Místo stavby kostela blahoslavené Marie Restituty leží v jádrové oblasti brněnského sídliště Lesná. Zástavbu zde tvoří vysoké, převážně deskové panelové domy. Kostel nemůže konkurovat okolním stavbám svou velikostí, proto je výrazově jednoduchý, geometricky elementární a čitelný. Tím se vymyká okolním bytovým blokům a vytváří dominantu jiné úrovně. Urbanistické řešení vychází z širšího kontextu jednoduchých linií a logiky sídliště a z danosti nejbližšího okolí, především z již stojící budovy duchovního centra. Kostel je postaven na půdorysu kruhu – odvěkém symbolu nebe a věčnosti. Nebe se zpětně odráží v barevném prstencovém okně, které stavbu obepíná pod střechou a přivádí duhově zbarvené přirozené světlo do interiéru.

Fotografická série portrétů zachycuje nejslavnějšího portugalského architekta Álvara Sizu při práci, při přednáškách, konzultacích nebo na cestách za projekty. Siza je v architektonické komunitě už kultovní postavou, dílem zásluhou svých četných realizací ověnčených cenami, mezi nimi i Pritzkerovou cenou z roku 1992 (za rekonstrukci čtvrti Chiado v Lisabonu), a dílem díky svému pedagogickému vlivu na mladou generaci. V neobvykle osobních portrétech však máme možnost na okamžik spatřit skutečného člověka skrytého za kultem osobnosti. Architekta při práci, který ve svých 87 letech stále aktivně hledá, přemýšlí, tvoří a objevuje.

Takzvaná portská škola je architektonickým proudem, jehož odezvy portugalskou architekturou zaznívají dodnes. Následující článek přináší přehlednou analýzu dvou skupin významných portugalských architektů. První skupinu tvoří Fernando Távora, Álvaro Siza a Eduardo Souto de Moura, druhou pak João Carrilho da Graça, bratři Nuno a José Mateusovi, bratři Manuel a Francisco Aires Mateusovi a Nuno Brandão Costa. Analýza se zaměřuje na konkrétní tvorbu autorů, jejich pedagogický vliv na ostatní architekty, dosažené odborné vzdělání a nakonec na stručnou charakterizaci jejich díla.

Obytná čtvrť pro střední třídu São João de Deus, zbudovaná ve čtyřicátých letech, je svou podobou spojována s architektonickým směrem známým jako „měkký portugalský styl“ (Estilo Português Suave), prosazovaným fašistickým režimem jako stylistické dogma u veřejných budov. Postupem času, zejména pak během posledních tří dekád, prošla čtvrť dramatickými změnami a ztratila svůj původní charakter. Proměna a zánik hlavních urbánních a typologických kvalit a obecně anarchistický a nekoncepční přístup ke stavění zde způsobily úpadek úrovně bydlení a závažné společenské škody. Projekt revitalizace v první fázi dostavěl komplex sociálního bydlení, který nebyl nikdy dokončen. Ve druhé fázi byla zrevitalizována stávající zástavba tak, aby odpovídala potřebám současného života.

Dva domy podobného vzhledu, jeden dlouhý, druhý krátký. Šest bytových jednotek – čtyři identické a dvě unikátní – kolem společné zahrady, ukryté ve vnitrobloku. Jedna architektura spojující roztříštěnou realitu. Kompozice každého vnitřního prostoru kombinuje ortogonální, diagonální a zakřivené linie. Venku domy utvářejí průběžnou kolonádu ohraničující komunitní zahradu, odkud není poznat, kde která garsoniéra začíná a kde končí.

S lisabonskou architektkou českého původu a pražským architektem portugalského původu se pokusíme poodhalit krásnou a tajemnou portugalskou architekturu. Připomeneme přírodní a politické dějinné události a jejich současný dopad, navštívíme školy v Portu i v Lisabonu a jejich nejvýraznější osobnosti a nakonec se zamyslíme nad úlohou architektury a postavením profese ve společnosti.

Kratší stranu náměstíčka v obci Lousada nedaleko Porta dotvořila zvláštní skupina sedmi betonových kostek. Vypadají, jako by je sem někdo rozsypal, ve skutečnosti však dohromady tvoří místní muzeum románské doby a jejích památek. Nesourodá skupina tvarů a výšek má reprezentovat proměnlivý, rostlý charakter románských staveb. Uspořádání kostek kolem centrálního atria odkazuje ke společnému prostoru křivolakých středověkých ulic a vizuálně celek sjednocuje strohý výraz pohledového betonu s ponechanou strukturou dřevěného bednění.

V tak širé a nedozírné krajině, jako je ta okolo nádrže Alqueva, potřebuje dům svůj chráněný střed, krytou terasu. Okolní terén se zvedá a klenutou skořepinou zastřešuje zázemí domu. Nad terasou protíná klenbu inverzní křivka. Vzniká kruhový otvor, který propouští sluneční světlo a zároveň geometricky definuje a ohraničuje prostor. Ložnice se otevírají do vlastních kruhových atrií. V divoké, neohraničené krajině měřítko domu definují forma klenuté skořepiny a právě tyto kruhové otvory. Jako jediné z celého domu jsou vidět, natřené oslnivě bílou barvou.

Rezidenční dům s vysokým standardem bytů se nachází na nábřeží řeky Tejo a vyplňuje městský blok dvěma odlišnými fasádami. Jeho jižní část stojí na náplavce Boavista v rovinaté části města, severní fasáda vymezuje uliční čáru Calçada Marquês de Abrantes, svažité ulice zbudované v rámci Pombalovy rekonstrukce po zemětřesení v roce 1755. Projekt reaguje na tuto specifickou urbánní situaci přechodem od konvenčního bloku dvou domů s moderní podélnou fasádou na jihu k jedné budově s dvěma průčelími pombalinského charakteru na severu. Protože dům vyplňuje proluku v mimořádně dlouhém bloku, horní a dolní část města propojuje pasáž se schodištěm – charakteristickým prvkem historického Lisabonu.

Umělecký cyklus zásahů do veřejného prostoru s názvem Provokativní interaguje s městskou strukturou a mobiliářem a představuje nový kritický pohled na dnešní společnost. Pomíjivé intervence jsou komunikačním prostředkem, který se skrze umění snaží vytvořit širší povědomí o problémech současného světa, jako jsou ekologické znečištění, senzacechtivost médií, ovládání a manipulace, vykořisťování žen či nadměrná výroba a spotřeba vedoucí k neustálé produkci odpadu a v konečném důsledku ke zničení naší planety.

Design je velmi populární slovo, často skloňované ze všech stran. Přitom málokdo tuší, co vlastně znamená. Koncoví spotřebitelé mívají přívlastek „designový“ spojen s něčím luxusním, drahým, často nepraktickým a výstředním, což je zcela nesprávné. Podobně to platí o interiérovém designu. Popularitu oboru nastartovala u široké veřejnosti na začátku 21. století média, například tištěné magazíny a televizní show. Skvělé je, že obliba segmentu jde stále nahoru a lidé se zajímají o stav svého domova. Na druhou stranu je ale kvalita nabízených služeb v oboru velmi různorodá.

Vyhláška č. 264/2020 Sb. stanovuje postup hodnocení energetické náročnosti budov a závaznou podobu průkazu energetické náročnosti budovy. Hlavními cíli současného nahrazení vyhlášky č. 78/2013 jsou zefektivnění hodnocení energetické náročnosti budov na základě zkušeností z předchozích let, zvýšení kvality a kredibility zpracovávaných průkazů energetické náročnosti budov včetně zvýšení přehlednosti a využitelnosti PENB k energetické optimalizaci budov. Současně je novelizace využito k implementaci evropské směrnice o energetické náročnosti budov EPBD III. Vyhláška byla vydána ke dni 5. 6. 2020 s účinností od 1. 9. 2020.

Kvalitně řídit projekty pomocí e-mailu a tabulek v Excelu už v dnešní době nelze. Vznikly proto DMS nástroje (Document Management System), avšak ty se primárně orientují na práci s dokumenty. Sdílené datové prostředí (Common Data Environment, CDE) má řadu společných rysů s DMS, ale na rozdíl od něj umožňuje pracovat i s informačními modely BIM (Building Information Modeling), a to přímo v prostředí CDE bez nutnosti pořizování a instalace dalšího softwaru. Právě tato vlastnost posouvá CDE na jinou, mnohem efektivnější úroveň sdílení, komunikace a řízení BIM projektů. Jeden obrázek je více než tisíc slov a jeden model více než tisíc obrázků. DMS tedy není CDE. Pokud již máte a aktivně používáte na svých projektech DMS, pouze ho propojte s CDE řešením, ideálně pomocí rozhraní API (Application Programming Interface).