Úprava nábřeží říčky Loučné v centru Litomyšle navazuje na úsek realizovaný již dříve AP atelierem Josefa Pleskota. Základem koncepce obnovy je propojení čtyř různých městských prostorů – nábřeží, břehů řeky, parku a ulice – do jednoho funkčního celku. Na nábřeží vzniká městská promenáda pod stromy lemovaná nízkou zídkou z probarvovaného betonu, která vytváří hranici mezi městem a přírodními břehy řeky. Ty jsou zachovány ve své divokosti a zpřístupněny pouze na vybraných místech lehkými pozorovatelnami ptáků a ryb. Park u Smetanova domu je upraven na prosluněnou pobytovou louku. Obnovena byla i zahrádka restaurace, která je nově doplněna o ocelový pavilon se zelenou střechou.

Současný pokrok na poli počítačové grafiky směrem k hyperrealistickému zobrazování umožnil architektům vytvářet stále dokonalejší vizualizace neexistujících budov. Fotomontáž se již stala nerozeznatelnou od skutečné fotografie, takže kdysi avantgardní technika zcela ztratila svou provokativní povahu, která diváka nutila k zamyšlení. Proti tomuto trendu se vymezuje soubor digitálních koláží s výmluvným názvem Fikce, jehož cílem je obnovit důraz na kritický záměr v našem vnímání vystavěného prostředí. Médium fotografie se zde místo neutrálního zeleného pozadí stalo nástrojem k podnícení tolik potřebné kritiky pravdivosti architektury.

Současnou vlámskou architekturu lze jen stěží definovat. Snad nejlépe ji vystihuje anglický výraz commonplace, odkazující ke každodennosti, obyčejnosti, všednosti, běžným a samozřejmým věcem, jinými slovy k otřepané frázi až klišé. Pojem commonplace v souvislosti s belgickou architekturou zavedl známý kritik Geert Bekaert, jehož myšlenky dále rozvádí Tom Avermaete v článku pro časopis ARCH+. Text s laskavým svolením vydavatele přetiskujeme v českém znění.

Navzdory očekávání města se v rámci rekonstrukce bývalé radniční budovy Ledebergu podařilo zachovat a potvrdit její polyfunkční program a logicky jej uspořádat do jediného objektu bez nutnosti dalších dostaveb. Za reprezentativní uliční fasádou se skrýval slepenec čtyř historických domů, který dokázal pojmout prostory starosty městské části, městský soud, policejní stanici, obřadní síň i slavností společenský sál s pódiem. Budova ovšem praskala ve švech a ve vnitrobloku bobtnaly nevzhledné přístavby. Komplexní rekonstrukce stabilizovala historický objekt vsazením vnitřní železobetonové kostry, obnovila bílou klasicistní fasádu a funkčně a esteticky sjednotila vysunuté objemy ve dvorním traktu.

V rámci rekonstrukce centrálního náměstí ve středověkém jádru Gentu vyrostla namísto zanedbaného parkoviště nová budova veřejné městské tržnice. Volný půdorys v úrovni ulice ohraničují nárožní sloupy nesoucí dvojitou sedlovou střechu, reprezentativní nadzemní hmota svou výškou a tvaroslovím reaguje na frontu historických měšťanských domů kolem náměstí. Přidružené provozy (restaurace, parkoviště pro kola, veřejné toalety) jsou umístěny v částečně zapuštěném podzemním podlaží, které se prosklenou stěnou otevírá do neformálního veřejného parku.

Experimentální laboratoř zkoumající dopady klimatických změn na ekosystém je součástí výzkumného centra Field, vědecké základny Hasseltské univerzity v největším vlámském národním parku Hoge Kempen. Její architektura podtrhuje oba aspekty zároveň – funkci i krajinu –, a dokonce má ambici obě složky skrze architekturu posílit. Podélný objekt je pokryt obkladem z leštěného nerezu, ve kterém se zrcadlí okolní prostředí, díky čemuž není budova na první pohled zdálky zřetelná. Teprve když se přiblížíte, náhle se „zjeví“ a vyvolá silný dojem. Je zde cítit interakce mezi nepřítomností a přítomností. Délka, horizontální linie a absence viditelných detailů celkový dojem dokonalosti a nehmotnosti ještě umocňují. Návštěvník parku by měl stavbu vnímat jako přidanou hodnotu v krajině.

Bývalá průmyslová oblast Tour & Taxis mezi bulvárem Émila Bockstaela a nábřežím je jedním z posledních rozvojových území v centrální části Bruselu, které se postupně proměňuje v moderní městskou čtvrť se smíšeným programem. Naposledy zde byla dokončena administrativní budova Hermana Teirlincka, jež spolu s rekonstruovaným královským skladištěm tvoří pomyslnou vstupní bránu do území. Kompaktní šestipodlažní stavba s centrální pasáží a čtyřmi zelenými atrii je akcentována 60 metrů vysokou nárožní věží, která se uplatňuje v městském panoramatu, a poskytuje pracovní prostor zhruba 2 600 úředníkům vlámské vlády. Objekt splňuje nejpřísnější kritéria udržitelné výstavby a je největší pasivní administrativní budovou v Belgii.

Nový bytový dům na exponované nárožní parcele při příjezdu do Bruselu nabízí pět prostorných bytů pro sociálně slabé rodiny. Projekt pracuje s nepravidelným, severně orientovaným pozemkem, sevřeným mezi železniční koridor a čtyřproudý městský bulvár. Nevýhodnou polohu řeší převrácením vnitřní dispozice, pobytové prostory umisťuje kolem klidného vnitřního atria, vertikální komunikace k chladné severní fasádě. Jednotlivé byty se odehrávají na dvou či více výškových úrovních s cílem nabídnout různorodé vnitřní prostory a oslunění ze všech světových stran.

Vlámský architektonický institut stojí na prahu nového období – čeká ho změna na ředitelské pozici i spojení s antverpským architektonickým archivem. S dosluhujícím ředitelem Christophem Grafem a jeho kolegyní a budoucí ředitelkou Sofií De Caigny jsme si povídali o tom, jaký vývoj má belgická architektura za sebou a kam se ubírá.

Belgie je země, která se zásadně proměňuje. To platí určitě v oblasti prostorového plánování, urbanismu a architektury. Jestliže slovo „tranzice“ znamená změnu systému a „transformace“ jednotlivé dílčí změny, které pod tranzici spadají, pak bychom se měli zabývat systémovými změnami v oblasti městských struktur. Architektura a její kvalita jsou především výsledkem všeobecných změn, které se odehrávají na poli urbanismu. Zjednodušeně řečeno: architektura jen vyplňuje, co jí urbanismus dovolí. A zmíněné změny se týkají jak urbanismu a architektury, tak dopravy a hlavně politiky architektury.

V průběhu minulého století ztratil život ve Vlámsku vztah ke krajině. Spojení bydlení a venkova je dnes většinou neoficiální nebo parazitické, často obojí najednou. Výzkumný projekt se zaměřil na oblast známou jako Vlámský diamant, konkrétně na jižní cíp antverpské aglomerace. Zkoumaná oblast má příměstský charakter: město je blízko, tlak urbanizace je vysoký a zbývajícím částem fragmentované zemědělské krajiny hrozí zánik. Cílem projektu je selektivní zvýšení hustoty osídlení. Zahušťování probíhá v malých krocích a podle nových kompaktních schémat, která jsou naroubována na základní venkovský modul. Zahušťování osídlení zde není jen otázkou kvantity. Vytvořená kompaktní struktura s sebou nese přidanou hodnotu kolektivní formy bydlení.

Dokáže urbanismus reagovat na výzvy 21. století? Jak budeme žít v roce 2050? Jak se vyrovnáme se stále rostoucí dopravou ve městech? Tyto otázky formovaly semestrální zadání ateliéru Bruna Peeterse na Fakultě architektury Katolické univerzity v Lovani (kampus v Gentu). Na příkladu studentských projektů lze ukázat tvůrčí metodu a postup práce při výuce urbanismu v Belgii. Práce v mezinárodním týmu studentů, tvorba v duchu japonského chápání urbanismu a následná aplikace v belgickém prostředí. Hledání způsobů využití moderních technologií a jejich uplatnění při utváření města budoucnosti. Učit se navrhovat pro svět, ve kterém klesá počet obyvatel a dochází k úpadku. To je zřejmý rozdíl v porovnání s výukou v Česku, kde se mnohdy spoléháme na permanentní růst a budoucí technologie vnímáme spíše skepticky.

Ve spolupráci s časopisem Volume vybrala Fakulta architektury Katolické univerzity v Lovani několik studentských projektů, na nichž lze demonstrovat přístup k výuce architektury na největší belgické univerzitě, která se zároveň řadí k nejstarším na světě. Výběr reflektuje belgický způsob výuky a tvorby architektury a je rozdělen do tří kapitol nikoli podle tématu, zadání, velikosti nebo stavebního programu, ale podle oblastí zájmu. Tři prezentované oblasti mohou být považovány za klíčové výzvy, jimž dnes školy architektury a architekti čelí. Jedná se o stále opakované a revidované principy v dlouhé historii výuky architektury, které jsou integrální součástí naší kultury.

COOP patří k řadě nových projektů v industriální oblasti kanálu Brusel–Charleroi, který by měl v budoucnu fungovat jako nová páteř Anderlechtu. Záměrem projektu byla přeměna starého mlýna z roku 1903 na společenské a kulturní zařízení, zahrnující také kanceláře pro startupy a malou loděnici. Klíčovým parametrem návrhu není prostor, ale čas. Mlýn byl očištěn od nehodnotných dobových přístaveb, zachovány byly pouze dvě hlavní hmoty původní budovy. Nově vložené konstrukce představují výrazný a snadno rozpoznatelný prvek, který zcela neinvazivně aktivuje stávající technickou památku.

Het Zwin je chráněná krajinná oblast ležící na pomezí Vlámska a Nizozemska. Autentickou přímořskou krajinu s písečnými dunami, přílivovými oblastmi a slanisky, formovanou mořským vánkem, tvoří převážně zvlněné linie, do kterých byly vloženy abstraktní objemy nového návštěvnického centra a ptačí vyhlídky. Architektonické zásahy představují pevné body v přírodě a sestávají z řady paralelních linií, jež na jedné straně strukturují krajinu a na druhé straně slouží jako ochrana před větrem. Zároveň vytvářejí plynulý přechod mezi záplavovým lesem a modernizovanou rezervací. Chrání lidi před přírodou a naopak. Kulturní ráz byl potlačen kvůli maximálnímu zachování přírodního charakteru rezervace

Památkově chráněná budova vodárny postavená v místě bývalých hradeb města Mons byla rozšířena o dvě nová křídla a upravena pro potřeby muzea vojenské historie. Koncept je ideově, prostorově i formálně založen na dochovaném technickém objektu, jeho velkoryse prosklená hala slouží jako hlavní vstup s recepcí. S prosvětlenou halou kontrastují uzavřenější, introspektivně laděné expozice v obou přístavbách, k orientaci zde slouží svažitá podlaha a sporadicky umístěná okna s komponovanými průhledy do zahrady.

Z rozbořené středověké věže nedaleko Zichenu se po restaurování dochovaných konstrukcí a dílčí dostavbě stala veřejně přístupná rozhledna. Dlouhodobě upadající stav opuštěného donjonu vyvrcholil v roce 2006 probořením části obvodové zdi. Vzhledem k nemožnosti rekonstrukce do původního stavu bylo v rámci úprav pro novou funkci přistoupeno k sanaci stávajícího zdiva a k doplnění chybějících částí tak, aby byla zajištěna stabilita objektu. Korunu zdi chrání nová ocelová konstrukce sloužící také jako vyhlídková plošina.

Uprostřed vlámské zemědělské krajiny vyrostlo nad vrcholky stromů schodiště z cortenové oceli. Osobité pojetí nové rozhledny u městečka Tielt-Winge reflektuje zkušenost obce s požárem předchozí vyhlídkové plošiny a z toho vyvozený požadavek na absolutní odolnost vůči povětrnostním vlivům a vandalismu. Kompletně kovová konstrukce vykonzolovaného jednoramenného schodiště je opláštěna rezavějící ocelí a zbavena zbytečných ozdob, nabízí výhledy z výšky 10 metrů nad terénem a dole kryté posezení. Barevnost pláště odkazuje k výskytu železitého pískovce v okolí.

Ve své zemi cítím ohromný nepořádek. Územní plánování se jeví spíše jako prázdný pojem, protože zde neexistuje nic než chaos. Vypadá to, jako by byl každičký metr čtvereční nejprve zastavěn a teprve potom byly doplněny nějaké ulice. Fotografický projekt Ošklivé domy je úvahou o mnohdy surrealistickém přístupu k architektuře a územnímu plánování v Belgii, které trpí nízkou mírou regulace, a o  univerzálním vnímání krásy a ošklivosti.

Architektura a stavebnictví jsou z podstaty své činnosti dva neoddělitelné obory. Každá stavba je více či méně vydařenou architekturou a každá architektura je stavbou. Vyhněme se protentokrát diskuzím, co ještě je a co již není architektura, i obecnějšímu hledání odpovědi, co je vůbec architektura. To se snaží architekti definovat snad po celou dobu existence architektury, jež nejspíše vznikla v témže okamžiku, kdy člověk začal budovat první stavby. Jako autor tohoto článku si kladu pragmatičtější otázku: Co je Architektura 4.0?

Větrání je nedílnou součástí každého kvalitního domu. Čerstvý vzduch je pro život nepostradatelný, ať už na pracovišti, nebo doma. Zabezpečit větrání v pravidelných intervalech však není jednoduché. Správně by se mělo větrat každé dvě hodiny po dobu tří až pěti minut, a to i v noci, ideálně dokořán otevřenými okny. Kdo ale doopravdy takto větrá?

Projekt Drn v sobě zahrnuje rekonstrukci Schönkirchovského paláce s dvorními křídly v Mikulandské ulici s dostavbou příčného křídla a novostavbu v sousední proluce na rohu ulic Národní a Mikulandské. Ve dvoře vznikla odpočinková zóna se vzrostlým stromem, kavárnami a restaurací, v horních podlažích 32 metry vysoké budovy jsou kanceláře. Fasáda domu je prosklená, po jejím obvodu se táhnou terasy se zelení. Sousední barokní Schönkirchovský palác prošel náročnou rekonstrukcí s důrazem na jeho nejhodnotnější barokní fázi. Cenné řemeslné prvky byly restaurovány a dům byl doplněn o řadu dalších současných výtvarných prvků a intervencí. V novostavbě se uplatňují neobvyklé techniky zpracování pohledového betonu, jehož podoba nese znaky experimentování s různými typy bednění, vložkami, otisky předmětů i barvami.