V listopadu byla v Líbeznicích u Prahy slavnostně otevřena nová multifunkční hala, která slouží nejen výuce tělocviku, ale také kroužkům, kulturním a společenským akcím. Dvoupodlažní stavba využívá výškového rozdílu mezi přilehlou ulicí a plochou fotbalového hřiště, díky tomu se citlivě začleňuje do okolní zástavby převážně rodinných domů a umožňuje bezbariérový přístup do obou podlaží. Budova oválného půdorysu je rozdělena na tři části: uprostřed se nachází převýšená sportovní hala, v postranních „apsidách“ jsou umístěny ostatní funkce. Hlavní hmota domu je provedena jako dřevostavba s předsazeným fasádním systémem z dřevěných hranolů, navazující objekt zázemí je zděný.

Nákupní střediska doprovázená nekonečnými parkovacími plochami vysávají život z městských jader, zatímco na periferiích rostou manažerská ghetta opevněná baštami logistických center. Od svržení komunistického režimu uběhlo přes čtvrt století a život v nesvobodě pod diktátem politických totalit vystřídala svoboda pod diktátem tržního hospodářství. Transformací prošla nejen naše společnost, ale i města a náš životní prostor. Je namístě stydět se za porevoluční architektonickou produkci, za chyby způsobené v zájmu maximálního zisku, ale i v důsledku nezkušenosti a naivity? Záběry z pražských předměstí kriticky komentují realitu průmyslových staveb v kontrastu s obytnými domy, architekturou původních vesnic nebo okolní krajinou.

Kdo chce vysvětlit, co znamená slovo kritika, často zmiňuje jeho společný kořen se slovem krize. Z toho se odvozuje, že se kritika a krize navzájem podmiňují, či aspoň potřebují. Slovo vzniklo ze starořeckého slovesa „krinein”, jež znamená rozlišovat, vybírat, třídit, tříbit, posuzovat. Posuzovat není možné bez výběru a bez porovnávání. Ale vyvolává kritika krizi, nebo na ni naopak reaguje? Nejdřív je samozřejmě třeba se ptát, co vlastně pojmem kritika rozumíme. V jakém funguje kontextu, myšlenkovém a historickém? Kdo jsou její aktéři? Co je jejím předmětem a jaké jsou její cíle?

V dnešní době, kdy tzv. hvězdná architektura – „starchitektura“ – dosahuje svého vrcholu, se může zdát, že kritika je bezpředmětná. Úkolem kritika je přece rozpoznat lepší od horšího nebo – chcete-li – krásnější od ošklivějšího, cennější od méně cenného. Naznačuje to už slovo samotné. Ve starořečtině znamenalo třídit, prosévat, oddělovat zrno od plev. Starchitektura ale tyto rozdíly nedělá, je spokojená sama se sebou, povznesená nad řeči kverulantů. Kritizovat architektonické celebrity může být stejně marné jako přezíravě komentovat koncert pop music. Na rozdíl od okázalé architektury si žánr populární hudby dokázal vychovat bystré a výmluvné kritiky, ale ani jejich slova, jakkoli ostrá, nedokážou propíchnout nafouknutou bublinu věhlasu celebrit.

Psaním o architektuře se zabývám více než deset let, postupně jsem se propsala k formátu, který se snad alespoň blíží opravdové kritice architektury. Jsem tedy uvnitř problému a nemůžu nabídnout nezávislý pohled, ale „jen“ bezprostřední zkušenost. Většímu rozkvětu architektonické kritiky, a mám teď na mysli především textovou formu kritické reflexe oboru, u nás brání celá řada navzájem provázaných faktorů. Najdeme je u všech aktérů – na straně autorů textů, na straně médií i čtenářů. Specifické místo mezi čtenáři pak zaujímají architekti, jejichž realizace či projektu se konkrétní recenze¹ týká.

1 Autorka nerozlišuje mezi pojmy „kritika“ a „recenze“, v dnešní češtině se používají v podstatě jako synonyma.

Většina „obyčejné“ české společnosti vnímá architekta jako drahou, nedostupnou a zbytečnou instituci. To má za následek všeobecnou frustraci architektů a rozmach zatemnělého stavění. Absence architektů se projevuje ve veřejné i soukromé sféře, architektura je nahrazována nejrůznějšími paskvily, „nearchitekturou“ a lidovou tvořivostí. Proto vzniklo Archwars, anonymní sdružení architektů, jejichž cílem je dehonestovat špatnou architekturu. Veřejnosti je znám Arch Vader, architekt‑padouch v temném převleku, který za svou zbraň zvolil výsměch a sarkasmus, avšak je zřejmé, že za činností skupiny stojí celý tým jednotlivců. V rozhovoru jsme se zaměřili na to, jak Archwars fungují, v čem vidí hlavní smysl a budoucnost projektu či jak dopadla kampaň na Hithitu.

Přinášíme první český překlad textu Valéryho Didelona z francouzského časopisu Criticat (2011). Zvolili jsme ho jako příklad kvalitní nezávislé kritiky, ačkoli samozřejmě nejde o jediný možný způsob, jak kritiku psát. Autorova zkušenost s kritizovaným objektem je v tomto případě opravdu přímá, protože sám v budově školy ENSA Nantes tři roky učil. Stavba je jednou ze stěžejních realizací dua Lacaton & Vassal a dostalo se jí v běžném architektonickém tisku téměř výhradně kladného přijetí.

Novostavba obytného souboru s nájemními byty pro sociálně slabé se nachází mezi ulicemi Bulher a Neppert ve čtvrti Jardins Neppert, jež od roku 2010 prochází dynamickou proměnou. Soubor je rozdělen do tří samostatných pětipodlažních bloků, které ve svém středu vymezují sdílenou zahradu, a nabízí 59 jedno- až dvoupodlažních bytů různých velikostí, doplněných prostornými zimními zahradami. Důraz byl kladen především na kvalitu obytného prostředí, ale také na respekt k životnímu prostředí, energetickou úspornost a principy udržitelného rozvoje. Stavba postoupila do užšího výběru čtyřiceti děl, které budou v letošním roce bojovat o Evropskou cenu za současnou architekturu – Mies van der Rohe Award 2017.

Konverze tržnice v Carandá částečně využívá a doplňuje původní opuštěnou stavbu, částečně ji bez milosti demoluje a její rozvaliny nechává vystavené na odiv jako upomínku na historii místa. Budova pro farmářské a rybí trhy z osmdesátých let minulého století měla být impulzem pro rozvoj okrajové části města Braga, měla sem vnést život, založit uliční síť. Záměr byl zpočátku úspěšný a v okolí vyrostla obytná zástavba, v devadesátých letech ale pod vlivem společenských a ekonomických změn přestala tržnice fungovat. Lineární charakter stavby umožnil přetrvání pouze jediné z původně zamýšlených funkcí, totiž důležitého pěšího propojení v rámci uliční sítě. Město iniciovalo zadání na konverzi budovy a navrhlo sem umístit kulturní a vzdělávací program. Postupně tak vznikly taneční a hudební škola, vrostlé do rozebraných zbytků tržnice.

Často se ptáme, jak a zda vůbec je možné srovnávat situaci v údajně malém, postkomunistickém českém prostředí a jinde. Profesor David Crowley je jedním z těch, kteří takový pohled mohou nabídnout. Má totiž zázemí v Británii s její dlouhou kritickou tradicí, ale i zkušenost se středoevropským prostředím, kde zná nečekané detaily. Kritické psaní jistě vyžaduje talent, ale jeho hlavní složkou je praxe, a dá se mu tedy naučit. Otázka je proč a jak. Mluvili jsme proto i o vzdělávání budoucích kritiků umění, architektury a designu ve studijním programu, který David Crowley řídí na Královské akademii umění v Londýně.

Německý architektonický časopis ARCH+ se od svého založení vyprofiloval jako výrazné nezávislé periodikum propojující teorii a praxi architektury. Vybudovat kvalitní kritický diskurz i publikum pro takový časopis stojí nemalé úsilí a také čas. Dlouholetý vydavatel ARCH+ a doyen mezi architektonickými redaktory Nikolaus Kuhnert a jeho následovník v pozici šéfredaktora časopisu ARCH+ Anh-Linh Ngo přibližují hledání kritického přístupu k transatlantické debatě o architektuře a kritické vakuum v Německu po roce 1945, nutnost soustavně kultivovat diskurz i současnou krizi kritických médií a časopisů.

Zeptali jsme se šéfredaktorů významných architektonických časopisů, teoretiků a akademiků z celé Evropy: Záleží na kritice architektury? Změnila se nějakým způsobem role kritiky v poslední době? A jak lze charakterizovat stav a úroveň architektonické kritiky ve vaší zemi?

Spojovací krček Pražákova paláce a Besedního domu na brněnské okružní třídě, který dlouhá léta sloužil jako restaurátorská dílna, se po rekonstrukci proměnil v bezbariérový kulturní prostor pro přednášky, workshopy, koncerty, výstavní a performativní projekty, videoprojekce a další podobné aktivity s kavárnou, barem a provozním zázemím. Neexistuje žádná permanentní náplň, žádný trvalý program. V přístavbě byly odstraněny všechny příčky a takto připravený prostor je díky mobilnímu vybavení schopen adaptovat jakýkoli program a v případě potřeby expandovat i do nádvoří.

Koncem roku se pod obloukem starého železničního mostu ve vojenském prostoru Pod Vinicí (Přírodní park Červeňák) objevil létající černý dům. Stavba archetypálního tvaru je zavěšena na čtyřech ocelových lanech a je tvořena obytnou místností s kamny a podkrovním patrem na spaní. Součástí instalace je žebřík ukrytý v okolí, který musejí zájemci o návštěvu nejprve objevit. Instalace má především vyprovokovat kolemjdoucí, aby si položili jednoduché otázky: proč dům vznikl, kdo ho zavěsil a jak asi vypadá uvnitř.

Failed Architecture (FA) je výzkumná platforma, která má za cíl přinášet nové pohledy na selhání a omyly v městském prostředí – jak je vnímáme, co se skutečně děje a jak je to prezentováno veřejnosti. FA se snaží pomocí webových stránek, putovních workshopů a série přednášek rozvinout dlouhodobou a otevřenou diskuzi s odborníky a obecně s veřejností. Pro FA je zásadní zkoumat architekturu nejen v rámci architektonického diskurzu. Jelikož je architektura produktem aktuálních politických, hospodářských a společenských poměrů, mělo by se na ni také takto nahlížet.

Prostorová akustika je jedním ze tří akustických oborů, se kterými se architekt v praxi potká. Dalšími dvěma jsou urbanistická a stavební akustika, doplňujícím oborem je elektroakustika (aktivní ozvučení). Aby budova jako celek dobře sloužila svému účelu a bylo vytvořeno akusticky komfortní a hygienicky vyhovující prostředí, musejí být řešeny všechny tyto obory. Článek popisuje, na co se v prostorové akustice zaměřit, jaké cíle si stanovit, proč je nutné jich dosáhnout a v čem se nejčastěji chybuje.

Ve stavební praxi, v procesu navrhování a provádění staveb, při výkonu autorského či stavebního dozoru nebo při výkonu technického dozoru stavebníka, je mnohdy certifikát výrobku vyžadovaným dokumentem, který je brán jako důkaz, že byl pro stavbu použit ten správný výrobek. Obdobně je tomu při závěrečné kontrolní prohlídce prováděné stavebním úřadem v rámci řízení o vydání kolaudačního souhlasu, jenž je dokladem o povoleném účelu užívání stavby.

Kampus fakulty tělesné kultury olomoucké univerzity se na podzim roku 2016 rozrostl o novostavbu aplikačního centra pro sportovně-medicínský výzkum a výuku. Budova se skládá ze tří objektů, kde jsou umístěny bazény, tělocvičny, laboratoře a doplňkové prostory. Jednotlivé specifické provozy se propisují do exteriéru v čitelné kompozici hmot i v materiálovém řešení fasád. Aplikační centrum je první etapou dlouhodobějšího projektu; v následujících letech dojde ještě k rekonstrukci sousední nevyužívané budovy, kam se ze stávajících nevyhovujících prostor přemístí Centrum kinantropologického výzkumu.