Dům s loftem. Rekonstrukce a modernizace pozdně secesního domu na Masarykově náměstí v Ostravě

David Průša, Alena Mazalová / Platforma architekti /

Pozdně secesní dům postavený kolem roku 1910 podle návrhu architekta Felixe Neumanna je součástí blokové zástavby vymezující hlavní ostravské náměstí. Původně čtyřpodlažní, památkově chráněná stavba s mansardovou střechou a zdobným štítem byla celkově rekonstruována a modernizována, provedené úpravy spočívají především ve zkvalitnění vnitřního prostředí při zachování principu původní dispozice a rozšíření využitelných ploch. Dům je doplněn o výtah a nezbytné hygienické zázemí. Nejvýraznější změnu představuje loftový byt přes dvě podlaží, který je prosvětlen nově vloženou skleněnou stěnou doplněnou šikmými lamelami v původní rovině střechy, jenž svým moderním pojetím přispívá k oživení celého domu i náměstí.

Mehr Licht! Warum nicht?

Roman Čerbák

„Více světla!“ zněla prý poslední slova J. W. Goetha. Přisuzuje se jim symbolický význam, ač šlo nejspíše jen o přání lepšího osvětlení v místnosti. „Mehr Licht, warum nicht“ veršuje s odkazem na Goetha Ivan Wernisch a jeho rým by mohl být leitmotivem rekonstrukce bytového domu na ostravském Masarykově náměstí. Podoba nejvýraznějšího zásahu do historického objektu, mezonetového bytu v 5. a 6. podlaží, totiž byla ovlivněna právě nutností dostatečného osvětlení. Od památkářů se však autorům dostalo poněkud složitější odpovědi než „proč ne“.

Secesní dům od architekta Felixe Neumanna z roku 1910 je součástí severozápadní fronty náměstí. Dříve čtyřpodlažní, dnes šestipodlažní dům má tři okenní osy, prostřední je tvořena ve 2. až 4. podlaží zaobleným mělkým arkýřem. Průčelí je zakončeno monumentálním barokizujícím štítem se dvěma okny nad arkýřem. Troufale lze konstatovat, že dům zastupuje běžnou stavební produkci dané doby, s nutným přihlédnutím k umístění na hlavním náměstí Moravské Ostravy. Dům nebyl v nejlepší kondici, ač je od roku 1992 kulturní památkou a majitel by jej měl dle zákona udržovat v dobrém stavu.

Bohatě zdobená fasáda je posazena na soudobě pojatém a kontrastně jednoduchém portálu obchodu a vstupu. Kvalitně opravená a doplněná štuková výzdoba historické fasády a citlivě zvolená bílo-béžová barevnost působí člověku topícímu se v českém polystyrenovém moři nechutných odstínů upřímnou radost. Škoda, že takovýto výsledek není u historických fasád samozřejmý, ať už jsou památkami de jure, nebo „jen“ de facto. Výběr barevnosti se však neobešel bez konfrontace s památkovým ústavem – ten dle metodik požaduje provedení stratigrafického průzkumu a na jeho základě pak schvaluje barevnost. Nemusí být ale na škodu liberálnější přístup. Je-li změna proti původní barevnosti náležitě obhájena a vysvětlena, není důvod, proč by se barevnost nemohla řídit autorským záměrem či novými okolnostmi (například barevností sousedních objektů). Navíc i zde platí banální pravidlo, které sice může ve své obecnosti působit jako alibismus pro obhájení případných přešlapů, ale zároveň jej nelze nezmínit: ke každému objektu je potřeba přistupovat individuálně, zvážit jeho památkové hodnoty, autenticitu a na základě toho volit vhodný a možný rozsah prací a změn.

Výsledná podoba výkladce působí soudobě a kvalitně, i když málem bylo vše jinak. Výkladec pocházející z doby vzniku se nedochoval, stávající se autoři rozhodli odstranit a nahradit novým, což ale nebylo připuštěno památkáři. Ani jedno z toho přitom není jednoznačné. Proč nelze odstranit nepůvodní prvek osazený pravděpodobně někdy v osmdesátých letech 20. století? Na druhou stranu, proč odstraňovat výkladec, který je poměrně elegantní a v porovnání s dnešními výrobky ze standardizovaných europrofilů už vlastně představuje originální kus? Pěkná ukázka, jak čas mění naše hodnocení a estetické vnímání. Nakonec byl tedy výkladec repasován a barevně sjednocen s novými titanzinkovými klempířskými prvky, čímž ještě více vynikla světlá fasáda domu. Nová kastlová okna musela být vyrobena jako přesné kopie původních, je ale otázka, zda dochovaná odpovídala těm z doby vzniku. Dalo by se předpokládat, že u takto zdobné fasády měla okna profilované poutce a klapačky, nejen z estetických, ale také z praktických důvodů. Při výrobě nákladných kopií se mohlo přistoupit i k těmto změnám. Ve snaze nezhoršit daný stav používá památková péče formuli „okna budou vyrobena jako přesné kopie původních“, někdy to ale může být vlastně k neprospěchu věci, okna mohla vypadat lépe, aniž by to mělo významný dopad na rozpočet. Okna do dvora byla vyměněna za eurookna, což je rozšířená praxe, kterou památková péče bez naříkání schvaluje. Proč se ale nepostupuje i v těchto případech dle významnosti objektu, kvality oken a jejich technického stavu?

Stejně jako se člověku jeví samozřejmé zachovat, opravit a doplnit štukovou výzdobu fasády, jeví se jako logické zachovat hodnotné prvky interiéru. Co je a co není hodnotné, respektive původní, a zda původní a priori znamená hodnotné, by přitom mělo být předmětem diskuze mezi projektantem a památkářem, protože teprve s touto znalostí lze navrhovat změny. V některých případech bohužel tohoto rozlišení není schopen zástupce ani jedné ze zmíněných profesí.

Vyčištěný a doplněný kamenný obklad spolu s jemným štukem a moderními světly vytvořil ze vstupní chodby reprezentativní prostor. Historická dlažba byla poškozená, nejednotná a dochovaná pouze lokálně, proto se architekti rozhodli nahradit ji litým teracem, a sjednotit tak povrchy všech společných prostorů. I když byla v domě dříve použita dlažba, není špatně, že bylo přistoupeno k tomuto řešení. Stejně tak je vhodnější doplnit původní historické části zdařilými soudobými světly, než se snažit o falešnou historičnost. Z důvodu barevného sladění společných prostor domu bylo madlo zábradlí natřeno světle šedou barvou, což působí nezvykle. Zatímco na fasádě působí kontrast světlé a tmavé přirozeně, na chodbách domu už méně. Původní záměr zavření výtahu ornamentální mříží ztroskotal na požárních a bezpečnostních předpisech, avšak výsledný kompromis v podobě vyřezané samolepky nalepené na klasických výtahových dveřích působí laciným dojmem.

V 2. až 4. podlaží jsou nově vytvořené kancelářské prostory. Je zajímavé, jak širokou funkční univerzálnost tyto tradiční nájemní bytové domy z přelomu století nabízejí. Změna příček a několik menších zásahů do nosného systému připravily prostory pro budoucí nájemce. Z výkresů stávajícího stavu je navíc zjevné, že dispozice byla výsledkem minulých přestaveb. Původně velkorysé místnosti do ulice a do dvora byly rozděleny na menší, s problematickými proporcemi i využitelností. Změna dispozic tak přinesla zhodnocení a obstojí i při jiném využití domu, zároveň se ale potvrzuje, že zadání „univerzálního“ prostoru (pro předem neznámého nájemce) může jen stěží vést k „osobitému“ výsledku. Je vidět snaha, v podstatě úspěšná, o jednoduchý základ, který bude dotvořen dle potřeb konkrétního nájemce. Puntičkářsky lze zmínit nedbalost v péči o detail – na jednu stranu nákladné prvky jako precizně osazená skleněná příčka nebo repliky kazetových dveří a kazetového obložení ostění, na druhé straně nejlevnější plastové kličky oken do dvora či otopná tělesa. Těžko říct, zda se muselo začít šetřit, došla energie ohlídat finální rozhodnutí, nebo se upozadila role architektů.

Domu rekonstrukcí přibyl jeden byt, zbytek zůstal kancelářský. Není to ideální poměr, ale v dnešní době, a v historickém centru Ostravy obzvláště, je změnou k lepšímu téměř jakékoli využití opraveného domu. Obyvatelnost města je oslabena suburbanizací, komerční či společenské aktivity v centru „nákupním střediskem“ Nová Karolina a částečně i revitalizací bývalé průmyslové oblasti Dolních Vítkovic; tu lze totiž chápat nejen kladně, ale i jako uzmutí a „privatizaci“ tradičních významů a funkcí centra města, které pak logicky skomírá.

Konečně se dostáváme k pomyslnému i doslovnému vrcholu rekonstrukce. Prostory v pátém podlaží a půda v šestém se proměnily v mezonetový byt. Tento zásah přinesl odstranění původního krovu a části střechy, a tím i největší nedorozumění s památkáři. Místo střechy byla do náměstí navržena celoskleněná stěna, díky níž je nový byt dostatečně osluněn. Jejím odsazením za rovinu fasády navíc vznikla terasa. Proměna střechy není díky tomuto zapuštění, velikosti štítu a husté řadě lamel, které štít staticky zajišťují, na první pohled patrná, málokterý chodec si jí všimne. Lamely mají v létě pomoci při stínění skleněné stěny, především ale pohledově vymezují původní rovinu střechy. Ve dne je vestavba nenápadná, zato v noci si prosklená svítící plocha nárokuje více pozornosti, než prostoru za ní vzhledem k jeho funkci na hlavním náměstí náleží. Toto konkrétní řešení samozřejmě nelze slepě kopírovat, zároveň však může sloužit jako precedens možných zásahů do památkově chráněných objektů. Není důležité jen množství a hodnota odstraňované autentické hmoty památky, ale také jak kvalitním řešením je nahrazena.

Logické a legitimní snahy o transformace půd sice představují pro památkovou péči horké téma, ale doby, kdy se pod střechou sušilo prádlo, jsou už pryč. Více bytů je pozitivní i pro život center měst, často památkových zón či rezervací. Není-li památka muzeem sebe sama (vila Tugendhat apod.), je potřeba objevit cestu jejího dalšího života, a to v rámci ekonomické reality a možností stavebníka, ale zároveň bez devastace architektonických a památkových hodnot. Jak při změně nevyužívané půdy docílit dostatečného oslunění nového bytu? Cest je mnoho, například střešní okna či vikýře. Někdy ale paradoxně nejcitlivější a nejvhodnější může být na první pohled radikální řešení v podobě zcela nového objemu a materiálu nástavby. Odpovídá to i Benátské chartě, jednomu ze základních dokumentů památkové péče. Ten se sice primárně týká restaurování, lze jej však vykládat extenzivně a vztáhnout i na rekonstrukce domů.¹

Samotný mezonetový byt působí prostorově velkoryse (prosklení do terasy, světlá výška), i když ve skutečnosti tolik metrů čtverečních nenabízí. Ani jeho vybavení asi nebude nejjednodušší, hlavní prostor je poměrně úzký a v polovině předělený dominantním točitým schodištěm. Z bytu je krásný výhled, i když kvůli proporcím lamel pouze stojí-li k nim pozorovatel kolmo, s narůstajícím úhlem se výhled do okolí mění v pohled do šedého plechu.

K rekonstrukci lze mít připomínky, ale nedovolit půdní vestavbu z hlediska památkové péče by nebylo správné. Zvolené řešení představuje zajímavý příspěvek k hledání míry a kompromisu mezi provozní funkčností, architektonickou kvalitou a respektováním památky. Výrazné vestavby a nástavby mohou ozvláštnit náš prožitek města stejně jako pouliční muzikanti. Někteří jsou talentovanější, jiní méně, asi bychom jich nechtěli potkat pět v každé ulici, ale některé přivítáme s vděkem, zastavíme se a zaposloucháme. Tohle je jeden z nich. V Ostravě se určitě najde místo i pro dalšího, podobného a přece jiného. Warum nicht?

1 Benátská charta: 9. […] V oblasti požadovaných úprav má být každá práce, jež je uznána za nezbytnou z důvodů estetických nebo technických, založena na architektonické kompozici a má nést znaky naší doby.

Roman Čerbák (*1981, Brno) vystudoval Právnickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně a Fakultu architektury VUT v Brně, s odbočkou v Liberci a Valencii. Živí se jako architekt a památkář. Je členem sdružení 4AM Fórum pro architekturu a média. V oblasti urbanismu a památkové péče spolupracuje s hnutím Žít Brno.

_________________________

místo stavby: Masarykovo náměstí 38, Ostrava; účel stavby: rekonstrukce a modernizace památkově chráněného domu; investor: soukromá osoba; architekti: David Průša, Alena Mazalová / Platforma architekti; generální dodavatel: Profium, s. r. o.; projekt: 2012–2013; realizace: 2013–2015; zastavěná plocha: 230 m²; užitná plocha: 1 108 m²; obestavěný prostor: 4 663 m³; foto: Jakub Zdechovan

Ateliér Platforma architekti je pokračováním ateliéru Platforma Ostrava, který založili v roce 2004 architekti David Průša (*1978, Ostrava, absolvent FA VUT v Brně 1997–2003) a Oldřich Bajger ve spolupráci se scénografem Radomírem Otýpkou. Po odchodu Oldřicha Bajgera v roce 2008 se kancelář přejmenovala na Platforma architekti a zaměřila se na širší spektrum architektury v podobě veřejných prostorů a urbanismu, administrativních a polyfunkčních objektů, sportovních, dopravních, průmyslových, zdravotnických a kulturních staveb, bytových a rodinných domů, včetně interiérů. Alena Mazalová (*1975, Brno, absolventka FA VUT v Brně 1995–2002) je od roku 2012 členkou ateliéru.