Může architektura zabíjet?

O morálce, profesní etice a lidských právech. Rozhovor Jana Kristka s Michaelem Kimmelmanem

Petice¹ požadující po americké profesní organizaci AIA (American Institute of Architects / Americký institut architektů) zákaz navrhování prostorů pro „zabíjení, mučení nebo kruté, nelidské a ponižující zacházení” – konkrétně popravčích komor a tzv. samotek používaných v amerických věznicích – spustila vlnu kontroverze. Koncem roku 2014 AIA požadavek na změnu etického kodexu odmítla s argumentem, že jeho smyslem není „vytvářet omezení členské činnosti podle určitých stavebních typů“.² Diskuze pokračuje dodnes: již několik měsíců, od února tohoto roku, zvažuje AIA přehodnocení svého postoje.

Proč se Americký institut architektů rozhodl nepodpořit profesní zákaz navrhování popravčích komor a samotek? Co byste odpověděl architektům, kteří argumentují tím, že tyto otázky nespadají do profesní agendy architekta?

Častou reakcí architektů bývá, že nenesou odpovědnost za tvorbu zákonů. Že jejich úkolem je stavět za daných okolností co nejhumánněji a v rámci zadání nejlépe, jak umějí. Což je samozřejmě pravda. A hned v úvodu podotýkám, že nemám nic proti architektům, kteří navrhují vězení. Vězení bohužel potřebujeme a i ta by měla být dobře navržena. To znamená, že by měla reflektovat ambice a postoj země k trestání, výchově a návratu vězňů zpět do společnosti. Návrh věznice může klást důraz buď na trestání, nebo na nápravu. Oba přístupy vyžadují odlišný design.

Já jsem psal konkrétně o samovazbách a popravčích komorách, které vyžadují velmi specifický design samy o sobě. Popravčí komora není ledajaká místnost. Je to zvláštní druh místa, které musí být někým navrženo, podobně jako samovazby. Architektům pak vyvstává otázka, na kolik se na tom chtějí spolupodílet a nakolik chtějí řešit morální aspekty. Osobně si myslím, že existují oprávněné důvody, proč potřebujeme samovazby. Vyžadují je fungující věznice, kde jsou často ochranou ostatních vězňů. Popravčí komory ale mají jen jedinou funkci – zabíjejí se tam lidé.

Ve Spojených státech je trest smrti stále legální, ale doktoři, lékárníci a farmaceutické firmy se na tom odmítli podílet. Mohli klidně říct, že jejich odpovědností není rozhodovat o tom, komu a jakým způsobem budou aplikovány jejich preparáty a že jejich posláním je především vyrábět farmaceutické prostředky v co nejvyšší kvalitě. Oni se ale jasně vyjádřili, že nechtějí být zapleteni do těchto praktik a že to porušuje jejich profesní etiku. AIA deklarovala, že součástí její etické agendy jsou i lidská práva. A já argumentuji, že architekti nemusejí navrhovat popravčí komory, že si mohou určit hranice, které nechtějí překročit. Víte, že architekti navrhovali i Osvětim? Myslím, že by většina architektů souhlasila, kdyby jim dnes AIA zakázala navrhovat tábory smrti. Rozumím tomu postoji.

Zaměřme se na komplikovanější případ samotek. Častým argumentem je, že architekt nemůže skrze svůj návrh ovlivnit, jak dlouho budou vězni na samotkách drženi. Existují však takzvané „supermaxy“,³ kde je typologie celého vězeňského komplexu systematicky založena právě na myšlence dlouhodobé individuální izolace. Kde je ta hranice?

Pokusme se tu myšlenku rozvést. Netvrdím, že by se AIA nebo jiná profesní organizace měla postavit proti samovazbě. Někteří se však domnívají, že bychom se na těch praktikách ani neměli podílet. Federální vláda a vlády některých států vnímají samovazbu, v určitých případech oprávněně, jako porušování lidských práv. Netvrdím, že to je ta hranice, kterou bychom neměli překročit. Otázka je mnohem komplexnější: Mají vůbec architekti morální či etickou zodpovědnost ke světu, ve kterém žijeme? Nikoli pouze ke svým klientům, ale i k lidem, kteří budou budovy užívat? Já říkám ano, mají, protože architektura je především o tvorbě vystavěného prostředí. Myslím, že většina architektů se stává architekty ne proto, že chtějí být sochaři, kteří navrhují budovy, ale proto, že chtějí zlepšovat svět, který obýváme. Architekti by měli být schopni zaujmout postoj k tématům, jako jsou lidská práva, a odmítnout návrh architektury, která by je porušovala. Věznice typu supermax existují za jediným účelem – vytvořit prostředí, ve kterém odsouzení lidé stráví celý svůj život v naprosté izolaci. Myslím, že se jedná o velmi nehumánní architekturu. Kdybych byl architekt, nechtěl bych s ní mít nic společného, ale netvrdím, že by ji architekti neměli dělat. Co říkám, je, že by architekti měli zaujmout nějaký postoj, ať už individuálně, nebo jako profese, k tomu, co vnímají jako dobré a co špatné pro společnost. Prohlásit, že „záleží na každém jednotlivém architektovi“, nestačí. Nechápu, proč by měla být architektura tak pasivní profesí.

Architekti si rádi stěžují, že nedisponují žádnou reálnou mocí. Rádi by rozhodovali, protože přece (nejlépe) rozumějí tomu, jak stavět města, jak fungují stavby, jak chtějí lidé žít. Myslí si, že dokážou zlepšit lidské životy. Avšak jedním z důvodů, proč je nikdo nezve k rozhodovacímu procesu, je, že si nechají zaplatit za návrh, ale již nejsou ochotni převzít další závazky nebo zodpovědnost. Pouze si odpracují svoje – navrhnou krásný dům, který nespadne, a to je všechno. Nelze zároveň křičet, „že chcete rozhodovat“, a odmítat zodpovědnost. Domnívám se, že součástí přijetí zodpovědnosti by mělo být i rozhodování o tom, co bychom měli a neměli stavět. Co třeba začít s věznicemi?

Kolik architektů ve skutečnosti takové věznice navrhuje? Jsou vůbec architekti k něčemu takovému potřeba?

Myslíte, že vláda může stavět supermax věznice bez architektů? Že může popravovat lidi bez popravčí komory navržené architektem? Samozřejmě že může. Ale co tím chcete říct?

Jedním z argumentů, který se v diskuzích často objevuje, je, že petice směřovaná na AIA je vlastně jen mediální humbuk, a i kdyby AIA návrh akceptovala, nic se tím nevyřeší. Pokud navážu na vaši předchozí odpověď, argument by zněl, že architekti obvykle nejsou zodpovědní za výstavbu věznic typu supermax.

Pokud si myslíte, že jakýkoli politický aktivismus je show a kdykoli proti něčemu protestujete, děláte to pouze pro svůj dobrý pocit, pak odpověď zní ano. Možná že nepoužíváte igelitky a berete si na nákup vlastní tašku. Já to dělám také a cítím se lépe, protože věřím, že je to správné. Existuje spousta důvodů, proč se o něčem domníváte, že je to správné. Někteří architekti budou tvrdit – a to je pro mě nejhorší možná odpověď – za prvé, že pokud zaujmete určitý postoj, je to pouze přetvářka, předstírání, show. Tím jednoduše znemožníte jakýkoli morální postoj, protože pokud osobně nejsem schopen zrušit popravčí komory, raději se tím nebudu vůbec zbývat. A za druhé, a tím se dostáváme zpět k mému hlavnímu tématu, důvodem, proč by architekti měli zaujmout stanovisko, není to, že by existovalo mnoho popravčích komor či samovazeb, ale to, že se tím architektuře navrací důležitost ve společenské debatě. Stačilo by říct: „My architekti se domníváme, že naše profese není pouze nástrojem klientů, kteří nám zaplatí, ale naší profesní ambicí je zlepšit společnost.“ I kdyby šlo jen o návrh hezkého domu pro bohatého klienta, architekti by měli prohlásit, že architektura má ve světě své místo a svůj význam, a proto pokud budou moci, budou, stejně jako doktoři, farmaceutické firmy, učitelé a další lidé, zaujímat stanoviska. Že architekti nejsou pouze od toho, aby sloužili těm, kteří je platí, ale že v něco věří. Myslím, že mnoho architektů v něco věří a sami za sebe takováto rozhodnutí činí. Většina architektů by nechtěla navrhovat popravčí komory… Rozumím tomu, že architekti často nemají na výběr, co budou navrhovat. Potřebují získat zakázku. To ale neznamená, že profese jako celek by si nemohla sama sebe více vážit a prohlásit: „Jsme ve světě důležití a chceme být slyšet.“

Je podle vás vždycky nutné, aby si architekt vybral „stranu“?

Ano, myslím, že architekti by si měli vybírat strany. A oni tak činí – pokaždé, když přijmou klienta a realizují budovu. Nemusejí pracovat pro každého a nemusejí navrhnout všechno, co se od nich požaduje. Takže pokud se mě ptáte, zda se mají politicky angažovat, zda mají programově akceptovat či odmítat určité klienty, odpovídám ano. Pokud si představují, že jsou neutrální, pak lžou sami sobě. Všichni zaujímají určitou pozici. Pokud pracujete pro vládu a navrhujete stavbu, kterou vám zadá, pak jste nástrojem té vlády; i přesto, že stavba, kterou navrhujete, bude krásnější než všechny ostatní budovy v zemi. Myslím, že politiku nelze nikdy zcela oddělit od architektonické činnosti; architekti si jen namlouvají, že jsou apolitičtí.

Pojďme přenést celý argument do obecné roviny, avšak na konkrétní příklad. Před časem proběhla kontroverze s nedávno zesnulou „starchitektkou“ Zahou Hadid v souvislosti se špatnými pracovními podmínkami a úmrtími dělníků při stavbě stadionu v Kataru. Na sociálních sítích se odehrála ideologická přestřelka mezi jejím partnerem Patrikem Schumacherem a celou řadou známých osobností (mj. Bartem Lootsmou, Wouterem Vanstiphoutem aj.), kde Schumacher prohlásil, že (ve zkratce řečeno) ochrana dělníků je úkolem vlády, ne architekta. Budu-li parafrázovat jednu z jeho přednášek, „architektura je inherentně apolitická“.

To jednoduše není pravda. Musím se ale Zahy zastat. Za ochranu dělníků je zodpovědná vláda a do jisté míry je odpovědností architekta vyvíjet tlak na vládu, popřípadě pro ni nepracovat. Zaha Hadid, myslím, na katarskou vládu tlačila, požadovala zlepšení pracovních podmínek dělníků. A je třeba uvést na pravou míru, že během výstavby jejího projektu nikdo nezemřel. Byla obviněna neprávem. Na druhou stranu, nikdo není nucen stavět stadion. Architekti, především ti prestižní, mohou mít vliv na rozhodovací proces – pokud by někdo, jako byla Zaha Hadid, prohlásil, že nebude pracovat na určitém místě, lidé by si toho všimli. To by znamenalo skutečné uplatnění vlivu.

Rozhovor proběhl 16. června 2016 na konferenci reSITE v Praze. Z angličtiny přeložili Karolína Plášková a Jan Kristek.

1 Petice byla iniciována neziskovou organizací ADPSR (Architects/Designers/Planners for Social Responsibility / Architekti/Designéři/Urbanisté za společenskou zodpovědnost), dostupné z: https://www.change.org/p/american-institute-ofarchitects-aia-prohibit-the-design-of-spaces-for-killing-torture-and-cruel-inhumanor-degrading-treatment, vyhledáno 15. 8. 2016.

2 Oficiální odpověď prezidentky AIA Helene Combs Dreiling, adresovaná Raphaelu Sperrymu, prezidentovi ADSPR, 11. 12. 2014, dostupné z: https://dk-media.s3.amazonaws.com/AA/AP/adpsr-org/downloads/292805/AIA_Response_to_ADPSR_Human_Rights_Dec_2014_w_enclosure.pdf, vyhledáno 15. 8. 2016.

3 Super-maximum Security Prisons – věznice s maximální ostrahou.

Michael Kimmelman (*1958) je americký kritik, novinář a pianista momentálně sídlící v New Yorku. Pro New York Times, na jejichž stránkách se mj. vyjadřoval i k petici zaslané AIA, píše články a kritické sloupky o architektuře, umění, kultuře i politice. Jeho texty a komentáře ovlivňují současnou debatu o urbanismu a architektonické kritice v USA. V roce 2000 byl nominován na Pulitzerovu cenu a v roce 2014 získal cenu Brendana Gilla za „zasvěcenost, otevřenost a soustavný zájem o newyorské architektonické prostředí“.