Zelný trh v Brně – pohled od východu: centrální plocha náměstí je vydlážděna do vějířů z žulových štípaných kostek – jedná se o již použité kostky s ohlazeným povrchem; organizace prostoru plně rehabilituje postavení a důle
Zelný trh v Brně – pohled od východu: centrální plocha náměstí je vydlážděna do vějířů z žulových štípaných kostek – jedná se o již použité kostky s ohlazeným povrchem; organizace prostoru plně rehabilituje postavení a důle
Zelný trh v roce 1931; foto: archiv autorů.
Zelný trh v roce 1931; foto: archiv autorů.
Restaurovaná žulová nádrž na pití a mytí ovoce.
Restaurovaná žulová nádrž na pití a mytí ovoce.
Tři nové kašny v jižní části náměstí jsou ozdobeny bronzovými soškami obojživelníků.
Tři nové kašny v jižní části náměstí jsou ozdobeny bronzovými soškami obojživelníků.
Situace.
Situace.

Ve službách veřejnosti. Rekonstrukce Zelného trhu v Brně

Tomáš Rusín, Ivan Wahla, Petr Mutina / Atelier RAW /

 

Zelný trh je historické náměstí v centru Brna, jehož počátky se datují do 13. století, s dominantou barokní kašny Parnas, obklopené významnými městskými stavbami. Cílem rekonstrukce bylo vytvoření jasně urbanizované plochy s přehledně organizovanou dopravou a pohybem pěších, která bude splňovat veškeré požadavky na funkčnost centrální městské plochy – a to jak funkce shromažďovací, tak obchodní a kulturní. Důraz byl kladen na kompaktnost řešení – centrální plocha náměstí má jasný, nekomplikovaný tvar vycházející z původního tvaru a klasických městotvorných kompozic a měřítek, od chodníků je oddělena pojízdným pruhem majícím charakter kruhového objezdu. V jižní a západní části na ni navazují menší odpočinkové piazzetty osázené stromy. Jednotlivé plochy jsou vizuálně odděleny použitím různých typů povrchů v jedné úrovni. Nově byly doplněny lavičky, svítidla, fontány a další mobiliář.

 

Zelný trh v Brně 1695, 1915 a 2015

Martin Horáček

Brněnské náměstí zvané Zelný trh můžeme vnímat jako nepříliš uspořádané místo, vymezené na nerovném terénu a nepravidelném půdorysu, ohraničené budovami různých šířek, výšek a funkcí a oživené zejména nesčetným množstvím interakcí mezi kupci a prodejci. Zelný trh je primárně cílovým, nikoli průchozím nebo průjezdním prostorem, zároveň je prostorem veřejným, jehož existence není závislá na momentálně převažujícím způsobu používání. Připočteme-li k tomu staletou tradici a dlouhodobě poměrně stabilizovanou podobu, významnou pro paměť obyvatel a lokální patriotismus, vyjde nám, že Zelný trh představuje ve městě unikátní a cenné ohnisko. V takových případech se doporučuje do ničeho moc nevrtat, a pokud už taková potřeba vznikne, má se usilovat o opravy, které stávající stav podstatně nezmění.

Jak prohlašují Christopher Alexander s Janem Gehlem, život místa generuje další život a s tím postupně narůstá komplexita systému – a tedy i množství potřeb, jež má dané ohnisko uspokojit. Od architekta čekáme, že při konfrontaci těchto zájmů bude vystupovat jako moderátor diskuze a, řekněme, jakýsi ochránce životního prostředí hájící zájem ne toho nebo onoho účastníka, nýbrž celého ekosystému, a hledající tvar pro jeho další optimální fungování.

Od dobrého architekta však očekáváme ještě více. Když na konci 17. století dostal vídeňský sochař a architekt Johann Bernhard Fischer z Erlachu od brněnského magistrátu zakázku na kašnu s mytologickým námětem hory Parnas, jež měla být posazena doprostřed Zelného trhu, jako by si uvědomil výtvarný potenciál místa, pro mnohé skrytý pod každodenním kupeckým mumrajem. Náměstí je v podstatě téměř symetrické; vstupuje se na něj nejčastěji zdola, paralelně s osou symetrie, nikoli však přímo v ose, nýbrž zešikma. Vzápětí se otevírá dramatický výhled na stoupající plochy a hmoty budov, vrcholící grandiózní kompozicí barokního Dietrichsteinského paláce a gotického dómu. Tento pohled snese v českých zemích srovnání snad jen s vedutou Hradčan z Malostranského náměstí; nikde v Rakousku ani v bývalých Uhrách nic podobného nemají. Geniální Fischer pohyb poutníkových očí zabrzdil a usměrnil pomocí kolosální umělé hory s alegorickou sochou Evropy (!) na vrcholku; zároveň jednoznačně vyznačil střed náměstí a akcentoval cirkulaci kolem něj jako preferovaný způsob pohybu.

Umělecký potenciál Zelného trhu byl od té doby ještě několikrát zhodnocen: třicet let po Parnasu přibylo v horní linii sousoší Nejsvětější Trojice, vyrovnávající profánní symboliku Parnasu a ohraničující přechod z trhu na církevní akropoli. Na počátku 20. století byla katedrála samotná pointována přístavbou ikonického dvouvěží a rovněž opačný – spodní – konec náměstí monumentalizován budovou Cyrilometodějské záložny od Vladimíra Fischera, jednou z nejlepších staveb brněnské gründerské éry, cennou mimo jiné kvůli poučnému skloubení dravých podnikatelských (a antipamátkářských) zájmů s vytříbeným výtvarným citem.

Jak se v kontextu tohoto vyprávění postavit k poslední rekonstrukci Zelného trhu? Pokud bychom se pokusili pokračovat v linii uvažování vytyčené oběma Fischery, zjistili bychom (jak jsem přesvědčen), že náměstí vyžaduje jen dvě významnější umělecké korekce: nahrazení nemotorné budovy tržnice elegantnější budovou s toutéž náplní a dále nějaký nápadný vzorec – texturu – v dlažbě, který by propojil poměrně vzdálené stěny budov s kašnou Parnas a současně rozbil monotónní šeď pochozí plochy. Mám na mysli něco jako Michelangelovo Campidoglio: centrální geometrický ornament, který by byl právě na svažitém Zelném trhu dobře viditelný, když stánky trhovců vpodvečer zmizí, a který by zvýraznil krásu tohoto městského obrazu.

Nynější zadavatelé ani vybraní autoři takovou ambici neměli. Trh zůstal zachován. Přibyly stromky, mechanicky rozsazené po obvodu plochy. Jeden z nich zakrývá kamenný portál paláce žďárských opatů, s nímž si kdysi dal práci talentovaný brněnský architekt František Antonín Grimm. Dlažba z opotřebovaných i nově pořízených kostek je příjemná pro chůzi i pro pohled zblízka, z odstupu však nevytváří čitelnější lineární nebo barevný vzor. Střed náměstí byl na jednu stranu uvolněn, na druhou stranu obklíčen průjezdním a parkovacím pásem. Následkem toho se z plochy vyčlenil záliv na jihozápadní straně náměstí, čímž bylo oslabeno optické spojení Parnasu a Dietrichsteinského paláce. Tento záliv slouží nyní jako odpočinková zóna. Lavičky zde umístěné však neumožňují přes bariéru aut pozorovat dění na náměstí – místo toho jsou orientovány k nově zřízeným fontánkám s roztomilými kovovými figurkami plazů a obojživelníků.

Zelný trh bezesporu dopadl lépe než druhé centrální brněnské náměstí Svobody, „rekonstruované“ o dekádu dříve. Je kde sedět, parkovat, nakupovat a hrát si, nezmizela památná dlažba a retro osvětlení. Pokud jste nežádali více, zatleskejte.

 

Martin Horáček (*1977, Olomouc) je historik a teoretik architektury, zaměřuje se na architekturu 18.–21. století, teorii umění a historiografii dějin umění a teorii a dějiny památkové péče. Působí jako odborný asistent na Katedře výtvarné výchovy Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci a na Ústavu architektury Fakulty stavební Vysokého učení technického v Brně. Je autorem knih Za krásnější svět: Tradicionalismus v architektuře 20. a 21. století (Barrister & Principal, 2013) a Přesná renesance v české architektuře 19. století: Dobová diskuse o slohu (UPOL, 2012).

 

Návrat normálnosti

Adam Gebrian

Veřejné prostory a náměstí zvláště jsou údajně v krizi a nečeká je příliš dobrá budoucnost. Postupně poztrácely své primární funkce a velmi silnou konkurenci pro ně dnes představují bezpečné a klimatizované interiéry obchodních center nebo čím dál tím silněji virtuální veřejný prostor, v němž si můžeme vyměňovat názory, seznamovat se, nakupovat, pozorovat dění kolem sebe, hrát si, bavit se, provokovat ostatní, zkrátka všechny ty činnosti, které jsme dříve mohli dělat na náměstích. Alespoň to často slýchávám od řady různých lidí, s nimiž se setkávám.

Za předpokladu, že je na tom alespoň část pravdy – co s tím? Některá města mají pocit, že je nutné městské veřejné prostory více ozvláštnit a zatraktivnit. Pomocí atrakcí, uměleckých děl a především díky častému konání více, častěji spíše méně kulturních akcí.

Mám pocit, že nic takového se při rekonstrukci ani při následném provozu Zelného trhu neodehrálo a neodehraje. Za mě je to takhle správně. Povrch náměstí není od toho, aby přitahoval pozornost, zvláště v situaci, kdy prostoru dominuje nádherný solitér kašny a řada kvalitních kolemstojících domů. Jsem rád, že se architekti rozhodli na vydláždění použít již opotřebované kostky a postarali se o to, že náměstí po otevření vypadá jako integrální součást města a také že možná spousta lidí nezaznamenala, že se zde odehrála výraznější změna. Nedošlo zde k přidání nějaké snadno zapamatovatelné současné vrstvy, tedy k podpisu dnešní doby a jejích tvůrců; já osobně v tom, na tomto konkrétním místě, nespatřuji žádný problém a nijak mi to nechybí.

Zábava a umělecká kreativita se soustředila na malinká zvířátka akademického sochaře Jiřího Plieštika u fontánek poblíž Moravského zemského muzea a soudě podle toho, co jsem mohl během krátké návštěvy pozorovat, děti je zaregistrovaly okamžitě.

Dočetl jsem se, že do budoucna se ještě uvažuje o vytvoření unifikovaných prodejních stánků. Předpokládám, že nepůjde o řešení, které jsem mnohokrát obdivoval v Paříži, kde se na malých náměstích stánky vysunují a zasunují do vyhloubených prostorů pod povrchem náměstí. Pokud tomu tak nebude, nedělal bych si s unifikací starosti. Mám za to, že ani současný stav stánků pro náměstí nepředstavuje žádný problém, pouze pocitově mi trh připadal značně řídký a stánků zde bylo mnohem méně, než kolik by náměstí sneslo.

O rekonstrukci náměstí jsem se poprvé dozvěděl v souvislosti s kauzou možného vybudování podzemního parkoviště v tomto místě. Nedošlo k tomu a snad dnes nikomu nechybí. Zhruba padesát parkovacích stání na povrchu vypadá jako adekvátní množství. Jak pro náměstí, tak pro stavby nacházející se v okolí. Detail, kdy jsou jednotlivá stání od sebe oddělena pomocí drobných kovových kroužků s číslem stání namísto bílých pruhů, mne potěšil, navíc jsem později zjistil, že je k vidění i na dalších místech v Brně. Stejnou radost mi udělalo kamenné kruhové sezení pod stojany historických lamp.

Problémy zde vidím pouze dva. Při své návštěvě jsem nejintenzivněji vnímal veliké množství drobného štěrku, který se ještě neusadil mezi spáry kamenné dlažby (předpokládám, že jde o dočasný problém), a naopak velmi malé množství stínu, které poskytuje nově vysázená zeleň. Nezabývám se profesionálně stromy, a tak neumím odhadnout, jak moc ještě v budoucnu povyrostou. Doufám, že hodně. Jejich množství a umístění je, myslím, v pořádku, horší je to s velikostí. Ano, znám názor, že stromy na významných a exponovaných náměstích nemají být příliš dominantní či se zde nemají vyskytovat vůbec, neboť by vstupovaly v nežádoucí konkurenci s okolními fasádami domů, jak často tvrdívají někteří architekti a zástupci památkové péče. Nemyslím si však, že to je případ Zelného trhu. Ten by si naopak, vzhledem ke své velikosti, složitosti půdorysu a trhové náplni, pořádně vzrostlé stromy zasloužil. Jen by to zřejmě vyžadovalo vyšší úvodní investici a následnou údržbu.

Zelnému trhu do budoucna rovněž prospěje plánovaná úprava bývalé tržnice, kterou sice nepovažuji za stavební ostudu náměstí, ale připravovaná rekonstrukce by mohla pomoct vyrovnat se s tou předchozí.

Během návštěvy náměstí mě několikrát napadlo, že Brno musí být značně bohaté město, když se soustředí na rekonstrukci a úpravu náměstí, které asi v úplně katastrofálním stavu předtím nebylo, a zda v rozhodnutí se úpravami takovéhoto prostoru vážně zabývat nehrají velkou roli evropské dotace. Ale takovéto úvahy nejsou předmětem tohoto textu a s prací architektů a inženýrů na tomto konkrétním projektu nijak nesouvisejí.

 

Adam Gebrian (*1979, Boskovice) je fanoušek architektury. Vystudoval Fakultu umění a architektury Technické univerzity v Liberci a postgraduální program SCIFI na SCI-Arc v Los Angeles. Mimoto studoval a pracoval v Amsterodamu, Rotterdamu, Praze, Paříži a Londýně. Podílí se na organizaci PechaKucha Night Prague, působí jako moderátor vlastního pořadu Bourání na Radio Wave, pro Stream.cz připravuje seriál Gebrian vs., v němž se zabývá především veřejným prostorem. V letech 2009–2012 vyučoval na Fakultě umění a architektury v Liberci, podílel se na vzniku první soukromé školy architektury v Česku – ARCHIP, aktuálně působí na Pražském institutu spadajícím pod North Carolina State University.

 

_________________________

místo stavby: Zelný trh, Brno; účel stavby: rekonstrukce veřejného prostranství; investor: Statutární město Brno; autoři: Tomáš Rusín, Ivan Wahla, Petr Mutina / Atelier RAW; realizační dokumentace a stavební povolení: Dopravoprojekt Brno;  dodavatelé stavby: Sdružení firem Firesta a Imos Brno; projekt: 2009; realizace: 2014–2015; rozloha: 10 200 m2; náklady: 67,7 mil. Kč; foto: David Židlický (1, 3, 4)

 

Atelier RAW založili v roce 1990 v Brně architekti Tomáš Rusín (*1962, Ostrava) a Ivan Wahla (*1963, Český Těšín), absolventi Fakulty architektury VUT v Brně. Mezi jeho nejvýznamnější realizované stavby patří Sídlo dopravního podniku v Brně (2001, spolu s ateliérem DRNH), rekonstrukce kulturního domu Semilasso v Brně (2003, spolu s ateliérem Tišnovka), autobusové nádraží v Litomyšli (2007, spolu se Z. Sendlerem), rekonstrukce Masarykova náměstí v Ostravě (2007), bytové domy Kopečná (2008), Křídlovická (2009), penzion Kozí Horka (2013), Rezidence Martinů (2013), Rezidence Kopečná (2014), četné rodinné domy. Podíleli se na rekonstrukci vily Tugendhat či na obnově vily Münz. Spolupracovali na řadě publikací a výstav spolku Obecní dům Brno. Tomáš Rusín je znám také jako tvůrce scénických řešení. www.raw.cz

Odešlete e-mailem zpět »

ERA21 vydává ERA Média, s. r. o.
Chleborádova 69/22, 619 00 Brno

Telefon: +420 530 500 801
E-mail: redakce@era21.cz
Projekt se v roce 2019 uskutečňuje za finanční podpory: Ministerstva kultury ČR, Nadace české architektury, Statutárního města Brna a Státního fondu kultury ČR
Copyright ©2004-2019 ERA Média, s.r.o
Použití článků a fotografií nebo jejich částí je bez souhlasu vydavatele zakázáno.