Transparentní hmota komunikačního meziprostoru; prostorové uspořádání, volba materiálů, koncept budoucího vývoje a stárnutí jsou generovány z naturelu investora – materiály v surovém stavu – železo, beton; interiér a expozice ocelov
Transparentní hmota komunikačního meziprostoru; prostorové uspořádání, volba materiálů, koncept budoucího vývoje a stárnutí jsou generovány z naturelu investora – materiály v surovém stavu – železo, beton; interiér a expozice ocelov
Pohyblivé pódium.
Pohyblivé pódium.
Pohyblivé pódium.
Pohyblivé pódium.
Pohyblivé pódium.
Pohyblivé pódium.
Dvorní fasáda.
Dvorní fasáda.
Interiér meziprostoru.
Interiér meziprostoru.
Půdorys 2. NP.
Půdorys 2. NP.
Řezy příčný a podélný.
Řezy příčný a podélný.

Galerie tisku. Přístavba tiskárny Karmášek v Českých Budějovicích

Ivan Kroupa, Tomáš Zmek / Ivan Kroupa architekti /

 

Stavba je kulturní nadstavbou provozu tiskárny, pokračováním původního konceptu z roku 2001. Z pohledu urbanistických vztahů a vnitřního městského prostoru zklidňuje a sceluje dříve rozdrobenou uliční frontu, integruje objekt trafostanice do objemu a fasády stávající tiskárny. Kulturní funkce přístupná veřejnosti se prezentuje otevřenou konzolou do ulice, kde se logicky propojuje s veřejným prostorem. Uzavřenost původní stavby tiskárny s výrobou směrem do ulice je vyvážena otevřeným transparentním objemem. Architektura původní budovy i nové dostavby se nevztahuje k obytným fasádám okolí, nemaskuje se. Je jiná, plní jinou funkci směrem k městu i místu. Dělá ho bohatším, různorodějším, živějším.

 

Kulturní nadstavba

Filip Landa

Soused s cigaretou se dívá z otevřeného plastového okna osazeného do polystyrenem obalené fasády protějšího domu a nevěřícně kroutí hlavou, co se to na dvoře tiskárny zase děje. Za pomoci autojeřábu zde probíhá instalace masivního stolu, jehož konstrukce je svařena z ocelových U-profilů. Stůl a strom – dva prvky, které ovládnou vnitřní dvůr sloužící při společenských akcích jako exteriérový foyer nové galerie přistavěné k budově tiskárny a nakladatelství Karmášek.

Recenzi výstavní síně lze pojmout ve dvojí rovině: význam architektury tiskárny jako celku v kontextu Českých Budějovic a hodnota a přínos kulturní aktivity majitele firmy pro celé město.

Galerie tvořená rozšířením objektu trafostanice, která svým původním vzhledem degradovala prostředí ulice i dvora, sceluje areál tiskárny. Je splněným snem a dokončením původních plánů investora i architekta. Raději si nepředstavuji úsilí vynaložené na přesvědčení magistrátu a vlastníka trafostanice, aby svolili ke kultivaci věcného břemene na Karmáškově pozemku. Podařilo se. Realizovaná, údajně šestá varianta návrhu se stala zhmotněním investorovy vize o kulturním a společenském přesahu jeho firmy.

Podoba celého komplexu je vyústěním téměř dokonalého názorového souznění architekta a klienta, které se mimochodem promítlo i do rodinného domu manželů Karmáškových v nedaleké obci Včelná. Stavba tiskárny je stejně strohá, specificky jemná, nedoslovná a introvertní jako vystupování jejího majitele. To ovšem neznamená, že by Jaroslav Karmášek nebyl silnou osobností. Naopak, jeho představa o životě firmy je jednoznačná, nekompromisní a cílevědomá. To se beze zbytku odráží v podobě tiskárny a právě tato ambivalence introvertní extroverze vzbuzuje kontroverzi u velké části veřejnosti, která má s přijetím budovy v daném kontextu problém. Stavba je ale ve své podstatě silně racionální a městotvorná. Zakončuje nároží městského bloku, podlouhlé okno v úrovni očí navíc skvěle propojuje dění uvnitř domu s Pekárenskou ulicí. Celý koncept je vlastně založen na vizuálním kontaktu mezi interiérem a exteriérem, jedná se o jakési prodloužení domu do ulice a do dvora. Průhledy budovou tiskárny se projevují i u přístavku galerie. Zde se však vizuální propojení vyznačuje jak horizontálou, tak vertikálou. Příkladem je netradiční použití štětovnic na konstrukci obvodového pláště hlavního společenského objektu, který v horní úrovni propojuje tiskárnu s výstavní síní. Komunikační meziprostor doplňuje pozemek a pevně definuje vjezd do areálu firmy. Korodované štětovnice nejenže vytvářejí otevřený prostor vizuálně spojující ulici a dvůr, ale jsou vertikálně proraženy. Vzniklá díra odlehčuje ocelový masiv a umožňuje osvětlení průjezdu, vizuální kontakt s oblohou, vystavení meziprostoru dešti nebo sněhu. V budoucnu bude rez ze štětovnic stékat po heraklitové fasádě obou objektů, čímž bude dosaženo finálního harmonického celku. Součástí objektu je pódium z masivních fošen, s nímž lze manipulovat posunem po kolejích dle aktuální potřeby. Pod ním je skryto ohniště nabízející možnost klasického táboráku jakožto vyjádření pospolitosti. Vnitřní plášť komunikačního objektu je složen z kovových pororoštů, včetně podlahy, což zejména dámy na podpatcích při vernisážích příliš neocení. Stejně tak vrtuli na dvorní fasádě objektu chápu spíše jako designový doplněk než jako praktickou součást chlazení vnitřního prostoru, in situ jsem si ovšem její funkčnost zatím nevyzkoušel.

O praktičnost zde ale primárně nejde. Myslím, že v celém objektu jde spíše o emoce a vytvoření společenského klimatu, o otevření se městu, lidem se zájmem o kulturu a architekturu. Stačí se ohlásit v pracovní době tiskárny na recepci a dostanete se dovnitř.

Drobný objekt galerie postavený dle původních představ architekta díky heraklitové fasádě a stejné modulaci navazuje na hlavní budovu. V ulici Karla Weise bez okolků přiznává, že jeho první podlaží stále slouží jako trafostanice. Vstup do přízemí s hygienickým zázemím a malým barem je tudíž ze dvora. Prostor samotné galerie je přístupný úzkým schodištěm stoupajícím vzhůru ke světlu. Jediné přirozené osvětlení interiéru je zde totiž řešeno světlíky nad schodištěm. Všude lze spatřit stopy záměrné syrovosti až nedokončenosti, přesně tak, jak to má pan majitel rád. Můžeme hovořit o brutalistním výrazu, o industriálním vizuálu nebo o specifickém minimalismu, ale nakonec zjistíme, že jakýkoli příměr je neadekvátní a jakékoli škatulkování bezpředmětné. Svébytné Kroupovo pojetí architektury jako vytváření motivačního prostředí pro klienta a pro místo se zde naplňuje beze zbytku. Jedná se o vysoce promyšlený design, který se nicméně tváří, že designem vlastně vůbec není. I v tom je jistá ambivalence. Autor o stavbě tvrdí, že je z finančních důvodů výsledkem minima nutného, a proto je očištěna konstrukčně, detailně i materiálově. Někde pod povrchem se však skrývá zřetelný estetický záměr, stejně jako funkcionalistům ve skutečnosti vůbec nešlo o funkci, ale o výtvarný výraz.1 Ten je nakonec podtržen neonovými informačními nápisy na fasádě tiskárny, jejichž instalace už ale nebyla v režii architekta. Při zkoumání detailů ve výstavní síni se pak nabízí otázka, zda bylo například skutečně nutné použití těch nejbanálnějších krytů elektrických zásuvek.

Důležité však je, čemu bude nová dostavba sloužit. Počítá se s využitím síně pro výstavy, přednášky či školení. V létě zde proběhla výstava s názvem Super(market) architecture 2.0, představující práce rakouského ateliéru Archinauten, v současné době zde zásluhou Ivana Kroupy vystavují norští architekti ze studia Rintala Eggertsson. Tiskárna má možnost vytisknout si sama potřebné výstavní panely či katalogy. Budějovický dům umění má smělou a pozitivní konkurenci, byť financovanou soukromým sektorem. Nadstavba trafostanice se stává důležitou nadstavbou kultury, překračující svým významem hranice regionu.

 

1 Viz například Jan Michl: Tak nám prý forma sleduje funkci. VŠUP, Praha, 2003.

 

Filip Landa (*1984, Litoměřice) je architekt, editor, publicista a poutník. S časopisem ERA21 spolupracuje od roku 2012, nejprve jako kurátor a externí redaktor, od roku 2017 jako šéfredaktor. Vystudoval Fakultu umění a architektury TU v Liberci, studoval také v belgickém Gentu; architektonickou praxi absolvoval v Delftu, San Franciscu a v Praze. Je spoluzakladatelem regionálních platforem Liberec‑Reichenberg.net a Litoměřice‑Leitmeritz.net. V současné době žije a pracuje v Českých Budějovicích a v Brně.

 

Jako princezna Koloběžka

Hynek Látal

Architekti odedávna řeší rozmanité stavební úlohy a právě způsoby, jakými se s nimi vyrovnávají, z nich činí tvůrce dobré, nebo horší. Musejí přitom brát v úvahu stavební situaci, nabídku materiálů a také specifické požadavky i finanční možnosti objednavatelů. Příklad výstavní síně českobudějovické tiskárny Karmášek v přehledném časovém i místním formátu názorně ukazuje, co se může podařit, když se cílevědomý objednavatel spojí s odvážným architektem.

Když před dvanácti lety na nároží ulic Pekárenské a Karla Weise vyrostla nová tiskárna Karmášek, bylo jasné, že vznikla významná stavba. Její význam tkví především v dopadu na okolní prostředí, a to hned v několika rovinách. Elegantní sebevědomá hmota se dvěma podlouhlými okny svou neutralitou vyrovnává nesoulad mezi vzhledem činžovních domů z konce 19. století a socialistických paneláků na tomto rozhraní Pražské čtvrti. Do sebe uzavřená budova obložená stroze působícími heraklitovými deskami snad mohla vytvářet dojem, že tuto novou „továrnu“ bude nutné ještě dokončit, protože dosud nemá omítku. Obyvatelé však museli rychle pochopit, že časem proměňující se fasádu budou v její „hrubé“ podobě míjet den co den. Již tehdy ovšem existoval plán na stavbu další etapy, spočívající v nástavbě „ploutve“ nad hlavní budovu, která by v podobě jakési konzoly vyrovnávala výškový rozdíl oproti sousedním domům.

Na začátku března 2015 doputovala do městské rady opakovaná žádost o povolení přesahu přístavby tiskárny Karmášek, která byla v červnu předchozího roku radou v jiném složení zamítnuta, a to zjevně na základě vyjádření útvaru hlavního architekta města. V příloze k žádosti byla kresebně naznačena do ulice vystupující hmota budoucí výstavní síně, jež byla architektem charakterizována jako „transparentní, … vnější definice prázdného objemu“. Rada města tentokrát žádost schválila, především s ohledem na kvality dosavadního díla Ivana Kroupy. To, co bylo na konci června za přítomnosti tvůrce slavnostně otevíráno, ale asi nikdo nečekal.

Oproti staršímu, jasně formulovanému urbanistickému zásahu objednavatele a architekta do chaotické směsi okolní zástavby jde přístavba výstavní síně ještě o krok dále. Na původně samostatně stojící trafostanici byla přistavěna vstupní část výstavní síně a celý objekt byl vizuálně scelen obkladem z heraklitových desek. Nad průchod mezi ní a tiskárnou byl vložen zmíněný přesahující objem druhé části výstavní síně, tvořený výraznými obnaženými korodovanými štětovnicemi, do ulice i do dvora uzavřený (či spíše otevřený) jemnou kovovou mříží. Zatímco již mezi rámujícími hmotami s heraklitem a touto střední kovovou částí vzniká efektní barevný a materiálový kontrast, samotná část nad průchodem ještě víc překvapuje uvnitř i vně svým osobitým charakterem. Architekt řešení této stavební úlohy pojal stejně chytře jako princezna Koloběžka v normalizační televizní pohádce podle předlohy Jana Wericha. Hlavní část výstavní síně Karmášek je totiž zároveň otevřená i uzavřená, zdobná i syrová, jemná i hrubá, praktická i nepraktická. Architekt navrhl důvtipné, osvěžující řešení, v němž pracuje především s kategoriemi otevřenosti a uzavřenosti, ohraničenosti a prostupnosti.

Vstupní část výstavní síně je kvůli trafostanici pod ní přístupná nikoli z ulice, ale ze dvora areálu proskleným prostorem s navazujícím hygienickým zázemím. Z této otevřené části je nutné vystoupat po úzkých schodech do menší, uzavřené části výstavní síně. Pouze schody jsou osvětleny prosklením střechy tak, aby zvenčí nic nerušilo návštěvníky výstav. Navazující hlavní část výstavní síně nad průchodem do dvora je pak přístupná z uzavřené části i z tiskárny vždy dvěma vchody, což zesiluje pocit otevřenosti a prostupnosti celého prostoru. Výrazně, až sochařsky působící profily stěn formulují technicistní charakter prostoru síně i uvnitř a zároveň představují výzvu instalačním schopnostem pořadatele výstav. Výhled ven je umožněn zmíněnými jemnými mřížemi, takže prostor trochu připomíná klukovské bunkry stavěné ve volné přírodě. Mřížemi je ovšem tvořena i podlaha prostoru, do níž je navíc na neznatelných kolejnicích zasazena velká, snadno pohyblivá dřevěná lavice. Mírně mimo střed podlahy je do obvodových dílců proříznut otvor umožňující průhled do průchodu pod síní. Otvor je zopakován také ve stropu síně, takže při dešti prší skrze takto vymezenou část síně až na chodník průchodu. Tento kouzelný efekt podtrhuje dvojakost prostoru i jeho iluzivní provizornost. Návštěvníkovi je nabízena téměř až manýristická hříčka, která ho různými technickými detaily překvapuje a těší. Kdo by očekával, že tzv. minimalistická architektura může být tak proměnlivá a zábavná?

S úkolem výstavní síně tiskárny Karmášek a s jeho řešením od Ivana Kroupy se v Českých Budějovicích objevila skvěle vymyšlená i provedená „drobná“ architektura, v níž bude navíc prezentována současná světová tvorba.

 

Hynek Látal (*1978, České Budějovice) vystudoval dějiny umění a germanistiku na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně a doktorský stupeň Obecná teorie a dějiny umění a kultury tamtéž. Od roku 2003 působí na Jihočeské univerzitě, je externím kurátorem sbírky starého umění Alšovy jihočeské galerie v Hluboké nad Vltavou. Od roku 2014 je členem zastupitelstva města České Budějovice a byl rovněž městským radním.

 

_________________________

místo stavby: Karla Weise 2619, České Budějovice; účel stavby: galerie tisku (přístavba tiskárny Karmášek); investor: Karmášek, s. r. o.; autoři: Ivan Kroupa, Tomáš Zmek / Ivan Kroupa architekti; spolupráce: AED project; projekt: 10/2012; dokončení: 06/2015; foto: Jonáš Krýzl (1–4), archiv autora (5, 6)

 

Ivan Kroupa architekti je architektonické studio založené v roce 1990 v Praze. Realizované stavby: Hemodialyzační centrum v Praze na Bulovce (2015), Centrum současného umění DOX v Praze (2005), rodinné domy ve Stříbrné Skalici (2010), v Roudnici nad Labem (2008), ve Včelné (2004), v Chomutovicích (2002), ve Vraném nad Vltavou (1998 + 2000), v Mukařově (1996 + 1998), lyžařská chata v Herlíkovicích (2000). www.ivankroupa.cz

Odešlete e-mailem zpět »

ERA21 vydává ERA Média, s. r. o.
Chleborádova 69/22, 619 00 Brno

Telefon: +420 530 500 801
E-mail: redakce@era21.cz
Projekt se v roce 2019 uskutečňuje za finanční podpory: Ministerstva kultury ČR, Nadace české architektury, Statutárního města Brna a Státního fondu kultury ČR
Copyright ©2004-2019 ERA Média, s.r.o
Použití článků a fotografií nebo jejich částí je bez souhlasu vydavatele zakázáno.