Sportovní hala v Novém Hrozenkově slouží jak pro potřeby přilehlé základní školy, tak pro širokou veřejnost. Umístění objektu mezi násyp železniční trati a stávajícím východním křídlem školy vytvořilo prstenec kolem vnitřního dvora a zahrady, které jsou nově přístupné ze všech školních budov novými vstupy. Architektonickým záměrem bylo propojit venkovní krajinu a interiér tělocvičny, což umožňuje velkorysé prosklení na západní fasádě. Tvar domu je z velké části ovlivněn vnitřní lezeckou stěnou, která vystupuje nad podhled hrací plochy a tvoří dominantní horní světlík, který je zrcadlen i na druhé straně. Obložení z dřevěných lamel v interiéru dotváří atmosféru a akustickou pohodu. Projekt má více fází a kromě sportovní haly zahrnuje i rekonstrukci hlavní budovy ZŠ, technické vybavení, nové šatny, zázemí haly a rekonstrukci místní kultovní posilovny v suterénu. V budoucnu se chystá i revitalizace okolí.

Jak vypadá skutečně udržitelná civilizace a jak se k ní dopracovat? Odpověď na tuto otázku hledá nový literární a umělecký žánr solarpunk. Svým optimistickým vyzněním se záměrně odklání od dystopických scénářů úpadku světa, nepracuje ani s alternativním vývojem dějin, nýbrž předkládá opravdovou vizi pro možnou modernizaci současné civilizace. Klade důraz na environmentální udržitelnost, vědeckotechnický pokrok včetně efektivního využití sluneční energie, komunitní činnost a sociální spravedlnost. Vizuální estetika kombinuje atmosféru zámořských objevů a života prvních osadníků, secesní eleganci, moderní technologie, konverze stávající infrastruktury či steampunkový styl filmů Hajaa Mijazakiho. Základní kostru myšlenkového proudu shrnul v roce 2019 první Solarpunkový
manifest.

Na celosvětových emisích skleníkových plynů (kvantifikovaných většinou pomocí ekvivalentu oxidu uhličitého, CO₂e) se budovy podílejí asi 40 procenty, nová výstavba přidává dalších 16 procent. Stavební průmysl se ve snaze o napravení této neblahé pověsti donedávna zaměřoval téměř výhradně na účinnost provozu, na řadu však musí přijít i snižování zabudovaného uhlíku. To bude vyžadovat nejen vývoj nových technologií, ale především celospolečenský myšlenkový posun.

Osvojení principů cirkulární architektury je podmíněno především změnou v přístupu jak k návrhu staveb, tak i ke stavební praxi. Cirkularita neznamená v první řadě recyklaci, jak se často uvádí; recyklace je naopak až posledním a nejméně výhodným z řady možných postupů. Cirkulárními také nelze nazývat různá polovičatá řešení. Pokud se například znovu využívají suroviny nebo přebytky z produkce na výrobu něčeho, co může plnit užitečnou funkci, a šetřit tak těžbu primárních surovin, jde jistě o chvályhodný čin. Pokud však ten samý produkt po svém dožití nebude opětovně využitelný či recyklovatelný, dostáváme se naopak do slepé uličky, která přeje zejména lineární ekonomice.

Pavilon Circl v amsterdamské finanční čtvrti De Zuidas slouží primárně zaměstnancům investora stavby, nizozemské banky ABN AMRO. Kromě sociálního přínosu v podobě pracovního i mimopracovního života uživatelů je objekt ztělesněním principů cirkulární ekonomiky. Cílem návrhu bylo vyhnout se zbytečnému odpadu všude, kde to bylo možné. Na stavbu byla použita řada recyklovaných komponentů, které půjde v budoucnu opět využít. Každý prvek dřevěné konstrukce byl zaznamenán do databáze a při montáži se dbalo na to, aby se do sloupů a trámů nevrtalo, čímž se jejich budoucí využitelnost zvýšila. Některá vybavení, jako například výtahy či svítidla, byla pouze pronajata a po deseti letech se mohou vrátit zpět svým výrobcům.

Odborná platforma Carbon Leadership Forum stojí mimo jiné za iniciativou Uhlíkově chytré stavebnictví (Carbon Smart Building), v rámci níž v roce 2018 formulovala tento ambiciózní cíl: „Máme vizi prosperujícího globálního stavebnictví, které dokáže v rámci vystavěného prostředí každý rok bezpečně uložit miliardy tun uhlíku, díky čemuž se stane provoz nových i stávajících budov uhlíkově neutrálním. Uskutečnění této vize dosáhneme vzájemným propojením oborových partnerů s různými specializacemi za účelem společné realizace koordinované strategie a akčních plánů, vedoucích k celosvětové transformaci vystavěného prostředí, které se tak promění z producenta emisí na uhlíkové úložiště.“ V rozhovoru s Chrisem Magwoodem ze školicího a výzkumného centra Endeavour jsme hovořili o tom, jak taková transformace může vypadat a v jakých případech se už pokročilo od slov k činům.

Kolaborativní projekt Železniční farma v Paříži spojuje koncept městského farmaření se snahou o začlenění sociálně znevýhodněných skupin. Vedle produkčního skleníku, permakulturní zahrady a restaurace nabízející místní potraviny poskytuje také sociální bydlení, odborná školení a pracovní příležitosti. Dvě lehké dřevostavby, jedna pro veřejné aktivity a jedna pro ubytování, zaplnily nevyužitý brownfield u zrušené historické železnice (dnes pěší promenády) Petite Ceinture v pařížském 19. obvodu. Nosná dřevěná konstrukce je vyplněna tepelnou izolací ze slaměných balíků a opláštěna dřevěnou provětrávanou fasádou. První realizovaný projekt z komplexního plánu městského rozvoje Réinventer Paris postoupil v letošním roce do finále Evropské ceny za architekturu – Mies van der Rohe Award.

Soubor sociálního bydlení v obci Cornellà de Llobregat na okraji barcelonské metropolitní oblasti nabízí celkem 85 bytů v pětipatrové dřevostavbě na železobetonové podnoži s komerčním parterem. Bytové jednotky jsou v pravidelném modulu místností o velikosti 13 m² uspořádány kolem obdélného dvora, do něhož v rozích ústí všechna komunikační jádra. Do bytů se vstupuje z polosoukromých pavlačí ve vnitrobloku. Úsporu místa i materiálu zajišťuje absence jakýchkoli chodeb, jejichž roli přebírá kuchyně umístěná vždy do středu dispozice. Místnosti jsou proto z velké části průchozí, oddělené pouze příčkami z CLT panelů na půdorysu kříže. Na stavbu bylo použito zhruba 8 300 m³ certifikovaného dřeva z baskických lesů. Návrh vzešel z architektonické soutěže vypsané v roce 2017 a stavba byla vybrána mezi sedm finalistů Evropské ceny za architekturu – Mies van der Rohe Award 2022.

Od poloviny ledna do poloviny března probíhala v pražské Galerii Jaroslava Fragnera výstava Srdce ze dřeva (A Heart of Wood) prezentující novou realizaci kulturního domu Sara ve Švédsku od studia White Arkitekter. S hlavními architekty projektu, Oskarem Noreliem a Robertem Schmitzem, jsme diskutovali o radostech a strastech stavění ze dřeva nebo o tom, jak se důraz na udržitelnost staveb v průběhu celého jejich životního cyklu propisuje do architektury.

Na hlavním náměstí ve městě Skellefteå na severu Švédska vyrostlo nové kulturní centrum a dvacetipatrový hotel s technicky pokročilou nosnou konstrukcí na bázi dřeva. Sara v sobě sdružuje knihovnu, divadlo, muzeum a galerii, dosud roztroušené po městě v samostatných budovách – jejich koncentrací na jednom místě vzniklo pulzující srdce zdejší komunity. Projekt přenastavuje laťku environmentálně šetrných přístupů ve stavebnictví: rozsáhlé užití lokálního dřeva v nosné konstrukci i detailech spolu s moderním energetickým řešením vedlo k tomu, že projekt deklaruje dosažení uhlíkové neutrality v horizontu padesáti let. Kulturní dům Sara vznikl na základě mezinárodní architektonické soutěže z roku 2016.

Čím dál častěji se v popisech nových realizací setkáváme s tím, že budova získala určitý certifikát udržitelnosti. V českém prostředí se nejčastěji objevují americký certifikát LEED a jeho britský ekvivalent BREEAM. Znamená to však, že jsou certifikované realizace udržitelnější než jiné budovy?

Nástavba na starou skladovací halu ve Winterthuru a obecně práce studia baubüro in situ ve spojení se společností Zirkular jsou přímou aplikací principů cirkulárního hospodářství na stavební průmysl. Pilotní projekt ukázal, že cirkulární stavění obrací procesy navrhování a realizace: začíná se hledáním dostupných materiálů ze zbouraných staveb v okolí, následuje podrobná katalogizace všech prvků, jimž se pak přizpůsobuje návrh. Ten tak vzniká v neustálém toku improvizovaných změn, zvažování a rozhodování. Oproti novostavbě se však podařilo uspořit 60 % emisí skleníkových plynů a 500 tun stavebních materiálů, přičemž realizační náklady zůstaly v obvyklé cenové hladině. Výdaje, které by jinak šly na nákup nových materiálů, mohly být využity na mzdy stavebních dělníků, protože instalace recyklovaných komponentů často vyžaduje manuální zručnost a odborné zkušenosti. Cirkulární architektura tak díky podpoře lokálních řemeslníků přináší udržitelnost i pro místní ekonomiku.

Denní osvětlení v budovách není záležitostí pouze estetickou, dostupnost denního světla je zásadním kritériem kvality zdravého vnitřního prostředí. Jeho role se projevuje právě v současnosti, kdy jsou lidé v průběhu pandemie již po řadu měsíců uzavřeni v izolaci svých bytů, často bez možnosti trávit čas v exteriéru. Aktuální data potvrzují významný vliv nedostatku denního světla na schopnost udržet denní rytmus, kvalitu soustředění i psychickou kondici. Přestože se jedná o období časově omezené, je třeba si uvědomit, že i v běžně fungující společnosti dnes trávíme více než 90 % času v budovách, odkázáni na denní světlo přivedené okny. Volbou konkrétního typu okna, parametry jeho konstrukce a zasklení mohou architekti ovlivnit dostupnost denního světla, a tím i kvalitu světelného prostředí.

Nemusejí být honosné ani nejdražší, nýbrž dobře vyvážené. Nepřehlédnutelné v designu, z materiálů vysoké kvality a spolehlivě funkční. To jsou atributy hodné pozornosti, které symbolizují vaši vizitku i pojistku – domovní dveře. Jsou-li okna očima domu, pak dveře musejí být jeho ústy. Nechte je tedy promluvit správným jazykem.