Hala-nehala. Sportovní hala v Dolních Břežanech

Aleš Kubalík, Josef Kocián, Jakub Našinec, Veronika Sávová / Sporadical /

Nová sportovní hala ve středočeských Dolních Břežanech není obyčejnou školní tělocvičnou. Provozně sice patří do areálu základní školy, ale využívá ji také veřejnost pro akce nejen sportovní povahy. V obci vytváří další ohnisko společenského života, které přitom stojí mimo centrum, na samé hranici současné zástavby s výhledem do polí. Svým nezaměnitelným tvarem a výrazem na sebe poutá pozornost, její matný hliníkový plášť zároveň zrcadlí okolí a někdy s ním i splývá. Zvenku je kompaktní, uvnitř rozlehlá. Že by kouzlo?

Středočeský přebor

Petr Burian

Tento text píši napodruhé. První verze spočívala v přímé reportáži z utkání. Zápasily v něm domácí Dolní Břežany s hostujícími Líbeznicemi. Hrálo se o pozici lídra tabulky soutěže regionální architektury. Střetly se dvě novostavby sportovní haly (Dřevák¹ a Plecháč), dva sportovní bossové (Kupka², Michalik³), dva trenéři (Hájek⁴, Šlapetová⁵) a dva A-týmy (M1 a Sporadical). Dramatické utkání plné zvratů postupně odhalovalo hlavní zbraně a taktiky obou vyrovnaných soupeřů. Skončilo by nejspíš smírným nerozhodným výsledkem – vyhrát měla kvalita. Skutečným vítězem měl být divák a jeho košatý sportovní zážitek. Tento absurdní dada konstrukt, plný komentátorských klišé a floskulí, za které by se nemuseli stydět ani Jaromír Bosák či Karol Polák, jsem si notně užíval do okamžiku, než jsem (ani ne v poločase utkání) zjistil, že o třetinu přetékám počet znaků, který prostor článku limituje. Seškrtat už to nešlo – z boje Severu proti Jihu tudíž sešlo. Zbyl nadpis.
Optikou architekta neteoretika se tak chci dotknout malého výseku z možné tematiky břežanské haly – geneze návrhu. Už v úvodní soutěži (r. 2013) se Sporadical odklánějí od pravoúhlosti klastru budov ZŠ. Překonávají konkurenty svým kosmickým bochníkem, a získávají tak sympatie u zadavatele i provozovatele. Kvadratura kruhu v podobě vsazování pravoúhlých tvarů do kvazikruhové obálky se osvědčuje v Břežanech stejně jako v Riu (Maracaná⁶) či Berlíně (velodrom⁷). Z takového uspořádání těží divák, kterému se tímto trikem dostává možnosti sledovat dění z podélné strany hrací plochy tvořené ke středu stoupající tribunou.
Soutěžní návrh počítá se třemi vrstvami pláště: vnější, tvar definující perforovaná vrstva tahokovu, izolační plášť a pod konstrukcí podvěšený interiérový podhled ze dřeva. To vše prošpikováno tubusy světlíků a neseno příhradovými vazníky v oceli. Obvod obkružuje chodba alias běžecký tréninkový okruh. Proponované náklady kolem 90 mil. Kč.
Následuje zpřesňující studie, první kalkulace a s ní šok: rozpočet reálně vylétává k více než dvojnásobku. Pro ani ne čtyřtisícovou obec opravdu hodně tuhé sousto. Troufnu si spekulovat, že obecní zadavatel ve většině podobných případů hází ručník do ringu. Pokud rovnou nedojde na odpískání celého záměru, začne se s opouštěním konceptu a výměnou architekta.
Ne tak Břežanští. Vědomi si dobře kvalit řešení, přimějí autory k odhození zbytné zátěže: ze tří vrstev pláště zůstává jen ta hlavní – nepostradatelná. Přes smutek architektů nakonec mizí i běžecká chodba – původně sloužící i jako filtr čistého a poločistého provozu. Cena stavby padá pod 1,5násobek záměru.
Poslední odtučňovací kůrou pak návrh projde ještě po zapojení dodavatele stavby. Do té doby čistá ocelovka opláštění dostane po podélných stranách dvoupodlažní železobetonovou stěnu. Díky takto ekonomizované konstrukci se náklady ve finále začnou blížit kýžené stovce. Děje se tak přes nemalou investici do geotermálních vrtů, díky nimž rapidně klesnou budoucí provozní náklady na topení a chlazení.
Výsledek po seškrtání? Plášť z hliníkových šupin podtrhuje svými odlesky výraz lapidárního tvaru – to by pozinkovaný tahokov dokázal stěží. Bíle natřená krajka ocelových příhrad dává zastřešení haly nepopiratelnou vzdušnost a struky světlovodů svojí plasticitou celou klenbu příjemně člení. Dispozice neexistencí obvodové chodby vůbec neutrpěla. Komunikací se stává hrací plocha, jejíž význam je povýšen – obvodová vrstva by jen znejasnila orientaci.
Uvádím vše toto jako krystalickou ilustraci faktu, že trnitá geneze projektu s řadou omezení a protivenství se umí vyvrbit v lepší výsledek, než na jaký by došlo bez těchto úskalí. Jsou k tomu třeba dvě komplementární podmínky: pokora, um a vnímavost architekta na straně jedné – důvěra, zkušenost a důslednost na té druhé, u zadavatele.
Dosažený rezultát v Dolních Břežanech je výjimečný. Málokde se v obecních investicích zdařilo dotáhnout tak velkorysý a lapidární koncept. Sympatická důslednost autorů se projevila v pro komplexní dílo klíčových detailech, jako bylo přizvání grafiků (Les kanců) pro ztvárnění originálního infosystému stavby. Zdánlivě samozřejmost, ale zároveň často první, co putuje do koše při odstřihávání zbytečných nákladů.
Výsledkem je autentické nadšení ze stavby jak u uživatelů (děti, sportovci), tak provozovatele (škola), stmelená komunita občanů a jejich hmatatelná hrdost na místo, ve kterém žijí. Za mne: jedna ze skvělých vlastností architektury.
Reálný pocit souznění obyvatel a obecní výstavby v podobně setrvalé kvalitě jako v Dolních Břežanech známe z Líbeznic. Až to nebudou pouhé ostrůvky pozitivní deviace a až za tímto fenoménem začneme více jezdit třeba i do severočeských Sudet, tehdy možná bude na čase začít věřit, že v této zemi nežijí dva hodnotově neslučitelné národy.

1 Viz recenze ERA21 #01/2017.
2 Martin Kupka, starosta Líbeznic od roku 2010.
3 Věslav Michalik, starosta Dolních Břežan od roku 2004.
4 Jan Hájek, hlavní architekt obce Líbeznice od roku 2010.
5 Anna Šlapetová, hlavní architektka obce Dolní Břežany od roku 2014.
6 Stadion Mária Filha v Riu de Janeiru, známý jako stadion Maracaná; autoři: O. Azevedo, P. P. B. Bastos, A. D. Carneiro, M. Feldman, R. Galvão, W. Ramos, O. Valdetaro, 1950, rekonstrukce Fernandes Arquitetos Associados, 2013.
7 Velodrom Prenzlauer Berg; autor: Dominique Perrault, 1997.

Petr Burian (*1970, Praha) coby kmenový člen (převážně architektonického) týmu FOTBAL 1 přispěl několika přihrávkami k úspěšnému slavnostnímu otevření sportovní haly v Líbeznicích (podzim 2016). Kromě práce na řadě dalších realizací (Palác Euro, 2002, Main Point Pankrác, 2018) je autorem Bytového domu s tělocvičnou (Praha, 2011), který se od svého dokončení stal tradičním zimovištěm hráčstva FOTBAL 1. Je partnerem DAM architekti. www.dam.cz

V Břežanech přistáli Marťani!

Yvette Vašourková

Areál základní školy v Dolních Břežanech je srdeční záležitostí obecní architektky dynamického městyse, Anny Šlapetové (viz ERA21 #05/2016). Úpravám školy pavilonového typu se začala věnovat záhy poté, co se do Břežan přestěhovala, postupně jednotlivé části zrekonstruovala a dostavěla nový pavilon. Kromě školních budov spoluvytvářela identitu a zadání pro nové centrum i územní plán. Jednotlivé významné stavby se rozhodla zadávat formou vyzvaných architektonických soutěží. Během jejího oficiálního působení na městském úřadě se v roce 2016 otevřelo laserové vědecké centrum ELI od Bogle architects (viz tamtéž) a rok poté právě sportovní hala od studia Sporadical.
Když Anna Šlapetová dokončovala novou mateřskou školu a atletický ovál, měla již jasnou představu o tom, že základní škola s kapacitou 700 dětí potřebuje velkorysou tělocvičnu. V rozvíjejících se Dolních Břežanech totiž taková tělocvična může plnit roli nejen sportovního, ale i kulturního centra. Mělo tedy jít spíše o multifunkční halu napojenou na vstupní prostor dostavěného pavilonu, která bude mít širší využití než jen pro místní školu. Do vyzvané architektonické soutěže, která proběhla v roce 2013, byly pozvány tři týmy. Vítězný projekt od studia Sporadical, který nejvíce odpovídal představám města, navíc svou specifickou měkkou formou kontrastuje s kvádry modernistických pavilonů, doplňuje a současně oživuje celý areál.
Hala vnáší do malého města důležitou přidanou hodnotu, a to nejen svým výrazem, ale i obsahem – díky tomu si může dovolit být výstřední, zářící a prostě svébytnou identitou. Prostor bude dobře sloužit nejen školákům; je připraven jak na profesionální utkání halových sportů, tak se díky kvalitní akustice může stát zajímavým koncertním sálem či místem pro pořádání plesu.
Realizace se od vítězné studie, posléze naceněné dvakrát výš, než byl plánovaný rozpočet, výrazně uskromnila. Projekt ale paradoxně vůbec neztratil na kvalitě, spíše mu úspory prospěly. Zjednodušil se, zredukoval svůj interiér, a vynikl tak jako celek. Výsledná investice činila 107 milion korun. Až příliš „efektní“ vnitřní plášť z dřevěných latí nakonec získal bílou podobu, aby mohla naplno vyniknout specifická eliptická forma haly. Díky bílé je prostor schopen plně využívat denního prosvětlení. Kdybychom neměli tak striktní normy na osvětlení tělocvičen, jsem přesvědčena, že ani v zimním období by během dne nebylo zapotřebí umělého přisvětlování – množství a rovnoměrné rozmístění světlovodů jsou zcela dostačující. To potvrzují i děti; při otázce, co se jim na tělocvičně nejvíce líbí, hned jako první slyším: „Je skvělé, že je tu tolik denního světla! Je to prostě nejlepší tělocvična na světě!“ Jednodušší je i konstrukce – kombinace monolitických železobetonových stěn a ocelových nosníků. Rozhodnutí použít na fasádu namísto tahokovu ověřené šindele (stejná technologie byla použita na přednáškových sálech Fakulty architektury ČVUT) v jejich zářící hliníkové podobě jen pomohlo podtrhnout význam takové společenské stavby na malém městě – je doslova místním šperkem.
Jediným, co mohu této budově vytknout, je absence vztahu k jejímu bezprostřednímu okolí. Díky své lokaci na kraji školního areálu dnes sportovní hala stojí prakticky v poli a skutečně působí, jako by zde právě přistálo UFO, neboť kromě přilehlého parkoviště nenabízí okolí žádné veřejné prostory, kde by mohly pobývat skupiny sportovců a místních, čekající na zápas či koncert. Přestože má tři možné vstupy přímo z exteriéru, nelze dnes z haly vyjít ven a sednout si třeba na lavičku. Objekt však funguje teprve pár měsíců (od listopadu 2017) a ještě za sebou nemá ani letní sezónu. Teprve celoroční provoz ukáže nové možnosti vnitřního života stavby, ale i její přínos pro bezprostřední okolí. V dalších letech, až dojde k plánované výstavbě v okolí, budeme moci sportovní halu lépe urbanisticky ověřit. Já nicméně nemám pochyby o tom, že by obecní architektka neměla budoucí vývoj promyšlený.
Studio Sporadical, pro které je hala v Dolních Břežanech po tělocvičně Gymnázia Jana Keplera již druhou sportovní stavbou, potvrdilo, že patří mezi naši architektonickou špičku. Pevně věřím, že Sporadical brzy dostane možnost prokázat, že není jen „řešitelem sportovních hal“, ale že je to tým všestranných architektů, kteří ještě zdaleka neměli šanci představit svůj plný potenciál.

Yvette Vašourková (*1976, Brno) vystudovala Fakultu architektury ČVUT v Praze, kde získala titul Ph.D., současně absolvovala postgraduální studium na Berlageově institutu v Rotterdamu. Je zakladatelkou Centra pro středoevropskou architekturu (CCEA) a MOBA studia spolu s Igorem Kovačevićem. www.ccea.cz, www.moba.name

__________________________

místo stavby: Za Pivovarem, Dolní Břežany; účel stavby: sportovní hala; autoři: Aleš Kubalík, Josef Kocián, Jakub Našinec, Veronika Sávová / Sporadical (Praha); investor: obec Dolní Břežany; generální dodavatel: PKS stavby, a. s.; dodavatelé: Lightway, s. r. o. (světlovody), PREFA Aluminiumprodukte, s. r. o. (fasádní šindele), Ecophon (akustické desky); soutěž: 2013; projekt: 2014–2016; realizace: 2016–2017; zastavěná plocha: 2 130 m²; obestavěný prostor: 20 750 m³; náklady: 107 mil. Kč; foto: BoysPlayNice

Ateliér Sporadical byl založen v roce 2002 a v současné době jej vedou Aleš Kubalík, Josef Kocián, Jakub Našinec a Veronika Sávová. Mezi významné projekty patří administrativní budova Škody Transportation v Plzni (2008), dostavba tělocvičny Gymnázia Jana Keplera v Praze (2009), návrh revitalizace Malešického náměstí v Praze (2014) nebo objekt pro terapeutickou komunitu Heřmaň (2016). www.sporadical.cz