Zabírají jednu třetinu rozlohy České republiky, přesto jsou pro mnohé neviditelné. Odehrávaly se v nich zásadní okamžiky naší historie, přesto jsou svým způsobem zapomenuté. Často jsou za Sudety považovány pouze příhraniční oblasti při severní straně hranic, ale ve skutečnosti lemují prakticky celou zemi a zasahují i do jejího vnitrozemí. Během padesátých let 20. století zde došlo k nenávratné likvidaci posledních reliktů původního osídlení. Co zde zůstalo a která místa nám můžou ještě vypovědět něco o naší minulosti?
Prvotním záměrem tohoto článku bylo přinést přehled o současném stavu hmotného kulturního dědictví v oblasti Sudet a poukázat na jeho transformace a postoje k němu. To se však v kontextu rozlohy území ukázalo téměř jako nemožné. Ačkoli se pro oblast zažil souhrnný název Sudety, jejich jednotlivé části procházely po násilném odsunu původních obyvatel zcela odlišnými osudy, které se propsaly i do dnešní podoby regionů.
Zásadní úlohu v tomto procesu sehrál politický režim, který rokem 1945 nastolil vládu jedné strany. Nutno říci, že na to nebyl sám. Kvůli mnohonárodnostnímu složení byly Sudety vždy jakýmsi světem ve světě, který si politické garnitury rády braly jako rukojmí při prezentaci svých úspěchů a cílů.
Prvním zásadním momentem bylo stanovení hranic Československa vzniklého v roce 1918. Německá většina žijící v pohraničí se najednou stala v novém státě menšinou. Oficiálním jazykem byla čeština a nevraživost vůči pozůstatkům Rakouska-
-Uherska a všemu s ním spojovanému stoupala. Německy mluvící obyvatelstvo zažívalo horké chvíle, přestože jedinými příhraničními oblastmi, kde byl český živel v převaze, byly Náchodsko a Domažlicko. Nutno podotknout, že v Sudetech po třicetileté válce již nikdy nedošlo k hlubšímu prolnutí české a německé kultury. Vzájemná existence byla založena na prostém respektování či tolerování toho druhého.
Rokem 1918 se však křehká stabilita zhroutila. Češi konečně oficiálně získali svou suverenitu a politické či sociální otázky německého obyvatelstva ustoupily do pozadí jako nepodstatné. Ve vzestupu moci třetí říše na konci třicátých let tak logicky část českých Němců viděla naději na zlepšení svého postavení. Zvěrstva páchaná během existence protektorátu Čechy a Morava mezi lety 1939 a 1945 netřeba popisovat, snad jen dodejme, že i mezi německými starousedlíky se našli pronásledovaní antifašisté. Přesto se příhraničí stalo čistě germánským. Stejně razantní byla proto odpověď po roce 1945, kdy mělo být spravedlnosti učiněno zadost a všechno německy mluvící obyvatelstvo mělo být odsunuto za hranice do okupačních zón. Přesné počty nejsou známy, ale odhaduje se, že šlo o 2,6 milionu z celkového počtu 3,1 milionu osob hlásících se k německé národnosti. Tím se české pohraničí téměř vylidnilo a především ztratilo své původní obyvatele – jak Čechy, tak Němce mající k Sudetům hluboký vztah, který jim dával nezaměnitelný charakter v podobě typické kontinuální rurálně-urbánní krajiny a způsobu jejího obhospodařování a v podobě specifické architektury.
Z popisu událostí výše je patrné, že také na počátku 20. století Sudety procházely dramatickým vývojem. Ovšem zásadní podíl na jejich dnešní podobě má právě komunistický režim, který naši zemi pohltil mezi lety 1945–1989. V jeho politice byly Sudety poprvé vnímány jako jednotlivá, vzájemně nesouvisející území, a proto bylo pro každé z nich určeno jiné řešení. Naplno se mohl rozběhnout experiment s budováním socialistické společnosti.
Ústřední vizí komunistické strany nebyla kulturní ani sociální obnova pohraničí, ale aplikace socialistických myšlenek a centrálního hospodářství do praxe. Oblast Sudet byla pojímána jako tabula rasa, která bude přetvořena k obrazu svému. Nespornou výhodou bylo, že strana se nemusela potýkat s odporem obyvatel – prakticky žádní tam totiž nežili.
Prioritou se staly severozápadní Čechy pro jejich tradici těžkého průmyslu, který bylo nutno udržet, a naopak zemědělství podporovat jen v nížinách. Za rekreační oblasti s nižší hustotou osídlení byla prohlášena území mezi Krkonošemi a Jeseníky a také jižní Morava. A konečně jihozápadní Čechy mezi Šumavou a Českým lesem měly zůstat prakticky neosídlené, protože byly považovány za bezpečnostní hraniční linii oddělující východní blok od Západu.
V souladu s tímto dělením byly oblasti postupně dosidlovány. První vlna rekolonizace byla víceméně spontánní: šlo o české zemědělce z vnitrozemí, kteří projevili zájem o úrodnou půdu v nížinách. Vláda si však byla vědoma, že pro doplnění lidí k přibližně půl milionu starousedlíků české a výjimečně i německé národnosti, kteří nebyli odsunuti, není v zemi dostatečně silná populace. Proto počítala také s reemigrací Čechů ze zahraničí. V prvním roce po válce šlo především o české evangelíky z Polska a vídeňské a volyňské Čechy. Později byli k návratu pobídnuti Češi, Rusíni a Slováci tvořící menší etnické enklávy v Rumunsku. Státní pobídky pro ně nebyly, co se výměry pozemků týče, tak štědré jako v případě první vlny. Pro Slováky bylo navíc překvapením, že byli deportováni do Sudet, a ne na Slovensko, jak jim slibovali agitátoři. S neplněním vytyčeného plánu a kvót dosidlování se zvyšovalo zoufalství vlády. V roce 1947 se tak v Sudetech násilím ocitli i Maďaři z jižního Slovenska v rámci tzv. vnitřní kolonizace, díky které se slovenské území částečně zbavilo nechtěné menšiny a Sudety získaly potřebnou pracovní sílu. Na konci čtyřicátých let se do směsice etnik přidali ještě Řekové a Makedonci prchající před občanskou válkou. Výsledkem byla neuvěřitelně heterogenní skupina čítající kolem 2,5 milionu jedinců včetně slovenských Romů přicházejících průběžně dobrovolně.
Problémem však nebyla národnostní heterogenita – ta ostatně v Sudetech panovala po celou dobu jejich existence –, ale kulturní, sociální a ekonomické odlišnosti. Nikdo z nově příchozích neměl k lokalitě osobní vazby: rodové, emoční, kulturní ani sociální. Získání vlastního bydlení, popřípadě polnosti, a pracovního místa pro ně znamenalo především zadostiučinění vůči zahnanému německému živlu. O to větší antipatie pak vládly mezi novými obyvateli a starousedlíky, kteří často žili ve smíšených manželstvích, a tím německý živel stále připomínali. Naproti tomu reemigranti a kolonizátoři představovali pro starousedlíky cizí element, kterým jim nejen bral, co jim náleželo a co celou dobu téměř tajně opečovávali, ale navíc k jejich domovu neměl žádný vztah. Navázat a pokračovat v přirozeném kulturním růstu se stalo v této situaci nemožné. Starousedlíci se obrátili do sebe a nově příchozí netušili, na co navazovat, a ani to nechtěli.
Osudnou ránu sudetské paměti uštědřila komunistická vláda v roce 1959, kdy rozhodla o demolici 34 tisíc opuštěných objektů, mezi nimiž byly i menší urbánní celky. S postupnou devastací a demolicí začala ostatně již kolem roku 1947, kdy z bezpečnostních důvodů nechala likvidovat stavby v pohraničním pásmu včetně kostelů, které byly často využívány jako střílny nebo hlídkovací věže pohraniční stráže. Demolice probíhaly prakticky až do osmdesátých let.
Sladkohořký konec pak potkal většinu původní solitérní zástavby, která byla v dobré víře novousedlíků během let opravována a přestavována, avšak bez respektu k historii a bez hlubšího pochopení tradic. Pod obklady tak zmizelo mnoho typických hrázděných domů a barevná jásavost vystřídala střídmou monochromní a jasně bílou škálu fasád. Pomyslným i morbidně doslovným hřebíčkem do rakve byly unáhlené likvidace hřbitovů na konci roku 1989, kdy se vláda obávala otevření hranic Západu a odhalení naší památkové „starostlivosti“ o tato místa posledního odpočinku.
Výše zmíněné bylo pouze snahou stručně nastínit složité a v mnoha ohledech tajemstvím stále zahalené dějiny Sudet. Tato anabáze byla však potřebná k tomu, abychom pochopili jejich soudobou tvář a především zodpověděli otázku, jak se jejich současná transformace vztahuje k minulosti. Odpověď již překvapivě není v rukách státu, ale zpět v občanské společnosti, která se v posledním desetiletí ujala hlavní role a stala se strůjcem sociokulturní obnovy a rehabilitace oblasti.
Téma Sudet bylo dlouho buď tabuizováno, nebo naopak zneužíváno v politických soubojích. Společnost nenacházela odvahu, chuť ani motivaci se k němu postavit čelem a ani dnešní doba mu stále ještě není zcela otevřena. Křivdy a zločiny, které se zde odehrávaly od dvacátých do devadesátých let 20. století, mají viníky i oběti jak na české, tak německé straně.
Hodnocení a revize minulosti vždy vyžaduje odstup. Sudety nejen českou společností rezonovaly ještě v devadesátých letech, kdy se ke svým opuštěným domovům hlásili vyhnaní Němci. Mnohdy je nenašli, protože stavení byla buď srovnána se zemí, nebo v nich v lepším případě dávno bydlel někdo jiný, pro kterého se za desítky let stala jeho vlastním domovem.
Vykořeněnost, diskontinuita, kulturní prázdnota a sociální labilita naplnily české pohraničí. Jednou z prvních iniciativ, která se snaží upozornit a především celistvě popsat historické události, je spolek Antikomplex. Jak jeho název napovídá, od roku 1998 usiluje nejen o rehabilitaci samotného pojmu Sudety, ale především o obnovu mezilidských vztahů. Kromě četných seminářů, přednášek a výstav je v jeho portfoliu i bohatá publikační činnost, na které spolupracuje s pamětníky, a přináší tak unikátní svědectví a sondy do česko-německé historie.
Podstatným aspektem rehabilitace Sudet je ale jejich fyzická podoba, k níž se životní osudy lidí přímo vztahují a která se během let prakticky rozplynula. Těžko zodpověditelnými otázkami jsou, jaká by měla být, zda a do jaké míry je možné ji obnovit a kdo jsou jejími nositeli.
Možné odpovědi opět vycházejí od občanské společnosti samotné. Pokud se blíže zaměříme na fyzickou stránku hmotného kulturního dědictví v oblasti Sudet posledních let, odkryje se nám především úctyhodný počet obnovených a restaurovaných církevních památek. Jejich měřítko není důležité. Jde o malé kříže, boží muka a lesní kaple, ale i o celé klášterní komplexy. Podstatná je symbolika této obnovy. Reprezentuje spirituální propojení člověka s krajinou a propojení mezi jejími samotnými obyvateli. Neutrální, zdánlivě nicotné body na slepé mapě dohromady vytvářejí obrysy kulturní krajiny, s níž pak dokážeme navázat dialog. Podstatná je také přístupnost kulturní krajiny pro návštěvníky, kteří ji znovu objevují a hledají její jedinečné kouzlo, chcete-li genia loci. Je však obtížné specifikovat, zda prostředí Sudet svůj genius loci stále má. Nejde jen o hmotné artefakty, ale také o paměť místa, která vypráví kontinuální příběh. A ten zde byl násilně přerušen. Proto jsou významné i další aktivity, například obnovy křížových cest, hřbitovů, zámků nebo v symbolické rovině celých osad. V jejich obnově je totiž obsažen silný narativní aspekt, který je uchopitelný také pro nemístní, kteří Sudety nově objevují v rámci cestovního ruchu. Turistika se v podstatě stala jedním z hlavních využití krajiny, jejíž velká část byla pro veřejnost dlouhou dobu zapovězena.
Do dnešních dnů se jedná již o desítky projektů napříč celým Českem. Stojí za nimi spontánní akce jednotlivců, dlouhodobé úsilí spolků i cílená péče veřejných institucí. Nutno podotknout, že velká část těchto aktivit je financována ze státního rozpočtu, prostřednictvím nadací a dotačních programů. Nejdelší tradici a zároveň celorepublikovou působnost má Česko‑německý fond budoucnosti, založený v roce 1997, který se kromě podpory obnovy památek věnuje i osvětové a kulturní činnosti. Metaforicky na druhé straně stojí nevládní a nezisková Nadace Občanského fóra, založená již v roce 1990, která je od roku 1995 zaměřena výhradně na oblast památkové péče a podporu kulturních projektů. Za hlavní spojník mezi nimi a konkrétní lokalitou lze považovat spolek Omnium, který se od roku 2011 zabývá osvětovou činností v oblasti rekonstrukcí a obnovy hmotného kulturního dědictví Sudet a především pak pomáhá lokálním iniciativám získávat finanční podporu ze státního rozpočtu a od nadací.
Neratov
Nejznámějším a ve své podstatě již legendárním počinem je obnova poutního barokního kostela Nanebevzetí Panny Marie v Neratově v Orlických horách (viz str. 30). Sdružení Neratov, jehož členy v počátcích tvořili kněz Josef Suchár a dvě spřátelené rodiny, od roku 1992 usilovalo o vzkříšení prakticky zaniklé stejnojmenné osady, která v době své největší slávy v 18. století hostila až 4 000 poutníků. Minulý čas o usilování je na místě, protože v současnosti má osada již šedesát trvale hlášených obyvatel z původních dvou. Leitmotivem celého příběhu je právě kostel, z nějž po druhé světové válce zůstaly pouze obvodové stěny a hromada suti. S postupnou rekonstrukcí svatostánku se přirozeně vracel život i do samotné osady. Rodiny si braly do pěstounské péče další děti, až nakonec vzniklo chráněné bydlení a dílny, které službami reagují na nově vyvstalé potřeby osady. Kromě kostela, který se stále opravuje (např. na podzim byly na obě věže instalovány báně v původní barokní podobě a zvony), se Sdružení Neratov daří postupně obnovovat i další objekty jako rekreační chatu nebo hospodu, které fungují pro přespolní. Zatím posledním počinem z roku 2017 je zprovoznění vlastního pivovaru. Neratov je svým rozsahem a úspěchem výjimečný. Byl také první snahou o rehabilitaci česko‑německého soužití v pohraničí, která inspirovala mnohé další.
Broumovsko
Na česko-polském pomezí se odehrává i další příběh poutních sakrálních staveb, avšak daleko většího rozsahu, než je tomu v Neratově. V chráněné krajinné oblasti Broumovsko se nacházejí kostely tzv. broumovské skupiny. Jedná se o unikátní soubor deseti barokních chrámů, které byly postaveny během třiceti let na počátku 18. století podle návrhů Kryštofa a Kiliána Ignáce Dientzenhoferových. Specifikum staveb nespočívá pouze v působivém architektonickém řešení, ale především v zasazení do krajiny a souznění s ní. Tento velkolepý barokní experiment vytváří ojedinělý mikrokosmos kulturní krajiny. Roku 2007 převzal děkanství farář Martin Lanži, který se s neutěšeným a havarijním stavem kostelů nedokázal smířit. S Jakubem Dědem, který nejen díky této spolupráci založil zmíněné sdružení Omnium, začali pracovat na velkolepém plánu záchrany broumovské skupiny. Z ní bylo vybráno k restaurování pět nejohroženějších kostelů: sv. Barbory v Otovicích, sv. Anny ve Vižňově, sv. Jakuba Většího v Ruprechticích, sv. Markéty v Šonově a Všech svatých v Heřmánkovicích. V nich od roku 2007 probíhají dílčí, ale systematické opravy a restaurátorské práce.
Usilovná péče sdružení Omnium se neomezuje pouze na kostely, od roku 2013 se věnuje záchraně drobné architektury v broumovské krajině, která s chrámy tvoří neoddělitelný celek. Děkanství zase křísí lokální křesťanské tradice a pravidelně pořádá různorodé ekumenické slavnosti spojené přímo s životem na Broumovsku. Rozsáhlou generální obnovou, nezávisle na broumovské skupině, prošel v roce 2014 i samotný benediktinský klášter s přilehlou zahradou v Broumově. Obnova měla mimo jiné za cíl celý areál oživit a jako národní kulturní památku zpřístupnit veřejnosti. Od roku 1990 zde sice probíhaly stavební práce, ale ty byly spíše udržovací. Nyní v klášteře fungují restaurační a hostinské provozy i vzdělávací centrum.
Úštěcko
Úspěšné snahy o postupnou obnovu kulturní krajiny jako celku probíhají také v okolí naší nejmenší městské památkové rezervace Úštěk, která leží na pomezí chráněných krajinných oblastí Českého středohoří a Kokořínska. V této rázovité krajině je rozeseto mnoho osobitých architektonických solitérů a drobných sakrálních upomínek. Dlouhou dobu byly zapomenuty a opomíjeny, stejně jako osudy těch, kteří z krajiny museli odejít. V roce 2005 se však místní obyvatelé rozhodli, že nechtějí nadobro přijít o své kulturní dědictví, a založili občanské sdružení Společnost pro obnovu památek Úštěcka. Jeho smělým a následováníhodným cílem je zmapování toho, co v krajině zůstalo, následná obnova a v neposlední řadě dlouhodobá péče o tyto hmotné pozůstatky minulosti. Do dnešních dnů se sdružení podařilo obnovit již více než patnáct křížků rozesetých po okolí. Avšak ty jsou pouhými intermezzy ve dvou velkolepých obnovách – kalvárie nad obcí Ostré a kostela Nanebevzetí Panny Marie v Konojedech.
Pozdně barokní kostel řádu servitů postihl podobný osud jako mnoho dalších sakrálních památek Sudet a po druhé světové válce přešel společně s klášterem do správy armády. Macešský vztah nového vlastníka, který zcela ignoroval péči o objekt, a divoké drancování interiérů v osmdesátých letech přivedly kostel téměř k záhubě. Před tou ho zachránilo právě úštěcké sdružení, které v roce 2015 získalo grant z Norských fondů a pustilo se do celkové revitalizace objektu včetně původního mobiliáře. Náročný úkol se mu podařilo naplnit během pouhých čtrnácti měsíců. Kostel se díky němu vrátil nejen do původní podoby, ale navíc se z něj stal kulturní svatostánek, ve kterém se pravidelně pořádají koncerty.
Společnost pro obnovu památek Úštěcka založila také tradici letního festivalu Na schodech, který se každoročně odehrává na nedaleké kalvárii. Barokní dominanta, odkud je až magický výhled na okolní krajinu, byla postavena podle návrhu architekta Octavia Broggia. Součástí poutního místa je i křížová cesta výklenkových kaplí vedoucí od obce Ostré. Celý areál trpěl spíše nezájmem než cílenou devastací. I ten však stačil, aby se jednotlivé objekty během let ztratily mezi náletovou zelení a rozpadly doslova na cihly. V roce 2006 dostala společnost areál do dlouhodobého pronájmu a započala společně s dobrovolníky s jeho obnovou. Ta se netýkala pouze vrcholových kaplí Nalezení a Povýšení svatého Kříže a Božího hrobu, ale i celého schodiště a především kaplí křížové cesty, které byly v roce 2011 dokonce osazeny obrazy malíře Radomila Klouzy interpretujícími původní malby.
Teplá
Uvedené příklady si nezadají, co se finančních nákladů týče, s historicky nejdražší obnovou národní kulturní památky kláštera premonstrátů Teplá. Klášteru, který existoval od 12. století, jehož představení založili město Mariánské Lázně a v němž na konci 19. století fungovaly dokonce i lékárna a poštovní úřad, se stal osudným komunistický režim. Po dobu 28 let sloužil areál armádě. Veřejnosti sice byly od roku 1958 přístupné kostel a knihovna, ale když byl klášter po roce 1989 navrácen řádu premonstrátů, jeho stav byl žalostný. S obnovou začali řeholníci prakticky okamžitě z vlastních zdrojů a darů. V roce 1995 se k nim připojil Spolek přátel kláštera Teplá v německém Esslingenu am Neckar, který tvoří více než 200 členů, z nichž jedna třetina jsou bývalí sudetští Němci. Ti kromě sbírek organizovali také pracovní brigády. Zásadní však byla evropská dotace ve výši půl miliardy korun, která umožnila v roce 2015 dokončit rozsáhlou, šest let trvající rekonstrukci. Na ni se vázal i archeologický průzkum probíhající od roku 2010, jenž byl největším svého druhu u nás. V současnosti se do kláštera vrátil nejen církevní život, ale především je opět plnohodnotně přístupný veřejnosti. Velkou neznámou zatím zůstává, zda tomu tak zůstane i po vypršení pětileté lhůty od vyčerpání evropské dotace.
Skoky
Ne všechny počiny jsou takto velkolepé. Daleko skromnější je snaha o obnovu poutního kostela Navštívení Panny Marie u Žlutic, známějšího jako Skoky u Žlutic. Samotná ves definitivně zanikla kolem roku 1965, kdy byla zahájena stavba vodní nádrže a všechny stavby kromě kostela a hostince musely být srovnány se zemí. Kostel byl roku 1998 navrácen premonstrátům v Teplé, ale největší podíl na obnově tohoto poutního místa má dobrovolnický spolek Pod střechou. Ten kromě postupného získávání finančních prostředků na obnovu organizuje i pravidelné poutní bohoslužby a letní koncertní program.
Přílezy
Obyvatelé osady Přílezy u Slavkovského lesa se iniciativně ujali obnovy kostela sv. Bartoloměje a přilehlého hřbitova. Římskokatolická farnost Toužim v roce 2012 nechala opravit pouze střechu kostela. Roku 2017 proto vznikl spolek, který si dal za cíl záchranu nejen samotného kostela, jenž je jedinou dominantou okolí, ale také zpustošeného hřbitova. Vše probíhá na dobrovolnické bázi a během jednoho roku dalo vzniknout i četným pravidelným workshopům a především letní benefiční akci Přílezy fest pro širokou veřejnost.
Výškovice
Na bázi workshopů, ale tentokrát ve směru od přespolních pro domácí, probíhala v roce 2015 mezinárodní krajinářská výzva pro zaniklou obec Výškovice v katastru Chodové Plané. Za soutěží stojí město Plzeň a cílem bylo představit možnosti rozvoje zaniklých obcí a vesnic Sudet (viz také článek Pavla Boreckého na str. 29). Vítězných pět týmů z Maďarska, Německa, Rumunska a České republiky poté prezentovalo své výsledky přímo na místě. Společným znakem všech projektů, které měly být především inspiračním zdrojem pro práci s obdobně opuštěnými a zapomenutými lokalitami, byla snaha o návrat turismu a nalezení narativní roviny dialogu mezi českou a německou stranou. Nástrojem k tomu byly především instalace na pomezí architektury a umění, které symbolicky zrcadlily minulost.
Lučina a Lísková
Dále na jih u česko-bavorských hranic leží zaniklé obce Českého lesa: Lučina a Lísková. Inciativy v Lískové se chopili potomci původních rodáků, kteří v devadesátých letech obnovili kříže a zavedli tradici mše v den původní pouti k dnes již zaniklé kapli Nanebevzetí Panny Marie. Na jejich činnost navázala socioložka Kamila Angelovová, která ve spolupráci s obcí Nemanice a informačním centrem v Klenčí pod Čerchovem vytvořila v roce 2012 naučnou stezku o historii Lískové.
V Lučině dokonce díky přičinění místního rodáka Hanse Laubmeiera, ve spolupráci se Zdeňkem Procházkou a Helmutem Roithem, došlo k archeologickému odkrytí základů původních staveb. O historii obce proto nemusíme jen číst, ale můžeme ji zažít na vlastní oči. V roce 2019 je zde plánováno dokončení skanzenu.
Salajna
Historie ale nemusí být sledována pouze zpovzdálí a pietně. Jedním ze zdařilých příkladů obnovy obytných budov je hospodářská usedlost v obci Salajna u Dolního Žandova. Chátrající statek ve formě uzavřeného dvora egerlandského typu z roku 1802 odkoupili manželé Dvořákovi, kteří ho od roku 2008 za přispění evropských fondů postupně navraceli do původní podoby. To se jim podařilo k roku 2014, kdy byla znovu postavena replika dřevěné kolny stržené společně se stodolou na konci 20. století. Díky tomu byl statku navrácen původní charakter uzavřeného dvora. V současnosti jsou zde provozovány penzion a expozice historického zemědělského, domácího a řemeslného nářadí a náčiní.
Hartmanice
Podobně šťastný osud uvědomělých majitelů potkal horskou synagogu v Hartmanicích, která byla v osmdesátých letech 20. století určena k demolici. K ní naštěstí do revoluce nestihlo dojít a po navrácení synagogy židovské obci ji v roce 2002 odkoupil novinář a mediální manažer Michal Klíma. Ve stejném roce vzniklo i občanské sdružení Památník Hartmanice s jediným cílem: zrekonstruovat objekt a následně v něm zřídit památník česko-německo-židovského spolužití. Nejvýše položená synagoga v Česku byla znovuotevřena již o tři roky později. Ačkoli objekt neslouží původnímu účelu, je důležitým mementem šumavských židovských modliteben, kterých bylo v krajině původně rozeseto celkem šedesát.
Vyjmenovat a zachytit veškeré aktivity obnovy v oblasti Sudet je naštěstí nemožné. Výše zmíněné příklady jsou jen střípky z pestrobarevné mozaiky. Často se totiž jedná o drobné spontánní počiny, které se odehrávají izolovaně, čistě lokálně. Dějí se přirozeně a jsou hnány pouze nutkavou potřebou znovuobjevení dialogu s kulturní krajinou. Nelze však ještě mluvit o celistvé obrodě kulturního a přírodního dědictví této oblasti, protože na to byly Sudety příliš poníženy a devalvovány. Bude trvat ještě desítky let, než se ony jednotlivé ostrovy obnovy vzájemně propojí a vytvoří komplexní obraz zmizelého dědictví. Určitě ale můžeme být optimisty.
Račí údolí
Poslední příklady obnovy jsou zcela jiného formátu. V roce 2015 byla obnovena Tančírna v Račím údolí Rychlebských hor. Secesní objekt z roku 1908 přestál bez úhony druhou světovou válku i první poválečná léta. Fatálním se mu stal až převod do správy státu v roce 1954. Tím byl definitivně zpečetěn jeho osud, a zatímco taneční parket zel prázdnotou, ve sklepení domu pořádali myslivci závody v norování. Záchrany se ujala samotná obec Bernartice, která objekt od státu v roce 2006 odkoupila a za pomoci místních lidí a hnutí Brontosaurus se pustila do obnovy. Dnes je opět místem setkávání a pořádání různorodých akcí, včetně těch hudebních. V objektu fungují také informační centrum a interaktivní expozice Rychlebských hor a bohaté historie Tančírny.
Vratislavice
Symbolickým majákem naděje znovuzrození Sudet je revitalizace zauhlovací a vodárenské věže ve Vratislavicích nad Nisou. Tato technická dominanta z počátku 20. století se stala smutným mementem zašlé slávy továrny na koberce Ignatz Ginzkey. Postavena byla podle návrhu krnovského rodáka a výrazného architekta Leopolda Bauera. Jeho význam se stal i jedním z důvodů, proč byla stavba v roce 2015 prohlášena za kulturní památku v doposud fungujícím areálu firmy Intex. Samotná věž ale neměla žádné využití už od sedmdesátých let, kdy se přešlo při výrobě elektřiny z uhlí na mazut. Zájem o její využití se objevil až se spolkem AvantgArt, který v roce 2015 založila místní rodačka Jitka Jakubičková. Opuštěná noblesní solitéra se díky altruistickému nasazení mnoha dobrovolníků proměnila v živé kulturní centrum, které jako magnet přitahuje místní i přespolní. Revitalizace věže však zdaleka není u konce a bude potřeba ještě mnoho dobrovolnické práce a osvícených podporovatelů.
Všechny uvedené obnovy jsou jen náznakem toho, co se v pohraničí událo. Nemůžeme si ještě vyskakovat, ale určitě můžeme objevovat. Sudety už nikdy nebudou takové jako před rokem 1945 a ani všechny křivdy, které se zde staly, už nikdy nebudou odčiněny. Ale můžeme začít znovu a být lepšími. Naše doba nám to již dovoluje. Výše zmínění lidé se rozhodli zhmotnit a skutečně prožít své odvážné sny. A přispět můžeme i my, třeba jako dobrovolníci v Zauhlovačce nebo jako brigádníci pro spolek Omnium, který tento rok během dubna a května pořádá pracovní kempy na Podbořansku a v Českém středohoří. Příležitostí je mnoho, jen je využít a nenechat zaniknout naše kulturní dědictví.
Miroslav Pavel (*1985, Praha) je kulturní antropolog a historik architektury. Absolvoval magisterský a doktorský studijní program na Filozofické fakultě UK v Praze, v roce 2019 získal doktorát na Ústavu teorie a dějin architektury Fakulty architektury ČVUT v Praze. Spolupracuje se spolkem Kruh – od roku 2013 zajišťuje produkci a dramaturgii celorepublikového festivalu Den architektury. Specializuje se na dějiny architektury 20. a 21. století a jejich přesahy.
Odešlete e-mailem zpět »
ERA21 vydává ERA Média, s. r. o. |
|
|
Telefon: +420 530 500 801 E-mail: redakce@era21.cz |
|
| WEBdesign Kangaroo group, a.s. |