V listopadu byla v Líbeznicích u Prahy slavnostně otevřena nová multifunkční hala, která slouží nejen výuce tělocviku, ale také kroužkům, kulturním a společenským akcím. Dvoupodlažní stavba využívá výškového rozdílu mezi přilehlou ulicí a plochou fotbalového hřiště, díky tomu se citlivě začleňuje do okolní zástavby převážně rodinných domů a umožňuje bezbariérový přístup do obou podlaží. Budova oválného půdorysu je rozdělena na tři části: uprostřed se nachází převýšená sportovní hala, v postranních „apsidách“ jsou umístěny ostatní funkce. Hlavní hmota domu je provedena jako dřevostavba s předsazeným fasádním systémem z dřevěných hranolů, navazující objekt zázemí je zděný.
Občas si samovolně překlápím názvy vesnic do jednotného čísla ženského rodu: TA Stříbrnice, TA Líbeznice… Je to zvláštní jazyková úchylka, jaká mě třeba u Pardubic nenapadne. Postsocialistická Líbeznice nijak líbezná nebyla. Schovaná ve stínu Prahy však skrývá pod zanedbanou slupkou nejeden architektonický klenot. K těm historickým v poslední době přibývají nové, současné. A to zatím není v Česku vůbec obvyklé.
Od teplické dálnice přijíždíte do Líbeznic komponovanou barokní krajinou. Od sousedních Měšic jsou cesty klikatější, zato vás provedou návsí se dvěma novými věžemi pošty a obecního úřadu. Třetí z věží je kostelní. Zatáčím za kostelem na Hovorčovickou ulici a po pár metrech na mě vykukuje apsida tělocvičny, štráfkovaná svislým laťováním. To je pecka, říkám si okamžitě.
V Líbeznicích vznikly od roku 2014 čtyři výrazné obecní stavby, z toho dvě novostavby. Péče o architektonické prostředí přitom nekončí zastavovací čárou domu. Přirozeně pokračuje v úpravách veřejného nebo poloveřejného prostoru. Z velkorysých oken právě otevřené nástavby líbeznické školy můžete například pozorovat nové školní a dopravní hřiště zakomponované v parku za školou. Líbeznice používají jednotnou typologii lávek přes potok. Mají nově upravenou náves. Za renesancí dříve zanedbané vesnice je cítit zájem současné radnice a rukopis „obecního“ architekta Jana Hájka z Atelieru M1 architekti. „Když jsem přijel do Líbeznic poprvé, nemohl jsem obecní úřad najít. Byl úplně zarostlý v křoví,“ vzpomíná Honza Hájek. „Ve vesnici s dvěma a půl tisíci obyvateli musíte hledat chytrá a levná řešení. Ve spolupráci s architekty je najít můžeme“, vysvětluje starosta Martin Kupka zrod „fenoménu Líbeznice“.
Sportovní a kulturní centrum Na Chrupavce je přesně takovým řešením. Líbeznice neměly žádný společenský prostor, škola potřebovala tělocvičnu a místo pro své klubovny hledali skauti i fotbalisté. „Parametry tělocvičny nejvíc určovali stolní tenisté, máme zde klub na slušné úrovni,“ provází nás tělocvičnou místostarosta Michal Doubrava. „Naše sportovní zařízení jsou otevřená veřejnosti, takže k nám jezdí i rodiny z Prahy. V patře bude klub pro maminky s dětmi. Skauti už mají své prostory zařízené. Dole je kavárna a fotbalisté už si do klubovny postavili pípu.“
Stavba sdružuje řadu funkcí, které by malá obec nemohla jednotlivě ani postavit, ani provozovat. Tělocvičnu/společenský sál na obou koncích doplňují dvoupodlažní apsidy. Lapidární dům v elegantních proporcích je s naprostou samozřejmostí zasazen do terénu tak, že nepotřebuje vnitřní schodiště ani chodby. „Eliminovali jsme zbytné prostory a zjednodušili konstrukční řešení a technologie. Dům je například větraný přirozeně, bez vzduchotechniky. Neustoupili jsme však z představy ,dřeváku’ a barevného řešení interiéru apsid, na kterém jsme v návrhu i realizaci spolupracovali s ilustrátorkou Barborou Zachovalovou,“ vysvětluje Honza Hájek práci s omezeným rozpočtem. „Když nevybíráte z luxusních katalogů, pořídíte třeba zařizovací předměty za pár stovek. V rozpočtu byla čtyřicetimetrová lavice u fotbalového hřiště asi za čtyři tisíce, tak jsme ji udělali z trámů starého školního krovu.“ Jak je těžké vytvořit tak jednoduchou věc, jako je monochromatický interiér, nám pak vypráví Barbora Zachovalová sama. Všechny dodávky pro interiéry totiž podléhaly její supervizi. Umístění stavby přineslo ještě jeden efekt: fotbalové hřiště získalo po vyrovnání přírodní tribunu a líbezničtí fotbalisté ztratili svou tradiční výhodu, kdy na domácí půdě hrávali druhý poločas vždycky z kopce.
Stavbu o rozměrech 20 × 60 metrů nese osm rámů z lepených smrkových vazníků. Sekundární nosníky a paždíky jsou mezi ně jednoduše vkládány na skryté spoje pomocí celozávitových vrutů. Přiznaná nosná konstrukce tvoří příjemný „kazetový“ strop zaklopený hoblovanými modřínovými prkny. Ve volném rastru jsou v kazetách rozmístěny akustické panely. Dřevěný interiér doplňují smrkové latě na stěnách a jasanová palubovka. V ochozech po obou stranách sálu už se projevuje žlutá a modrá barevnost apsid, jinak též barvy líbeznického znaku.
Apsidy představují samostatný svět. Žlutá je vyhrazena kavárně v přízemí a skautům v patře, modrá šatnám: fotbalisté, rozhodčí, sportovní kluby a veřejnost. V patře je dělitelná klubovna pro maminky, použitelná na všechny možné způsoby. Sportovní dění v tělocvičně je možné sledovat z vnitřních galerií, anebo velkými okny přímo z chodníku na vyvýšené straně. Pozorovatel si přitom užije kontakt s modřínovým laťováním, které měkce obaluje zaoblenou fasádu celé stavby. „5 × 10, two by four, je náš oblíbený rozměr,“ přeměřujeme si s Hankou lepené latě na fasádě.
Centrum Na Chrupavce jsme navštívili ještě podruhé, při slavnostním otevření nových tříd a koncertního sálu v podkroví líbeznické školy. V kavárně i tělocvičně běžel čilý provoz. Je vidět, že se Líbeznickým sázka na kvalitní architekturu vyplácí.
Martin Kloda (*1969, Ostrava) je architekt, absolvent VŠUP v Praze (1994). Od roku 2012 vede společně s Hanou Procházkovou architektonický atelier ARCHWERK. V rámci doktorského studia vyučuje na Fakultě architektury ČVUT v Praze. www.archwerk.cz
Psát o nové líbeznické sportovní hale nejde beze zmínky o kontextu obce a souvislostech vzniku kvalitní architektury, která v této malé obci začala v posledních dvou třech letech růst jako houby po dešti.
Malá středočeská obec těsně za okrajem Prahy, kdysi snad s líbezným, přirozeně rostlým jádrem, byla přeťata rušnou silnicí z Prahy do Mělníka a rychle obrůstala suburbánní výstavbou. Auta dnes již proudí po obchvatu a rozrůstání obce do krajiny se snad zarazí o zelený prstenec vytyčený novým územním plánem, jehož autory jsou – stejně jako u mnoha dalších pozitivních zásahů v obci – M1 architekti.
Pamatuji si Líbeznice jako nezajímavou, špinavou a lehce beznadějnou vesnici. Místo, kterým bez zájmu rychle projedete a jakých je v této zemi spousta. Pro mnoho nových obyvatel to byla asi i relativně levná noclehárna, ke které kromě vlastního domu neměli moc vztah a kterou by rádi vyměnili za lepší místo, hned jak bude příležitost.
Ještě před pár lety nic nenasvědčovalo tomu, že by Líbeznice mohly přispět dvěma nominovanými stavbami do prvního ročníku České ceny za architekturu, a jak se zdá, tím to rozhodně nekončí. Dnes začíná být dobrá architektura samozřejmostí téměř na každém kroku obcí. Důležité je, že je i součástí přirozenou – nové zásahy organicky zapadají do prostředí obce. A nejen toho fyzického. Díky důslednému veřejnému projednávání a vysvětlování jsou, myslím, dobře chápány a přijímány veřejností. Asi i díky novému školnímu pavilonu od Projektilu se obec naučila dobře komunikovat o architektuře a vysvětlovat a přibližovat ji obyvatelům. Na rozdíl od rondelu, který mohl svou formou a materiály působit pro mnoho obyvatel značně kontroverzně, byla sportovní hala přijata místními již s očekáváním a snad i nadšením. Dobrému přijetí a pochopení nové stavby jistě pomohla i drobná brožurka, kterou obec při příležitosti dokončení haly vydala (i to už si radnice natrénovala na rondelu).
Líbeznická sportovní hala je nejen školní tělocvičnou, ale i zázemím místních fotbalistů a stolních tenistů. Kromě sportu slouží ale i jako klubovna místních skautů, nabízí menší multifunkční sál pro setkávání a rozličné aktivity občanů obce a navíc obsahuje kavárnu. Pamatovalo se i na dobrou akustiku, takže tělocvična bude sloužit také kultuře – od divadla přes filmy až po plesy. Toto naplnění pestrými funkcemi a smysluplné využití každého kousku nové stavby dává naději, že bude žít bohatým životem a bude opravdovým sportovně-společensko-kulturním centrem obce, tak jako bývaly za první republiky sokolovny, jejichž příklad starosta Martin Kupka rád zmiňuje.
Oválná forma nové haly naznačuje její sportovní a kulturní obsah a dává jasný signál, že se jedná o stavbu důležitou a pro obec výjimečnou. Toto vyznění je podpořeno i sjednocující fasádou ze svislých modřínových latí, které budou přirozeně stárnout, a ještě více tak pomůžou organickému zapojení stavby do struktury obce.
Autoři haly skvěle využili a zdůraznili terénní konfiguraci. Z ulice jsou přístupné skautské klubovny a multifunkční sál a stavba působí jako jednopodlažní. Současně je možné mezi latěmi fasády přímo nahlédnout shora do sportovního sálu. Ulice se tak stává diváckou tribunou a to je u veřejné stavby velmi příjemný a důležitý aspekt. Díky terénnímu rozdílu mohli architekti zcela eliminovat veškeré vnitřní komunikace. Patra tak mezi sebou nejsou uvnitř propojena, ale provozu stavby to vůbec nevadí. Jednotlivé funkce mohou v rámci jedné stavby souběžně fungovat, aniž by se jejich provoz vzájemně rušil. A prostředky, které by bylo nutné vynaložit na schodiště, bylo možné investovat do potřebnějších věcí.
Tak jako je celá fasáda sjednocena dřevěným obkladem, i v interiéru se uplatňuje jednoticí princip pojednání všech povrchů. Střední obdélníková část haly – sportovní sál – je celá obložena dřevem, půlkruhové apsidy jsou pak pojednány monochromaticky v obecních barvách. Kavárna a skautské klubovny ve žluté, sportovní zázemí a multifunkční sál v modré. Monochromatičnost sice není dotažena se švýcarskou důsledností, ale autoři šli na hranu toho, co bylo za daných finančních podmínek dosažitelné, a drobné nedokonalosti (kterých si běžný uživatel snad ani nevšimne) tomu dávají lidský rozměr.
Přemýšlení o hospodárném nakládání s omezenými prostředky vedlo i k využití výkopové zeminy přímo v místě. Bylo srovnáno dříve svažité fotbalové hřiště a na jeho jižní straně byl nasypán val, který je současně tribunou, a zatoulané míče už nebudou končit pod koly aut v přilehlé ulici (a ztrátu výhody domácího hřiště snad brzy vyváží dobrý pocit z fair play).
Samozřejmou součástí stavby je i dotvoření veřejného prostoru kolem haly. I zde se objevuje uměřené řešení s kultivovaným a nenápadným využitím jednoduchých a levných materiálů. Přesto okolí nové haly dobře reflektuje proměnu místa z obecního fotbalového plácku na společenské centrum obce.
Líbeznice jsou dobrým příkladem toho, že investovat do architektury má smysl. A to i v případě malé obce s velmi omezenými prostředky. V Líbeznicích, asi jako všude jinde, vlastně jen řeší zdánlivě složité problémy s řadou na první pohled protichůdných požadavků. Líbezničtí se však nebojí zeptat odborníků, umějí jim naslouchat a pak zodpovědně drží dohodnutý směr. A tak se podařilo s minimem prostředků vytvořit dostatečně reprezentativní obřadní sál a jednací místnost v jednom. Přidanou hodnotou dotace na zateplení obecních budov se staly věže a díky nim jasně vymezené centrum obce. Nový pavilon školy funguje i jako názorný model vesmíru. Bouda na nářadí u školního hřiště je zároveň i tribunou a rozhlednou. Starý krov školy zase našel nový život hned na několika místech v obci – na lavičkách u fotbalového hřiště a v několika nových lávkách přes potok. Lávky navíc díky jednotnému tvarosloví a výrazné barevnosti dále posilují identitu obce. A takto by bylo možné ještě chvíli pokračovat. Zmíněná multifunkčnost a snaha pořídit za málo peněz co nejvíc muziky je společným jmenovatelem většiny architektonických počinů v Líbeznicích a nová sportovní hala to v tom nejlepším potvrzuje. I v případě větších projektů financovaných z dotací totiž vedení obce velmi zodpovědně hledá spolu s architekty co nejlepší řešení a přemýšlí o vynaložení každé koruny, jako by ji zastupitelé vytahovali z vlastních kapes. Prostředky určené na stavbu i její následný provoz jsou tak využity maximálně efektivně. Tato efektivita by byla bez dialogu mezi zodpovědným vedením obce a dobrým architektem jen stěží dosažitelná.
Řada funkcí nových staveb určitě nebyla ani v zadání, prostě vyplynuly z hledání toho nejlepšího řešení. Neopomenutelnou přidanou hodnotou, která spojuje snad všechny nové architektonické zásahy v obci, je posílení její identity a díky tomu rostoucí pospolitost a sounáležitosti obyvatel s obcí. Najednou je zajímavější zůstávat v Líbeznicích a trávit zde více času, z noclehárny se stává domov. Jako přidaná hodnota potřebných staveb bezděky roste bohatství obce, kromě toho materiálního především to společenské a kulturní.
Pevně věřím, že příklad Líbeznic budou následovat i další česká sídla. Zcela pragmaticky je totiž vidět, že jít cestou kvalitní architektury se vyplatí.
Ondřej Rys (*1980, Kladno) vystudoval Fakultu architektury ČVUT v Praze u Romana Kouckého (2006), v rámci studia absolvoval roční stáž na RWTH v Cáchách. Pracoval v ateliérech Chalupa architekti a Znamení čtyř, souběžně provozoval vlastní architektonickou praxi. Od podzimu 2014 působí jako zastupitel v rodném Kladně, je předsedou komise pro rozvoj města a jako radní je zodpovědný za architekturu, územní plánování a rozvoj města. www.ondrejrys.cz
_________________________
místo stavby: Na Chrupavce, Líbeznice; účel stavby: novostavba tělocvičny a společenského centra; autoři: Jakub Havlas, Jan Hájek, Pavel Joba / Atelier M1 architekti (Praha); spoluautorka: Barbora Zachovalová (výtvarné řešení); spolupráce: Zuzana Hanušková, Michal Tichý; investor: Obec Líbeznice; subdodavatelé: Becker Sport ČR (halové sportovní podlahy), Vetos dveře a zárubně (skládací atypické akustické stěny); projekt: 2015; dokončení: 11/2016; řešené území: 21 135 m3; zastavěná plocha: 1 169 m2, z toho 1 054 m2 tělocvična a 115 m2 objekt zázemí; obestavěný prostor: 9 000 m3; náklady: 36,4 mil. Kč; foto: Petra Hajská (1, 3–7), Elšad Tagijev (2)
Atelier M1 architekti založili v roce 2000 Jan Hájek (*1971, Vlašim), absolvent ateliéru Aleny Šrámkové na Fakultě architektury ČVUT v Praze, a Pavel Joba (*1971, Zlín), absolvent ateliéru Emila Přikryla na Akademii výtvarných umění v Praze, nejprve jako sdružení fyzických osob, které v roce 2003 spolu s Jakubem Havlasem (*1971, Praha), absolventem Fakulty architektury ČVUT v Praze, transformovali do Atelieru M1 architekti, s. r. o. Mezi významnější realizace ateliéru patří: renovace severního křídla Jezuitské koleje a Staré koleje v Kutné Hoře (2012), revitalizace zahrad Břevnovského kláštera v Praze (2011), Reha Klub v Praze-Ďáblicích (2011), rekonstrukce České národní budovy v New Yorku (2009), Přírodovědecká fakulta Univerzity Palackého v Olomouci (2009), Dům hudby v Plzni (2009), úprava Havlíčkových sadů v Praze (2006), rezidence českého velvyslance v Tunisu (2003). www.atelierm1.cz
Odešlete e-mailem zpět »
ERA21 vydává ERA Média, s. r. o. |
|
|
Telefon: +420 530 500 801 E-mail: redakce@era21.cz |
|
| WEBdesign Kangaroo group, a.s. |