Michal Kohout, Roman Brychta, Ondřej Chybík, Markéta Mráčková.
Michal Kohout, Roman Brychta, Ondřej Chybík, Markéta Mráčková.
Jedna z prvních větších realizací Michala Kohouta: Dům s pečovatelskou službou v Liberci (spoluautoři Zdeněk Jiran, Petr Stolín, František Čejka, Ondřej Tomášek); foto: Pavel Štecha.
Jedna z prvních větších realizací Michala Kohouta: Dům s pečovatelskou službou v Liberci (spoluautoři Zdeněk Jiran, Petr Stolín, František Čejka, Ondřej Tomášek); foto: Pavel Štecha.
Fotografický cyklus Architekt se vrací na místo činu mapuje realizace po letech užívání; zde soubor rodinných domů v Husinci u Prahy (Zdeněk Jiran, Michal Kohout, Petr Šťovíček, Lukáš Janáč, 2003–2009); zdroj: archiv Michala Kohouta
Fotografický cyklus Architekt se vrací na místo činu mapuje realizace po letech užívání; zde soubor rodinných domů v Husinci u Prahy (Zdeněk Jiran, Michal Kohout, Petr Šťovíček, Lukáš Janáč, 2003–2009); zdroj: archiv Michala Kohouta
Michal Kohout se mj. autorsky a editorsky podílel na řadě publikací (např. Sídliště, jak dál?, 2016; Forma sleduje smysl, 2016; Hromadné bydlení, 2015; Můj dům, naše ulice, 2014); zdroj: archiv Michala Kohouta.
Michal Kohout se mj. autorsky a editorsky podílel na řadě publikací (např. Sídliště, jak dál?, 2016; Forma sleduje smysl, 2016; Hromadné bydlení, 2015; Můj dům, naše ulice, 2014); zdroj: archiv Michala Kohouta.
R. Brychta, A. Halíř, V. Králíček, P. Lešek: soutěžní projekt Národní technické knihovny v Praze (2000); zdroj: Projektil architekti.
R. Brychta, A. Halíř, V. Králíček, P. Lešek: soutěžní projekt Národní technické knihovny v Praze (2000); zdroj: Projektil architekti.
R. Brychta, A. Halíř, V. Králíček, P. Lešek: soutěžní projekt Národní technické knihovny v Praze (2000); zdroj: Projektil architekti.
R. Brychta, A. Halíř, V. Králíček, P. Lešek: soutěžní projekt Národní technické knihovny v Praze (2000); zdroj: Projektil architekti.
R. Brychta, A. Halíř, O. Hofmeister, P. Lešek / Projektil architekti: Studijní a vědecká knihovna v Hradci Králové (soutěž 2002, realizace 2004–2008); foto: Andrea Thiel Lhotáková.
R. Brychta, A. Halíř, O. Hofmeister, P. Lešek / Projektil architekti: Studijní a vědecká knihovna v Hradci Králové (soutěž 2002, realizace 2004–2008); foto: Andrea Thiel Lhotáková.
R. Brychta, A. Halíř, O. Hofmeister, P. Lešek / Projektil architekti: Středisko ekologické výchovy Sluňákov v Horce nad Moravou (soutěž 2003, realizace 2005–2007); foto: Andrea Thiel Lhotáková.
R. Brychta, A. Halíř, O. Hofmeister, P. Lešek / Projektil architekti: Středisko ekologické výchovy Sluňákov v Horce nad Moravou (soutěž 2003, realizace 2005–2007); foto: Andrea Thiel Lhotáková.
O. Chybík, M. Krištof, V. Kouřil / CHYBIK+KRISTOF ARCHITECTS & URBAN DESIGNERS: modulární jídelna pro společnost KOMA Modular (realizace 2013–2014); foto: Simon Oberhofer.
O. Chybík, M. Krištof, V. Kouřil / CHYBIK+KRISTOF ARCHITECTS & URBAN DESIGNERS: modulární jídelna pro společnost KOMA Modular (realizace 2013–2014); foto: Simon Oberhofer.
Vinařství Lahofer u Dobšic od studia CHYBIK+KRISTOF ARCHITECTS & URBAN DESIGNERS je právě ve výstavbě; předpokládané dokončení je naplánováno na léto 2019; foto: Alexandra Timpau.
Vinařství Lahofer u Dobšic od studia CHYBIK+KRISTOF ARCHITECTS & URBAN DESIGNERS je právě ve výstavbě; předpokládané dokončení je naplánováno na léto 2019; foto: Alexandra Timpau.
Markéta Mráčková, Barbora Šimonová, Viktor Vejvoda (eds.): Legenda o sídlišti. Akademie výtvarných umění v Praze a cosa.cz, 2014; v knize mj. hovoří Jiří Lasovský starší o vzniku Jižního Města; zdroj: cosa.cz.
Markéta Mráčková, Barbora Šimonová, Viktor Vejvoda (eds.): Legenda o sídlišti. Akademie výtvarných umění v Praze a cosa.cz, 2014; v knize mj. hovoří Jiří Lasovský starší o vzniku Jižního Města; zdroj: cosa.cz.
Záběr z videodokumentu Domovy seniorů od Jana Línka a Vlada Miluniće z cyklu Architektura 80. let, Praha, 2018; dokumenty z dílny Markéty Mráčkové a Barbory Šimonové je možné zhlédnout na www.cosa.tv; foto: Jan Maštera.
Záběr z videodokumentu Domovy seniorů od Jana Línka a Vlada Miluniće z cyklu Architektura 80. let, Praha, 2018; dokumenty z dílny Markéty Mráčkové a Barbory Šimonové je možné zhlédnout na www.cosa.tv; foto: Jan Maštera.

Trojgenerační tetralog

Diskuze Filipa Landy s Michalem Kohoutem, Romanem Brychtou, Ondřejem Chybíkem a Markétou Mráčkovou

K mezigenerační diskuzi jsme pozvali zástupce tří generací etablovaných ve třech různých dekádách po roce 1990. Nejstarší generaci zastupuje Michal Kohout, který zakončil studia architektury ještě před rokem 1989, ale samostatnou praxi začínal v devadesátých letech. Střední generaci reprezentuje Roman Brychta, jenž se s kanceláří Projektil etabloval po roce 2000. Nejmladší generace začínající po roce 2010 je v debatě zastoupena hned dvakrát, neboť Markéta Mráčková a Ondřej Chybík představují dva odlišné přístupy k praxi, plynoucí z dnešních možností architektonické profese.

 

Ačkoli je Roman Brychta jen o necelé čtyři roky mladší než Michal Kohout, vnímám vás jako zástupce dvou různých generací. Mám pravdu?
Roman Brychta (RB): Je to tak. My jsme započali studium architektury ještě v období komunismu, ale zakončili jsme ho už ve svobodné době. Během revoluce jsme jako studenti chodili na demonstrace a na zdejší fakultě jsme v rámci stávky přespávali. Rok 1989 určitě znamená generační přelom.

 

Koncem osmdesátých let vznikla na pražské fakultě tzv. Zlatá škola architektury, kolem níž se zformovala studentská skupina Zlatí orli. Její aktivity nakonec vyústily v založení nakladatelství Zlatý řez. V Brně zase vznikl na počátku devadesátých let Obecní dům.1 Co bylo cílem těchto skupin?
Michal Kohout (MK): Začnu trochu zeširoka. Vnímám generační zlom mezi lidmi, kteří zažili šedesátá léta a zvláště rok 1968, a mezi těmi, kdo je nezažili nebo si je nepamatují, protože byli ještě moc malí. Tento zlom se nachází někde před mým narozením, protože mně byly v roce 1968 čtyři roky a kontext tehdejších událostí jsem si neuvědomoval. Ale třeba moje sestra, která už chodila do školy, si to období pamatuje intenzivněji.
Ondřej Chybík (OCH): Podobné je to s rokem 1989 u naší generace. Také nám byly čtyři roky. Sice jsme vnímali, že se něco děje, ale ještě jsme tomu úplně nerozuměli.
MK: Děti ve školním věku už společenský kontext vnímají a něco v nich zůstane. To způsobilo, že lidé v generaci přede mnou více rebelovali. Například na střední škole byli všichni v mém ročníku automaticky členy Socialistického svazu mládeže, kdežto ve vyšších ročnících existovala řada lidí, kteří členství v SSM vzdorovali.
Když jsem začal studovat architekturu, panovala na pražské fakultě zvláštní atmosféra. Byla tam partička „třeťáků“ – mezi nimi lidé jako Jan Jehlík, Roman Koucký, Petr Malinský, Jaroslav Zima, Zdeněk Heřman, Jan Zikmund, Magdalena Šrámková –, kteří se pídili po alternativních zdrojích informací mimo oficiální směr a fungovali více společně. Já jsem se k nim tak trochu přifařil. Měl jsem navíc štěstí, že jsem se dostal k Jiřímu Ševčíkovi,2 který sice v té době nesměl učit, ale působil na fakultě jako vědecký pracovník a měl nárok na pomocnou vědeckou sílu. Shodou okolností jsem se stal jeho „pomvědem“ a fungoval jsem jako prostředník mezi ním a studenty. Díky tomu jsem se s ním mohl pravidelně stýkat a probírat aktuální dění v oboru. Ševčík mě zároveň zkontaktoval s Janem a Ivanou Bendovými,3 s nimiž jsem konzultoval své první školní projekty. Bendovi mě pak poslali na bytové semináře pořádané u Aleny Šrámkové, takže jsem záhy poznal, že je užitečné slyšet i jiné názory, než jaké nám byly předkládány prostřednictvím oficiálních struktur. Na tomto podhoubí jsme založili zmíněnou Zlatou školu architektury. Šlo o pokus vytvořit paralelní strukturu k oficiální výuce. V podstatě se jednalo o doškolovací kurz pro zájemce, kteří mohli své projekty konzultovat se zkušenějšími praktikujícími architekty. Vedle toho probíhaly různé přednášky. Působili zde například Emil Přikryl, Alena Šrámková, Karel Hubáček, Jiří Suchomel, Vlado Milunić s Janem Línkem nebo Milan Knížák.

 

Vnímali jste zmíněné aktivity jako generační či ideologické vymezení a lze pozorovat nějaké dopady této situace na dnešní dobu?
MK: Celé moje okolí se vymezovalo vůči režimu i vůči oficiálnímu systému na škole i v oboru, ale zpětně viděno tam někdy bylo více vymezování se než ratia.
RB: Je pravda, že Zlatí orli kreslili výhradně perem s hrotem 0,18 milimetrů? Mně to přišlo velmi sympatické.
MK: Ano. Výstupy kreslené tenčím perem byly přesnější a jemnější. Na škole se stále prosazoval jako oficiální styl jakýsi „zastydlý brutalismus“ – architektura i výkresy působily těžce a masivně. My jsme se snažili být ve vyjadřovacích prostředcích citliví a kontextuální, bez zbytečně velkých gest. Obecně jsem ale naše aktivity vnímal spíš jako prostředek komunikace než jako prostředek vymezení se. Na prázdninové praxi u Tomáše Brixe v Projektovém ústavu VHMP nebo v SIALu jsem zažil úplně jinou atmosféru, než jaká panovala obecně ve společnosti. V těchto ateliérech byla patrná větší vstřícnost mezi lidmi navzájem i mezigeneračně. Později jsem to viděl i při spolupráci s Alenou Šrámkovou. Překvapilo mě, jak jsou zkušení architekti zvědaví na názory druhých, a že dokonce stojí o kritiku. Na škole jsem měl spíše pocit, že s debatou či dotazy obtěžuji. A najednou tu byla starší generace architektů, které zajímalo i to, co si o jejich tvorbě myslím já nebo moji vrstevníci. SIAL sám byl mezigeneračním inkubátorem. Když dnes sestavuji různé řešitelské týmy, vidím, jak je užitečné mít v partě různé typy lidí, a to jak povahově či genderově, tak generačně. Rozmanitější týmy jsou téměř vždy efektivnější. Samozřejmě někdy může být rozmanitost na škodu a je důležité napětí mezi lidmi využít pozitivně. Naše současná kancelář UNIT architekti je toho, doufám, příkladem – tvoří ji tři společníci ze tří různých generací.
Markéta Mráčková (MM): Možná jste ale výjimkou. V české architektuře mají stále rozhodující hlas architekti, kteří se dostali k velkým zakázkám v devadesátých letech. O něco mladší generaci, která byla v době revoluce na vysokých školách, pak trvalo podstatně déle, než získala podobné zakázky.
RB: Ale většina z generace devadesátých let se na výsluní dostala díky vyhraným architektonickým soutěžím.
MM: To ovšem mluvíme asi o desítce nejlepších. Dnes po vyhrané soutěži nastává trochu jiná situace. Výhra už není Zlatovláska, ale „princezna ze mlejna“, která nás může také přivést na mizinu.
OCH: Já to nevnímám tak kriticky, protože mezi generacemi už neexistuje žádné ideologické vymezení. Je tu pouze přirozené soutěžení mezi architekty z různých generací, což považuji za správné.
MM: Ideologické rozdíly mezi architekty existují stejně jako mezi všemi ostatními lidmi.
MK: Problém vidím v tom, že u nás historicky k žádnému velkému mezigeneračnímu dialogu nedocházelo. V průběhu celého 20. století nebyl čas na přirozené předávání zkušeností z generace na generaci; po roce 1918 byla vymetena generace rakouských úředníků, za dalších dvacet let zase generace prvorepublikových elit, po roce 1945 byli vyhnáni obyvatelé německé národnosti, ještě před nimi zmizeli Židé, po roce 1948 byli odstaveni všichni konzervativně smýšlející lidé a k moci se dostala generace třicátníků, kteří by se na tak vysoké pozice běžně dostali o nějakých patnáct až dvacet let později. Ti samí lidé byli odejiti po roce 1968 a rok 1989 znamenal další změnu. Naše dějiny 20. století jsou ve znamení neustálého ostrakizování předešlých generací.
RB: Teď máme nejdelší dobu třiceti let, kdy nikdo nikoho nevymetl.
MK: Ano, ale chybí tu předchozí zkušenost s tím, jak dojít ke generační obměně přirozenou cestou. Nevíme, jak se to dělá, a teprve se to učíme. Z toho možná pramení pocit mladší generace, že nemá tolik příležitostí se prosadit, a zároveň naše neznalost, jak příležitosti v rozumné míře nabízet a zároveň se připravovat na odchod. Profesní život má zkrátka různé fáze: nejdříve beru, potom dávám a nakonec odcházím. A my jsme se s nimi nenaučili pracovat.

 

Vy starší jste studovali v době komunismu, ale praxi jste započali de facto už ve svobodné společnosti. Předpokládám tedy, že vás škola připravovala na jinou realitu, než s jakou jste byli poté konfrontováni. Byl tento přechod v něčem náročný? A jsou dnešní studenti vůbec na praxi připravenější, než jste byli vy?
MK: Při přechodu ze školy do praxe jsem zažil šok. Najednou jsem pocítil „zodpovědnost za čáru“. Zatímco na škole jsem byl zodpovědný sám sobě, v praxi se objevil řetězec lidí, kteří by měli dále pracovat s tím, co já nakreslím, kteří můj návrh dokonce zrealizují a vsadí na něj své peníze. To mě vyděsilo, protože na škole jsem se vůbec nenaučil metodu, jak pracovat.
RB: Připravený na praxi nemůže být čerstvý absolvent nikdy. Škola sice naučí určité postupy, ale praxe je úplně o něčem jiném. To ale není otázka generace, jako spíš otázka povahy daného člověka.
MM: Nepotkala jsem nikoho, kdo by řekl, že přišel ze školy rovnou připravený na praxi. Směřování jednotlivců také závisí na typu vystudované střední školy. Odlišně k architektuře přistupují absolventi gymnázií, stavebních průmyslovek a uměleckých škol. Stejně tak je ovlivní zaměření vysoké školy, něco jiného jsou klasické techniky a něco jiného Akademie či UMPRUM.
OCH: Naše generace má velkou výhodu v možnosti vycestovat na zahraniční stáž. Zkušenost ze školy v zahraničí je klíčem k sebezdokonalování a hledání dalšího směru. Sám jsem studoval ve Štýrském Hradci a potom v Curychu, kde jsem zjistil, že se člověk může věnovat široké škále přístupů.
RB: Důležité jsou vzory. Čím více má člověk vzorů, tím rozmanitější je výběr profesní cesty. Tady na škole před rokem 1989 nebyly žádné alternativy, studenti byli dokonce do ateliérů přiřazováni. Po revoluci přišli Miroslav Šik, Pavel Zvěřina nebo Martin Roubík a my jsme najednou měli možnost výběru. Erasmus neexistoval, takže lidé z venku jezdili sem. Mně osobně proces zrání trval dlouho. Z techniky od Martina Roubíka se mi podařilo dostat na AVU k Emilu Přikrylovi, kde jsem strávil čtyři intenzivní akademické roky. Pak následovala pro mne další zásadní část studia architektury, a to civilní služba v Galerii Jaroslava Fragnera u Soni Ryndové. S kolegou Pavlem Rydlem jsme se dotýkali originálních výkresů Bohuslava Fuchse, připravovali jsme výstavy a debatovali v temném kustodském kabinetě o architektuře. Tam jsem začínal navrhovat malé věci a po vojně jsem se protloukal až do roku 1998, kdy jsem začal spolupracovat s Václavem Králíčkem a dostal se k větším projektům.
MM: Vnímám Erasmus nebo nadstavbové studium na Akademii spíš jako hledání vlastní cesty než jako potřebu inspirovat se někým cizím. Také jsem měla díky AVU delší studium a pozdější nástup do praxe. Primárně to pro mě byl proces hledání sama sebe. Samozřejmě jsem měla určité vzory, ale nemělo by se to s nimi přehánět. Ze strany učitele je asi těžké nevytvářet si vlastní klony a nechat studenta, aby se pokusil dělat věci po svém. To vyžaduje pevné nervy a oboustrannou důvěru. Myslím, že Emil Přikryl to uměl.
MK: Člověk nemůže od studia očekávat moc. Podle mého názoru jsou školy víceméně koncipovány tak, aby pomohly průměrným lidem a pokud možno nezabily ty výjimečné. Posláním škol – a mluvím teď především o technikách, AVU nebo UMPRUM jsou trochu jiné – je vlastně kultivovat průměr. Výjimečné individuality si svou cestu systémem vždy najdou. Měli bychom si také uvědomit, že vysokou školu studuje čím dál větší procento lidí, což nevyhnutelně znamená, že zatímco dříve univerzity vychovávaly výhradně elity, dnes vychovávají čím dál více průměrných lidí. Nechci ale říkat šedý průměr. Považuji průměr za důležitou složku společnosti – mám rád tezi Ludwiga Wittgensteina, že „meze architektury jsou mezemi společnosti, které slouží“. Společnost nedovolí prosadit se špičkám, když na to nebude nastavená. Kultivace průměru je tedy velmi důležitá. Tím se vracím k úvodní myšlence, že je legitimní vyučovat metodu a systém práce.

 

Pojďme zcela konkrétně k praxi. Jaká byla vaše první závažnější zakázka, která vám pomohla se etablovat?
MK: Pro mě to byl Dům s pečovatelskou službou v Liberci, který jsme tvořili ještě pod hlavičkou JBKM (Jiran – Bouřil – Kohout – Máslo), nicméně pracoval jsem na něm především se Zdeňkem Jiranem a ve spolupráci s Petrem Stolínem a Františkem Čejkou. Stavba byla v roce 1996 oceněna v rámci Grand Prix Obce architektů v kategorii bydlení, což nám pomohlo stát se známějšími. Díky této realizaci jsem poznal, jak je architekt v procesu výstavby zranitelný. Přišlo mi, že jsem jediný, komu záleží na výsledku, což mě překvapilo, až téměř vyděsilo. Naivně jsem se domníval, že všichni účastníci procesu jsou motivovaní a všechny logicky zajímá, jak dopadne realizace. Najednou jsem viděl spoustu lidí, kteří si chtěli odbýt svoje povinnosti, aby mohli jít ve čtyři odpoledne domů. Uvědomil jsem si, že se všemi těmi lidmi musím vyjít a naučit se je motivovat a angažovat. Zjistil jsem, že práce architekta není jen o navrhování, jako spíš o orchestraci, komunikaci, motivaci.
RB: Mentálně je pro mě první klíčovou zakázkou Národní technická knihovna v Praze, ale pro Projektil je to Studijní a vědecká knihovna v Hradci Králové. Studio Projektil jsme založili v roce 2002 a ze začátku jsme neměli moc práce, takže jsme se zúčastnili tří soutěží, z nichž dvě jsme vyhráli a v jedné jsme byli mezi oceněnými. Jediná knihovna v Hradci Králové však šla do realizace. Spojili jsme se s kvalitním stavařským ateliérem Deltaplan a začali vážně projektovat. Mám s touto realizací jinou zkušenost než Michal. Tenkrát jsme objevili betonový sendvič – v časopise Detail jsme viděli, jak tento konstrukční systém funguje, tak jsme ho navrhli pro knihovnu ve tvaru odlité litery X. Před realizací jsme měli obavy, která firma vyhraje tendr na dodavatele, protože tak velký betonový dům u nás ještě nestál. Šel jsem pak na jednání, kde seděl šéf vítězné firmy a vedle něj hlavní betonář, můj spolužák ze základní školy. Byl jsem za to rád, protože on si vzal náš projekt jako výzvu a před vlastní realizací vrchní stavby vzorkoval technologii lití sendvičové stěny tak dlouho, než přišel na nejlepší způsob, jak stavbu provést. Celá věc dopadla dobře a nás ten proces velmi bavil.
OCH: My jsme se s Michalem Krištofem etablovali také na základě vítězství v architektonické soutěži. V roce 2011 jsme vyhráli soutěž na bytové domy Čunovo v Bratislavě. Vítězství jsme řádně oslavili, ale druhý den – když jsme vystřízlivěli – jsme zjistili, že máme na krku něco, s čím nemáme absolutně žádné zkušenosti. V té době jsme teprve dokončovali studium. Z realizace nakonec sešlo, ale díky penězům za výhru jsme mohli založit kancelář. Finance nám na začátku velmi pomohly, navíc jsme byli proaktivní a sami oslovovali potenciální investory. Už v roce 2007 vyhrál Michal první ročník studentské soutěže firmy KOMA Modular. Po čase jsme drze oslovili majitele společnosti, zda by pro nás neměl nějakou práci, a tak jsme se dostali k zakázce na projekt firemní jídelny a šaten. Budova se postavila za jeden rok, což bylo skvělé. Díky spolupráci s firmou KOMA Modular jsme se později mohli zúčastnit soutěže na pavilon pro Expo 2015 v Miláně, kterou jsme také vyhráli. A protože má Expo výborné mediální pokrytí, stali jsme se poměrně známými. V podstatě jsme přeskočili etapu navrhování rodinných domů, i když jsme si navrhování této typologie také vyzkoušeli.


Zdá se, že cíleně směřujete k velké kanceláři, která dělá velké projekty. Byl to váš sen, nebo jde o dílo náhody?
OCH: Už v prváku na fakultě nám Karel Doležel4 ukazoval práce ateliérů jako OMA, MVRDV a dalších. Fascinovalo mě, jak velké projekty jsou tyto kanceláře schopny zvládnout. Velké projekty pro nás tedy byly vždy lákavější, a abychom na ně dosáhli, bylo nám jasné, že musíme mít velkou kancelář. Michal pak strávil praxi v dánské kanceláři BIG, což byl další impulz a inspirace. V posledním ročníku studia architektury jsme se spolu začali zúčastňovat soutěží a budování naší kanceláře přirozeně vyplynulo z úspěchů v nich.

 

Markéta Mráčková s Bárou Šimonovou tvoří uskupení cosa.cz, které je zaměřeno poněkud jinak. Fungujete jako kulturní družstvo, což je zřejmě naprosto ojedinělý koncept. Můžeš nám ho představit?
MM: Nevím, jestli se u nás dá mluvit o nějakém etablování se. Snažíme se zkrátka nedělat nic, co bychom chtěly vrátit zpátky. S Bárou Šimonovou jsme se seznámily na AVU, ona po dvou letech odešla do ateliéru nových médií II, já jsem dokončila Školu architektury u Emila Přikryla. Už na studiích jsme spolu začaly pracovat na malých zakázkách. První naší větší zakázkou byla rekonstrukce Náměstí Jiřího z Lobkovic, kde zadavatelem byla Praha 3; šlo o vyzvanou soutěž. Pak jsme asi rok a půl externě pracovaly pro Jana Žalského. V roce 2016 jsme se rozhodly, že je čas založit něco vlastního. Jelikož zastřešujeme i jiné aktivity než projektování staveb, uvažovaly jsme nejprve o založení neziskovky. To se ale záhy ukázalo jako nereálné, protože jsme se potřebovaly něčím živit. Už od poloviny roku 2015 jsme se začaly zabývat historií družstevnictví. Zjistily jsme, jak družstva fungují a že rozhodně nejde o socialistický koncept. První družstva vznikala už v 19. století v Anglii na obranu proti zvyšujícímu se ekonomickému tlaku a vzrůstající chudobě. Kromě bytových družstev existuje celá řada jiných typů, například spotřební, výrobní, zemědělská nebo družstva s netypickou činností jako Družstvo Národního divadla, Družstvo rozhledny na Petříně, družstvo Zoologická zahrada, České filharmonické družstvo nebo Družstvo pro výstavbu místní dráhy Čerčany–Modřany–Dobříš. Řekly jsme si, proč bychom tedy nemohly založit kulturní družstvo. Zkopírovaly jsme stanovy nějakého zemědělského družstva a založily svou platformu, díky níž se můžeme věnovat architektuře, videodokumentům, knihám a podobně. Domnívám se, že žádné jiné kulturní družstvo u nás neexistuje.


S čím dál větším počtem absolventů architektury zřejmě souvisí fenomén, že ne všichni architekti se dnes živí přímo navrhováním domů. Markéta je toho příkladem. Architektonické vzdělání je natolik komplexní, že jeho absolvent může vykonávat řadu jiných činností. Mám pocit, že roste počet architektů, jejichž primárním cílem není projekční praxe. Vnímáte vzhledem k tomuto tématu nějaký generační rozdíl? Zdá se mi, že před třiceti lety se absolvent architektury stal v 99 % případů skutečně praktikujícím architektem a žádné alternativní možnosti si nepřipouštěl, nebo si je ani nemohl připustit.
RB: Myslím, že pokud se architekti zabývají kurátorsko-osvětovou činností, vždy u toho provozují větší či menší projekční praxi. Samotnou osvětou se asi neuživí, což je škoda. Snad jedinou výjimkou za těch třicet let je Adam Gebrian, který se ale cíleně rozhodl neprojektovat a stát se propagátorem architektury.
MK: Nicméně například mezi počtem absolventů, které školy architektury každý rok vychrlí, a počtem členů ČKA je velký nepoměr. Myslím si, že v mé generaci se většina architektů věnuje klasické projekční praxi, a to jsem vždy vnímal jako problém. Může za to také rozdělení naší profese, kdy se pozemní stavitelství a architektura neučí dohromady, což je vlastně anomálie. Ve světě je běžnější, že ten, kdo navrhuje pozemní stavby, má automaticky i nějaké humanitní vzdělání. U nás navrhují stavby i lidé, kteří mají pouze technickou erudici. Na pozicích úředníků, zákonodárců, u developerů, na stavebních úřadech a obecně ve veřejné správě by měli být lidé s architektonickým, tj. částečně humanitním vzděláním. My si potom stěžujeme na špatná zadání, zákony a procedury, ale ty zde máme proto, že nejsme jako architekti u tvorby celého systému a jen bojujeme s tím, co z něj na nás dopadá.
OCH: Je málo architektů!
MK: Ano, já si myslím, že architektů je paradoxně málo. Na pozicích, kde by se uplatnil člověk s komplexním architektonickým vzděláním, sedí lidé, kteří mají vzdělání pouze technické. Tím se celé naše profesní prostředí deformuje. Dle mého názoru je to hluboká systémová chyba.


Který je váš srdcový projekt a jak vnímáte stárnutí vlastních staveb? Mám na mysli pozdější zásahy do vašich projektů, přestavby a podobně.
RB: Nejhlubší vztah mám ke třem našim počátečním projektům: NTK v Praze, knihovně v Hradci Králové a Středisku ekologické výchovy Sluňákov. Pozdější zásahy do realizací mi v zásadě nevadí, protože domy jsou pro lidi. Dám lidem hřiště se základními pravidly hry a oni na něm hrají.
MK: Běžné uživatelské zásahy do mých realizací mi nevadí. Domy by měly umět stárnout. Na to myslíme už při jejich navrhování, kdy se snažíme pouze nastavovat určité situace, které se pak naplňují životem. Na druhou stranu mi vadí, když jdou zásahy proti smyslu domu a neposilují jeho hodnotu.
Vyloženě srdcový projekt nemám. Moje tchyně vždy říkala, že maminka má všechny děti stejně ráda. Tak to mám i se svými projekty. Jsem ale rád, že se nám podařilo uskutečnit sen, kdy zároveň projektujeme, učíme a děláme výzkum. Sice je obtížné všechny tyto polohy vybalancovat, ale vnímám jako privilegium, že se nám daří vše dohromady udržet. Každá z poloh mi dává určitou zpětnou vazbu a impulzy.
MM: Největší radost mám dodnes z knihy Legenda o sídlišti (Akademie výtvarných umění v Praze a cosa.cz, 2014) a v současné době mě těší i natáčení videodokumentů o architektuře osmdesátých let.
OCH: My v současnosti dokončujeme vinařství Lahofer u Dobšic na Znojemsku. Protože tam aktuálně jezdíme, je to naše srdcovka. Máme čerstvé zjištění, že někdy je lepší zastavit dílčí část stavby ještě před finálním dokončením. Teprve když jsme viděli nádheru zakřivené betonové skořepiny, uvědomili jsme si, že bychom konstrukci nejraději nechali odkrytou a nezakrývali ji podhledy. Na jedné části monolitu se ale objevila textura v podobě takového téměř turínského plátna, což budeme dále rozvíjet s malířem Patrikem Háblem.


Jak se vám daří držet krok s dobou? Například řada architektů ze starší generace nemá aktuální webové stránky, nebo je nemá vůbec, což je pro mladší generace téměř nemyslitelné. Považujete za důležitá média a PR?
OCH: Existují dvě roviny tohoto tématu; PR může srozumitelně vysvětlovat lidem mimo obor, co obnáší práce architekta. Druhou věcí je mediální obraz naší značky, který nám může zajistit určitý kredit mezi potenciálními klienty. Obě roviny jsou legitimní. V současné době máme českou PR agenturu, která je zodpovědná za lokální trh, obsah pro ni zajišťují dva interní zaměstnanci. Nově máme PR agenturu se sídlem v Berlíně a New Yorku, která bude zodpovědná za to, aby o nás bylo vědět ve světě.
RB: To ovšem nesouvisí s generacemi, ale s vaší ambicí mít velkou kancelář. My jsme nad velikostí kanceláře taky chvíli přemýšleli, ale dospěli jsme k názoru, že nechceme přesáhnout určitý počet zaměstnanců. O naší značce vypovídají samotné realizace, na to není potřeba PR. Je lepší, když architektonickou kvalitu odhalí sami uživatelé. Jinými slovy můžeme ovlivňovat laickou veřejnost vlastními realizacemi.
OCH: A to je zrovna dost možná generační spor. Já na to totiž nevěřím. Část společnosti architektonickou kvalitu domu určitě pochopí sama. Existuje však druhá vrstva společnosti, která ji nevidí, a té můžeme pootevřít oči, když o architektuře napíšeme.
MK: Přesně tak, vezměte si, co se stalo v poslední době třeba s jídlem. Před časem se mu začali věnovat různí food kritici a díky nim se zvýšila kvalita restaurací nebo nabídka v obchodech. Nelze čekat, že uživatel všechno pochopí sám. Nemůžete dát mezi děti housle a očekávat, že se na ně naučí virtuózně hrát.
MM: Ale to už je osvěta, nikoli PR. Ty dvě roviny, které popsal Ondřej, jsou odlišné. To, že učím děti hrát na housle, je vzdělávání; PR obecně je součást reklamní strategie za účelem zisku. Nevím, jestli lze mluvit o osvětě v případě, kdy tvrdím, že nejlepší potraviny jsou ty moje.


Předestřu svou hypotézu, která ale nemusí být pravdivá: generace začátku devadesátých let využila výhody kapitalismu, zatímco dnešní generace naráží na jeho nevýhody. Vnímáte to tak?
MM: Vnímám podfinancování architektonické profese a kladu si otázku, jestli předchozí generace něco nepodcenily, když je role architekta ve společnosti vnímána jako nepodstatná a mizerně placená. Nebo proč v současné architektonické praxi skoro všichni pracují na živnostenský list, třebaže chodí pracovat do kanceláře jedné firmy jako by tam byli zaměstnaní, tedy na švarcsystém. Těžko říct, zda kanceláře skutečně nemají prostředky své pracovníky zaměstnat (tedy je obor obecně podfinancovaný), nebo by to pro ně bylo nevýhodné.
RB: Dle mé zkušenosti ke špatnému stavu skutečně někdy přispívají sami architekti. Několikrát se nám stalo, že nás soukromý investor oslovil k soutěžnímu návrhu na poměrně velký development za směšný honorář. Takové nabídky odmítáme, nicméně později vidíme návrhy kolegů s propracovanými vizualizacemi, kteří to za daných podmínek pro stejného klienta udělají. Tak proč by příště klient přicházel s jinou poptávkou?
OCH: Na základě vlastní zkušenosti můžu říct, že princip naší profese nikdy nevede ke kdovíjak velkým výdělkům. V naší kanceláři máme poměrně vysoké honoráře, snažíme se být co nejdražší, jak jen to jde. Kdybychom projekty odevzdali na první dobrou, mohli bychom mít relativně dost peněz, ale protože na každém projektu pracujeme intenzivně a do poslední minuty, skončíme vždy prakticky na nule. Čím více času máme na práci, tím více dané téma prověřujeme. I kdybychom měli desetinásobný honorář, byli bychom schopni ho „prokreslit“. Jedině pak můžeme mít čisté svědomí, že jsme za dané peníze a čas odvedli adekvátní kvantum práce.
MK: Hubáček v SIALu prý říkal, že inženýry musí dobře zaplatit, ale architekty peníze nemotivují. Dobrý architekt svou profesi nevykonává primárně pro peníze, protože je motivovaný jiným způsobem. Jenže to také vede k tomu, že je snadno vydíratelný. Často jsme ochotni dělat velké ústupky a nedokážeme být v postoji k honorářům konzistentní. Samozřejmě to souvisí s pozicí architekta ve společnosti. Široká veřejnost obecně nechápe, v čem naše práce spočívá a jaký benefit jim může přinést kvalitní prostředí. Přitom naše profese určuje, jak bude společnost bydlet a žít. 60 % světového bohatství je v nemovitostech. Pokud si špatně nastavíme strategii, časem to pocítíme buď my, nebo naši potomci. Ovoce chybějící strategie ostatně sklízíme už dnes – například všechny suburbie, které jsme si zde postavili ve chvíli, kdy už bylo ve světě naprosto zřejmé, že je tento druh výstavby neudržitelný.

 

Architekt Jiří Gebrian v rozhovoru pro Český rozhlas řekl, že od konce šedesátých let žili architekti v obrovské deziluzi a hodně lidí se přestalo zajímat o výsledky své práce, což bylo nekrutější období oboru. Dodává: „Nechci strašit, ale mám dojem, že se k podobné rezignaci zase blížíme.“ Jeho syn Adam je v tom samém rozhovoru k dnešnímu stavu podobně skeptický, protože čeští architekti jsou zavaleni byrokracií a nemají téměř žádný čas na tvůrčí práci. Mění se v průběhu času agenda architekta?
OCH: V naší kanceláři šéfují velkým projektům dva lidé – jeden je zodpovědný za tvůrčí část, druhý řídí projekt. Nerozptylujeme tak kreativní architekty tunami formalit a komunikace. Řediteli projektu jsou architekti, kteří třeba nemají chuť nebo ambici kreativně navrhovat a jsou zodpovědní čistě za proces. A to stále nemluvím o inženýringu, který řešíme externě. U malých projektů to není potřeba, ale u větších je to nezbytné.
MK: Projektování komplikuje systém, který vhodně nevyužívá existující nástroje plánování. V České republice neexistuje prostorová koordinace výstavby na úrovni parcely, kterou má řešit regulační plán. Je zde přes 6 000 obcí a donedávna jsme měli jen asi 150 regulačních plánů. V Praze není platný ani jediný, přitom jen podle počtu lokalit v chystaném Metropolitním plánu by jich měly být odhadem stovky.
RB: Když jsme před sedmnácti lety začali projektovat hradeckou knihovnu, celý proces běžel v pohodě. V současné době řešíme projekt ve stejném městě pro veřejného investora a projednáváme ho sedm let. O tom, že je stavební legislativa zoufalá, už snad nikdo nepochybuje. Stavební úřady požadují nesmyslné doklady, různá ověření a potvrzení. Nejhorší na tom je ona nedůvěra k profesnímu kulatému razítku. Vždyť přece já jako architekt zodpovídám za to, že je dokumentace v pořádku. Úředník si nemá pořizovat expertizu naší dokumentace, protože tím popírá naši schopnost odevzdat ji v pořádku, a znehodnocuje tak společenskou pozici architekta.
MK: To vše už bylo řečeno výše. Aby se dařilo jednotlivým architektům, musí se dařit celé profesi. Hubáček, Masák nebo Šrámková – tak, jak jsem je poznal – vždycky vedle toho, že se snažili vytvořit podmínky pro sebe, mysleli i na rozvoj architektury obecně. Za to má každá generace architektů zodpovědnost.
Rozhovor se uskutečnil 26. března na FA ČVUT v Praze.

 

1 Spolek Obecní dům Brno byl založen v roce 1991, kdy navázal na předchozí činnost zejména brněnských architektů v osmdesátých letech. Zaměřuje se na přibližování díla významných českých a středoevropských architektů formou výstav a publikací. V současné době je předsedou spolku Ivan Wahla, místopředsedou Petr Pelčák.
2 Jiří Ševčík (*1940) je historik a teoretik umění, výtvarný kritik a kurátor, bývalý prorektor AVU, dříve dlouholetý pedagog na FA ČVUT v Praze. Je spoluautorem nedávno vydané obsáhlé antologie Česká a slovenská architektura 1971–2011 (VVP AVU, Praha, 2013). V roce 2018 získal se svou manželkou Janou Cenu Ministerstva kultury za přínos v oblasti výtvarného umění.
3 Ivana Bendová (*1952) a Jan Benda (*1950) působili na FA ČVUT v Praze od sedmdesátých let jako vědečtí pracovníci. V roce 1987 emigrovali do kanadského Toronta, od začátku devadesátých let se věnují obřím developerským projektům v Číně.
4 Karel Doležel (*1954) je architekt, teoretik a legendární pedagog Fakulty architektury VUT v Brně.

 

Michal Kohout (*1964, Praha) vystudoval Fakultu architektury ČVUT v Praze (1988), kde v současnosti působí jako vedoucí Ústavu nauky o budovách. Je autorem a spoluautorem více než třiceti realizovaných staveb, z nichž mnohé byly oceněny na přehlídkách české i mezinárodní architektury. Po šestnáctileté spolupráci se Zdeňkem Jiranem založil spolu s Davidem Tichým a Filipem Tittlem kancelář UNIT architekti. Je také spoluzakladatelem výzkumné organizace Centrum kvality bydlení a nakladatelství Zlatý řez. V roce 2017 byl jmenován profesorem pro obor architektura. www.unitarch.eu

Roman Brychta (*1967, Vysoké Mýto) vystudoval FA ČVUT v Praze (1991) a Školu architektury Emila Přikryla na pražské AVU (1995). V letech 1998–2002 spolupracoval s Václavem Králíčkem, v roce 2002 spoluzaložil s Adamem Halířem, Ondřejem Hofmeisterem a Petrem Leškem studio Projektil architekti, které je držitelem mnoha významných architektonických cen za realizace či soutěžní návrhy. V současné době působí na UMPRUM v Praze, kde byl v roce 2016 jmenován docentem. www.projektil.cz

Ondřej Chybík (*1985, Brno) po studiích na FA VUT v Brně (2011) a TU ve Štýrském Hradci absolvoval postgraduální studium urbanismu na prestižní ETH v Curychu. Působil ve vídeňském ateliéru PPAG. Roku 2010 založil společně s Michalem Krištofem architektonické studio CHYBIK+KRISTOF ARCHITECTS & URBAN DESIGNERS, které se etablovalo řadou úspěchů v tuzemských i mezinárodních architektonických soutěžích. V roce 2015 ho časopis Forbes vybral do seznamu vlivných osobností 30 pod 30. www.chybik-kristof.com

Markéta Mráčková (*1985, Brno) vystudovala FA ČVUT v Praze (2012) a Školu architektury Emila Přikryla na pražské AVU (2014). V letech 2009–2010 absolvovala stáž na RWTH v Cáchách. Od roku 2013 pracuje v autorské dvojici s Barborou Šimonovou, s níž v roce 2016 založila kulturní družstvo cosa.cz s cílem zastřešit své různorodé aktivity – architekturu, výtvarné umění, literaturu a video. www.cosa.cz

Odešlete e-mailem zpět »


ERA21 vydává ERA Média, s. r. o.
Chleborádova 69/22, 619 00 Brno

Telefon: +420 530 500 801
E-mail: redakce@era21.cz
Projekt se v roce 2024 uskutečňuje za finanční podpory: Ministerstva kultury ČR, Nadace české architektury, Statutárního města Brna a Státního fondu kultury ČR.
Copyright ©2004-2024 ERA Média, s.r.o
Použití článků a fotografií nebo jejich částí je bez souhlasu vydavatele zakázáno.

Informace o cookies na této stránce

Abychom získali představu o tom, co rádi čtete, využíváme na webu soubory cookies, které zpracováváme podle zásad ochrany osobních údajů. Chcete-li nám dát vědět, co vás zajímá, udělte prosím souhlas se zpracováním všech typů cookies.

 

Nastavení cookies

Cookie soubory, které jsou použité na těchto stránkách jsou rozděleny do kategorií a níže si můžete zjistit o každé kategorii více a povolit nebo zamítnout některé nebo všechny z nich. Jakmile zakážete kategorie, které byly předtím povoleny, budou z vašeho prohlížeče odstraněny všechny soubory cookie přiřazené do této kategorie.