Drobná stavba na zahradě Vlastivědného muzea Dr. Hostaše v Klatovech, postavená koncem padesátých let v akci Z pro potřeby výstav klatovských karafiátů, dlouhá léta sloužila jako depozitář a dílny. Citlivá proměna v moderní výstavní pavilon je založena na očištění přidaných historických vrstev a zazdění původních otvorů včetně centrálního vstupu, čímž vynikla architektonicky čistá forma stavby ve tvaru písmene U. Nové otvory byly prolomeny v obou štítech; asymetricky umístěný vstup nechává expozici nerušeně plynout prostorem pavilonu, velké okno v protilehlém štítu poskytuje velkorysý průhled do zahrady. Třetím zásahem je probourání velkého kruhového světlíku ve středu pavilonu, který zajišťuje rozptýlené horní osvětlení. Zvolený geometrický koncept doplňuje a rozvíjí organicky tvarovaná zahrada s ostrovy travin a sezením.
Na začátku je potřeba říct, že klatovský Pavilon skla vznikl díky výjimečné spolupráci hned několika aktérů: rakouského sběratele, který hledal prostory pro vystavení své sbírky skla Lötz, klatovského místostarosty Jiřího Štancla, který pro tento účel prosadil rekonstrukci léta nepoužívaného pavilonu, a městské architektky Evy Brandové, která pro účast v soutěži doporučila kvalitní architekty. Mezi nimi také Martina Kožnara a jeho tehdejšího kolegu Jiřího Bízu, jejichž projekt byl vybrán a následně realizován.
Zářivě bílý pavilon v zahradě klatovského muzea na první pohled upoutá geometrickou formou i jemně modelovanou přístupovou cestou. Až průmyslovou čistotu půlkruhového tvaru ještě podtrhuje oblé zanoření vstupu a jediné, velké, symetricky umístěné okno. Pocit, že jsme nikoli v domě, ale uvnitř jakéhosi velkého artefaktu, přetrvává i v interiéru. Sám pavilon se tak staví do role výstavního objektu.
Naštěstí brzy zjistíte, že všechno je trochu jinak. Nastavená tvář slouží jako plakát, který až na ulici hlásí, že zde půjde o líbivé formy – nikoli architektury, ale vystaveného historického skla. Stačí doslova nahlédnout za fasádu, abychom pochopili, že se tu rozvíjí jemná hra dokonalosti a utilitárnosti, nových úprav a původní stavby, formy a konstrukce. Hra, která začala už koncem padesátých let, kdy byl podle projektu neznámého autora postaven v akci Z pavilon pro sezonní výstavy karafiátů.
Při pohledu z boku spatříme za onou „vítací“ geometrickou fasádou až dojemný obrázek. Čelní atika skrývá půlkruhovou pultovou střechu s tradičním krovem – při svépomocné realizaci to bylo nejjednodušší řešení. Architekti navázali na původní řešení, jen ještě vyostřili napětí mezi fasádou a skutečnou formou. Atiku srovnali do jedné hladiny, nechali zazdít všechna okna a změnili centrální kompozici přesunutím vchodu do pravé čelní stěny.
Podobný, jen výrazně jemnější posun ve vnímání pavilonu zažijeme i uvnitř. Skleněné vitríny se vinou podél obvodových stěn včetně zadního výklenku a zdůrazňují oblé křivky domu. Druhý pohled však prozradí, že výklenek není na rozdíl od vitríny půlkruhový, ale obdélníkový. Detail, který návštěvníka probere z letargie a přiměje ho přemýšlet o prostoru, kde se ocitl.
Architekt došel z hlediska dispozice ke dvěma zásadním rozhodnutím – přesunutím vchodu vytvořil uvnitř jeden nepřerušený prostor a zazděním původních oken získal podél stěn dostatek místa pro umístění vitrín. Sklo se tak stalo nejen tématem expozice, ale i samotného interiéru. Nehierarchičnost zvoleného řešení souzní s kurátorským přístupem ke sbírce, kde mají všechny exponáty stejnou důležitost. Žádné místo zde není protekční, vše teče a obklopuje návštěvníka ze všech stran. Oblé tvary má i pokladní pult, točité schodiště do malého servisního suterénu či kruhový světlík. Pravé úhly definují jen velké okno na konci druhého ramene – je to ale spíš čistý řez ukončující tekoucí prostor než nová konkurenční forma. Interiér tak vizuálně volně přechází do zahrady a u velkého okna se rádi na chvíli posadíte a přečtete si něco o historii sbírky.
Najdeme zde bohužel i méně vítaná narušení čistých tvarů, zaviněná tlakem na co nejnižší rozpočet a co nejrychlejší realizaci – plastová okna v servisním suterénu jsou ještě v logice stavby, horší je to s epoxidovou podlahou, která místo aby se rozlévala po prostoru, je přerušovaná nepodařenými spárami. Původně navržené teraco by zde rozhodně sedělo lépe. Trochu nešikovně působí také volně umístěné vitríny pro krátkodobé výstavy, které bojují s nedostatkem místa. O zahradním nábytku, který svařoval místní zámečník volně na motivy značkových modelů, by možná bylo lépe pomlčet. Jde o systémový problém soutěží o nejnižší realizační cenu a nemožnosti zařadit do dokumentace produkty konkrétní firmy.
V rámci zdařilého celku jde ale jen o detaily. Zrekonstruovaný pavilon tvoří se sbírkou skla harmonický celek. Dominuje mu křehkost, zdání dokonalosti a také příběh – ať už ten velký o slavné šumavské sklárně, nebo ten lokální o pavilonu karafiátů, který třicet let sloužil jako depozitář a dnes se opět vrátil na výsluní.
Otázkou zůstává další budoucnost pavilonu, který je navržen na míru konkrétní sbírce – úzké vitríny a složitá manipulace s velkými fixními skly jeho využití značně limitují. Ale to bychom hodně předbíhali, sbírka skla firmy Lötz je do Klatov zapůjčena na deset let. Prozatím.
Karolina Jirkalová (*1976, Jablonec nad Nisou) je publicistka, editorka, příležitostná fotografka. Vystudovala bohemistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Pracovala jako redaktorka Českého rozhlasu 3 Vltava, v letech 2007–2013 působila jako zástupkyně šéfredaktora časopisu Art+Antiques.
Situace původní: Nevyužívaný, formalizující výstavní pavilon, těžkopádný duchem i provedením. Rigidně stejnolehlá kompozice, vstup předsazeným zádveřím na osu, označený sice poměrně kvalitním, ale otrocky osazeným reliéfem, tři kamenem obložené schůdky na upachtěnou vstupní terasu. Zábradlí, vlastně trochu zbytečné, působící, jako by ho ukradli někde na nádraží. Ošklivé detaily, chybí snad jen mobilní konifery, aby se tu člověk totálně neztratil, není-li zrovna krásný jarní den.
Jak málo stačí, aby se podařilo dát existující, vlastně ne příliš staré, ale již od počátku unavené formě provinčního výstavního pavilonu smysl?
Půvab původního domu jako by definitivně uvadl s některou z úrod klatovských karafiátů, které zde bývaly vystavovány. Nevíme, která úroda to byla, nevíme ani, jestli někdo skutečně tu původní krásu květinářské galerie zahlédl a prožil. Asi to byly spíš jen ty karafiáty, které dělaly lidem opravdovou radost. To se, myslím, nyní změnilo. Květiny živé byly nahrazeny podobně krásnými zmrzlými květinami opojně barevného Lötzova skla. Je ale potěšující vidět, jakým způsobem bylo to, co z původního domu zbylo, předestilováno a zhodnoceno. Dalo by se říct, že zatímco dříve se jednalo o nevyrovnaný souboj krásy květin se slabou architekturou, dnes se jedná o vyvážené postavení skvělého pavilonu se skvělou sbírkou skla, výtečně kurátorsky obhospodařenou a zajímavě nainstalovanou.
Čelní fasáda domu klame tělem. Vysoký štít, prolomený uprostřed obloukem, není čelem masivní hmoty, ale renesančně vykomponovanou kulisou, zakrývající nižší, mírně skloněný půloblouk hlavní hmoty pavilonu. To považuji za největší kvalitu původního domu. Do zahnutého vnitřního prostoru je pak nově vložen vnitřní, prosklený a v principu „odečítaný“ prostor stálé instalace, plynoucí tekutě od nového hlavního vstupu k monumentálnímu oknu na opačném konci s výhledem do zahrady. Instalace je zvolena velmi vhodně, použitá ohýbaná skla představují řemeslný vrchol celé rekonstrukce a posilují hlavní téma domu. Otázka, na kterou současné uspořádání podle mne neumí přesvědčivě odpovědět, jsou instalace dočasné, což je patrné i na jejich stávající podobě. Kurátorce bych doporučil více naslouchat svému architektovi, nicméně chápu, že zde nezbývá příliš mnoho stupňů volnosti.
Pokládám si otázku, kolik z původního modernistického étosu, svázaného již rigidním úsilím o mocensky hierarchizující, byť v daném případě alespoň purizující tendenci, přežilo a co nám tento étos může přinést nyní, po svém skutečně „transmutačním“ přerodu.
Specifická disciplína výstavního pavilonu patří k těm, jejichž kvalita stojí či padá s vitálním architektonickým názorem a mistrovským zvládnutím daných, obvykle relativně skromných prostředků. Troufám si tvrdit, že první kritérium je potvrzeno vynikajícím způsobem, to druhé vyplývá z daných možností a vypovídá o naší době podobně, jako vypovídal o své době u pavilonu původního. Architekti jsou zde pak ve výsledném součtu ti, kdo zasluhují pochvalu nejvyšší. Linie bystrého ducha moderny se očištěna vrací tam, kam patří, na vyšší úroveň – hlavní vstup s rampou a zakřiveným ostěním, koncentrovaná přítomnost sbírky, „bílý interiér“, barvy a světlo.
Přesto myslím, že téma vyzývá k ještě jiné práci se světlem v instalaci. Vystavené objekty by jistě umožnily až „psychedelický“ vizuální atak. Tato námitka je však za hranicí toho, co bylo možné v dané situaci žádat. Kompromisy během realizace nevedly k narušení podstaty nového konceptu – špatně vybetonované vnitřní točité schodiště, neokázalé toalety či chybějící šatna a ošklivě provedená podlaha hlavního prostoru jsou v porovnání s brutálním termínem, nekázní prováděcí firmy a místy i nedostatečnou podporou investora pochopitelné.
Zahradu považuji za slabou, nevím, proč tomu tak je, ale určitě ne kvůli výši dostupných prostředků. Je nepochopitelné, proč se v tomto případě vedení města neřídilo doporučeními architekta a proč nebyl koncept podle dostupných prostředků kultivovaněji revidován. Zůstává zde tedy jako výzva, která bude viset ve vzduchu i nadále. Provedení mobiliáře zahrady pak jako by se fatalisticky vracelo k původní metodice akce Z.
Situace nová: Skvělá současná architektura ve městě, které ji potřebuje jako sůl. Město nechť neusíná na vavřínech, architektům všechna čest! Klatovy touto stavbou nastoupily kurz, který, pokud bude udržován, je dovede mezi elitu menších výstavných měst v Čechách.
Ondřej Císler (*1972, Lusaka, ZM) je architekt, absolvent Fakulty architektury ČVUT v Praze a Školy architektury AVU v Praze. Studoval také religionistiku na Husitské teologické fakultě UK v Praze. V roce 2009 založil vlastní architektonické studio Aoc, od roku 2011 vede spolu s Tomášem Othem Ateliér Císler na Fakultě architektury ČVUT v Praze.
_________________________
místo stavby: Hostašova 917, Klatovy; účel stavby: rekonstrukce výstavního pavilonu; investor: Město Klatovy; autoři: Martin Kožnar, Jiří Bíza / Atelier25 (Praha); spolupráce: Pavel Táborský, Norbert Gáfrik, Michal Slusar, Kateřina Margoldová, Marek Šilar, Myro Bachura; zahrada: Martina Forejtová, Sandra Chlebovská / a05; grafika: Pavel Svoboda / Designjesvoboda; generální dodavatel: Aldast, s. r. o.; dodavatel expozice a vitrín: Lotech Design, s. r. o.; projekt: 2013–2014; realizace: 2014; zastavěná plocha: 230 m²; obestavěný prostor: 1 413 m³; náklady: 12,5 mil. Kč; foto: Ivan Němec (1, 6, 7), archiv autorů (2–5)
Martin Kožnar (*1980, Sušice) vystudoval Fakultu architektury ČVUT v Praze a Školu architektury Emila Přikryla na pražské AVU. Působil v ateliéru Rudolfa Netíka, od roku 2013 pracuje samostatně. www.martinkoznar.cz
Jiří Bíza (*1976, Pardubice) vystudoval Fakultu architektury ČVUT v Praze a Školu architektury Emila Přikryla na pražské AVU, absolvoval roční studijní pobyt na Kansaské státní univerzitě. Pracoval v ateliérech Rudolfa Netíka a FAM Architekti. Od roku 2013 pracuje samostatně. www.bizaarch.cz
V letech 2006–2013 Martin Kožnar a Jiří Bíza pracovali společně pod hlavičkou Atelier25.
Odešlete e-mailem zpět »
ERA21 vydává ERA Média, s. r. o. |
|
|
Telefon: +420 530 500 801 E-mail: redakce@era21.cz |
|
| WEBdesign Kangaroo group, a.s. |