Sluneční kříž. Hřbitov v krajinářském parku v Dolních Břežanech

Zdenek Sendler, Radka Táborová / Ateliér zahradní a krajinářské architektury /

Nový břežanský hřbitov je ojedinělou realizací svého druhu, kterou lze nazvat krajinářským parkem se hřbitovem nebo hřbitovem v krajinářském parku. Není solitérem, nýbrž je součástí komponované krajiny navazující na obec a Břežanské údolí. Koncept reaguje na historické osídlení Dolních Břežan od Keltů přes Slovany až po křesťanství. Základní kompozici tvoří lipová alej ve tvaru kříže, uprostřed se čtyřmi duby, posvátnými stromy Keltů. Střed je lemován kruhovými kamennými zdmi doplněnými tvarovanými habrovými stěnami. Kompozice odkazuje na symboliku slunečního (keltského) kříže jako jednoho z nejstarších symbolů naší civilizace.

Alternativa ve znamení Keltů

Vendula Hnídková

V dnešní době představuje problematika zakládání nových hřbitovů poměrně okrajové téma, které konvenuje se současným fenoménem tzv. vyhoštěné smrti, jak jej pojmenovala socioložka Jiřina Šiklová. Vytěsnění skonu a celého procesu umírání z naší všednodennosti přitom odpovídá obecnější ztrátě kulturních tradic a sociálních či náboženských rituálů, na nichž se zásadní měrou podepsal proces sekularizace spuštěný idejemi osvícenství na sklonku 18. století, ale především v našem prostoru významně přiživený ideologickými turbulencemi v průběhu 20. století.

Ale ani v minulosti zřejmě nebyla situace na místních hřbitovech nutně příznivá. Už v roce 1921 definoval publicista a kritik Emil Edgar v článku Co nejvíce ubíjí umění na hřbitově hlavní nešvary, které se negativně podílejí na podobě moderní funerální architektury. „Nejvíce ubíjí naše hřbitovy neuspořádanost a nesouladnost celkové úpravy, jež zůstavila vše náhodě a libovůli. Obrazu hřbitova schází od počátku všechen přehledný pořádek a lad. Náhrobky staví se vedle sebe, ať se kam který hodí, nebo ne jak následují po sobě, páté přes deváté, aniž dbáno vzájemného účinu, liší-li se od sebe různým materiálem, tvary i výškami.“¹ A to ještě do prostoru hřbitovů nevstoupily mnohdy nevzhledné stavby kolumbárií.

V současnosti se nové hřbitovy neřadí mezi nejfrekventovanější architektonické úkoly. Nedostatečná kapacita pohřebišť se zpravidla řeší prostou adicí. Tam, kde došel prostor k zakládání dalších hrobových míst, se zpravidla dospěje k přímočarému rozšíření území stávajícího hřbitova. Svědectví o takovém přístupu spolehlivě prozradí obvodová hřbitovní zeď. Kde v minulosti existovala alespoň elementární koncepce a určité řemeslné pojetí, tam dnes nastupují nejobyčejnější materiály a zpravidla i absence citlivého provedení. Proto založení zcela nového hřbitova budí oprávněnou pozornost.

Architekti Zdenek Sendler a Radka Táborová představili v Dolních Břežanech u Prahy alternativní koncepci současného hřbitova. Území, které zčásti přiléhá ke zdejší obytné zástavbě, nepovažovali za nutné uzavřít neprostupnou zdí, naopak rozevřeli prostor hřbitova do okolní krajiny. Přestože je nové pohřebiště jasně definováno, nevytváří zde architekti konvenční cézuru mezi světem živých a světem mrtvých. Díky takto netradičnímu přístupu proto nestvořili pouze nové architektonické formy, ale doslova připravili půdu k přehodnocení vztahu naší společnosti ke smrti.

Výchozí ideou se jim stal záměr propojit hřbitov teritoriálně s jeho širším okolím a duchovně s bohatou minulostí dané lokality jižně od Prahy. Hřbitov, pojatý jako středobod parku, z principu popírá základní schéma, kdy mrtvé musela od živých striktně oddělovat zeď. Zdenek Sendler a Radka Táborová nabourali zažitou konvenci a hřbitov uvolnili, když ho vsadili do zeleně jako přirozené srdce parku. Téma zdi přitom rozvinuli do systému soustředných prstenců z pečlivě vyskládaných kamenných zídek, které se stávají spíše vizuální navigací navádějící příchozí k jednotlivým brankám hřbitova. Vnější kruh totiž není nutně celý kamenný, ale je doplněn transparentním plotem, který časem splyne se zelení.

Přihlásit se ke keltské a slovanské civilizaci se jeví jako přímočará inspirace v oblasti, kde novodobou zástavbu protínají ulice s názvy Dolmenská, K Menhiru, K Opidu nebo K Hradišťátku, které jsou nositeli jednoznačné reference na minulost zdejší lokality. Křesťanskou symboliku architekti vyjádřili přírodními prostředky, když do krajiny protínající hřbitov velkoryse vysadili lipovou alej. V takovém prostředí pak ústřední motiv soustředných kruhů neevokuje pouze kultovní místa zaniklých civilizací, ke kterým se autoři programově vztahují, ale také uměle stvořené labyrinty v parcích aristokratických sídel.

Vrstevnatá symbolika a přírodní rámec propůjčují hřbitovu v Dolních Břežanech jedinečný charakter. V duchu úvodní polemiky Emila Edgara lze proto jen doufat, že mimořádnou koncepci architektů Zdenka Sendlera a Radky Táborové časem nezahltí nesoulad a nepořádek.

1 Emil Edgar: Co nejvíce ubíjí umění na hřbitově. Drobné umění, 2. roč., 1921, s. 75–76.

Vendula Hnídková (*1978, Praha) je historička architektury, zaměřuje se na architekturu a design 19.–21. století. Vystudovala Dějiny umění na Filozofické fakultě MU v Brně a doktorské studium Teorie a dějiny designu a intermédií na VŠUP v Praze. Od roku 2005 působí na Ústavu dějin umění Akademie věd ČR. Je dlouholetou členkou redakční rady časopisu ERA21, autorkou publikací Národní styl. Kultura a politika (Praha, 2013), Pavel Janák. Obrys doby (Praha, 2009). Právě dokončila knihu s názvem Moskva 1937 – architektura a propaganda v západní perspektivě.

Keltské mlčení

Vladimír Sitta                                                            

Dolní Břežany jsou díky cílenému rozvoji jakousi moderní anomálií mezi obcemi na zápraží Prahy. Původní vesnice je transformována monumentálními objekty zcela jiného charakteru a v minulosti neznámých funkcí (například Laserové centrum, viz ERA21 #05/2016). Ač si v mnoha aspektech uchovává vesnické měřítko, stává se vlivem růstu i místem nezvratných změn.

Nový hřbitov v Dolních Břežanech patří bezesporu k neobvyklým stavebním počinům v Česku. Na rozdíl od jiných veřejných prostorů nikdy nebude trpět nedostatkem stálých, i když ztichlých obyvatel. Starosta obce si uvědomil, že smrt má v Dolních Břežanech budoucnost a potřebuje své místo. Na což naše konzumerismem intoxikovaná společnost často zapomíná. Projekt od ateliéru Zdenka Sendlera oprašuje, podobně jako nedaleký Keltský park od stejného autora, představu o užitečnosti keltské symboliky, jako by to byla univerzální formule, podle níž je třeba vzdělávat historicky negramotnou veřejnost.

Pro mne je to diagnóza neschopnosti současné kultury vytvářet nové symboly a nutnosti alibisticky se odvolávat na historii, anebo nutkání plundrovat symboly, které nám už dávno nepatří a postrádají schopnost konsenzuální komunikace. Tento alibismus je samozřejmě rozšířen celosvětově s obzvláštní náchylností v profesi krajinářské architektury. Ale nechme úvahy o krizích kritického myšlení a teorie, s kterými se profese krajinářského architekta po celém světě potýká.

Hřbitov je bez ohledu na praktickou funkci poselstvím, rejstříkem paměti pro ty, kdo sem přicházejí. Podívejme se na něj ale i z praktické stránky. Není třeba podrobných analýz – věkové spektrum většiny návštěvníků patří do vyšší kategorie. To znamená, že těla už nemají pohybovou hebkost mládí. A také mají větší potřebu si sednout, spočinout, potřebu někam uložit věci na úklid nebo zvadlé květiny, potřebu zalévat. Zalévání zde představuje doslova atletický výkon. Místo, kde lze nalézt vodu, se tak stává doslova oltářem, který je z nějakých důvodů imunní proti všudypřítomné rustikalizaci. Plastový kontejner hned vedle nás dále vrací do světa reality. Mysleli autoři na uživatele, vedle diktátu geometrie, náchylnosti k vykonstruovanému rustikalismu a keltských berliček? Anebo na pohybově omezené návštěvníky? Ti sem nepatří? Autoři totiž ponechávají topografii místa víceméně beze změny. Toto „našlapování“ nepochybně šetří stavební náklady, na druhé straně komplikuje přístup, což je v dnešní době těžko pochopitelné. Jednotlivé sekce jsou od sebe odděleny zdmi, jejichž omezená výška však do prostoru pouští, samozřejmě pouze vizuálně, objekty, které ne vždy souzní s posláním místa.

Na mysl se mi stále derou obrazy hřbitova Brion-Vega v San Vito d’Altivole. Mistrovské dílo Carla Scarpy, plné metafor, hádanek a neuvěřitelné virtuozity v zacházení s materiály. Scarpa podle mého názoru vytvořil něco, co je neuvěřitelně těžké – MÍSTO. Hřbitov je zde rovněž posazen do volné krajiny, ale v rozích zdí, které připomínají polorozevřené dlaně, se s ní přes jasné vymezení prolíná. Přes svou modernitu se zdá, jako by tam byl odjakživa. Je správné srovnávat tato dvě místa? Dolní Břežany nejsou San Vito a my nejsme Italové. Ale kde hledat důvody, proč paměť tak živě vyhledává obrazy místa, které jsem navštívil před třiceti lety? Dokonce i můj tehdy šestiletý synek nechtěl odsud odejít. Proč nedokáže břežanský hřbitov něco podobného? Ač se odvolává na keltské vzory, působí nepřesvědčivě a schematicky. A co v budoucnu? Jak se bude vyrovnávat s tendencemi k zpřírodnění rituálu uložení ostatků, které se stále silněji projevují na západ od nás? Tendence k deritualizaci provázejí i Prahu, kde je 98 % pohřbů žehem a stovky zpopelněných ostatků zůstávají nevyzvednuty. Je jasné, že procedurální změna je na horizontu, zatímco břežanský hřbitov dává tradičním procesům jen trochu jinou formu. Co s procovskými kreacemi z naleštěné černé žuly, které nikdo nebude v budoucnu pravděpodobně udržovat? Byly tyto možnosti vůbec zvažovány, a pokud ano, proč hrůzné pomníky a plastové květiny zamořují celý prostor bez milostivého rozmělnění hojnější vegetací?

Říká se klišovitě, že bůh je v detailech. Z tohoto aspektu ale byl bůh trochu přelétavý. Nic proti kamenným zdem, kámen nestárne. Vstupní brány hřbitovů jsou vždy velmi potentním symbolem. Zde masivní sloupy z šedé žuly spojuje krajkoví z ohýbaného železa protkaného barevnými, dnes už i popraskanými sklíčky. Při všem tom kovářském úsilí se ale brána zamyká primitivním řetězem a padacím zámkem. A jako by potřeba zanechávat autorskou stopu nebrala konce. Proč jsou třeba krajové pilíře z masivní žuly zakončeny neohrabaným zásekem? Význam tohoto gesta mi zcela uniká.

Projekt se nedává na cestu úvah o dlouhodobé platnosti zavedené ikonografie a ponechává do velké míry volnou ruku majitelům hrobů s jejich sklonem k napomádované okázalosti a opojení lacinými bezúdržbovými plastovými dekoracemi. S těmi se setkáme sice i na nádherném hřbitově Igualda od Enrica Mirallese, ale tam jde díky robustnosti celkového pojednání o nevýznamné incidenty. Neměli se autoři snažit přece jen o nějakou formu imunizace proti hřbitovnímu nevkusu?

Pozitivně hodnotím pojednání parkoviště a přístupu. Je to prostě travnatá louka, žádný asfaltový rybník s korzetem obrubníků, kde nějaké to auto nezpůsobí katastrofu. Lokalita je i místem značného shlukování stromů a ty díky své nadčasovosti budou růstem cenzurovat myšlenkovou uspěchanost konstruovaných částí. Není to v našich končinách zase tak obvyklé, aby vznikala díla nepřelétavého charakteru. Hřbitov nepatří do kategorie projektů zaměřených na okamžité uspokojení potřeb ani ne tak občanů, jako spíše politiků, kteří používají veřejný prostor jako rukojmí, jako trojského koně ke svému zviditelnění. Dolnobřežanský hřbitov považuji, přes zmíněné výhrady, za významný příspěvek k diskuzi, kam může směřovat vývoj funerální architektury u nás.

Vladimír Sitta (*1945, Brno) je krajinářský architekt. Vystudoval Zahradnickou fakultu Mendelovy univerzity v Brně se sídlem v Lednici (1972). Od roku 1979 žil a pracoval v západním Německu, v roce 1981 se přestěhoval do Austrálie, kde založil studio Terragram zaměřující se na inovativní přístup k tvorbě městského prostředí s ohledem na estetické a environmentální aspekty a komplexnost přístupu. Ateliér získal řadu vítězství v mezinárodních soutěžích a mnohá ocenění své práce. V roce 2002 obdržel Vladimír Sitta Cenu prezidenta Australské asociace krajinářských architektů (AILA). Mezi jeho nejvýznamnější realizace patří například Zahrada australských snů při Národním muzeu Austrálie v Canbeře, kromě Austrálie pracoval na projektech v Indonésii, Číně, Japonsku, Vietnamu, USA, Bolívii, Francii, Německu, Itálii, Švýcarsku a Česku. Je autorem knihy The Culture of Landscape Architecture (Edge Publishing, 1994). Společně se svou ženou, herečkou Evou Sitta, se před několika lety vrátil do Česka. Vede ateliér a Ústav krajinářské architektury na FA ČVUT v Praze. www.terragram.com.au

__________________________

místo stavby: ulice Lhotecká, Dolní Břežany; účel stavby: hřbitov a odpočinková zóna s veřejnou zelení; autoři: Zdenek Sendler, Radka Táborová / Ateliér zahradní a krajinářské architektury (Brno); investor: obec Dolní Břežany; projekt: 2010–2014; realizace: 2013–2016; řešená plocha parku: 38 700 m2, z toho 3 300 m2 hřbitov; náklady: 12,5 mil. Kč; foto: Aleš Jungmann (1), Zdenek Sendler (2–5), Vladimír Sitta  (7–9)

Ateliér zahradní a krajinářské architektury založil v roce 1990 Zdenek Sendler (*1956, Brno), absolvent Zahradnické fakulty Mendelovy univerzity v Brně se sídlem v Lednici (1982). Počet a specializace spolupracovníků ateliéru je flexibilní dle konkrétní zakázky. Spoluautorka břežanského hřbitova Radka Táborová (*1981, Brno) je absolventkou téže školy. Důležitou součástí tvůrčího týmu byl i starosta Dolních Břežan Věslav Michalik. Práce Ateliéru zahradní a krajinářské architektury byla odměněna řadou významných tuzemských i zahraničních ocenění. Mezi jeho významnější realizace patří park Přírodní katedrála v Brně (cena Grand Prix Obce architektů 1994), Městský park v Hodoníně (2000), Klášterní zahrady v Litomyšli (2000) a sadové úpravy autobusového terminálu tamtéž (2007), část komplexu zahrad vrchu Petřín v Praze (2001), úpravy Valdštejnské zahrady v Praze (2001), revitalizace Denisových sadů v Brně (cena Grand Prix Obce architektů 2004), revitalizace Jiráskových sadů v Litoměřicích (2015). www.arch.cz/sendler