Pod pojmem náplavka dnes Pražan rozumí něco limitně se blížící zázraku: před deseti lety parkoviště, dnes kulturní a společenská scéna, která nemá v rámci města a možná ani republiky obdoby. Překvapivá metamorfóza vltavských nábřeží probíhala dlouho nenápadně, v efemérní rovině programové náplně. Letos na jaře se začala propisovat i do roviny fyzické, a to rekonstrukcí dvaceti tzv. kobek (dříve skladů a čapadel ledu) v nábřežní zdi. Vzniklé hybridní prostory, někde na půli cesty mezi vnitřkem a vnějškem, operují pod výhodným statusem „zálivu veřejného prostoru“ a budou sloužit jako bary, kavárny, galerie či pobočka městské knihovny.

Bývalý kozí chlívek se ve spolupráci s místními obyvateli přeměnil na tzv. Pokoj ticha – místo setkávání, které metaforicky ilustruje současnou produkci zelené elektřiny ve městě Korbach. Děravá střecha byla odstraněna a namísto ní byl instalován betonový věnec. Vnitřek stavby se tak otevřel širému nebi. Lidé zde společně zasázeli květiny, byliny, keře a stromy kvetoucí v průběhu celého roku. Doprostřed objektu byla zavěšena houpací síť, kterou dle původního návrhu měly držet v rovnováze čtyři kameny. Tato rovnováha symbolizuje výrobu zelené energie pomocí větrných turbín, vody, bioplynu a fotovoltaických článků: zatímco v Korbachu produkují obnovitelné zdroje energie 80 % spotřeby elektřiny, v celém Německu činí jejich podíl jen 45 %. Nový pavilon by měl ukázat, že pro život v rovnováze s životním prostředím je potřeba dosáhnout plných 100 %.

Slovní spojení průmyslová architektura obsahuje dvě zdánlivě protichůdné představy. Jednu ryze technicistní, rámovanou monofunkční účelností a efektivností; a druhou výtvarnou, podporovanou uměleckými principy a romantizující historií. Synergii našly v konverzích, které výrazněji rezonují českou společností od devadesátých let 20. století. Od té doby vznikly desítky projektů, jejichž úspěšnost se povětšinou měří jejich současnou (ne)existencí a mírou umělecko-architektonické invence při jejich záchraně. Opomíjeno však často zůstává to hlavní čili samotní protagonisté konverzí průmyslové architektury.

Opuštěný výrobní objekt nedaleko centra Bratislavy slouží od roku 2018 jako pronajímatelný prostor pro pořádání akcí kombinovaný s administrativou a loftovými byty. Stavba se nachází v brownfieldu areálu Ľahkých stavebných hmôt, kde se do počátku devadesátých let vyrábělo pórobetonové zdivo a panely a který se nyní začíná revitalizovat a začleňovat do struktury města. Konverze bývalé mlýnice je vlajkovým projektem obnovy. Architektonický koncept staví na kontrastu původního a současného; nový program citlivě vkládá do stávající nosné konstrukce zbavené nánosů, aby vynikla její prostá technicistní estetika.

Jak už to u adaptací velkých historických areálů bývá, letošní konverze Rakottyayho smaltovny v Lučenci znamená pouhý rozjezd delšího procesu. Někdejší výrobní závod se skládá ze dvou cihlových budov, železobetonového skladu mezi nimi a dvoupodlažní přístavby směrem do ulice Martina Rázusa. Projekt odstraňuje oplocení areálu a zpřístupňuje dvůr mezi objekty, kde vzniká veřejný předprostor. V přízemí jsou nově navrženy coworkingové centrum a restaurace, v patře kanceláře a firemní prostory. Historická budova smaltovny získala ještě třetí podlaží, zasazené do konstrukce krovu, odkud se vchází na slunnou střešní terasu. Funkční skladbu areálu doplňuje stávající sklad a do budoucna plánované bydlení.

Radotínská Vindyšova továrna na nářadí tělocvičná se po konverzi proměnila v prodejnu lyží a kol s přidruženými provozy. Na rozdíl od jiných industriálních památek s fasádami z lícového zdiva byla Vindyšova továrna v době svého vzniku jednoduchou stavbou bez detailu; charakterizovala ji však výrazná silueta pilové střechy. Klíč k úspěšné konverzi proto tkvěl v odhalení tektoniky původní stavby, zarostlé náhodnými přístavbami. Poloha v kontaktu s pražskými cyklotrasami A1 a A11 a na dohled radotínského vlakového nádraží v kombinaci s velkorysou kapacitou areálu přes 8 000 m2 zde umožnily realizovat zajímavý mix funkcí od prodejny a půjčovny sportovního vybavení se servisem přes restauraci až po šatny se zázemím pro projíždějící cyklisty.

Komplex bývalé letenské vodárny prošel od svého vzniku ve druhé polovině 19. století několika přestavbami. Ve své původní podobě se dochovala pouze vodárenská věž. Technické objekty včetně strojovny parního stroje byly odstraněny a nahrazeny patrovými přístavbami. V posledních desetiletích sloužil areál jako centrum mládeže a tuto funkci si ponechal i po své obnově. Původně byla vodárenská věž jedinou místní dominantou s výhledem na panoráma města. Časem však byly okolní pozemky zastavovány a věž postupně pohled na město ztratila, oslepla. Zrak jí vrátil periskop, pro jehož umístění byl využit komín parního stroje pro čerpání vody. Periskopem lze díky výkonné optice a elektronickému navádění na sledovaný cíl pozorovat nejen horizont a panoráma města, ale i vesmírné objekty.

Uhelna ve vnitrobloku budovy A Vysoké školy chemicko‑technologické v Praze od Antonína Engela z třicátých let 20. století byla postavena pro účely zásobování sousední kotelny a sloužila až do roku 1985. Skládala se z dvojice sil se šikmým dnem, horní zásobovací a spodní odebírací chodbou. Střední věž nad chodbou původně nesla cisternu s vodou pro provoz kotelny. Pohled do řezu s dvěma naklopenými plochami přinesl myšlenku využít jednu stranu jako skloněné auditorium. Při rekonstrukci bylo zachováno maximum z betonové konstrukce, která je krásná ve své původní účelovosti. Cílem bylo také získat jeden souvislý prostor, který slouží přednáškám, setkáním či neformální práci. Jedna z výsypek byla proto odstraněna a na druhou byly vytvořeny dřevěné stupně sloužící jako hlediště. Vložené schodiště propojuje obě výškové úrovně.

Památkově chráněný areál bývalého pivovaru v podkrkonošské obci Rudník začíná ožívat díky poměrně ambiciózním plánům architekta Josefa Smutného. Jeho ateliér ilex design plní roli investora, architekta a správce areálu zároveň. Navazuje na jiné příklady architektů, kteří se rozhodli vložit své finance i energii do záchrany průmyslového dědictví, ať už jde o Pavla a Janu Prouzovy v případě pivovaru v Lobči, anebo Patrika a Andreu Hoffmanovy v případě areálu bývalých šroubáren v Libčicích nad Vltavou. V rozhovoru s Josefem Smutným jsme se ptali na jeho motivace a vize, ale například i na negativní zkušenosti s výkonem orgánů památkové péče a s tím spojenými možnostmi financování záchrany a obnovy zchátralého pivovaru.

Kulturní centrum Repre v Mostě a hotel Thermal v Karlových Varech jsou asi dva nejsledovanější případy rekonstrukcí budov z období pozdní moderny, tj. z padesátých až – řekněme – devadesátých let minulého století. Obě budovy byly postaveny v době totalitního režimu, což jejich architekturu i přes třicet let od změny společenských poměrů stigmatizuje.

K celkové kultivaci veřejného prostoru beskydské obce Trojanovice v nedávné době významnou měrou přispěly dva projekty: rekonstrukce a rozšíření provozovny obchodu s potravinami a konverze garáží na kavárnu. Oba se přitom nacházejí v centrálním prostoru obce v blízkosti dalších veřejných budov, jako jsou škola a obecní úřad. Dvoupodlažní objekt prodejny potravin prošel celkovou obnovou, do podkroví se vešly pronajímatelné kanceláře.

Monumentální barokní sýpka z konce 18. století v centru Velkých Pavlovic sloužila ke shromažďování zásob obilí pro léta neúrody. Později se pro stavbu tohoto měřítka hledalo využití jen obtížně. Chátrání významné technické památky urychlil požár na konci minulého století. Nová společenská funkce hotelu s restaurací a konferenčním sálem je adekvátní velikosti a poloze objektu, ovšem klade na něj technologické nároky. Z důvodu zachování jedinečnosti historické stavby a minimálních zásahů do původních konstrukcí byla navržena samostatná budova technického zázemí, zapuštěná do terénu. Celek je v exteriéru vymezen upravenými venkovními plochami osázenými platany, katalpami a doplněn fontánou. Přízemí samotné sýpky je v co největší míře otevřeno, aby byla zřejmá velkorysost zaklenutí celého prostoru. V dalších patrech je 42 hotelových pokojů různých kategorií.

Vinný bar s degustačním prostorem, tzv. enotéka, se nachází v přestavěném pivovaru z 19. století a přilehlé technické hale, která byla k pivovaru dostavěna v sedmdesátých letech 20. století. Zatímco znojemský pivovar byl konzervativním způsobem zrenovován, z bývalé technické haly byla naopak zachována pouze vnější struktura s úmyslem vytvořit zde zcela nový koncept. Do strohého bílého interiéru je vložena kontrastní tmavá vestavba vinného baru, hravá kompozice organických objemů v různých úrovních, rozdělující otevřený prostor na menší, vzájemně propojené místnosti, čímž odkazuje na měřítko a atmosféru tradičních vinných sklepů. Bývalá technická hala se díky sestavě asymetrických oken otevírá výhledům na sousedící kostel a město.

V bývalé průmyslové hale a jejím okolí se po konverzi zabydlela pestrá škála pouličních sportů a moderních uměleckých aktivit. Architektonický koncept vycházel ze záměru otevřít neosobní tovární „krabici“ dokořán, vtáhnout dovnitř světlo a vytvořit jakousi plynoucí uliční krajinu přecházející z interiéru do exteriéru. Původní objekt byl očištěn a zbaven prefabrikovaných obvodových stěn. Novou hmotu definuje průsvitná polykarbonátová fasáda, kratší strany se vstupními prostory jsou prosklené. Projekt byl nominován na Evropskou cenu za současnou architekturu – Cenu Miese van der Rohe 2018.

Nový městský veřejný prostor s celodenně přístupným bazénem v tchajwanském Tainanu obklopuje neobvyklá scenérie vybělených ostatků zbouraného obchodního domu. V lokalitě na kontaktu důležité městské osy a říčního kanálu se kdysi nacházel přístav, který byl následně v šedesátých letech minulého století zastavěn velkým nákupním centrem. Popularita projektu však netrvala dlouho a město se rozhodlo nefunkční a vyprázdněný obchodní dům demolovat. Pro vytvoření nového veřejného prostoru připomínajícího městskou lagunu byly použity zbytky původní konstrukce a torzo skeletu ční k obloze jako připomínka paměti místa.

Tradiční zemědělská stavení v Bavorském lese sebevědomě vstupují do zdejší drsné krajiny. Několik málo jich přežívá ve skanzenech, ostatní byla zbourána jako poslové chudé doby, na níž chtěli místní obyvatelé zapomenout. Schedlberg, srub na žulovém soklu, byl posledními rolníky opuštěn v roce 1963. Od té doby stavba chátrala, až z ní zbyla ruina na pokraji zřícení. Zatímco světnice zůstala částečně zachována, z druhé části zbyla jen štítová stěna nesoucí hřebenovou vaznici. Majitel, který sídlí na sousedním statku, nechtěl ruinu prodat. Velké náklady s minimálním profitem učinily dům pro řadu investorů bezcenným – jakmile není architektura objektem investice, ztrácí pro mnohé hodnotu. Rekonstrukce tak pod taktovkou původního vlastníka pokračuje ve vyprávění příběhu stavby. Neskrývá nic z její historie. Původní konstrukce a materiály jsou doplněny novými, aniž by bylo potřeba maskovat známky úpadku. Z Schedlbergu se tak stala kontemplativní architektura, která zve na semináře, odpočinek nebo jen tak do ústraní.

Proměnit dožitý dvorek přiléhající k jednomu činžovnímu domu v Botičské ulici v Praze byl nápad dvou spolupodílnic bytového družstva – Galiny Šustové a Zuzany Viskupičové. Rozhodly se spojit síly se spolkem Bieno. Přípravě návrhu předcházela podrobná analýza hodnot a problémů místa a návazně představ obyvatel o jeho budoucí podobě. Ptali jsme se, jak zde chtějí trávit čas. Odstraněno bylo 22 tun betonu, který byl nahrazen nezpevněným povrchem s drenáží. Přibyly nový strom, mnoho okrasných i jedlých rostlin, byly instalovány kompostér a IBC kontejner pro sběr dešťové vody ze střechy, která nyní slouží k zalévání zahrady. Vnitroblok je vybaven posezením a pěstebním záhonem, pro nějž byly využity staré cihly z vybourané příčky.

Životnost oken a dveří oceníme až po letech, nikoli rok či dva po zabudování. Jak dlouho mohou nová okna a dveře v objektu sloužit? Odpověď není zcela jednoduchá a je potřeba se na problematiku podívat z několika úhlů. Důležité jsou nejen technické vlastnosti výrobku, ale i kvalita zabudování a to, jak se k oknům a dveřím budeme chovat.