Pražské Centrum současného umění DOX se rekonstrukcí sousedního administrativního objektu a dvorní přístavbou významně rozrostlo co do plochy i šíře repertoáru. V interiérech opravené kancelářské budovy zůstala díky citlivému přístupu k detailu a materiálům zachována atmosféra sedmdesátých let, jejím prvním pronajímatelem je soukromá škola architektury. Naopak do vnitrobloku razantně zasáhly novostavby dvou sálů, z betonu odlité schránky na prostor, zvenku zabalené do akusticky tlumícího polstrování. Menší slouží jako zkušebna, větší pro hudební, filmové či divadelní produkce. Vzniklou srostlici tvarů sjednocuje umírněná šedá barevnost fasád.

Autorská publikace Zvláštní okolnosti představuje soubor téměř tří desítek ilustrací na téma zaniklých realizací ve veřejném prostoru z období socialismu. Jejím cílem je upozornit na problematiku plastik z poválečné éry, které nenávratně mizejí z veřejného prostoru. Kniha vznikla ve spolupráci s regionálními občanskými iniciativami mapujícími umění ve veřejném prostoru z tohoto období, prezentována je jak tvorba renomovaných tvůrců (Karel Nepraš, Tomáš Ruller, Jiří Novák, Miloš Zet, Jan Rajlich st. aj.), tak tvorba regionálních autorů (Ladislav Martínek, Konrád Babraj, František Šenk aj.).

Péče o umělecká díla ve veřejném prostoru a realizace děl nových, dočasných či trvalých, jsou běžnou součástí strategií kulturní politiky evropských států a metropolí. Přestože je diskuze nad kvalitou veřejného prostoru a umění v Česku již několik let poměrně živá, téma dlouhodobé podpory si získává pozornost obtížněji a i po bezmála třiceti letech je často nevědomky spojováno s problematickou praxí předchozího režimu. Za poslední dva roky však došlo k jistému posunu. Prozatím se odehrává spíše v rovině diskuze, hledání shody a přípravných kroků.

Intenzita a forma podpory umění ve veřejném prostoru se liší město od města. Inspirativním příkladem pro nás může být instituce Umění ve veřejném prostoru (Kunst im öffentlichen Raum, KÖR) ve Vídni. Organizace byla původně založena jako fond pro podporu umění na veřejných prostranstvích, v roce 2007 se přeměnila na společnost s ručením omezeným spadající pod vídeňskou Kunsthalle, od roku 2012 je však vlastněna přímo městem, aby se mohla úžeji profilovat. Jejím úkolem je revitalizace veřejného prostoru města Vídně pomocí trvalých nebo dočasných uměleckých projektů. S ředitelkou KÖR Martinou Taig jsme hovořily o způsobu financování a o možnostech i problémech, které vedení takové instituce přináší.

V parku na nábřeží řeky Sacramento ve stejnojmenném hlavním městě Kalifornie byla instalována pět metrů vysoká organicky tvarovaná skulptura tvořená několika tisíci nerezovými disky třepotajícími se ve větru. Vznikla na základě algoritmu, kterým teoretický biolog Aristid Lindenmayer obecně popsal růst rostlin. Svou nepravidelností a proměnlivostí s místní přírodou splývá, zároveň z ní ale jednoznačně vystupuje jako něco umělého a moderního. V parkovém prostředí může být vnímána jako chyba, jako trhlina v čase a prostoru. Nutí nás však zastavit se a znovu si všimnout něčeho tak obyčejného, jako je pohyb a šumění listí ve větru.

Instalace na fasádě výzkumného ústavu v Nottinghamu připomíná jemný závěs složený z optických vláken a hliníkových profilů. Ve dne chrání interiér proti přehřívání, v noci se rozsvěcuje díky napojení na satelity NASA, které monitorují povrch Slunce a zaznamenávají sluneční erupce. Průběhy energie jsou vyjádřeny barevností jednotlivých vláken. Škála se přitom vyvíjí v cyklu 26,5 dne, což odpovídá jednomu otočení Slunce kolem své osy. Dílo je inspirováno výzkumem astrofyzika Martina Bencsika z Nottinghamské Trentské univerzity.

Nový most pro pěší a cyklisty přes Christianshavnský kanál je dalším krokem v plánu kodaňské radnice, jak lépe zpřístupnit a propojit centrální nábřeží. Tvar konstrukce odkazuje k námořní historii města a k atmosféře přístavů přeplněných loděmi, až se zdá, že by po nich šlo přejít suchou nohou z břehu na břeh. Most však nemá být pouhou spojnicí dvou bodů, jeho kruhové sekce vybízejí k zastavení, k výhledům, k setkávání se. Svým malým dílem chce přispět k rozvoji pohostinného a inkluzivního města.

Architektonicko-sochařské dílo c-ARK (collector‘s ARK) bylo realizováno v areálu zámku Troja jako součást souborné výstavy Jiřího Příhody Sochy v Galerii hlavního města Prahy. Během výstavy objekt sloužil jako schránka pro centrální fragment stropní fresky hlavního Císařského sálu zámku, zobrazující Nejsvětější Trojici. V roce 2016 byl vyhlášen nejlepším uměleckým dílem roku 2016 v soutěži Umělec má cenu, udělované umělcům starším 35 let umělci a kurátory mladšími 35 let. Po skončení výstavy autor objekt bezplatně zapůjčil spolku Přezpolní, který byl zřízen za účelem provozování Kulturáku Archa v Lubné. Kulturní prostor bude sloužit pro prezentaci současného výtvarného umění, hudby, designu a architektury a jako platforma pro setkávání obecní komunity s představiteli celostátní kulturní scény.

Dostupnosť technológií pri prezentácii umeleckého diela v 21. storočí otvára nové možnosti spojené so vzdelávaním, výchovou a podporou estetického vnímania verejnosti. Na pozadí spracovania návrhu novej interpretácie vybraného umeleckého diela sledujeme základné otázky diel, ktoré stratili svoju primárnu funkciu, ich vplyv na verejnosť a hľadáme možnosti ich nového využitia. Je aplikácia moderných technológií relevantnou možnosťou prístupu k ich novej prezentácii?

Umělecké dílo může pozvednout estetickou kvalitu veřejného prostoru i jeho užitnou hodnotu. Vstup artefaktů by měl podporovat veřejný charakter městského prostředí jak v prostorovém smyslu, tak ve smyslu subjektivně vnímaných kvalit V modernitě si umění vydobylo autonomní status, ale naprostá autonomie a umělecká svoboda mohou prostoru města i škodit. Umělecká díla vytvářená k umístění ve veřejném prostoru kladou velké požadavky na zohlednění celkového kontextu – jsou tedy právě v tomto ohledu výzvou k osobní citlivosti tvůrců, spolupráci s architektem, který by měl držet patronát nad kvalitou úprav, a v neposlední řadě i zkouškou úrovně politické reprezentace.

Nejdůležitějšími kritérii při realizaci umění ve veřejném prostoru by měly být celostní pohled na město, vysoká kvalita díla a transparentnost a nezávislost výběru umělce. S architektkou a vedoucí Kanceláře veřejného prostoru Institutu plánování rozvoje hl. m. Prahy Kristinou Ullmannovou jsme hovořily o tom, jakou roli umění přisuzuje nově připravovaný plug-in Manuálu tvorby veřejných prostranství, proč má k umělcům respekt a proč potřebujeme prostor jak pro umění srozumitelné široké veřejnosti, tak pro alternativní a minoritní směry.

Každý umělec je potěšen, když jeho výtvor budí emoce. Ať již pozitivní, nebo negativní. Je to důkaz, že společnost je stále živá a jen letargicky nepřežívá. Ovšem diskuze, která se strhla v prosinci 2017 po odhalení lavičky Ferdinanda Vaňka v pražských Dejvicích, nebyla taková, jakou si autoři architekti Petr Pištěk a Lea Dostálová asi představovali. Namísto uměleckých kvalit a konceptu se hlavním tématem stala cena.

V loňském roce se v ostravském veřejném prostoru již posedmé zabydlela Kukačka. Platforma negalerijní prezentace současného umění se inspiruje hnízdícím parazitismem kukačky obecné a v jeho intencích se snaží vstupovat do veřejného prostoru města, který si podmaňuje, využívá jej nebo s ním jen prostě koexistuje. Některé vstupy jsou nepřehlédnutelné, jiné téměř na hranici lidského vnímání, přičemž orientaci v terénu usnadňuje webová aplikace. Kukačka však není jediná, kdo v Ostravě zanechal své stopy; navazuje na sochařská sympozia z šedesátých let 20. století i porevoluční umělecký vývoj.

V říjnu roku 2010 vybrala mezinárodní komise Plzeň za Evropské hlavní město kultury pro rok 2015, což pro západočeskou metropoli znamenalo zásadní zlom v rozvoji veřejného prostoru i v debatě o jeho významu. Do dialogu mezi umělci/aktivisty a obyvateli města neboli mezi pořadatelem a městem se díky tomu podařilo zapojit laickou veřejnost. Získanou finanční podporu mohly využít desítky iniciativ komunitního charakteru, projektů public art či multižánrových festivalů pracujících s tématem veřejného prostoru jako místem pro setkávání jakékoli formy umění a veřejnosti. Mezi nejdůležitější přínosy těchto projektů patřilo celkové zvýšení zájmu o nevyužité industriální prostory a další zanedbané městské lokality.

Hmotná struktura města ovlivňuje jednání a chování lidí v něm a naopak. Ačkoli scéna veřejného prostoru nemůže být ve své podstatě scénou divadelní, může (a měla by) využívat prvků divadelní tvorby, a to zejména pro podpoření své efemérní složky. Kde jsou – jsou-li vůbec – hranice mezi architekturou a divadlem, happeningem, performancí, uměním site specific či scénologií?

Skutečná podstata performance se čím dál více opomíjí. Její společensky osvětová role téměř vymizela, jako součást festivalů často tvoří pouze poutač či atrakci. Mezitím se ulice a náměstí vybydlují, lidé dávají přednost sociálním sítím. Se scénografem, režisérem a pedagogem Tomášem Žižkou jsme si povídali o roli performativního umění ve veřejném prostoru, co vůbec veřejný prostor je a proč by architekti měli chodit více mezi lidi a naučit se prožívat.

Prostor jako politické gesto, prostor jako manifest svobody, prostor jako etická kategorie. Tak lze charakterizovat gros činnosti inscenační skupiny D’epog. Architektura extrémní situace je totiž základní stavební materií, pomocí níž tento brněnský kolektiv artikuluje témata. D’epog koherentně rozvíjí linii tzv. dramaturgie prostoru. S cílem atakovat limity divácké percepce programově experimentuje s nejrůznějšími modely organizace scénického prostoru – především ve vztahu hlediště/ jeviště – a své projekty situuje do nedivadelních urbánních prostorů.

Aktuálně platná vyhláška z roku 2016 zásadně určila podobu pouličního umění (buskingu) v Praze. Zakázala bicí, dechové, vysoké, zesílené a hlasité nástroje. Zbylé mohou hrát na levém břehu Vltavy pouze v lichých hodinách, na pravém břehu v sudých, a to na místech, kde není produkce zakázána. Busking Un/Limited je dokumentární inscenace, ve které skupina Spielraum Kollektiv přenáší veřejný prostor do prostoru divadelního. Divadlo Archa se proměňuje v ulice Prahy, diváci se stávají rezidenty a zažívají klíčové momenty a problémy pražského buskingu. Hlavními tématy jsou luxus svobodného projevu ve veřejném prostoru a tenká hranice k jeho zneužití pro komerční účely.

Ukradená galerie využívá pro umělecké výstavy pouliční vitrínky a nástěnky. Vše začalo v roce 2010 opuštěnou vývěskou na zdi domu v Českém Krumlově, která odtud byla následně ukradena. Galerie má v současné době přes deset poboček převážně po střední Evropě, od roku 2015 sídlí i v italském Miláně a od roku 2017 v Novém Dillí v Indii. Zatímco formát výstavní plochy je pro všechny pobočky podobný a je odvozený z formátu venkovní vývěsky, její mobilita či statičnost se napříč městy proměňují. Mobilní charakter umožňuje pořádat výstavy pokaždé jinde, zároveň lze lokalitu nebo pohyb vitrínky zapojit do konceptu jak celé výstavy, tak uměleckého díla samotného. Nejaktivnější scény se snaží dodržet pravidelný týdenní cyklus výstav.

Série intervencí nazvaných Překážka (Obstacle) vytváří rozkol ve zrychleném toku městského života. Nabízí dočasný protikladný model, způsobuje rušení prostřednictvím nečinnosti. Premisa návrhu je přitom jednoduchá: lidské tělo ležící na zemi. Skupina přibližně deseti místních performerů vytváří vždy sérii výjevů, seskupení těl a kompozic ve veřejném prostoru. Tyto výjevy představují výzvu pro bezpečí a veřejný pořádek, protože vytvářejí překážku na tepající ulici. Nečinnost, nehybnost a záměrný kolaps jsou reakcí na pokrok, růst a zrychlování. Vše je pod kontrolou. Kdo leží, už nemůže upadnout.

Město je dějištěm každodennosti, od začátku 20. století se však začaly objevovat mezi umělci snahy vytvořit z něj jeviště potvrzování vlastních identit. A protože jeviště je tam, kde si ho herec (aktér) udělá, stalo se jím město ve chvíli, kdy se představitelé ruského futurismu či německého expresionismu rozhodli jednat na jeho ulicích a náměstích. Město změnilo způsob lidského života i povahu jeho umění. Jakým způsobem ovlivnilo průběh uměleckých akcí, jak se ho dotkly společenské změny po první světové válce? Jak „jednat“ ve městě, jak vytvářet situace? Na tyto otázky hledal již od padesátých let odpovědi francouzský situacionismus.

Vizuální smog není zaklínadlo kryptofašistické skupinky upjatých designérů, ale věc, která každodenně (de)formuje naše vnímání, má negativní vliv na schopnost orientace ve městě i výdělečnost samotných obchodů. Projekt se zabývá tématem vizuálního smogu a přemnožení nevkusných reklam na ulici Masarykově v Brně. Na základě teoretického studia problematiky vznikla sada nemocí a zároveň návod, pomocí kterého lze jednotlivé neduhy poznat a pojmenovat. Tyto body byly následně přidělovány konkrétním provozovnám s cílem definovat nejrozšířenější problémy ve zkoumané oblasti; byly to špatná práce s informacemi, epidemie cedulek a despekt k fasádě a architektuře domu.

V sortimentu prosklených interiérových příček lze pozorovat obdobný trend a vývoj, jako je tomu již delší dobu u oken a lehkých obvodových plášťů: tlak na zmenšení plochy profilů. Zatímco u oken je tento trend spojen s dlouhodobou snahou o zlepšování tepelnětechnických vlastností oken, zvyšování jejich estetických kvalit i parametru osvětlení a oslunění, u příček převládá  zejména estetické hledisko.

Druhá část článku o novinkách v oblasti zateplování budov navazuje na první část (viz ERA21 #03/2017), kde jsou osvětleny změny v pojetí zateplování podle ČSN 73 0810 platné od července 2016. Problematika je v textu rozšířena o úpravy specifických míst na zateplované fasádě, o pravidla k zateplování již dříve zateplených objektů a o požadavky na vnitřní zateplování. Nebudou opakovány pojmy a definice používané v oboru požární bezpečnosti staveb uvedené v části 1.

Projektování, výstavba a správa jsou tři zásadní etapy životního cyklu každé stavby. Tyto fáze však v každodenní praxi fungovaly a mnohdy stále ještě fungují příliš izolovaně jedna od druhé. Dochází ke ztrátě informací, neefektivitě. Metoda BIM si v tomto ohledu klade ambiciózní cíle. Zdůrazňuje spolupráci všech účastníků stavebního řetězce. Ve třech dílech seriálu si postupně představíme role a odpovědnosti jednotlivých účastníků stavebního procesu a odhalíme jejich očekávání, ale i obavy plynoucí ze zavedení metody BIM. Chybět nebudou ani praktické tipy, jak výhody metody BIM objevit i pro vaši praxi.

Nedaleko smíchovské náplavky vznikla na pozemku bývalé tramvajové vozovny administrativní budova s obchodním parterem. Uliční fasády původního technického objektu zůstaly s malými úpravami zachovány a tvoří podnož sedmipatrovému kvádru novostavby. Architektonické řešení těží z kontrastů původních těžkých konstrukcí a nové prosklené obálky, kterou ještě zjemňuje předsazená síť z tahokovu. V přízemí objektu se nacházejí obchodní a restaurační provozy, ve vyšších patrech pak pronajímatelné kancelářské plochy.