Stavba je celá ukryta pod terénem, nad povrch vystupují pouze bílé prosvětlovací věže jako volná parafráze „vápencových skal vybíhajících ze zeleně luk a vinohradů“.
Stavba je celá ukryta pod terénem, nad povrch vystupují pouze bílé prosvětlovací věže jako volná parafráze „vápencových skal vybíhajících ze zeleně luk a vinohradů“.
Nálevkovitě tvarovaný vstupní předprostor formují gabionové zdi a stěny z pohledového betonu.
Nálevkovitě tvarovaný vstupní předprostor formují gabionové zdi a stěny z pohledového betonu.
Výstavní prostor tvoří centrální hala, z níž vybíhají postranní „jeskyně“.
Výstavní prostor tvoří centrální hala, z níž vybíhají postranní „jeskyně“.
Výhled na ikonickou dominantu Pálavy vtažený do interiéru.
Výhled na ikonickou dominantu Pálavy vtažený do interiéru.
Situace.
Situace.
Půdorys 1. NP a řez příčný.
Půdorys 1. NP a řez příčný.
Detail přechodu z hlavního výstavního prostoru do expozice in situ.
Detail přechodu z hlavního výstavního prostoru do expozice in situ.

Cesta do pravěku. Novostavba Archeoparku Pavlov

Architektonická kancelář Radko Květ

 

Na Břeclavsku vzniklo unikátní historické muzeum, které návštěvníkům prezentuje jednu z předních světových archeologických lokalit – komplex paleolitických sídlišť Dolní Věstonice – Pavlov. Lokalita se nachází v chráněné krajinné oblasti a je součástí národní kulturní památky. Stavba je proto umístěna pod terénem a do scenérie Pavlovských vrchů se zapojují pouze vystupující bílé prosvětlovací věže. Tvarově složitý objekt je proveden jako monolitická konstrukce technologií bílé vany, přičemž trojrozměrně lomený strop vynášejí pouze obvodové zdi a věže bez dalších podpěr. Materiálové paletě dominují reliéfní beton, dubové dřevo a sklo, v expozicích se kromě klasických muzejních prvků uplatňují také současné audiovizuální technologie.

 

Na bílé skále

Barbora Ponešová

Vždy mě fascinoval proces, jímž člověk formuje prostor, který osidluje. V oné činnosti se totiž mimoděk zhmotňuje archetypální pohled člověka na sebe samého a jeho pozici ve vztahu k okolí, přírodě či vesmíru, chcete-li. David Leatherbarrow hovoří v tomto smyslu o dvou možných principech, principech „sklo“ a „hlína“, tvořících pomyslné protipóly v pohledu člověka na architekturu ve vztahu k okolní krajině. Princip „sklo“ (popsaný na pozadí teorie a tvorby Jeana Nouvela) optimisticky spoléhá na technické možnosti lidstva. Díky těmto dovednostem je architektura schopna navodit dojem neomezujícího propojení člověka a přírody: „… toužíme po absenci materiality, která nás opět uvede do vztahu se světem, který není umělý…“ Taková architektura je lehká, proměnlivá a dematerializovaná, neboť „absence věcí znamená ničím nerušenou přítomnost prostředí“. Naproti tomu princip „hlína“ (prezentovaný myšlenkami Petera Zumthora) přiznává architektuře její „hmotnost“, neboť její fyzická forma se stává prostředím pro absorpci vlivů lidské činnosti i okolního prostředí, a vytváří tak její bohatství: „Budova přijímá formu velkého kamenného objektu pokrytého trávou, zasazeného hluboko do hory, vystavěného z hory, existujícího uvnitř hory…“

Jakmile jsem se poprvé ocitla uvnitř objektu archeoparku pod Pálavou, začala jsem lépe chápat rozdílnost obou výše zmiňovaných principů a měla jsem možnost „zažít“ architekturu, jež naplňuje Zumthorovy teze.

Už když přijíždíte od Pavlova, pochopíte, že se před vámi neotevírá pohled na klasickou muzejní budovu, ale spíše na rostlou strukturu. Archeopark rozhodně není neutrální stavbou umožňující prezentaci archeologických nálezů. Je to komponovaný prostor vstřebávající do sebe vlivy archeologických nalezišť a okolní krajiny. Přítomnost těchto daností je propsána do celkové kompozice vrostlé mezi dvě pomyslné limitující plochy: úroveň historických nalezišť a vnější „obálky“ původního terénu kopce, které musely být respektovány. Ono zdánlivě definující „sevření“ prostoru vyústilo v návrh objektu jeskynního charakteru, potlačujícího exteriérový výraz. Tento antimonumentální koncept pracuje s interiérem expozice s neuvěřitelnou lehkostí a smyslem pro scénografické zacházení se světlem. Prolamované betonové formy a nehmotný scénář expozice nevzbuzují na první pohled v příchozích dojem racionálně komponované naučné výstavy. Architektura usměrňuje pohyb návštěvníků plochami podlah, stěn či stropů, a zprostředkuje tak divákům střídavé pocity stísněnosti a otevřenosti, blízkosti a volnosti. Pulzování prostoru se neomezuje jen na horizontální rovinu, vertikálním směrem se otevírá několik stropních světlíků. Jakkoli objekt působí „organicky a rostle“, architekt vědomě používá prvky klasické architektury: umělecké dílo na nástupní ose vstupní haly, expozice „in situ“, komponovaný horizont s výhledem na hrad Děvičky.

Napadá mě srovnání se dvěma podobnými případy, kdy je muzejní prostor zasazen do kontextu silného místa s výraznou topografií: starší a větší z nich je Galsko-římské muzeum v Lyonu (1972–1975, Bernard Zehrfuss), mladší a měřítkem Pavlovu bližší je Messnerovo muzeum na vrcholu Kronplatz v Itálii (2013–2015, Zaha Hadid). V obou referencích vrůstá objekt novotvaru do terénu a okolní krajinu vtahuje skrze okna-displeje dovnitř. Vnitřní uspořádání je organizováno scénograficky, se smyslem pro vedení světla a dramatické momenty otevření pohledu do krajiny. V obou případech se uplatňuje poměrně výrazné tvarosloví konstrukce, interiér betonových korpusů připomíná spíše futuristický stroj než rostlý útvar. V tomto ohledu působí pavlovská realizace v kontextu okolní krajinné scenerie přirozeněji. Pojednání materiálu interiéru, surový výraz pohledového betonu, dodává prohlídce archeoparku jedinečný charakter. Výrazné linie bednění a struktura dřevěné podlahy podtrhují tektoniku stavby a svou zemitou materialitou upomínají na vrstevnatost přilehlého terénu.

Celkový dojem z prohlídky umocňuje i forma „zážitkové“ expozice působící na všechny smysly diváka. Zážitkové expozice si u nás pomalu budují svoji pozici, jednou z nejpodařenějších svého druhu na Moravě se může chlubit loni otevřené Muzeum nové generace ve Žďáře nad Sázavou. Zatímco žďárská zážitková trasa uchvátí svou formou diváka natolik, že sotva postřehne, že se pohybuje v prostorách bývalého pivovaru, pavlovská expozice je vědomě skromnější, a dává tak možnost propojit naučnou složku vystavených exponátů s prožitkem konkrétního místa.

Silný architektonický koncept, výtvarně působivá forma expozice, unikátní archeologické naleziště a mimořádně zdařilé řemeslné provedení stavby, které se uplatňuje i v prostorách pro workshopy či servis muzea, činí z budovy archeoparku komplexní dílo. Přesto bych netvrdila, že jde o realizaci, která veřejnost na první pohled ohromí. Její kvality se vynořují váhavě, postupně a jaksi nenuceně, naplňujíce při tom principy Zumthorovy málomluvné architektury.

 

Barbora Ponešová (*1974, Brno) je architektka, fotografka, vysokoškolská pedagožka. Vystudovala Fakultu architektury VUT v Brně (2000) a bakalářský program na Institutu tvůrčí fotografie na Slezské univerzitě v Opavě (2006), absolvovala studijní stáž na Vysoké škole pro vědu a umění v belgickém Gentu. Od roku 2007 je asistentkou na Ústavu prostorové tvorby FA VUT v Brně. Je spoluzakladatelkou studia Archanti (2008) a dlouholetou členkou redakční rady časopisu ERA21.

 

 

Souzvuk protikladů

Petr Velička

Nad Novými Mlýny vychází úplněk a bílé stěny nedalekého archeoparku jsou v kontrastu s temnou siluetou Děviček.

Právě tato nálada mě zavedla k přemýšlení o kontrastech tohoto místa, které nutně nestojí radikálně proti sobě, ale naopak se často velmi zdařile vzájemně doplňují. Prvním z kontrastů je neviditelná přirozenost nánosů věků nad jednoduchým sídlištěm lovců mamutů × jednoduchá krása soudobé skořápky stavby.

Dalších rozdílností vidíme nespočet: přirozenost romantické siluety Pavlovských vrchů se zbytkem středověkého hradu, na svazích jemné vlny sprašů × novotvary „jeskynních komínů“ archeoparku. Kontrast mezi trávením volného času u ohniště v nedalekém kempu a snahou o předání poznání naší historie, života, sídlišť a ohnišť našich předků prostřednictvím architektury.

Dráty elektrického vedení × panorama vinic a horizont středověké zříceniny. Soudobá architektura archeoparku doplňuje, ba posiluje nostalgickou krásu bílé kostelní věže ve vsi, naopak kontrastuje se střešní krajinou s ohavnými vikýři. V okolí nalezneme několik citlivě opravených lidových staveb i rekonstruovaných domů v soudobé kvalitě, na kterých je vidět spolupráce s architekty. A v kontrastu s nimi tu stojí všeobecně přijímané stavby průměrného stavebnictví a podprůměrné architektury. Vedle sebe tu „žijí“ pěkný moderní altán v soukromé zahradě, umělohmotné židličky, laciné reklamní slunečníky a disproporční kutilská pergola před vinným sklípkem, kde sedí dáma na jehlových podpatcích a popíjí dobré, drahé víno.

Samotným umístěním v blízkosti kempu „mluví“ stavba s různorodou skupinou lidí libovolného věku i vzdělání. V tomto bodě je nutné si uvědomit, jak důležité jsou kvalitní stavby veřejných zadavatelů v regionech. Mimo metropole vzdělávají nejen svým obsahem, ale i formou, prostorem, který nás obklopuje.

Rozepisovat se a chválit práci autorů s prostorem podle zákonitostí proporcí, měřítek, gradace, rytmu či harmonie, kvalitu řemeslného zpracování jak stavby, tak interiérového vybavení či krásu jednoduchých klik dveří by bylo na samostatný článek. Důležitější mi však přijde zážitek, který celá stavba svým duchem v člověku zanechává, a tak iniciuje myšlenky paradoxů. Je možné, že část svého ducha si osvojila už z podstaty místa, ale to nemění nic na tom, že je samotná budova výjimečná.

Jistě je možné polemizovat s nepřirozeností terénní modelace u největšího okna interiéru, které si přivlastňuje romantickou scenerii horizontu, přímo ji vtahuje do interiéru. Člověku výhled s dřevěným schodištěm poskytuje spíše rozptýlení pozornosti od podstaty expozice, které však zejména dětští návštěvníci jistě ocení.

 Exteriér, který je nedílnou součástí většiny staveb, prozatím nelze hodnotit, koncepce je dobře založená, ale stále velmi čerstvá (zejména co se vegetace týče). Její hodnota bude provázána nejen se záměrem, ale také s následnou údržbou a oceníme ji až po několika málo letech.

Bílé venkovní betonové věže jsou svou barvou spíše líbivé než příbuzné pálavským skalám. Skály jsou paradoxně (díky přirozené erozi a působení povětrnostních vlivů) blíže surové přirozenosti betonu. Možná spíše forma bílých karavanů na břehu jezera bude důvodem podvědomého přijetí novotvaru pod zdejšími vinicemi. Charakter interiéru, forma výstavního mobiliáře i bílé věže v poli však nejlépe „znějí“ se zděnou helmicí pozdně gotické zvonice pavlovského kostela, s čistými vápennými omítkami dřívějších vesnických staveb, jejich dřevěnými podlahami a rustikálním prostým nábytkem našich předků. To vše v kontrastu šikmých ploch stěn a stropů, evokujících přírodní jeskyni z doby lovců mamutů. Právě určitá míra designování, jako jsou například graficky ztvárněná boční vstupní betonová stěna nebo výše zmíněný „rustikální“ mobiliář, překlenuje v tomto případě propast mezi přijímáním soudobé architektury veřejností a architekty. Ve srovnání s vysokou řemeslnou kvalitou interiéru může mrzet nedotaženost venkovních gabionových zdí včetně užití jiného kameniva, jehož charakter neodpovídá okolnímu vápencovému bradlu. Otázkou zůstává, zda by i venkovní zídky z pohledového betonu nepodpořily celkový koncept, zvláště když má dům ambici srůstat s okolím.

Co bych si ještě dovolil vytknout, je určitá zploštělost textových informací v expozici. Rotace návštěvníků je snad vyšší, avšak zvídavý návštěvník je ochuzen. Nicméně použité dokumenty a audiovizuální prezentace jsou velmi zdařilé a profesionální.

Čím více kontrastů zde objevíte, tím milejší jsou vám samotná forma i koncept stavby archeoparku a uvědomujete si, jak důležité jsou trpělivost a soustavné vzdělávání veřejnosti pomocí příkladů.

Jeden kontrast na závěr by však měl být apelem na kraj i na příslušná ministerstva, aby pomocí bohulibých záměrů nepřehlíželi možný vznik konfliktů a řešili důležité sousedské vztahy, které jsou nad síly vesnických samospráv. Problémem je již dva roky trvající uzavírka jediné přímé silnice z Dolních Věstonic do archeoparku v důsledku půdního sesuvu, která obec odřízla od exponátu, jemuž dala jméno – Věstonické venuše.

Děkuji architektům za zážitek z těch několika dní strávených v okolí archeoparku a přeji si, aby veřejné stavby vznikaly v určité kvalitě, která nemůže být zároveň nejlevnějším řešením. Možná pak veřejnost začne tyto kvality vnímat a požadovat je. Poté snad zmizí ten nesmyslný názor, že architektura je jen pro bohaté. Dle mého názoru minimálně v případě veřejných staveb je architektura pro všechny, i když ji třeba nepřijmou, což není případ této stavby.

 

Petr Velička (*1976, Karviná) je krajinářský architekt, společně se svou ženou založil ateliér M&P Architekti – Krajinářská architektura se sídlem ve Velkém Meziříčí, který byl mimo jiné oceněn za realizace Parku 4Dvory v Českých Budějovicích (viz ERA21 #03/2015), náměstí ve Stříbře nebo Archeoparku Mikulčice. Od roku 2007 se autorsky podíleli na dokumentárních filmech ČT režisérky Ljuby Václavové, za které společně získali nejedno ocenění. Od roku 2007 je Petr Velička s kolegy aktivní v Iniciativní skupině pro krajinářskou architekturu, která podporuje dialog mezi krajinářskými architekty a architekty a snaží se prezentovat obor krajinářské architektury široké veřejnosti. V roce 2015 byl zvolen do představenstva České komory architektů.

 

_________________________

místo stavby: 23. dubna 264, Pavlov; účel stavby: novostavba muzea; autoři: Radko Květ, Pavel Pijáček / Architektonická kancelář Radko Květ (Brno); investoři: Jihomoravský kraj, Regionální muzeum v Mikulově, Evropská unie, ROP Jihovýchod; partneři: Archeologický ústav AVČR, Brno, Akademie věd ČR, obec Pavlov; generální dodavatelé: OHL ŽS, SKR stav; dodavatelé expozice: studio Pixl-e, A.M.O.S. Design, Orange controls, Via Aurea; projekt: 2010–2015; realizace: 2014–2016; plocha pozemku: 17 899 m2; zastavěná plocha: 1 134 m2; užitná plocha: 984 m2; obestavěný prostor: 6 162 m3; náklady: 100 mil. Kč (vč. DPH); foto: Gabriel Dvořák (2, 3), Jakub Kriš (1, 4)

 

Radko Květ (*1954, Třebíč) je absolventem Fakulty architektury VUT v Brně (1980). Architektonickou kancelář založil v roce 1991. Mezi jeho realizace patří například rekonstrukce Klášterních zahrad v Litomyšli nebo informační centrum MU v Brně. Účastní se mnoha domácích i zahraničních soutěží. www.kvetarch.cz

Pavel Pijáček (*1973, Brno) je absolventem Fakulty architektury VUT v Brně (1999). Od roku 2000 je stálým spolupracovníkem ateliéru.

Odešlete e-mailem zpět »

ERA21 vydává ERA Média, s. r. o.
Chleborádova 69/22, 619 00 Brno

Telefon: +420 530 500 801
E-mail: redakce@era21.cz
Projekt se v roce 2019 uskutečňuje za finanční podpory: Ministerstva kultury ČR, Nadace české architektury, Statutárního města Brna a Státního fondu kultury ČR
Copyright ©2004-2019 ERA Média, s.r.o
Použití článků a fotografií nebo jejich částí je bez souhlasu vydavatele zakázáno.