Proměna krajiny na Mostecku – Lom Hrabák, 1962 a 2008; soubor více než tří set fotografií Země znovuzrozená je až do 28. června vystaven v Tereziánském křídle starého královského paláce na Pražském hradě; foto: Stanislav Štýs.
Proměna krajiny na Mostecku – Lom Hrabák, 1962 a 2008; soubor více než tří set fotografií Země znovuzrozená je až do 28. června vystaven v Tereziánském křídle starého královského paláce na Pražském hradě; foto: Stanislav Štýs.
Proměna krajiny na Mostecku – Lom Hrabák, 1962 a 2008; soubor více než tří set fotografií Země znovuzrozená je až do 28. června vystaven v Tereziánském křídle starého královského paláce na Pražském hradě; foto: Stanislav Štýs.
Proměna krajiny na Mostecku – Lom Hrabák, 1962 a 2008; soubor více než tří set fotografií Země znovuzrozená je až do 28. června vystaven v Tereziánském křídle starého královského paláce na Pražském hradě; foto: Stanislav Štýs.
White Arkitekter a Ghilardi + Hellsten Arkitekter: Kiruna 4-ever; vítězný projekt mezinárodní soutěže na přesunutí města Kiruny na severu Švédska; hornické město s 20 000 obyvateli má být kvůli těžbě železné rudy během následujíc
White Arkitekter a Ghilardi + Hellsten Arkitekter: Kiruna 4-ever; vítězný projekt mezinárodní soutěže na přesunutí města Kiruny na severu Švédska; hornické město s 20 000 obyvateli má být kvůli těžbě železné rudy během následujíc
Michal Hamet / Taberg Praha: rekultivace pískovny v Dobříni, vítězný projekt soutěže Zelený most 2012; soutěžní přehlídku o nejlepší projekt revitalizace těžebních prostor pořádá od roku 2006 Těžební unie s cílem představit odbo
Michal Hamet / Taberg Praha: rekultivace pískovny v Dobříni, vítězný projekt soutěže Zelený most 2012; soutěžní přehlídku o nejlepší projekt revitalizace těžebních prostor pořádá od roku 2006 Těžební unie s cílem představit odbo
Největší české rekultivační jezero Milada má rozlohu 252,2 ha, průměrnou hloubku 15 m, maximální hloubku 24,7 m a objem vody činí 35,6 mil. m3; od roku 1991 do roku 2014 bylo na rekultivaci vynaloženo téměř 5,4 mld. Kč; zdroj: Jezero Mi
Největší české rekultivační jezero Milada má rozlohu 252,2 ha, průměrnou hloubku 15 m, maximální hloubku 24,7 m a objem vody činí 35,6 mil. m3; od roku 1991 do roku 2014 bylo na rekultivaci vynaloženo téměř 5,4 mld. Kč; zdroj: Jezero Mi

Proměny české post-krajiny

 

Člověk v důsledku využívání krajiny mění její charakter. Obnova krajiny je proces zdlouhavý a nákladný, vyžaduje zapojení řady odborných profesí, jejichž názory se nezřídka různí. Na jedné straně stojí zastánci biotechnických forem rekultivací, na druhé straně obhájci přirozených, přírodě blízkých postupů. A jak může do celého procesu přispět architekt?

 

Ekologie především

Tomáš Gremlica

Většina lidí pocitově vnímá těžebny nerostných surovin, deponie vedlejších produktů energetického průmyslu a odkaliště jako krajně neestetickou a zdevastovanou „měsíční krajinu“, z níž zmizel veškerý život. S těmito názory korespondují dosavadní přístupy projektantů a rekultivátorů, kteří se za cenu extrémně vysokých nákladů snaží technickými prostředky maximálně zahladit stopy lidské činnosti. Na narušených plochách jsou prováděny technické a biologické rekultivace, jejichž cílem je v co nejkratší době vrátit pozemky k hospodářskému, lesnickému a zemědělskému využívání, avšak ekologickým funkcím není věnována adekvátní pozornost. Přitom většina takových lokalit má velký potenciál obnovit se samovolně v přijatelném časovém horizontu, který je v podstatě srovnatelný s klasickými rekultivacemi. Jednoznačným a nezpochybnitelným argumentem podporujícím širší uplatňování přirozené a usměrňované sukcese je ekologická a ekonomická efektivita.

Většímu rozsahu využívání přírodě blízkých způsobů obnovy těžbou narušených území v praxi brání nejen zastaralé, nedostatečně provázané a v mnoha případech nekompatibilní právní předpisy upravující těžbu nerostných surovin, ochranu zemědělského půdního fondu, lesní hospodářství, ochranu přírody a krajiny a územní plánování, ale především nedostatečná informovanost veřejnosti, odpovědných zástupců těžařských a rekultivačních firem, majitelů pozemků i odpovědných zástupců krajů, obcí a orgánů státní správy.

Když jsme v letech 2003–2005 zkoumali haldy/odvaly po těžbě černého uhlí na Kladensku, byli jsme překvapeni geomorfologickou, biotopovou, ekosystémovou i druhovou diverzitou charakteristickou spíše pro nerekultivované potěžební objekty větších rozměrů (odvaly bývalých dolů Ronna, Nosek před rekultivací, Schoeller). Malé haldy, jejichž sypání bylo ukončeno před padesáti až sto lety, byly přirozeným vývojem i bez rekultivačních zásahů začleněny do krajiny tak dokonale, že dnes již laická veřejnost nepozná, že se jedná o umělé výtvory. Bohužel, právě na haldách dolů Nosek a Schoeller byly provedeny zbytečně rozsáhlé a nákladné sanační a rekultivační zásahy, které geomorfologickou diverzitu zcela potlačily, a naopak zdůraznily umělost těchto krajinných prvků. Obdobná je situace v Ostravsko-
-karvinském revíru. Je třeba si uvědomit, že průmyslové podniky, těžní věže i haldy jsou historickou součástí obou těchto regionů. Některé industriální objekty mají významnou architektonickou a kulturní hodnotu (vstupní haly Poldi navržené Josefem Hoffmannem, vápenné pece Vojtěšské huti atd.), haldy pak mají svou nepopiratelnou hodnotu estetickou (obrazy Jana Zrzavého z Ostravska). V průběhu těžby nerostných surovin mohou vznikat cenné biotopy a přírodě blízké ekosystémy ve všech druzích těžeben a území narušených antropogenními aktivitami, včetně velkých výsypek v Karlovarském a Ústeckém kraji. V souladu s platnou právní úpravou a veřejným zájmem ochrany přírody, krajiny, ekosystémů a biodiverzity je proto nutné volit velmi citlivě rekultivační postupy a ve vhodných částech lokalit maximálně využívat procesy přirozené a usměrňované ekologické sukcese.

 

Tomáš Gremlica (*1964, Rýmařov) je biolog a ekolog. Vystudoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, obor systematická biologie a ekologie, a teoretické a preklinické obory medicíny na 2. lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Zabývá se vlivy antropogenních aktivit na krajinu a ekosystémy, ekologickými souvislostmi ochrany životního prostředí, environmentální politikou, dopravní politikou a vlivy dopravy na životní prostředí. Od roku 1994 působí v odborné nestátní neziskové organizaci Ústav pro ekopolitiku, od roku 2006 je jejím ředitelem.

 

Krajinu nelze zničit

Stanislav Štýs

Příroda české kotliny je kulturou dlouhodobě přetvářena. Rekultivovaná krajina není krajinou uměle vytvořenou, rekultivace má jen významně intenzivnější povahu. Původní krajina těžbou zničená není. Krajinu v podstatě zničit nelze, lze ji jen transformovat – kladně, nebo záporně. Negeneralizuji, že rekultivovaná krajina je vždy ekologicky hodnotnější než krajina před těžbou. Vhodně koncipovanou rekultivací lze krajinu ekologicky významně zhodnotit, koncepcí nevhodnou i znehodnotit. Základními stavebními prvky rekultivací jsou horninové prostředí, vrchní kulturní vrstva půdy – ornice, voda, zemědělská a lesnická vegetace. Pracuje se tedy vesměs s přírodninami. Nejedná se tedy o krajinu umělou, což je často rekultivátorům ekologisty podsouváno.

Jednou z výhod těžby je mimořádně velká disponibilita ploch, které lze účelně využít nejen ve prospěch současné, ale především budoucích generací. Je třeba si uvědomit, že horníci nedevastují krajinu pro své potěšení. Z vytěženého hnědého uhlí se celostátně vyrábí zhruba polovina elektřiny. Před samotnou těžbou se musí odtěžit a přemístit ohromné množství nadložních hornin. Území lomů a výsypek je proto pouze přechodným pracovištěm. Rekultivační koncepce má nutně také prognostickou dimenzi.

Před příchodem lidí, a ještě dlouho po něm, byla podkrušnohorská krajina akumulačním územím močálů a jezer, ekologicky hodnotným. Téměř do poloviny 18. století zde bylo lokalizováno největší jezero české kotliny – Komořanské. Lidí však přibývalo a s tím i potřeba potravin. Močály a jezera byly postupně uměle odvodňovány a vysoušeny a přetvářeny vesměs na intenzivní zemědělské kultury, což byl z ekologických hledisek významně negativní zásah do této krajiny, neboť orná půda má obecně velmi nízkou ekologickou hodnotu (v době před rozvojem těžby jí bylo v této pánevní oblasti kolem 90 %).

Rekultivační koncepce preferuje krajinnou zeleň a vodu; vezměme si například území lomu Tušimice o celkové výměře 6 308 ha. Porovnáme-li zastoupení biotopů před těžbou roku 1845 a po ukončení rekultivace v roce 2045 a vyhodnotíme-li je metodou BVM (Biotope Valuation Method), zjistíme, že se ekologická hodnota krajiny zvýší na 200 %.

Pojem technická rekultivace vymysleli přírodovědci. Česká rekultivační škola tento výraz nezná a nikdy pouze technické rekultivace realizovány nebyly. Rekultivace používá technických prostředků k úpravě stanoviště (například stabilizační a protierozní úprava prudkých výsypkových svahů, překryvy nevhodných výsypkových zemin sprašemi či zachráněnou ornicí, hydrotechnické úpravy, výstavba komunikací apod.). Na to navazují biologické práce – zemědělské kultury, zakládání lesů, lesoparků, parků apod. Vždy se tedy jedná o soubor biotechnických opatření. Rozpor mezi přirozenou sukcesí a technickou rekultivací byl vykonstruován uměle. Přirozená sukcese není alternativou k rekultivaci. V podstatě se jedná o ponechání devastovaného území ladem. Samozřejmě, že se takovéto plochy i v rámci rekultivace ponechávají, ovšem v úměrném rozsahu. Propagátoři však prosazují ponechat ladem 20 až 50 % těžbou dotčeného území, což lze realizovat pouze u malých kamenolomů, pískoven apod.

Metodu přirozené sukcese lze srovnávat pouze s lesnickou rekultivací. V našem zeměpisném pásmu smíšených lesů pochopitelně jednou na každé výsypce vyroste les. Příroda by však do klimaxového stadia lesních ekosystémů došla po tisících letech. Je-li ekotop výsypky upraven s ohledem na kvalitu půdy a vodní režim, za předpokladu použití klimaxového sortimentu výsadby je možné vývoj porostů urychlit tak, aby do klimaxového stadia lesního ekosystému dospěly během několika desítek let. Rekultivace sukcesivní proces významně urychluje.

Sukcesní metoda by měla být označována jako ponechání výsypek ladem. To je možné pouze v mnohem menší míře. Je třeba si uvědomit, že například Mostecká pánev, naše největší těžební aglomerace, je hustě obydlená. Velká část ploch má povahu příměstské krajiny, která zahrnuje velký podíl lesů, lesoparků, parků, trvale travnatých ploch a také všestranně využitelné vodní plochy, zóny oddychu, sportu a rekreace, zahrádkářské osady apod. Požadavky na větší podíl přirozené sukcese mají řadu zákonných a administrativních omezení. O způsobu následného využití zrekultivovaných území nerozhodují rekultivátoři, ale příslušné složky samosprávy a státní správy – většinou v souvislostech s územněplánovací agendou. Již před šedesáti lety jsem musel bojovat s názory, že se příroda spraví sama, bez rekultivace. Faktem ovšem je, že na vysokém podílu ploch ponechaných přirozené sukcesi by vydělaly těžební společnosti. Jsou však vázány zákonnou povinností uvést všechny pozemky dotčené těžbou do kulturního stavu, což znamená zrekultivovat. Zvážíme-li, že v Mostecké pánvi bude celkem dotčeno nejméně 26 tisíc hektarů pozemků, při požadavcích některých přírodovědců by se toto území stalo ohromným semeništěm plevelů a invazijních druhů, např. křídlatky a bolševníku, které by se pak mohly šířit do okolních ploch.

Co se týče těžebních limitů, netvrdím, že by se měly prolomit, ale jakožto rekultivátor, posuzovatel EIA a soudní znalec nesouhlasím se zkratkovým černobílým řešením. Tato tematika má mnoho rozměrů: mezinárodních, celostátních, krajských a místních. Z časových hledisek se jedná o dlouhodobý problém, neboť palivoenergetická a surovinová koncepce musí být řešena minimálně s třicetiletým výhledem. Problém limitů má nejen ekologickou, ale i ekonomickou a sociální dimenzi. Je třeba přihlížet k tomu, že v době vyhlášení územních limitů těžby neexistoval právní rámec, který by v souladu s potřebou státu reguloval rozsah těžby. Především neexistoval zákon o posuzování vlivů na životní prostředí a veřejné zdraví. Dávám přednost integraci celostátních zájmů s bezkonfliktní dohodou těžaře s majiteli dotčených nemovitostí v Černicích a Horním Jiřetíně.

Bude-li těžba zastavena, bude zbytková jáma sousedit s horninovým prostředím krušnohorského masivu v prostoru zámku Jezeří, což by bylo, po jejím zaplavení, spojeno se zvýšenými riziky stability na jižním úpatí Krušných hor. Objem akumulované vody by byl oproti postupové variantě menší. Dojde-li k postupu lomu po přesídlení obou obcí, pak se severní část lomu bude od Krušných hor vzdalovat a bude velká disponibilita nadložních zemin k tomu, aby se postupně podepřelo krušnohorské úpatí a zajistila větší stabilita zámku Jezeří. Druhou předností by byla možnost významného zvýšení objemu vody po zatopení zbytkové jámy. Při této alternativě bych doporučoval co nejdříve vybudovat zalesněný zemní val v prostoru, kde se severní okraj lomu přiblíží k Litvínovu, který tak bude účinně chráněn před hlučností a prašností lomu.

Z čistě rekultivačního a ekologického hlediska preferuji alternativu pokračování v těžbě do dalších částí dobývacího prostoru, v němž je uloženo naše nejkvalitnější ložisko teplárensky využitelného uhlí. O tom, že se teplofikace projevuje ekologicky a hygienicky kladně, není pochyb. Jako problematická se naopak jeví alternativa dočasného zastavení těžby například na třicet let, do doby, kdy by mohlo být uhlí dotěženo pro efektivnější využití. V tom případě by došlo k obrovským ztrátám v důsledku nutné konzervace a dlouhodobé údržby báňské technologie, k likvidaci rekultivací v prostoru lomu a výsypek a posléze k likvidaci obou obcí, do kterých by se mezitím investovaly značné prostředky.

Hydrologické rekultivace jsou integrační složkou celkové obnovy. Mohou být ve velkém rozsahu realizovány v časových návaznostech na dotěžování jednotlivých dobývacích prostorů. Jejich objem bude odpovídat vytěžené kubatuře nadložních hornin uložených na vnějších výsypkách, které jsou v té době již zrekultivovány, a kubatuře vytěženého uhlí. Mostecká pánev akumuluje vodu z Krušných hor, která by jinak odtékala bez užitku, někdy i škodlivě. V obou podkrušnohorských pánvích jsou objektivní předpoklady pro akumulaci více než dvou miliard kubíků velmi čisté vody! Takové Lipenské jezero má „pouze“ 309,5 mil. m3 vody – přestože má velkou plochu, je v průměru mělké. Lomová jezera jsou vesměs velmi hluboká, což garantuje vysokou samočisticí schopnost.

Tato koncepce má řadu ekologických, ekonomických i sociálních předností. Představme si Krušné hory na severu, České středohoří a Doupovské hory na jihu. Díky vodě, příjemnému klimatu, vysoké lesnatosti a rekreační vybavenosti zde vznikají podmínky pro postupnou proměnu těžební krajiny ve vyhledávanou rekreační oblast. Již nyní se ukazuje velký zájem o rekreační využití několika lomových jezer, například jezero Barbora na Teplicku, které hygienici dlouhodobě posuzují jako nejčistší vodní nádrž v Česku.

Tematika rekultivací úzce souvisí s dalším vývojem klimatického systému. Přes politické závěry Mezinárodního klimatického panelu, který predikuje vysoké zvyšování globálních teplot, lze racionálně předpokládat, že do konce století by teploty mohly dosáhnout hodnot středověkého klimatického optima. Na druhé straně nemálo světových nezávislých vědců předpokládá poměrně blízký zvrat klimatického systému orientovaného sestupně. V obou případech bude možné vody z lomových jezer využít i energeticky – k výrobě elektřiny v přečerpávacích elektrárnách. Je zřejmé, a je o tom přesvědčena většina ekologů i sociologů, že voda se již v tomto století stane limitním faktorem dalšího vývoje. A to jak v ekologických, tak v sociálních souvislostech.

 

Stanislav Štýs (*1930, Chudeřín) je lesní inženýr a odborník na životní prostředí, který se již více než šedesát let věnuje rekultivacím potěžební krajiny. Vystudoval Lesnickou fakultu ČVUT v Praze, kde v roce 1954 obhájil diplomovou práci na téma lesnických rekultivací. Řadu let působil jako projektant a realizátor rekultivací Severočeských hnědouhelných dolů, v roce 1992 založil vlastní poradenskou společnost ECOCONSULT PONS. V roce 1996 získal Cenu ministra životního prostředí. Je autorem více než tří set publikací, mimo jiné prvního rekultivačního územního plánu – Generel rekultivací (1960) – nebo rekultivační monografie Rekultivace území postižených těžbou nerostných surovin (Státní nakladatelství technické literatury Praha, 1981). Dlouhodobě spolupracuje s výzkumnými pracovišti a vysokými školami.

 

Zachovat těžební limity!

Vladimír Buřt

Limity byly stanoveny v roce 1991 jako reakce na stav Podkrušnohoří, které bylo brutálně a bezohledně devastováno po celé 20. století, a to právě kvůli těžbě a spalování hnědého uhlí. Důsledkem toho byl tragický stav všech složek životního prostředí v pánevních okresech, tragický zdravotní stav zdejší populace, převrácená krajina v ploše více než 350 km2, více než sto měst a vesnic odstraněných z povrchu země, a to včetně historického Mostu, jednoho z pěti nejvýznamnějších historických sídel Čech a Moravy. Přes 100 000 lidí bylo vyhnáno z domovů, byly zpřetrhány četné mezilidské vazby, zničeny nesčetné přírodní a kulturní pamětihodnosti a řada dalších. Ustanovení limitů předcházelo vypracování celé řady studií z oblasti energetiky, sociální politiky, životního prostředí, zdravotnictví, ochrany kulturního dědictví apod. Nešlo tedy o nějaké plácnutí do vody nebo politickou deklaraci, ale o významný dokument, který byl vyjádřením veřejného zájmu na zachování zbytků nezničené krajiny, dochovaných sídel a jejich infrastruktury i obyvatel.

Samozřejmě že vláda v roce 1991 nepočítala s okamžitým ukončením těžby uhlí, ale s postupným útlumem v rozmezí 25 až 60 let od ustanovení limitů (podle jednotlivých velkolomů). To je potřeba opakovat a zdůrazňovat. Všichni zainteresovaní tedy měli dostatek času na to, aby investovali do nových technologií na výrobu tepla či elektřiny, případně modernizovali stávající, aby v kraji vytvořili dostatek nových pracovních míst v perspektivních oborech, aby se prostě a jednoduše pozvolna připravili na období „po uhlí“. Od schválení limitů uplynulo 24 let a například ve velkolomu Vršany se bude těžit v rámci limitů až do roku 2055, o trochu kratší dobu pak ve velkolomu Bílina. Jestli dnes někdo říká, že kvůli limitům nebude uhlí pro teplárny nebo že přibudou nezaměstnaní, pak chyba není v existenci limitů, ale v odpovědných politicích a úřednících, kteří v těch 24 letech nekonali to, co od nich náš trpce zkoušený kraj právem očekával.

Co se týče rentability těžby, nejsem ekonom, abych se cítil oprávněn se k tomu odborněji vyjadřovat. Jsem však přesvědčen, že s povrchovou těžbou a spalováním uhlí jsou spojeny obrovské externí náklady. Tyto náklady nese především náš stát, potažmo tedy každý z nás. Těžba je rentabilní snad jen pro majitele dolů, pro stát zcela jistě ne. Obzvláště připočítáme-li k tomu výši historického dluhu, který mají těžaři i stát vůči zdejšímu kraji.

Krajina zničená povrchovou těžbou se bude dlouho vzpamatovávat, ale jistě se jí to podaří. Nejsem příznivcem rekultivací, jak je známe z okolí Mostu – zplanýrovaná výsypka osázená stromky v pravidelném rastru. Opačným a jistě pozitivním příkladem je Hornojiřetínská výsypka, která byla rekultivována jen z malé části a z velké části byla ponechána přirozené obnově. Dnes, po několika desetiletích, jde o krásnou krajinu obývanou nespočtem živočišných a rostlinných druhů, která by byla v případě prolomení limitů zcela zničena. Návrat obyvatelstva do obnovované krajiny je podstatně složitější záležitost. Výsypky a zbytkové jámy samozřejmě nejsou a nikdy nebudou vhodné k výstavbě trvalých staveb, ale je možné s nimi počítat pro účely energetického i potravinářského zemědělství, pro obnovu vodního režimu, pro účely rekreace a turistiky.

Obnova podkrušnohorské krajiny je úkolem pro týmy urbanistů, architektů, krajinářů, ochránců přírody, ale také zemědělců, zástupců obcí a podnikatelů. Takováto spolupráce může našemu kraji přinést vizi dlouhodobého rozvoje a zahájit zcela novou epochu dějin. Horní Jiřetín je posledním autentickým sídlem mosteckého okresu severně od okresního města. Spolu s Černicemi, zámkem Jezeří a zbytky zámeckého arboreta je nenahraditelným a ojedinělým základem pro obnovu zdejší krajiny. V tom je jeho nezastupitelná role.

 

Vladimír Buřt (*1964, Albrechtice) je bývalý místostarosta, od roku 2014 starosta Horního Jiřetína. Vystudoval Fakultu stavební ČVUT v Praze. Je členem Strany zelených, spolupracuje s Hnutím Duha a Greenpeace. Je držitelem Ceny Josefa Vavrouška (2009) za vytrvalou obhajobu udržitelného rozvoje obcí proti soukromým zájmům těžebních firem a Ceny Ivana Dejmala (2011).

 

Podkrušnohoří – oblast tisíců jezer?

Petr Vráblík

Podkrušnohoří je typickým průmyslovým regionem, který je téměř sto let ovlivňován intenzivní těžební a průmyslovou činností. Zátěž krajiny se postupně zvyšovala a nyní je nutné zabývat se odstraněním vzniklých disparit. Základním východiskem pro obnovu krajiny Severočeské hnědouhelné pánve (SHP) je, že těžba, stejně jako následná rekultivace a revitalizace, bude ještě desítky let pokračovat. Těžba uhlí je spojena s výraznou proměnou krajiny: mění se statigrafické poměry, dochází ke vzniku nového reliéfu, narušení hydrogeologických poměrů, je devastována orniční i podorniční vrstva půdy, jsou narušeny nebo zlikvidovány fytocenózy, zoocenózy a mikroorganismy v půdě. V krajině se těžba projevuje odlesněním, likvidací agroekosystémů i ostatní zeleně, likvidací toků či jejich překládáním, v důsledku čehož dochází k odvodňování území. Výrazně bylo zasaženo do sídelních útvarů a dopravní infrastruktury. Po těžbě zůstávají v krajině ekologicky extrémní recentní útvary, jako jsou zbytkové jámy a vnější nebo vnitřní výsypky s postupně se vyvíjejícími nestabilními a neproduktivními ekosystémy.

V širším pojetí lze rekultivace chápat jako „soubor opatření a úprav, kterými zúrodňujeme půdy znehodnocené a zpustošené přírodní nebo lidskou činností a které přispívají k obnovení produkčnosti krajiny a jejích přírodních vlastností jako celku“. Výklad ekologický charakterizuje rekultivaci jako lidskou činnost zaměřenou na obnovu přirozených vlastností a hodnot člověkem narušené krajiny a spojuje s tím uvedení narušené krajiny do přírodní rovnováhy. Důležitým požadavkem na rekultivovanou krajinu je, aby obnovená území byla ekologicky vyvážená, zdravotně a hygienicky nezávadná, efektivně i potenciálně produktivní, esteticky i rekreačně působivá, směrovaná ke koncepci pestré krajinné struktury a využitelná pro další rozvoj území.

Pojem obnovy krajiny – revitalizace – se v posledních letech zařadil mezi frekventované termíny. V širším smyslu tento termín označuje všechny aktivity, včetně sociálně-ekonomických, související se zlepšováním kvality životního prostředí v člověkem negativně ovlivňovaných územích. Zásady revitalizace krajiny lze shrnout do následujících bodů:

Posunout současný stav krajiny (při zachování potřebné produkční schopnosti) směrem po vývojové ose ke klimaxu (aby byla minimalizována pravidelná energetická dotace nutná pro udržení navrženého stavu).

Komplexní přístup – v návrhu revitalizace je třeba uvažovat všechny podstatné části krajinného systému (včetně jejich údržby).

Revitalizační opatření je třeba provádět na co největší ploše v „uzavřené oblasti“ (například povodí či subpovodí).

Navržená opatření musejí být proveditelná a jejich následky musejí být společensky akceptovatelné.

Jedním z nástrojů komplexní revitalizace území je ekosystémový management v rámci trvale udržitelného rozvoje. Ten je zaměřen na sledování bioty ve vazbě na aktivity člověka, hodnocení a zachování jednotlivých druhů společenstev a ekosystémů a vývoj mezioborových přístupů k ochraně biodiverzity, které vycházejí z budoucího zaměření území.

Vývoj rekultivací je intenzivněji sledován od konce padesátých let minulého století, kdy se započalo s extenzivní koncepcí ozeleňování a zalesňování zemědělských rekultivací s minimálními úpravami stanoviště. Od šedesátých let se prosadila koncepce důkladnější úpravy pozemků s cílem tvorby půd. Po roce 1990 dochází k ekologizaci rekultivačního cyklu a preferují se lesnické rekultivace, které dnes v revíru převládají. Rekultivovaná plocha se postupně revitalizuje. Cílem je dosáhnout žádoucí biodiverzity a návaznosti na území, která nebyla hornickou činností postižena. Po odstranění starých ekologických zátěží následuje snaha o návrat člověka do krajiny a resocializace území.

Velký potenciál v rámci rekultivací vidím v dostatečně a kvalitně provedeném způsobu hydrologické rekultivace. Často říkávám, že se Podkrušnohoří stane oblastí „tisíců jezer“, a to díky rozloze jednotlivých existujících i budoucích jezer (cca 4 200 ha). V dnešní krajině se díky změnám klimatu možná budeme potýkat s problémem nedostatku vody. A na severozápadě Čech vznikne dostatečná zásobárna kvalitní vody, která v budoucnu nemusí být využita pouze pro rybolov a rekreaci.

Nesouhlasím s názorem, že přirozená sukcese je lepší než jednotlivé technické a biotechnické etapy procesu rekultivace. Po těžbě hnědého uhlí jde o rozsáhlá území, která často navazují na oblasti spojené s aktivitami člověka. Na výsypkách, kde se ponechala část území sukcesi, se tvoří neurovnaný, pro člověka neprůchodný terén, místy bez vegetace, jinde s ruderálními porosty. Takové oblasti nelze po několik let využívat ani pro produkci, ani pro případné mimoprodukční funkce. Přirozené sukcesi lze ponechat pouze maloplošná území, jako jsou menší kamenolomy, pískovny, odkaliště či těžko přístupné svahy. V rámci Chomutovsko-ústecké oblasti by se jednalo o maximálně 5 % rekultivovaného území.

Úlohu architekta v komplexní obnově krajiny vnímám ve vzájemném propojení rekultivace – revitalizace – resocializace. Zejména ve třetí fázi obnovy je vhodné využít znalostí architektů při výběru a plánování využití území, zakotvení nových objektů v územních plánech a případových studiích. Obecně chybí ochota místních samospráv na vypisování architektonických soutěží, jak by měla koncepce celkového využití území vypadat. Inspiraci bychom mohli hledat v blízkém zahraničí, například v oblasti Lužických jezer. V rámci našeho regionu se těším na využití krajiny kolem jezera Milada, dalším příkladem je také vodní plocha Barbora na Teplicku, velký potenciál skrývá využití Radovesické výsypky nejen z hlediska zemědělské a lesnické produkce, ale jako volnočasové rekreační zóny pro Bílinsko. Mostecko je plné pozitivních příkladů rekultivací – vodní plochy Benedikt, Matylda, nově i jezero Most anebo hipodrom.

Přestože je česká rekultivační škola považována za světovou špičku v oboru zemědělských, lesnických a vodohospodářských rekultivací, zůstali jsme „pozadu“ ve vývoji tzv. ostatních rekultivací navazujících na provedené rekultivace vodohospodářské a přístupem k veřejnosti oproti našim německým sousedům.

 

Petr Vráblík (*1975, Ústí nad Labem) vystudoval Fakultu stavební ČVUT v Praze, od roku 1999 působí na Fakultě životního prostředí UJEP v Ústí nad Labem. V letech 2002–2006 pracoval na Krajském úřadě Ústeckého kraje, v letech 2006–2009 byl ředitelem Úřadu Regionální rady regionu soudržnosti Severozápad. Je spoluřešitelem projektu Udržitelné formy hospodaření v antropogenně zatížené krajině, který je zaměřen na rekultivační a revitalizační problematiku Podkrušnohoří.

 

Jezero Milada

Vladimír Charvát

Jezero Milada bylo vytvořeno ve zbytkové jámě povrchového hnědouhelného dolu Chabařovice. Krajina byla koncipována jako rekreační pro cca 150 000 obyvatel. Koncept revitalizace počítal s vybudováním tří urbanizovaných jader na břehu jezera – jedno jako kombinace bydlení a rekreace, druhé rekreační, třetí jako loděnice se zázemím. Dokončené vodní dílo je plošně srovnatelné s Máchovým jezerem. Je odděleno od podzemních vod (těsnění jíly), s vyrovnanou bilancí (co přiteče, to se odpaří) a s nutností odvedení přívalových vod mimo jezero. Jezero Milada má v současné době vynikající čistotu.

V našich záměrech jsme počítali s ukončením těžby před vytěžením ložiska uhlí, ale báňský úřad nezrušil existenci chráněného ložiskového území (CHLÚ), což je aktuálně největší brzdou celého procesu, neboť do doby jeho zrušení v území nelze umisťovat stavby, a to ani na výjimky. Doba realizace a konsolidace terénu se pohybuje kolem dvaceti let, doba zapojení zeleně je asi deset let. Dobu výstavby občanské vybavenosti odhadujeme na dalších dvacet let, pokud bude zrušeno CHLÚ.

Doba realizace rekultivačních prací je obecně podmíněna zrušením všech limitů horního zákona. Na rozdíl od Saska je v České republice držení pozemků po ukončení těžby šedesát až osmdesát let. Dochází tak k blokaci území na 100 až 150 let (od vyhlášení ložiska až po rekultivaci), na nevyužitých územích vznikají lada se sukcesními pochody. V horším případě jsou pozemky přímo ve vlastnictví těžební organizace, která nemá povinnost pozemky „vracet“ (neplatí žádnou daň). V Sasku se pozemky okamžitě po ukončení hornické činnosti převádějí na obec, území se otevírá občanům, nájemcům (zemědělcům) či investorům a vytváří se například systém rekreační krajiny.

Projekty rekultivací dnes zpracovávají specializované firmy, které nabízejí „technologický postup“ výstavby nové krajiny, nikoli smysl budoucí krajiny – dokážou popsat technické parametry, postupy výstavby, skladbu zalesnění apod. Přirozená ekologická sukcese není na území SHP na pořadu dne, protože se pohybujeme buď v rámci městské aglomerace, nebo alespoň v kulturní krajině sadů, vinic, sídel a drobné zeleně. Rekultivacemi v SHP vznikají nevýrazné táhlé hřbety a drobné či větší vodní plochy, krajina ztrácí dynamiku, zajímavost a pestrost. V projektech si pak lze přečíst, že nejlépe se rekultivuje krajina o maximální rozloze vytěženého území – zbytkových jam (s hloubkou cca 80 m pod původním terénem) nebo výsypek. Samozřejmě jde o ekonomiku a o peníze uvolňované na rekultivační práce státním podnikům: čím větší plocha, tím více peněz. Ale narušení území Podkrušnohoří má také své meze, třeba nepříjemným měřítkem (jednotvárnost), ztrátou obyvatel (prázdno), dynamikou krajiny (ztráta charakteru) apod.

Působnost architekta v rekultivačních procesech je nezastupitelná. Kvalita rekultivace je prezentována jak funkcemi území, tak urbanisticko-krajinářskou koncepcí. Architekti mají na rozdíl od jiných profesí znalosti o hodnotách, podmínkách území a o historii, z nichž vycházejí vize budoucího využití a uspořádání. Architekt by měl být vždy spoluautorem a měl by přinést to nejdůležitější – téma nové krajiny. Architekti a obce si musejí vydobýt autoritu v rámci přípravy území; projekty jsou de facto interním materiálem těžební organizace. Zásadním problémem u státních podniků je neprůhlednost financování, špatná kontrola projektů a veřejných peněz. Z toho vychází špatná ovlivnitelnost užitné hodnoty rekultivovaného území. Rekultivace je nutné provádět ve veřejném zájmu, tj. zohledňovat nejen stránku environmentální, ale také urbanizační, infrastrukturní a krajinářskou v pravém slova smyslu. Zde je namístě diskuze o všech navazujících efektech využívání krajiny, o zániku urbanizace území, o ztrátě 123 sídel v krajině SHP, o ztrátě výhod konurbace Podkrušnohoří, o odlivu obyvatel a nezbytné restrukturalizaci ekonomické základny v území. Zatím není pro tyto podněty ani objednávka, ani patřičné nástroje, co se týče nástrojů územního plánování.

 

Vladimír Charvát (*1957, Praha) vystudoval Fakultu architektury ČVUT v Praze, obor Urbanismus a územní plánování. Více než třicet let působí jako projektant v oblasti územního plánování, například na Útvaru hlavního architekta hl. m. Prahy, v Pražském projektovém ústavu, ve Výzkumném ústavu výstavby a architektury nebo ve Státním ústavu pro územní plánování (později Terplan). V roce 1996 založil vlastní ATELIER CHARVÁT. Od roku 2013 je hlavním architektem města Ústí nad Labem.

 

Úloha architekta

Markéta a Petr Veličkovi

Nevnímat úlohu krajinářského architekta při rekultivačních činnostech, což je jedna z nejpotřebnějších úloh naší profese, je pro naši společnost stejně signifikantní jako vnímat architekturu jako výsadu vlivných a bohatých. Při stavebních a terénních zásazích do krajiny by měl krajinářský architekt garantovat vhodné zacházení s měřítkem místa a s jeho predispozicemi a nalézat nejvhodnější, často i nejekonomičtější východiska. Otázkou zůstává, ve které fázi by se měl architekt do procesu zapojit. Jsme přesvědčeni, že od samotného začátku – koncepce. V ideálním případě má být rozmyšleno již před těžbou, jak má krajina po realizaci záměru vypadat. Dobrý architekt má možnost přinést do procesu hodnoty velmi individuální (autorské), kterých pouze technickými a vědeckými postupy nelze dosáhnout. Právě díky holistickému vidění světa jsou architekti často vnímáni jako vizionáři a snílci, zatímco krajinářští architekti jako technická četa ozeleňovačů, která pomocí vegetace zkulturní to, na co se v inženýrském a ekonomickém postupu zapomnělo. Tyto předsudky společnost nesmírně okrádají. Tak jako my nejsme dostatečně vzděláni v přírodních vědách, tak přírodovědci nejsou dostatečně vzděláni v architektuře, urbanismu a krajinářské architektuře, tedy v oborech nejen technických, částečně přírodovědných, ale i uměnovědných, které fyzický prostor formují od pradávna, kdy se člověk snažil pomocí ohrad či zahrad vymezit proti divoké přírodě a nebezpečí a svůj prostor kultivoval.

Spontánní rekultivace neboli ponechání dané lokality přirozenému sukcesnímu vývoji je jednou z regulérních a dozajista plnohodnotných cest rekultivace. Nicméně v kontextu vývoje kultury naší české společnosti to není možné bez rozmyslu, kvalitní přípravy, lpění na dodržení biotechnických postupů a následné údržby. Bylo by naivní si myslet, že sukcesní vývoj nevyžaduje jisté řízení (v tomto smyslu se uvádí termín tzv. řízené sukcese). Krajina je v současnosti obydlena řadou invazivních druhů rostlin bylinných i dřevinných. Často uváděná ekonomická výhodnost zmíněného postupu je velmi nebezpečnou argumentací, která nás zavádí spíše do krajinného nepořádku a devastace pod rouškou ochrany než ke skutečně hodnotné a dlouhodobě udržitelné rekultivaci krajiny. V této souvislosti si dovolíme poznamenat fakt, který je v současnosti mnohdy opomíjen: že všude, kam se v naší zemi podíváme, spatříme kulturní krajinu nespočetněkrát obrácenou lidskou rukou (až na opravdu malé výjimky). Kulturní krajina vyžadovala vždy péči a péčí docházelo k uvědomění si její hodnoty. Nebezpečí názoru, že přirozená ekologická sukcese je lepší než technická rekultivace, spočívá v tom, že nepoučený člověk může nabýt mylného dojmu, že si příroda pomůže sama, a tudíž že lze těžit bez jakékoli zodpovědnosti za následnou obnovu poškozené krajiny. Při hodnocení ekonomického výnosu těžby nerostných surovin bylo již od 19. století požadováno začlenění nákladů na potěžební obnovu předmětné krajiny. Nemyslíme si, že se principiálně jedná o řešení s nejnižšími náklady, spíše se jedná o nižší počáteční investice; avšak i ty je nutné v průběhu času do vytěženého území doplnit. Nechat si vytěžený zisk a pod rouškou ekonomického řešení jej přesunout bůhví kam vnímáme spíše jako výmluvu a nezodpovědnost. Rekultivace krajiny, což neznamená pouze návrat vegetace a přírodní rovnováhy, ale celé struktury sociálních a kulturních vztahů obyvatelstva, je ekonomicky i časově náročnější než „energetický úvěr těžby“.

V rámci územního plánování spatřujeme hlavní nástroj rekultivačních procesů v tezi, že územní plán je společenská smlouva pro dané území. Regulace a ochranná opatření, která se navzájem vybíjejí, tuto smlouvu de facto devalvují. S ohledem na krajinu je pro nás nejdůležitějším nástrojem rozumná daňová a dotační politika, protože ta má vyvolat zodpovědný přístup ke krajině, o kterou je třeba řádně pečovat bez možnosti svévolného rabování. Velmi důležitým nástrojem jsou také pozemkové úpravy, u nichž paradoxně architekti, kteří by měli být garanty celého procesu, nefigurují.

Základní vlastností krajiny je její proměnlivost – ať již v místě, nebo v čase. Je známo, že záleží spíše na zprostředkování kvalitních informací, individuální paměti a ochotě změny vnímat a hlouběji se jimi zabývat než na rychlosti a velikosti těchto změn. Krajinu chápeme jako prostor člověkem přetvořený (krajina městská a venkovská) i prostor čistě přírodní (lidskou rukou nedotčený, byť lidskou činností nepochybně zasažený). Ve středoevropském kontextu je to krajina kulturní, člověkem po staletí kultivovaná a ovlivňovaná. Pseudoromantické vidění „přírody a krajiny kolem nás“ je v souvislostech výše uvedeného naprosto liché a krajině může taková „ochrana“ spíše uškodit než pomoci. Tím se rozhodně nechceme vymezit vůči potřebné ochraně přírody. Krajina je pro nás, řečeno s trochou nadsázky, vším.

 

Petr Velička (*1976, Karviná) a Markéta Veličková (*1978, Třebíč) jsou krajinářští architekti, od roku 2004 pracují ve společném ateliéru M&P architekti – krajinářská architektura. Od roku 2006 působí v iniciativní skupině Krajinářská architektura při České komoře architektů, jsou autory publikace Aleje české a moravské krajiny. Historie a současný význam (Dokořán, 2013). Dlouhodobě spolupracují na tvorbě dokumentů pro Českou televizi.

 

Zapojení obyvatel do plánování potěžební krajiny

Kamila Svobodová

Přestože se těžební oblasti České republiky nacházejí v hustě obydleném území, nedochází k přímému zapojení obyvatel do jejich obnovy. Děje se tak i přes dosavadní vědecké poznání zdůrazňující úlohu vizuální kvality krajiny v životě jejích obyvatel. Řada odborníků dokonce poukazuje na přirozenou potřebu krásy, která musí být uspokojována stejně jako jiné lidské potřeby. Právě vizuální kvalita krajiny je často důvodem, proč v ní lidé tráví svůj volný čas. O to důležitější je v potěžební krajině, která byla lidem řadu let lidem nepřístupná a nyní je jim cizí.

Jedním z možných způsobů zapojení obyvatel do návrhu designu potěžební krajiny je výzkum vizuálních preferencí. Tento výzkum je na teoretické bázi rozšířen zejména v zahraničí. Vychází ze skutečnosti, že z evolučního hlediska jsou lidé lépe adaptováni na vnímání vizuálních podnětů. Prostřednictvím zraku se učí, reagují a hodnotí své okolí. Jsou schopni si zapamatovat často i nejmenší detaily vnímané scény. Společný evoluční základ vedl k tomu, že existují určité krajinné vlastnosti či prvky, které jsou vnímány kladně či záporně. Variabilita vnímání těchto prvků souvisí také s kulturním a sociodemografickým pozadím člověka.

Těmito souvislostmi jsme se zabývali v prostředí těžební krajiny Severočeské hnědouhelné pánve. Naše zjištění v řadě ohledů potvrdila dosavadní poznatky: obyvatelé obecně preferují krajinu přírodní před krajinou kultivovanou. Kladnou roli ve vizuální kvalitě rekultivované krajiny hrají vodní prvky či zástavba vesnického typu. Nejsilnějším prediktorem atraktivity krajiny je však zeleň. Čím více zeleně je v krajině přítomno a čím je vzrostlejší, tím vyšší je její atraktivita. Naopak pokud je ve scéně viditelný povrchový lom, raně rekultivovaná výsypka či zástavba městského typu, její preference významně klesají. Lidé jsou ve svém hodnocení nejvíce ovlivněni profesním zaměřením, vzděláním, pohlavím a věkem. Významný je z pohledu preferencí také jejich osobní vztah k hodnocené krajině a nejsilnější vazbu mají na krajinu z dětství.

V současné době řešíme podobnou problematiku v prostředí Austrálie, kde povrchová těžba nerostných surovin představuje významnou součást národního průmyslu, ale také velký ekologický i sociální problém. Na rozdíl od České republiky jsou zde rekultivace v počátcích a stále dochází k otvírkám nových lomů. Zapojení obyvatel do plánování rekultivací je vysoké a spolupráce mezi těžebními společnostmi, vládou a místními komunitami je daleko užší, než je tomu u nás. Pracujeme zde na návrhu rekultivace, který bude akceptován místní komunitou a současně technicky i ekonomicky realizovatelný. Jedná se o průkopnickou studii, v níž aplikujeme naše poznatky a zkušenosti z Čech. Doufám, že budeme mít příležitost podobný projekt zopakovat u nás a posílit tak české povědomí o potřebě participativního přístupu v plánovací praxi.

Aby mohl projektant řádně porozumět krajině, musí ji posuzovat způsobem, jakým ji vnímají její obyvatelé. O to více, pokud se jedná o vytváření krajiny potěžební. Rekultivovaná krajina má v tomto smyslu obrovský potenciál. Na jedné straně ztrácí svou paměť v podobě historických a kulturních vrstev, charakteristického reliéfu, land use apod. Na straně druhé se stává krajinou novou, jejíž ráz se znovu vytváří, znovu se zde kupí kulturní vrstvy a vzniká nový genius loci. Ačkoli je vznik rekultivované krajiny z počátku ryze umělý, ve výsledku může být tato krajina v řadě ohledů bohatší než krajina před těžbou. Navíc, pokud bude pocit sounáležitosti místních obyvatel s rekultivovanou krajinou posilován již při její tvorbě, může být výsledná krajina pro obyvatele dokonce hodnotnější.

 

Kamila Svobodová (*1984, Žatec) je krajinná inženýrka. Na Fakultě architektury ČVUT v Praze absolvovala doktorské studium v oboru Urbanismus a územní plánování. Je členkou excelentního výzkumného týmu Land Research Group prof. Petra Skleničky na Fakultě životního prostředí České zemědělské univerzity v Praze. V současné době je na vědecké stáži na Univerzitě Monash v Melbourne v rámci prestižního Endeavour Research Fellow.

 

Redakčně kráceno

Odešlete e-mailem zpět »

ERA21 vydává ERA Média, s. r. o.
Chleborádova 69/22, 619 00 Brno

Telefon: +420 530 500 801
E-mail: redakce@era21.cz
Projekt se v roce 2019 uskutečňuje za finanční podpory: Ministerstva kultury ČR, Nadace české architektury, Statutárního města Brna a Státního fondu kultury ČR
Copyright ©2004-2019 ERA Média, s.r.o
Použití článků a fotografií nebo jejich částí je bez souhlasu vydavatele zakázáno.