sociálně, ekonomicky a psychicky slabí lidé jsou dnes kvůli rostoucí ekonomické nestabilitě a netoleranci stále více odsouváni na okraj společnosti. Život ve společenství a respekt však povzbuzují a mohou léčit poraněnou duši. Dům VinziRast-mittendrin nabízí soužití univerzitních studentů a lidí, kteří ztratili svůj domov, založené na vzájemné úctě a společném prožívání a to se odráží i v jeho architektonickém řešení.

Prečo vznikajú nezávislé kultúrne centrá? Aby poskytli priestor pre sebavyjadrenie, rozvíjanie kritického myslenia a pre slobodné nadýchnutie sa uprostred nevyhovujúcich spoločenských pomerov. Tieto miesta majú svoje priestorové potreby a prinášajú nové architektonické premisy. Ich základom sú využitie starého, univerzálnosť a permanentná nedokončenosť.

Zanedbaných a opuštěných budov najdeme v každém městě desítky, ne-li stovky. Jejich potenciál láká (nejen) kreativní profese, které netouží po moderních kancelářských prostorách s klimatizací a předplaceným parkovacím místem. Zaniká sen o vlastnění velkého studia. Ateliéry a jednotlivci se sdružují do kreativních hubů – důležité jsou hlavně rychlý internet, inspirativní prostor i pracovní kolektiv. Adaptace často probíhá vlastními silami, postupně a s omezeným rozpočtem. Na vybraných příkladech jsme zjišťovali, jak tyto subjekty fungují, jak jsou financovány, co nabízejí a kdo je jejich obvyklým uživatelem.

Přízemní budova bývalé videopůjčovny o rozloze 750 m² je téměř celá zasazená ve svahu. Jediným zdrojem denního světla je prosklené uliční průčelí. Nejdůležitějším úkolem při návrhu školky bylo tedy přivést dostatek světla do osmnáctimetrové hloubky lichoběžníkové dispozice, aniž by došlo k výraznému zásahu do původní budovy.

Pravidelný denní cyklus klášterního života podle cisterciácké tradice a řehole sv. Benedikta je vedle modlitby a studia tvořen také manuální prací. V Novém Dvoře jsou takto vyráběny přírodní kosmetika, hořčice a pomazánky, což mnichům zajišťuje dostatečný příjem pro pokrytí každodenních výdajů na život v klášteře. Přízemní budova dílny je navržena a umístěna v terénu tak, aby navázala na stávající trasy obyvatel, aniž by výrazněji změnila architektonický ráz celého komplexu. Zároveň však přináší do architektonického jazyka stávajících budov, navržených nebo zrekonstruovaných již dříve stejným autorem, nové textury a materiály.

V květnu 2015 se v New Yorku konal festival IdeasCity, který pravidelně pořádá newyorské New Museum v několika amerických městech. Jeho cílem je propojit design, umění a kulturu se zkoumáním současných projevů života ve městech. Pedagogové a studenti ETH Curych pro něj navrhli pavilon o rozloze 90 m² vytvořený z recyklovaných nápojových obalů. Projekt byl manifestací nevyužitého potenciálu odpadu ve stavebnictví.

Superstudio, týmová ideová soutěž pro studenty architektury, pořádaná podle australského vzoru, je specifická tím, že na vypracování úkolu mají týmy od okamžiku zadání do veřejné prezentace pouhých 24 hodin. Téma letošního ročníku se týkalo recyklace staveb nebo jejich částí určených k odstranění a na jeho formulaci se podílel Maarten Gielen, zakladatel bruselského kolektivu Rotor a čerstvý držitel Globální ceny za udržitelnou architekturu 2015. Jedním z oceněných návrhů byl projekt Z hory důl, využívající infrastrukturu lyžařských areálů, které vlivem dlouhodobého nedostatku sněhu způsobeného změnou klimatu postupně krachují, k výrobě virtuální měny – bitcoinů.

Opuštěné budovy, staré dvory, prázdné sklepy. To jsou místa, kterých je v Budapešti spousta a která již deset let vzbuzují velký zájem. V mnoha z nich totiž vznikly dočasné, stálé nebo sezonní hospody a bary, jejichž potemnělá atmosféra, nevšední pojetí interiérů a dlouhá otevírací doba přitahují množství návštěvníků. Návod je jednoduchý: stačí najít prázdný prostor ve staré Pešti, vyčistit jej od zbytečných nánosů a místo zevrubné rekonstrukce, jen s pomocí jednoduchých prostředků nebo uměleckých konceptů, podpořit za minimálních nákladů historickou atmosféru místa.

Oprávněný požadavek na snižování spotřeby energií u domácích spotřebičů, elektroniky, dopravních prostředků a dalších výrobků je provázen i důležitým snižováním spotřeby energií v obytných budovách. Ty totiž tvoří nejvýznamnější část globální spotřeby energie. Umíme navrhnout a vybudovat obytnou budovu s téměř nulovou spotřebou energie, a to v bytových, administrativních, výrobních budovách i v rodinných domech. Kromě detailně vyřešené tepelné obálky budovy stojí za úspěšnou realizací nulové, pasivní nebo nízkoenergetické stavby také její velmi nízká průvzdušnost.

Inteligentní řídicí systémy jsou nástrojem pro správu domovních technologií, které umožní jednoduše ovládat cokoli v podstatě odkudkoli. Dokážou regulovat teplo, světlo, stínění, větrání, elektrické spotřebiče či multimédia, kontrolují bezpečnost domu, zvyšují jeho komfort a celkově ovlivňují jeho energetickou spotřebu. Představují však nemalou investici. O tom, jak se žije v domě vybaveném inteligentním řídicím systémem, co od něj očekávat, jaké jsou jeho výhody a případně nevýhody, jsme se bavili s Lubomírem Kučou, majitelem rodinného domu v Brně-Obřanech od architektů Dalibora Boráka a Heleny Borákové.

Pro pasivní domy jsou nejvhodnější konstrukce, které dokážou zabezpečit velmi kvalitní izolační schopnost při co nejmenší tloušťce stěn. Volba konstrukčního materiálu bývá ovlivněna jednak náklady na stavbu, ale především přímo užitnými vlastnostmi či jinými výhodami daného typu konstrukce. Co se týká konečného vzhledu stavby, volba konstrukčního materiálu nemá téměř žádný vliv – dřevostavby jsou po omítnutí k nerozeznání od zděných domů a některé masivní stavby obložené modřínem se zase tváří jako dřevostavby.

Výrobková norma ČSN EN 12150 specifikuje tolerance rozměrů, rovinnost, opracování hran, rozpad a fyzikální a mechanické vlastnosti plochého tepelně tvrzeného sodnovápenatokřemičitého bezpečnostního skla pro použití ve stavebnictví. Tepelně tvrzené bezpečnostní sklo má ve srovnání s chlazeným sklem bezpečnější charakter rozbití, vyšší odolnost v tahu při ohybu a je schopno odolávat větším pozvolným rozdílům teplot v ploše a ve hmotě skla.

Bývalou obuvnickou továrnu Snaha na exponovaném nároží v sousedství brněnského městského parku Lužánky nahradil téměř padesát metrů vysoký polyfunkční dům tvořený dvojicí objektů: šestnáctipodlažní věží a osmipodlažním blokem, které jsou podzemními garážemi spojeny v jeden funkční celek. Mezi budovami vzniklo volně přístupné nádvoří se samostatnými vstupy do komerčních a kancelářských prostor v prvních dvou podlažích, horní podlaží nabízejí stovku bytů v různých velikostních kategoriích.