Pohled z ulice Koněvovy; proporce oken domu se přizpůsobují tradičním rozměrům otvorů typických pro původní zástavbu v okolí; výrazným prvkem na čelní fasádě je dlouhý vysunutý balkon v 5. NP.
Pohled z ulice Koněvovy; proporce oken domu se přizpůsobují tradičním rozměrům otvorů typických pro původní zástavbu v okolí; výrazným prvkem na čelní fasádě je dlouhý vysunutý balkon v 5. NP.
Pohled z úpatí Vítkova; členění fasády dvojdomu je odrazem vnitřní dispozice; kolárna umístěná v 1. PP umožňuje rovnou sednout na kolo a po rampě sjet na cyklostezku.
Pohled z úpatí Vítkova; členění fasády dvojdomu je odrazem vnitřní dispozice; kolárna umístěná v 1. PP umožňuje rovnou sednout na kolo a po rampě sjet na cyklostezku.
Zatímco hlavní fasády jsou pojednány v tmavších odstínech, vnitřní jsou s ohledem na značně omezenou prosvětlenost bytů bílé.
Zatímco hlavní fasády jsou pojednány v tmavších odstínech, vnitřní jsou s ohledem na značně omezenou prosvětlenost bytů bílé.
Průchod mezi dvěma křídly nabízí propojení parku pod Vítkovem s ulicí Koněvovou a zároveň rozšiřuje společné prostory rezidentů.
Průchod mezi dvěma křídly nabízí propojení parku pod Vítkovem s ulicí Koněvovou a zároveň rozšiřuje společné prostory rezidentů.
Vstupní hala s retro motivy na obkladu stěny.
Vstupní hala s retro motivy na obkladu stěny.
Situace.
Situace.
Půdorys 1. NP.
Půdorys 1. NP.
Půdorys 2. NP.
Půdorys 2. NP.
Půdorys 6. NP.
Půdorys 6. NP.
Řez.
Řez.

Pod vrchem Vítkov. Bytový dům Vitkovka v Praze

Peter Lacko, Filip Tittelbach, Adam Kekula, Lenka Dvořáková / A.LT Architekti / 

Bytový dům se snaží přirozeně zařadit do uliční fronty Koněvovy ulice na pražském Žižkově a nenásilně splynout s okolím. Jeho charakter reflektuje zanikající duch žižkovské zástavby s lehce uvolněnou bohémskou náladou. Působí trochu jako retro, ale chce být současný. Velikost zastavované parcely odpovídá velikosti dvou až tří typických žižkovských činžovních domů. Proto je objekt rozdělen do dvou identických hmot, které se opticky liší pouze v použití barevného odstínu fasády. Kvalita místa spočívá v těsné blízkosti parku Vítkov na severní straně objektu spolu s nově vybudovanou cyklostezkou, která nahradila bývalou železniční trať. Klíčovou roli proto hraje průchod parterem, který kromě pěšího propojení ulice s parkem plní funkci předpolí obou částí objektu a cloní jeho vstupní pasáže od frekventované komunikace.

 

 

(Nad)standard?

Vít Podráský

Realizaci bytového domu v Koněvově ulici jsem díky občasným návštěvám nedaleké sokolovny i sledování profilu autorů na Facebooku zaznamenal už v době, kdy ještě probíhala stavba. Všiml jsem si také zvýšené pozornosti, kterou domu nyní věnuje odborná veřejnost a která autory překvapila. Že ovšem nebyla náhodná, potvrzuje mj. i nedávná nominace novostavby na Cenu Klubu Za starou Prahu. V čem tedy tkví výjimečnost domu, který se na první pohled může zdát docela obyčejný?
Předně je důležité si uvědomit, kde se dům nachází. Naproti přes ulici sice můžeme vidět prázdnou parcelu jako důsledek asanace ze sklonku socialismu, která měla Žižkov tak, jak ho dnes známe, vymazat z mapy a nahradit sídlištěm, což se tehdy v určitém rozsahu i podařilo. Nicméně dům samotný se nachází v bloku, který je, i přes svou specifickou polohu na hraně zastavěného území na úpatí Vítkova, reprezentantem principu zástavby charakterizujícího takřka celou zdejší čtvrť. A dům tento princip plně respektuje – jak zaplněním široké proluky téměř totožnými dvojčaty (která se šířkově blíží okolním činžákům, čímž se navíc autoři elegantně vypořádali s výškovým rozdílem daným stoupající ulicí), tak potvrzením uliční čáry i výškovým řešením korespondujícím s jeho neorenesančními sousedy. Touha být „jen“ dalším v řadě, být klasický a nekřičet, je v tomto případě evidentní a v současné době lačné po extrémech osvěžující. Téma dále rozvíjí uliční fasáda, která od sousedů přebírá nejen velikost okenních otvorů, ale i rytmizaci pomocí říms.
Dům má dvě tváře, což vychází ze zmíněné specifické polohy: zatímco na jedné straně musí odolávat ruchu velkoměsta v podobě frekventované městské ulice, na druhé naopak těží z bezprostředního kontaktu se svahem kopce a v jeho úpatí vedoucí cyklostezkou. Reaguje na to velmi obratně, neboť jeho figura se na jihu pevně drží ulice, a naopak směrem ke svahu se postupně drobí a otevírá přírodě. Nejedná se však o jakousi samoúčelnou výtvarnou exhibici autorů. Výsledný tvar domu je zde vyvolán hlavně potřebou splnění normových požadavků na oslunění jednotlivých bytů, čemuž byly podřízeny kromě celkového objemu také pozice oken či barevnost fasády, kdy bílá barva uvnitř zadního traktu disponuje největší odrazivostí. Zvolená půdorysná stopa ve tvaru dvou písmen T pak zajišťuje dostatečnou vzájemnou vzdálenost dvojčat. Nehrozí tedy, že by si lidé koukali z okna do okna.
Jediné místo, kde je dům příčně prolomen, je průchod skrz pozemek, který tvoří předprostor vstupů do obou dvojčat. Považuji ho za klíčový prvek celého domu, a to nejen proto, že umožňuje vstupovat do bytové části z klidnějšího prostoru, než jaký představuje rušná ulice, ale také proto, že jeho obyvatelům nabízí atraktivní a pohodlné propojení s cyklostezkou. Právě tato spojka je totiž ukázkovým příkladem toho, jak vstřícná spolupráce soukromého a veřejného sektoru může mít pozitivní vliv na prostupnost a obyvatelnost města, což je přístup v našich končinách stále nepříliš běžný. Výsledek dává naději, že podobného propojení se v budoucnu dočkají i další objekty, čímž by se potenciál už nyní oblíbené cyklostezky vedoucí v trase bývalé železnice mohl ještě zvýšit.
V bytovém domě by pochopitelně měly být pod drobnohledem hlavně byty. Zde se jich nachází celkem 78 v různých kategoriích od garsonek, respektive ateliérů až po byty čtyřpokojové, situované ve vyšších podlažích. Dispozice jsou účelné, dobře využitelné, prostorově adekvátní dané kategorii. Žádné třikrát zalomené chodby, které se stále objevují v řadě developerských projektů, ačkoli zejména dispozice větších bytů v posledním podlaží doznaly oproti původnímu návrhu poněkud nešťastných klientských změn.
Společné komunikační prostory jsou sice logicky minimalizovány, nicméně z domu rozhodně není cítit křečovitá snaha prodat každý centimetr, jak tomu často bývá. To potvrzuje jak velkorysé trojramenné schodiště s velkým zrcadlem, tak vstupní haly obou dvojčat, které mohou v budoucnu sloužit třeba jako místo konání schůzí SVJ.
Radost – a obzvlášť proto, že se jedná o Žižkov, který platí za svéráznou čtvrť s nezaměnitelnou atmosférou – mám také z toho, že se autoři pokusili do novostavby promítnout i místní specifika. Někdy takové snahy dopadají krkolomně. Ať už se jedná o filigránské zábradlí uličního balkonu připomínající zdejší „pavlačáky“, zadní část s průchodem evokující místní dvorky, nebo retro motivy na dlažbě či mřížích, jsem přesvědčen, že se povedlo najít rovnováhu mezi nostalgií a soudobostí. Samostatnou kapitolu představuje fasáda. V takové omítkové velmoci, jakou naše končiny v minulosti byly, je opravdu sympatické po čase zase vidět, že i na zateplovací systém se dá natáhnout něco jiného než „trojka“. Kombinace hladkých a hrubých ploch dodává domu neobvyklou měkkost, která hezky kontrastuje s exaktností plechových říms a okenních rámů. V souvislosti s tím se sluší zmínit, že výše uvedené finesy neznamenaly vyšší cenu bytů, metr čtvereční se zde prodával za v Praze tehdy běžných asi 70 tisíc Kč.
V podobném duchu bych mohl pokračovat dál. Za mnohem užitečnější však považuji osvětlit onu „magickou formuli“, která stojí za tím, že dům v Koněvově dopadl tak dobře. Vedle vstřícných úředníků, kteří rozhodně nebývají pravidlem, má lví podíl na výsledku pochopitelně tandem developer – architekt. Z domu je cítit jejich velká souhra a vzájemná důvěra, která plyne jistě i z toho, že se architekti s investory už nějakou dobu znají.
A developer? Pánové z Polné, odkud pocházejí, tímto projektem debutovali. Inu, slušný start. Ovšem opět nikoli náhodný. Jedná se totiž o trojici majitelů společnosti, která se od svého vzniku v roce 1993 zabývá výrobou foukaných izolací, a tedy i regenerací bytových domů. Odtud je pak cesta k vlastnímu developmentu poměrně přirozená. Mimochodem díky tomu příliš nepřekvapí, že dům nepokulhává ani po řemeslné stránce. Dle toho, do jaké pozice se investoři za 25 let dostali, je jejich práce naplňuje a baví. Nejinak tomu muselo být v případě domu v Koněvově. A není to jen dojem – na webu sami uvádějí, že dům je jejich „srdcovka“. Po návštěvě nemám důvod nevěřit. Koneckonců na střeše v ateliéru s fantastickým výhledem si nakonec zřídili svou pražskou pobočku. A proč? Protože zde v roli developerů v osvědčeném tandemu pokračují na dalších podobných projektech. Tak nějak by to asi mělo chodit. Držím palce!
Nečekejme však, že podobní poctivci zachrání mizernou situaci s byty, která aktuálně panuje nejen v hlavním městě. Zatím představují objemově marginální část trhu, jež nemá předpoklady do situace razantně promluvit. V tomto ohledu jsou na tahu jiní hráči, kteří by měli konat, co dovedou, jako jsou místní samosprávy a především pak magistrát. Určitou naději však přece jen spatřuji v potenciálu domu přispět k nezbytné kultivaci české bytové výstavby.

 

Vít Podráský (*1985, Praha) vystudoval Fakultu architektury ČVUT v Praze (2011). Pracoval v ateliérech 2H a Deltaplan. Od roku 2012 autorsky spolupracuje s Janem Žalským, vedle toho se věnuje i vlastním projektům a dalším aktivitám spojeným s architekturou. Od roku 2015 je členem redakční rady časopisu ERA21. www.podrasky.eu


Mezi dvěma vojevůdci

Radek Kolařík, Lada Kolaříková

Stojí. Oba dva. Zarovnaní v řadě. Zpříma, aj co jsou v kopci. Upravení podle předpisu. Nevyčnívají. V davu je postřehnete, ale nezakopnete kvůli nim. Jsou hezcí. Jemní a chytří. To je dobře. Tak nějak sem asi patří. Proč?
Domy propojují rušnou ulici s klidem vrchu Vítkova průchodem – a vytvářejí tak fascinující zkratku veřejných prostranství. Z pohledu vlastních jmen zeměpisných pak propojují dva vojevůdce, které od sebe dělí více než pět století – připomínají letokruhy lokality, v níž se usadily. Stojí u cyklostezky, mají proto kolárnu; kdyby stály u řeky, měly by kotviště pro lodě. Logicky – a tak to má být.
Mají vlastnosti domů z přelomu 19. a 20. století, které stojí kolem – prostě činžáků. Jsou, pravda, trošku širší, ale co je bez chyby. Dole cosi pro hospodu nebo obchod či analogii řemeslné dílny; nahoře okna bytů, balkony, nějaký ten dekor či textura v omítce a zámečnických výrobcích, trocha parády nad korunní římsou, nějaký ten vzor ve vstupech a v dlažbách, cosi jako domovní znamení, atraktivní průhledy ze schodiště do vnitřností staveb. Mají jméno. Prostě vše, co bývá u dobrých staveb zvykem, bez hledu na dobu vzniku.
Posuny v důsledku proměn požadavků na bydlení, stavebních technologií, obecně přijímaných estetických vzorců a proměn režimu ulice jsou pochopitelně, a proto správně ve všech relevantních rovinách: formální, funkční, konstrukční, významové, narativní, v jednom důmyslném propletenci příčin a následků.
Podobu fasád netvoří ani umělecká díla významných osobností, ani prefabrikované reliéfy a římsy (ani rafinovaná geometrie a kresba vzácného kamene prohlašující ornament za zločin). Hlavní fasády jsou potaženy abstraktním vzorem omítek různé hrubosti, pro každý dům v jiném odstínu. Moc víc toho s kontaktním zateplovacím systémem ani udělat nelze. Balkony nezdobí byty ve druhém nadzemním podlaží, které kdysi bývaly největší a nejkomfortnější, ale byty s touto charakteristikou v podlaží nejblíže korunní římse. Ty nejcennější jsou pak nad ní a nabízejí impozantní výhledy na panorama Prahy s jeho dominantami Národního památníku na Vítkově, Žižkovské televizní věže, hřebene Petřína a Strahova. Zabírají místo někdejší půdy. Její roli přebírají sklepní kóje v suterénech a obtížně využitelných místech dispozice, jež je hlubší díky konstrukčním možnostem.
Průchod, který by dříve vedl do dvora, dnes plní roli propojky na cyklostezku (jež nebývala součástí veřejných prostranství). Průchod zároveň přebírá roli komorního předprostoru vstupů do domů, když ulice dnes není tak obyvatelná jako před sto lety. Poloha domů je pak ve srovnání s obdobím vzniku čtvrti opět atraktivní díky blízkosti centra, kontextu kompaktní zástavby, fungující MHD – oproti období modernismu, kdy bylo bydlení atraktivní díky splachovacímu záchodu a tekoucí i teplé vodě v každém bytě.
Soudobý jazyk, užívaný pro artikulaci hmot s využitím fasád (zřetelné vykrojení základní hmoty výrazně odlišeným pojetím omítek), zde nachází opodstatnění: světlý odstín přivádí světlo do prostoru mezi domy. Znak města Polná – sídla stavebníka – je milou analogií domovního znamení, stejně tak milá je hra geometrií dlažeb a obkladů vstupních hal. Rafinovaná je modifikace lodžií, teras a balkonů, disponovaných tak, že jsou vždy uživatelné, aniž by vyžadovaly dotvoření obyvateli. Oceňujeme prozíravost autorů, vzešlou z odpozorovávání.
Příběh domu není autory vyprávěn explicitně. Iniciuje napětí vyvolané tajemstvím napovězeného, návštěvníkem postupně objevovaného a obyvatelem denně prožívaného.
Stavby se otiskují poctivě do místa, proto jsou autentické. Důstojně se zařadily mezi své o více než sto let starší bratry. Svým o čtyřicet let starším panelovým bráchům hledí do tváře, aniž by se jim vysmívaly. Sebevědomí lépe vyjádřit asi nelze.
Archaické postupy nebyly cílem autorů. Naším cílem není vyhodnocení míry jejich naplnění. Prostě – když se věci dělají s potřebnou mírou citu a intelektu, mají souvislost s historií všeho (místa, typologie, stavitelství atd.), aniž by tato souvislost byla přímým úmyslem. Dvojdům na Koněvově je výsledkem poctivé práce. Je dokladem toho, že správně aplikovanou typologii lze úspěšně adaptovat pro aktuální potřeby i po několika staletích. Prý se jedná o první developerský počin stavebníka. Prostě – když se věci dělají s rozumem a pevnou půdou pod nohama, není třeba silných gest pro silný výkon. To je to, co jsme nalezli.

 

Radek Kolařík (*1964, Zlín) a Lada Kolaříková (*1964, Frýdek-Místek) vystudovali architekturu na FA VUT v Brně. Oba manželé spolu v současné době vedou kanceláře RKAW a KOLABORATORY a Ateliér Kolařík na FA ČVUT v Praze. Jejich pražská realizace bytového domu Na Zatlance byla v roce 2013 nominována Českou komorou architektů na Evropskou cenu za architekturu – Mies van der Rohe Award 2013.

 

__________________________

místo stavby: Koněvova 37, 39, Praha 3; účel stavby: bytový dům; autoři: Peter Lacko, Filip Tittelbach, Adam Kekula, Lenka Dvořáková / A.LT Architekti (Praha); spolupráce: Tomáš Balej, Michaela Dlouhá; investor: IP Izolace Polná; projekt: 2013–2015; realizace: 2015–2016; zastavěná plocha: 1 387 m2; obestavěný prostor: 28 600 m3; počet bytů: 78; náklady: 125 mil. Kč; foto: Tomáš Balej

 

Ateliér A.LT Architekti založili v roce 2001 absolventi Fakulty architektury ČVUT Peter Lacko (*1969, Košice, SK) a Filip Tittelbach (*1968, Praha). Kromě několika úspěchů v architektonických soutěžích patří mezi jejich významné realizace obytný soubor v Unhošti (2008), rezidenční vila ve Velké Chuchli (2009), rodinný dům v Třebonicích (2011), rodinný dům ve Zbečně (2011), dvojice rodinných domů v Novém Městečku (2012), rodinný dům v Oravské Jasenici (2012, cena Dušana Jurkoviče za nejlepší architektonické dílo Slovenska 2013). V současné době se dokončuje Obecní dům v Praze-Ďáblicích, náměstí Arnošta z Pardubic v Úvalech a Rezidence Prachnerova v Praze-Smíchově. www.a-lt.cz

 

 

Odešlete e-mailem zpět »

ERA21 vydává ERA Média, s. r. o.
Chleborádova 69/22, 619 00 Brno

Telefon: +420 530 500 801
E-mail: redakce@era21.cz
Projekt se v roce 2018 uskutečňuje za finanční podpory: Ministerstva kultury ČR, Nadace české architektury, Statutárního města Brna a Státního fondu kultury ČR
Copyright ©2004-2018 ERA Média, s.r.o
Použití článků a fotografií nebo jejich částí je bez souhlasu vydavatele zakázáno.