Nová základní škola doplňuje zástavbu srostlice obcí Psáry a Dolní Jirčany zatím spíše volně. Pozemek přiléhá k frekventované hlavní silnici na Prahu, a zatímco směrem na západ je z oken výhled do polí, veřejný prostor před hlavním vstupem ukončuje urbanistickou osu od dolnojirčanské návsi. Dvě podlouhlá křídla školy s nenápadným výrazem inspirovaným vesnickými hospodářskými staveními, která obsahují především učebny a administrativu, svírají v úhlu mezi sebou nižší kvádrovitý objekt jídelny a tělocvičen obložený dřevěnými lamelami. Výukové prostory jsou organizovány do klastrů po třech až čtyřech kmenových učebnách, klastry mají vždy vlastní barevnou identitu a přímý přístup do venkovního prostoru. Celý objekt je řešen jako energeticky pasivní s vlastním systémem sběru dešťové vody.

V polském originále je název fotografického cyklu „Zachłonność“ amalgámem dvou výrazů – termínu „chłonność“ označujícího pohltivost nebo v architektonickém kontextu míru využití území (poměr užitné podlažní plochy k ploše pozemku v konkrétní technické a legislativní situaci) a slova „zachłanność“, které znamená nenasytnost, chamtivost. Cyklus je svědectvím a komentářem dnes běžné praxe developerských firem, které při výběru projektanta směřují k maximální saturaci pozemku. Několikaletý fotografický projekt vzniká ve spolupráci s varšavským Muzeem moderního umění.

Píše se rok 1960, když se na pracovní stůl Witolda Lipińského dostává zakázka na projekt meteorologické observatoře na Sněžce. O její výstavbě pojednává kapitola z knihy Narozené nevhod fenomenálního polského novináře Filipa Springera, zabývajícího se především architektonickými tématy. Jako první přinášíme český překlad této kapitoly.

Slovo „komerční“ má dnes v polštině jasně negativní konotaci – znamená laciný šunt, snahu zavděčit se masám. Před třiceti lety ale znělo slibně, zatímco nekomerční – tedy státní, komunální, sociální, družstevní, veřejné – se zdálo být odsouzeno k zániku jako poslední z dinosaurů.

Od vstupu do Evropské unie dne 1. května 2004 do konce září 2019 dostalo Polsko z evropských fondů téměř 171 miliard eur, tedy přibližně 4,38 bilionu českých korun, zatímco do evropského rozpočtu samo přispělo téměř 56 miliardami eur, tedy přibližně 1,43 biliony korun. Míra využívání finančních prostředků z Evropské unie je v polských médiích i ve vyjádřeních politiků jedním ze základních kritérií pro zhodnocení efektivity státní správy, regionální a místní samosprávy, ale také různých institucí.

Proluku v blokové zástavbě nedaleko centra Katovic zaplnilo nové sídlo Fakulty rozhlasové a televizní tvorby Slezské univerzity s charakteristickou uliční fasádou z cihelných tvarovek. Budova na sebe nepoutá pozornost, naopak se snaží nahradit chybějící díl městské struktury a nenápadně navázat na okolní zástavbu – ať už výškou uličního objemu se zkosenou mansardovitou římsou, materiálovým řešením, nebo zachováním jednoho stávajícího domu a jeho začleněním do provozu budovy. Za čtyřpodlažním uličním objektem navazuje série nižších staveb kolem vnitřního dvora, odkud lze pozorovat dynamickou střešní krajinu vnitrobloku. Realizace podle vítězného návrhu z mezinárodní architektonické soutěže se dostala v roce 2019 do užšího výběru cen Mies van der Rohe Award.

Muzeum prezentuje tragické události Katyňského masakru, které se odehrály za druhé světové války, a připomíná 22 000 polských válečných zajatců zavražděných Rudou armádou. Muzeum se nachází v jižní části pevnosti z 19. století – varšavské Citadely – a zahrnuje celkem tři historické objekty. Komplex byl navržen jako park se symbolickým katyňským lesem uprostřed hlavního nádvoří. Do probarveného betonu jsou obtisknuty části dopisů a jiné osobní předměty obětí, což expozici rozšiřuje i do venkovních prostor. Průrva mezi dvanáctimetrovými zdmi protínající pevnost vede dvěma směry: dolů – směrem k plaketám se jmény obětí – a nahoru – směrem k nebi a světlu. Dramatický příběh Katyně zde zakončuje dubový kříž stojící mezi stromy.

Změny ve státním školství v Polsku neudržely krok s novodobými proměnami života a aktivit mladých lidí. Generace tzv. mileniálů si vynutila důkladnou reformu přístupu ke vzdělávání, což současně vedlo k přehodnocení principů navrhování školních budov. Selhání státního sektoru se pokouší napravit sektor soukromý. V soukromém lyceu Akademeia ve Varšavě všichni pracují u oválných stolů, učitelé nemají sborovnu, a jsou tak stálou součástí kompaktního vzdělávacího ekosystému. Uprostřed školního dvora se nachází velká tribuna, která slouží jako místo setkávání inspirující studenty i učitele ke konání atypických hodin zeměpisu, biologie nebo literatury. Kantýna se podobá spíše moderní restauraci než klasické školní jídelně. Vestibul nepůsobí jako školní chodby, ale jako dřevěná dutina pro odpočinek studentů. Budova má dvě tváře: jednoduchou městskou, s výškou reagující na okolní urbanismus, a mladistvou polosoukromou, kde se odehrává pestrý život studentů a učitelů.

Varšava a Praha sdílejí osud hlavních měst i historii protkanou dopady plánovaného rozvoje. Liší se však jejich startovací pozice. Varšava byla téměř zničena během druhé světové války a dodnes se potácí s částečným hledáním vlastní identity. Silné rozvojové tlaky na hlavní město vedly k realizaci projektů, které městu přinesly administrativní distrikty, celé nové čtvrtě, nové problémy a výzvy. S těmi se částečně vypořádává Kancelář architektury a prostorového plánování hlavního města Varšavy (Biuro Architektury i Planowania Przestrzennego, BAiPP). O městě hovoříme s jeho hlavní architektkou Marlenou Happach.

Pro pochopení současné situace varšavského centra je potřeba si uvědomit rozsah jeho poškození nejen na konci druhé světové války, ale i později v padesátých letech, kdy musely další historické domy uvolnit prostor pro stavbu prvního varšavského mrakodrapu, Paláce kultury a vědy, a obřího náměstí Defilad před ním. Po revoluci navíc tento prostor zcela pozbyl funkce. Zanedbané náměstí zarostlo autobusovými zastávkami, parkovišti, stánky trhovců a příležitostně i cirkusovými atrakcemi, zatímco se vedení města dohadovalo, jestli mrakodrap zbourat, nebo naopak doplnit další výškové budovy a realizovat vizi varšavského Manhattanu. Ledy se začaly hýbat teprve nedávno. Podle současné dokumentace mají dnes památkově chráněný Palác vědy a kultury doplnit dva nižší objekty s kulturní funkcí a mezi nimi má vzniknout varšavské Centrální náměstí. Na jeho podobu vypsalo město v roce 2017 mezinárodní architektonickou soutěž, jejímž vítězem se stal tým A-A Collective.

Participační projekty trvají ve většině případů jen krátce a balancují na hraně mezi reálnou akcí a dočasným prostorovým experimentem. Jen málo z nich dokáže spojit občany, odborníky a představitele města do soudržných týmů, které by se dlouhodobě snažily dosáhnout společného cíle – změny okolního prostředí k lepšímu. Protože pro tyto procesy neexistuje žádný oficiální formát, je obtížné je financovat. Přesto i v Polsku existuje řada iniciativ, které se snaží zapojit do procesu navrhování všechny obyvatele včetně dětí.

Na pozemku bývalých kasáren v Chořově u Katovic vznikla nová sportovní a rekreační plocha přilehlá ke kampusu Slezské univerzity. Hřiště je první fází rozsáhlejší revitalizace, která má areál kampusu pomoci začlenit do širší struktury města. Architektonický koncept pracoval s představou dětské vkládačky – plochy s geometricky tvarovanými otvory, které jsou zde vyplněny herními prvky, fitness vybavením, ale i odpočinkovým mobiliářem a záhony zeleně. Různorodá funkční náplň má spolu s umístěním jednotlivých prvků v těsné blízkosti přilákat uživatele různých věkových i sociálních skupin a podpořit jejich interakci.

Polský pavilon pro 16. benátské bienále architektury prezentoval výsledky šestiletého výzkumu zaměřeného na vnímání architektury jako neoddělitelné součásti celoplanetárních přírodních procesů, konkrétně gravitace, koloběhu vody nebo střídání denních dob. Podstatu přístupu přiblížila analýza dvou staveb polského modernismu, které se principy tzv. zesilování přírody řídí. Samotné řešení pavilonu bylo volnou variací na nerealizovaný projekt architekta Jacka Damięckého, kde namísto gravitace hraje hlavní roli při formování prostoru vztlak vody. Celou filozofii pak do současného kontextu zasadily dva nově navržené objekty (Dešťový pavilon a Dům s otevíratelnou střechou), určené pro konkrétní varšavské lokality.

Před dvanácti lety se poprvé objevil v časopise ERA21 můj článek na téma polské architektury, který jsem napsal společně s kolegou Romanem Rutkowským. Tehdy jsem byl optimista, začínající angažovaný architekt. Dnes, po několika realizacích, své povolání pomalu opouštím a raději píšu smutné knihy z období modernismu, ve kterých architekti skutečně brali osud světa do svých rukou. Na současnou architektonickou scénu na našem malém písečku pohlížím spíše s nechutí a rozpaky. Jednak kvůli stavbám, které zde vznikají, ale i kvůli médiím, zvláště pak sociálním sítím, na kterých architekti ztrácejí poslední zbytky své důstojnosti.

Nedávno nás zasáhla další smutná zpráva: nepodařilo se zachránit nákupní středisko Sudety ve Vratislavi. 12. listopadu 2019 začala demolice budovy, za kterou jsme jako iniciativa pawilony_pavilions spolu s dalšími subjekty bojovali. V Polsku se ročně odehrává několik podobných sporů a v reakci na ně vznikla nová společenská role – role městského aktivisty.

Mizení dalších a dalších děl poválečného modernismu z prostoru polských měst vytváří iluzi, že stojíme výhradně před dvěma možnostmi: zachovat je, nebo je zbourat. Touha zachovat architektonicky cenné stavby však často prohrává s realitou tržního prostředí. Developeři, vědomi si toho, že demolice těchto budov naráží na stále větší odpor veřejnosti, začali nabízet třetí cestu: zachování původních prvků a jejich integraci do nového projektu. Na příkladech rekonstrukce hlavního nádraží v Katovicích nebo varšavského tržiště Hala Koszyki se však ukázalo, jak scestný je tento kompromis. Naším návrhem chceme rozšířit repertoár dostupných řešení a nabídnout stavbám, jejichž demolice je nevyhnutelná, jiný úděl: architektonickou transplantaci.

Dílo nedávno zesnulého architekta Stanisława Niemczyka (19. září 1943 – 13. května 2019) je jedinečné nejen díky jeho zaměření na sakrální stavby. Niemczyk stál v opozici vůči stylu uplatňovanému v celé zemi a sám se považoval za „premodernistu”.

Navzdory tomu, že komunistický režim zaujímal vůči náboženství otevřeně nepřátelský postoj, vyrostlo v Polsku mezi lety 1945 a 1989 přes 3 000 nových kostelů. Jsou označovány jako Architektura sedmého dne, protože vznikaly potajmu o svátcích a nedělích, zatímco zbylých šest dní pracovního týdne se musela otáčet kola státní ekonomiky a stavět bezduchá prefabrikovaná sídliště. Kostely navrhovali většinou mladí nezkušení architekti, stavělo se z nakradených nebo posbíraných materiálů s minimálním využitím pokročilejší techniky a tehdejší kolektivní metodu financování bychom dnes nejspíš označili za crowdfunding. Architektonickou formu ovlivnila tehdy nastupující postmoderna a snad i izolace země za železnou oponou, v širším kontextu se však jedná o jedinečný výraz kolektivní duchovní potřeby a vzpoury proti režimu, který stavbu kostelů sice nepovoloval, ale nedokázal ji ani zakázat.