Řeka, voda, proud. Centrum environmentální výchovy PROUD v Horažďovicích

Jiří Bíza, Martin Kožnar / Atelier 25 /

Jeden z nejstarších městských mlýnů v Horažďovicích po letech chátrání znovu ožil, vzniklo zde česko-německé Centrum environmentální výchovy PROUD. Objekt stojí na levém břehu řeky Otavy, na okraji historického centra, a je charakteristický svými dvěma tvářemi – jednou obrácenou k městu, druhou k řece a dál do krajiny. Uvnitř je hlavním společným prostorem jídelna otevřená přes dvě patra, sloužící také jako učebna a čítárna. Dlouhodobě zanedbaná budova byla v rámci přestavby očištěna až na nosnou kostru, zachovala si tedy historický objem a prostorové uspořádání, ale veškeré povrchy, otvorové výplně i střecha jsou nové. Interiérům dominuje dřevo, venkovní fasáda září kombinací zelené omítky a modrých okenních rámů.

Skvělý standard

Hynek Látal

Na jaře roku 2015 bylo v Horažďovicích otevřeno nové Centrum environmentálního vzdělávání PROUD. Zařízení sídlí v bývalém Podbranském mlýně na okraji historického centra západočeského města a již samotná jeho poloha je z hlediska účelu více než vhodná, neboť stojí přímo na rozhraní civilizace a přírody. Východní fasáda se obrací směrem k městu a je přirozenou součástí organicky rostlé uliční čáry, stěna na západě je pak poslední bariérou, za níž začíná volná krajina s divokým okolím řeky Otavy. V této části navíc na objekt navazuje výběžek rozsáhlého ostrova, odděleného dlouhým mlýnským náhonem. Účastníci školení tak mají v případě pěkného počasí možnost strávit většinu dne venku na loukách, večer pak třeba u nastálo vybudovaného ohniště. Za více než rok provozu se ambiciózní projekt stačil etablovat v místní komunitě, která jej přijala a večerních přednášek i víkendových workshopů se pravidelně a ráda zúčastňuje. Je trochu škoda, že mnoha pedagogům i lektorům neformálního vzdělávání z okolních regionů zařízení zatím tolik známo není.

 Jedná se totiž o mimořádně zdařilý počin, který by se mohl stát celorepublikovým příkladem toho, jak lze ve veřejném sektoru dělat dobrou architekturu. Chvályhodná je samotná citlivá záchrana objektu mlýna, jehož stavební historie sahá až do pozdního středověku a jemuž autor projektu i při respektování památkářských požadavků dodal současný vzhled. Tradiční horažďovická zelená barva fasády z 19. století kolemjdoucího na první pohled zaujme především ve spojení s místně poněkud neobvyklou modrou barvou okenních rámů, čímž se okamžitě vyděluje z řady okolních obytných domů a vizuálně upozorňuje na odlišnou náplň objektu. Ta je divákovi naznačena typograficky citlivě provedenými citáty významných osobností (zde například Jan Amos Komenský, Mark Twain) o smyslu a náplni vzdělání. Zmíněné postavení objektu na rozhraní dvou různých prostředí se viditelně projevuje přímo na obou fasádách, které jsou rovněž provedeny odlišně. Na východní části směrem k městu musely být dodrženy rozměry původních okenních otvorů i dělení oken, na té západní, směrem k řece, mohly být proraženy otvory nové a osazena i větší nedělená okna, takže jako celek působí mnohem současněji. Rovněž vnitřní prostory mají dvojí charakter, protože respektují původní dělení objektu na provozní část mlýnice a obytnou část pro rodinu mlynáře. Srdcem objektu je vysoká prosvětlená místnost, která slouží především jako jídelna a příležitostně jako herna či přednášková síň. Člení ji dřevěné konstrukce schodů a pavlačí, po nichž se lze dostat do obytných i výukových částí vyšších pater domu. Materiálové a barevné pojetí této místnosti i její vybavení ideálně podtrhují funkci objektu, která se v nich viditelně a hmatatelně zpřítomňuje. Stejně jako zmíněné okenní rámy má také podlaha modrou barvu, symbolizující vodní živel, kterým je objekt obtékán a který mu dříve dodával i vnitřní život. Ačkoli funkce objektu jako vzdělávacího centra pro žáky základních a středních škol by snadno mohla zadavatele či běžného projektanta svádět k použití nechvalně proslulých „barviček“, jasně se zde projevila nezastupitelná úloha architekta – profesionála. Jedinými barvami v interiéru tak naštěstí zůstaly modrá a zelená, která se vedle fasády nenápadně objevuje ještě v obkladech toalet a sprch. Jinak architekt v interiéru uplatnil pouze kresbu a světlý odstín masivního dřeva a hlazený štuk s voskovou povrchovou úpravou, zvýrazňující jeho přirozené tóny.

Myslím, že v prostředí malého města se vlastně jedná o malý zázrak. Také proto, že byl projekt horažďovického envicentra podpořen z prostředků česko-bavorského programu příhraniční spolupráce v rámci fondu regionálního rozvoje EU. Velmi striktní podmínky naplňování takových programů by mnohé zadavatele mohly svádět k byrokraticko-technicistnímu řešení v podobě spolupráce úředníka a tzv. osvědčeného místního projektanta, čehož výsledkem nejčastěji bývá hmotově, materiálově i funkčně impotentní reziduum vkusu devadesátých let minulého století. Ačkoli sám architekt při prohlídce envicentra upozornil na celou řadu více či méně závažných nedokonalostí, celek lze nepochybně považovat za výborný standard, po němž všichni v české současné architektuře (často marně) voláme. Je proto nutné ocenit, že se vedení horažďovického Domu dětí a mládeže, který je provozovatelem envicentra, nezaleklo spolupráce s architektem, jenž obvykle mívá přirozeně větší estetické nároky než kdokoli jiný v procesu realizace projektu. Architekt navíc musel velmi pružně reagovat na neustále se měnící požadavky zadavatele, takže vedle kuchyně, zmíněné jídelny, přednáškové místnosti v přízemí a výukové laboratoře v prvním patře lze v relativně malém objektu nalézt i pracovny lektorů a ubytovací kapacity pro více než třicet účastníků dlouhodobějších pobytů!

Nejmladší generace má v envicentru možnost poznávat přírodu nejen v terénu či při laboratorních cvičeních, ale pobytem ve smysluplně uspořádaném a vkusně vybaveném prostoru rovněž kultivovat svůj vztah k přírodním materiálům, neindustriálním povrchům a přirozeným barvám. Architektura envicentra tak svým charakterem nenásilně propojuje to, co děti poznávají „venku“, s tím, co používají „uvnitř“. Fotografie i popisy envicentra sice možná působí docela přirozeně a samozřejmě, ale pomyšlení na mnohdy smrtící koktejl vkusu maloměsta, byrokracie evropského projektu a celkově tristního stavu české architektury pro veřejný sektor činí z této realizace bohužel stále ještě mimořádný výkon hodný následování. Kéž by toto byl pouhý standard!

Hynek Látal (*1978, České Budějovice) vystudoval dějiny umění a germanistiku na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně a doktorský stupeň Obecná teorie a dějiny umění a kultury tamtéž. Od roku 2003 působí na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích a je externím kurátorem Alšovy jihočeské galerie v Hluboké nad Vltavou. Od roku 2014 je členem zastupitelstva města České Budějovice.

Snahy a „náhody“ na maloměstě

Marek Sivák

Před několika měsíci jsem zabloudil do Horažďovic. Přivítalo mě rozkopané náměstí, známka toho, že se tu něco děje. Rozzářené vizualizace matně naznačovaly, že snad k lepšímu. Po cestě k řece Otavě se v jedné z ulic vyloupl mezi podomácku rekonstruovanými nebo stále ještě romanticky omšelými staveními objekt, který na první pohled dával tušit architektonický rukopis. Z řady vystoupil i netradičním barevným řešením fasády a zdařilými grafickými prvky.

Bývalý mlýn stojí na nádherném místě, zadní fasáda rámuje jihovýchodní výspu říčního ostrova, a tedy i soutok Otavy s náhonem. Náhodného návštěvníka, který si odsud prohlédne objekt pečlivě, zaujmou vedle zajímavé práce s okenními otvory také detaily: různé nasazení říms nebo historické konzole elektrického vedení povýšené na úroveň ozdobných prvků.

Tolik první dojem. Příběh, který se za stavbou skrývá, je mnohem složitější. Chátrající budovu Podbranského mlýna zakoupil po revoluci soukromý investor. Ten chtěl objekt využít jako penzion, přestavbu ale nikdy nedokončil. Od něj mlýn získala Galerie Klatovy/Klenová se záměrem vybudovat zde detašovanou expozici umění. Projekt byl vnímán zřizovatelem – krajem – kontroverzně a nakonec vedl jako jedna ze záminek k odvolání ředitele galerie. Posledním nápadem, u kterého už soukolí zapadla do sebe, se stalo založení environmentálního centra jakožto odnože Domu dětí a mládeže, který v Horažďovicích provozuje právě Plzeňský kraj. Na projekt se podařilo získat finance z operačního programu přeshraniční spolupráce Cíl 3.

Hříčkou osudu je i to, že se architekti Jiří Bíza a Martin Kožnar, kteří mají k Horažďovicím silný osobní vztah, měli u projektu vyskytnout jen okrajově. V době vlastnictví mlýna galerií byli osloveni k provedení zaměření stavby, návrh měl vypracovat jiný architekt. Po přeměně záměru na environmentální centrum ale už u projektu zůstali. Jejich zkušenost s dalšími stavbami v regionu, citlivost pro historii místa i podrobná znalost místních poměrů se ukázaly být dobrou volbou.

Proces samotného plánování stavby ukazuje, jak moc v České republice stále podceňujeme předprojektovou přípravu. Na západ od nás investoři na zpracování kvalitního zadání téměř bez výjimky najímají specializované firmy – nebo alespoň architekty – jako „mediátory“. Nám je ale mnohdy zatěžko sednout si na chvíli s tužkou v ruce a sepsat, co vlastně od projektantů potřebujeme. I zde přicházelo zadání „per partes“, a tak se projekt postupně měnil z nebytového centra na pobytové a do stejného objemu se najednou musela navíc vejít jak ubytovací část s šesti pokoji, 34 lůžky a hygienickým zázemím, tak zároveň kuchyň se sklady. Kvůli tomu bylo nutné vytěžit dům do posledního místa. Přesto se podařilo zachovat velkorysou ústřední halu zdvihající se přes dvě podlaží, která může sloužit jako jídelna, přednášková i setkávací místnost. Nachází se ve středu budovy, v místě, kudy do mlýna vjížděly branou povozy s obilím, a přirozeně dělí budovu na ubytovací a vzdělávací křídlo.

Architekti založili svou koncepci environmentálního centra i na technologickém přesahu. Navrhli obnovu malé vodní elektrárny, která ve mlýně dříve fungovala. Tu chtěli doplnit čerpadly s geotermálními vrty a solárními kolektory, aby návštěvníkům názorně představili současné možnosti decentralizovaného získávání i úspory energie. Elektrárna však zatím nestojí, na kolektory je provedena pouze příprava, a tak hlavním prvkem, který měl být realizován v rámci stavby, zůstalo tepelné čerpadlo (z technických důvodů nakonec se systémem vzduch-voda). Další technickou zajímavostí je fakt, že dům, umístěný na hranici aktivní zóny záplavového území, stojí na „vzduchové bublině“, aby se v případě vzedmutí vodní hladiny nad úroveň dvacetileté vody rychle vysušil. S případným zaplavením počítají i polyuretanové podlahy a další vybavení přízemí.

Práce s interiérem odpovídá duchu stavby i finančním možnostem (stavbu vysoutěžila stavební firma za 16 milionů korun oproti rozpočtovaným 24 milionům). Centrální schodiště v hale je vynášeno masivními dřevěnými lepenými deskami (zábradlím) a dřevo dominuje i dalším místnostem. Na první pohled zaujmou i kletované omítky zpracované místními štukatéry. Architekt se snažil soustředit na důležité věci včetně dobré funkčnosti stavby, a jak sám říká, „nehonili jsme si triko na vypínačích“. Mimo jiné do objektu vnesl barvou podlah, okenních rámů a dalších prvků barevnost, která trochu jde proti „klasické české šedi“. Interiér je podobně jako exteriér příjemně civilní, esteticky vytříbený a nepřearchitektonizovaný. Jiřího Bízu mrzí jen několik věcí, které mohly dopadnout lépe: strojně řezaný krov postrádá měkkost krovu skládaného tesařem, střecha je tedy nepřirozeně ostrá. Venku udeří do očí osvětlení ve stylu koupelnových svítidel. Uživatelé si rozvádějí elektřinu lištami na místa, kam ji původně nechtěli, a budovu okupuje flóra v plastových květináčích.

Důležité ale je, že stavba funguje tak, jak má. Správkyně-kuchařka si dům chválí, je prý navržen docela prakticky a v kuchyni, byť miniaturní, se jí vaří dobře. Jediné vyvýšené okno, které nejde otevřít a umýt zevnitř, je „akvárium“ v počítačové učebně. Environmentální centrum se těší oblibě obyvatel Horažďovic a kromě místních kurzistů hostí i návštěvníky ze zahraničí. Spokojeni jsou asi i plzeňští památkáři, se kterými prý byla velmi dobrá spolupráce. Když se to sečte a podtrhne, dá se považovat za malý zázrak, že se povedlo starému mlýnu vdechnout nový život, navíc s kvalitní architekturou.

Poslední zamyšlení se týká širšího kontextu. Při pohledu zvenčí je s podivem, že ve městě o pěti tisících obyvatelích najdeme tolik zajímavých staveb od kvalitních architektů – Aleny Šrámkové, Jiřího Stříteckého, Josefa Pleskota a dalších. Obdržím však odpověď, že „druhá Litomyšl se zde nekoná“. Rozdíl tkví v chybějící systematičnosti plánování, na vině jsou časté výměny politických stran a převaha parciálních zájmů nad odborností. To, že se může blýskat na lepší časy, ukazují kroky současného starosty, který si klade za prioritu kvalitní dokončení stavby v úvodu zmiňovaného náměstí a z tohoto důvodu vlastně i kandidoval. Navíc – stejně jako jinde – i Horažďovice dostaly svoji porci energie zespodu. Ať už se jedná o neformální ženskou skupinu věnující se land-artu na řece a oživování laviček citáty, či o skejťáckou komunitu, která také po svém přetváří a oživuje veřejný prostor.

Marek Sivák (*1983, Plzeň) vystudoval Fakultu architektury ČVUT v Praze a absolvoval studijní stáže na Technické univerzitě v Eindhovenu (NL) a Univerzitě v Edinburghu (GB). Kromě projekční praxe se dlouhodobě věnuje veřejnému prostoru a participaci obyvatel na rozvoji města. V Plzni stál u zrodu komunitního programu Pěstuj prostor, který zajišťuje projekty jako Otevřená výzva Pěstuj prostor, Městská plovárna Plzeň, Plzeňský architektonický manuál, Den architektury Plzeň, přednáškové cykly nebo architektonické vycházky. www.pestujprostor.plzne.cz

_________________________

místo stavby: Nábřežní 283, Horažďovice; účel stavby: rekonstrukce Podbranského mlýna na Centrum environmentální výchovy; autoři: Jiří Bíza a Martin Kožnar / Atelier 25 (Praha); investor: Dům dětí a mládeže v Horažďovicích; generální dodavatel: Stafis KT, s. r. o.; projekt: 2011; realizace: 2014–2015; plocha pozemku: 280 m²; zastavěná plocha: 280 m²; užitná plocha: 528,5 m²; obestavěný prostor: 2 270 m³; foto: Petr Fabo

Jiří Bíza (*1976, Pardubice) a Martin Kožnar (*1980, Sušice) jsou absolventy Fakulty architektury ČVUT v Praze a Školy architektury Emila Přikryla na AVU v Praze. V letech 2005 až 2013 tvořili Atelier 25, mezi jejich společné realizace patří například Centrum umění Kvilda (2010), rozšíření mateřské školy v Klecanech (2012) nebo Pavilon skla Klatovy (2014). Od roku 2013 vlastní každý své architektonické studio. www.bizaarch.cz, www.martinkoznar.cz