Jiří Lasovský st., Jiří Lasovský ml. a Jiří Lasovský nejml.
Jiří Lasovský st., Jiří Lasovský ml. a Jiří Lasovský nejml.
Kolonie rodinných domů v ulici Na Hřebenkách, 1978; zdroj: archiv Jiřího Lasovského st.
Kolonie rodinných domů v ulici Na Hřebenkách, 1978; zdroj: archiv Jiřího Lasovského st.
Instalace Victoria Pragensis na piazzettě Národního divadla, 2018; zdroj: archiv Jiřího Lasovského nejml.
Instalace Victoria Pragensis na piazzettě Národního divadla, 2018; zdroj: archiv Jiřího Lasovského nejml.
Rehabilitační bazén Jedličkova ústavu v Praze, 2002; zdroj: archiv Jiřího Lasovského ml.
Rehabilitační bazén Jedličkova ústavu v Praze, 2002; zdroj: archiv Jiřího Lasovského ml.
Pankrácká obchodní ulice inspirovaná rotterdamskou Lijnbaan, 1968; zdroj: archiv Jiřího Lasovského st.
Pankrácká obchodní ulice inspirovaná rotterdamskou Lijnbaan, 1968; zdroj: archiv Jiřího Lasovského st.

Od židle k městu

Rozhovor Miroslava Pavla s Jiřím Lasovským st., Jiřím Lasovským ml. a Jiřím Lasovským nejml.

Připravit se na rozhovor se třemi osobnostmi, které představují rozdílné generační a tvůrčí pohledy na architekturu, nebylo snadné. Mužská větev klanu Lasovských nás přivítala na pražských Hřebenkách, kde společně vybudovali dům a vlastně celou zdejší enklávu. Nejstarší nás pozval ke stolu, prostřední přinesl zákusky a nejmladší uvařil kafe. Z krátkého rozhovoru se vyklubala zanícená dvouhodinová debata o povolání architekta stejného tvůrčího jména v rozdílných dobách.

 

Být architektem není jen povolání, ale pro mnoho lidí i životní poslání, jehož cílem je s respektem autenticky vytvářet a citlivě dotvářet prostředí, ve kterém žijeme. Dá se to nazvat i univerzálním cílem, který by měl být společný vám všem. Přesto každý tvoříte úplně jinak. Z čeho ta rozdílnost vyjadřování podle vás pramení?
Jiří Lasovský ml. (Jirka): Jsme ovlivněni jeden druhým a já určitě společným životem s tátou a synem. Ale tvořím jinak než oni.
Jiří Lasovský st. (Jura): Je to jinou generací, jiným ovzduším. Za mého mládí se dělo něco úplně jiného než za Jurášova.


V Jurášově portfoliu je patrný vliv vás obou, otce i dědy, aspoň co se týče studentských prací. Zdá se mi však, že jeho projev je čím dál osobitější. Co je důvodem této transformace?
Jiří Lasovský nejml. (Juráš): Určitě jsem ovlivněn oběma. Pro mé dětství byl důležitý například tento dům,1 který nás hodně spojuje. Všichni jsme zde vyrůstali. Při studiu jsem pomáhal tátovi v jeho ateliéru. Další významnou zkušeností je má současná práce v Kodani, kde dělám zcela jiné věci, než bych dělal tady. Mezi tím bylo ještě Nizozemsko, taky úplná odbočka od toho, jak jsme se do té doby ve škole i doma bavili o architektuře. Tam jsem začal trochu víc hledat a uvědomovat si, že mám najednou větší volnost.
Jirka: Podobně jako u kteréhokoli umělce výtvarníka jde o snahu ukázat, že lze k tvorbě přistupovat jinak, třeba i osobitě. Za mé éry se architektura brala ještě jako výtvarná činnost, ne jen jako technická. Když Juráš studoval v Liberci, připadalo mi, že je moc tlačili do podobných konceptů. Mám představu, že na škole si má člověk naopak vyzkoušet všechno. Každý dům má svou typologii, která se teď ale dost potlačuje. Pro mou generaci byla typologie zásadní, ovšem byla ozvláštněna vlastním názorem ve tvarování.

 

Juráš zmínil, že vám pomáhal v ateliéru. Byl jste v roli učitele, nebo spíš partnera?
Jirka: Ani ne tak učitele, jako spíš tvůrce. Juráš se učil a já jsem samozřejmě prosazoval své ideje. O to víc ho teď obdivuji, jak se v cizině osvobodil a na jakých projektech pracuje.


Společným znakem vaší tvorby jsou návrhy užitého umění, práce s detailem a drobná architektura. Jiří Lasovský st. navrhl mimo jiné osvětlení v Rothmayerově sále na Pražském hradě, Jiří Lasovský ml. má v portfoliu mimo jiné nábytek či design schodiště, Juráš vytvořil uměleckou instalaci na piazzettě Národního divadla. Je pro vás detail pevnou součástí architektury, nebo je naopak únikem od jejích striktních pravidel, norem a limitů?
Jirka: Vyučil jsem se truhlářem v Uměleckých řemeslech, jako střední školu jsem absolvoval řezbařinu na SUPŠ a poté jsem šel na architekturu, na UMPRUM. To vše mě formovalo směrem k detailu. Když se vytvářel projekt, uvažovalo se od konceptu k detailu. O tom jsou i naše diskuze s Jurášem. Vždycky jsem se snažil, aby se zamyslel také nad detaily, i když teď se jimi třeba nezabývá. Moje generace byla ještě svázána nosnou konstrukcí. Architekt navrhoval dispozici, aby tak potom i zůstala. Socialistické interiéry mnohdy pro svou pevnou formu a koncepci nejdou předělat. I proto se možná současní architekti nad detailem už moc nezamýšlejí, protože vědí, že dnešní investor potřebuje mít volnou ruku k dalšímu využití.
Juráš: Jde o měřítko stavby. U velké stavby architektonická kancelář často ani nedostane zakázku na interiér.
Jura: Což je pro mě málo pochopitelné. Architekt dřív dělal Gesamtkunstwerk, včetně detailů, jako autorskou práci. I v našich domech Na Hřebenkách jsme navrhovali všechny detaily. Cihla metrického formátu je tu měřítkem plochy, velikosti otvorů i výšek u nás málo obvyklého uspořádání domu „split-level“.2
Juráš: Ani moje instalace na piazzettě Národního divadla by nemohla být úplně solitérem bez souvislostí. Koncipoval jsem ji přímo pro existující prostor, aby se stala jeho přirozenou součástí.
Jirka: Koncept instalace byl, že se do velkého náměstí vsadí zelený koberec, který se může měnit. Myslím si, že je to dobré řešení pro volné prostory, jako jsou právě náměstí, které mladší generace vidí pouze vydlážděné. Skoro každá druhá soutěž dopadne tak, že se prostor jen pseudohistoricky vydláždí a dál nic neutváří. Když byl Juráš v Brazílii, upozornil mě na zahradního architekta Burleho Marxe,3 který fantasticky pracoval s parterem. V soutěžích na veřejné prostory a náměstí mi obecně chybí hlubší koncept. Vše začíná a končí tím, že se prostor vyčistí a osadí volnými lavičkami a koši na odpadky.


A není prázdný prostor právě tou funkcí? Konceptem nemísta? Dnes bývá na náměstích hlavně parkování, další funkce pro veřejnost často scházejí.
Jirka: Problém je, že i když jsou náměstí řešena zajímavě, jsou nakonec zastavěna stánky, které je hyzdí. Nebo naopak vznikají ohromné volné plochy, které člověk někdy nechce ani přejít, natož po nich korzovat.
Jura: Ve městech chybí drobnokresba, detaily. Vznikne neurčitý plácek a říkají tomu náměstí. Přitom má malé vazby na domy kolem a nevytváří místo pro příjemný pobyt, posezení, setkání, popovídání nebo třeba nicnedělání.
Jirka: Všechny dobré myšlenky, třeba jako Jurášova instalace, končí na neochotě zajistit údržbu. Přímo v soutěžích je snaha o utilitární řešení, aby výsledná forma nebyla náročná na péči a změnu ročních období. To ale nestačí.
Juráš: Já mám naopak piazzettu u Národního divadla rád prázdnou. Moje instalace byla jen dočasná. Stačilo ťuknutí a najednou byl celý prostor trochu jiný. Souhlasím s tátou, že údržba představuje problém. Vnímám podobně jako Jan Gehl,4 že náměstí by mělo obsahovat lidské měřítko. I moje instalace sloužila k tomu, aby si člověk mohl sednout a trochu se v té mase budov skrýt za kytky.


Měřítka napříč vašimi portfolii jsou také hodně široká a různorodá. Dokázali byste vzájemně popsat svou tvorbu?
Jirka: Otce asi charakterizuje socialistická architektura, která je svým způsobem drsná, ale zajímavá. Jižní Město znám celoživotně, bohužel vypadalo jinak v územním plánu a jinak vypadá ve skutečnosti. Pankrác se mi jeví daleko příjemnější. Juráš městské celky moc nenavrhuje. V jeho ateliéru dělají spíš individuální formy, které začleňují do okolního kontextu.
Juráš: Pro mě děda představuje kontrast dvou životních etap. V první etapě vytvářel neuvěřitelná velká města, která mi připadala i dost abstraktní, a ve druhé navrhl několik desítek minimálních domků s minimálními ložnicemi a velkými obýváky. Umí dát dohromady moc hezké dispozice. U táty jsem vždycky viděl hodně energie, chuť mít svůj vlastní ateliér, pracovat s menším měřítkem a zároveň nechuť být součástí obrovských projektových dílen, v jakých pracoval děda.
Jirka: Vzájemný pohled na tvorbu ovlivňují také generační vztahy. Vnuci mají většinou rádi své dědy, protože ti na ně mají více času.
Juráš: Takhle to vůbec nevnímám, jestli mám někoho rád nebo nerad… Pro tátu je ještě charakteristický přerod z tužky a rýsovacího prkna do počítače. To bylo pro jeho generaci strašně těžké období a ne moc lidí na to dokázalo zareagovat.
Jirka: To je pravda. Díky Jurášovi na počítači umím, i když samozřejmě omezeně.
Jura: Juráš říkal, že vnímal, jak jsem začínal s velkými celky, ale ono to bylo jinak. Oblouk mých prací vedl od návrhu židle na škole přes rodinné domy, bytové domy, sportovní stavby a parky až k drobným územním plánům sídlišť Pankráce, Jižního Města a Holešovic.
Jirka: Já to mám taky takhle, od židličky k baráku. Už ne k městu. A Juráš už to má bez židličky, od baráku k městu. (úsměv)
Juráš: Protože vy jste vystudovali architekturu na UMPRUM, která byla v detailech lepší než liberecká fakulta architektury, kde se detaily tolik neřešily.


Vliv školy jste už několikrát zmínili, ale co praxe? Nejstaršího a nejmladšího spojuje práce ve velkých týmech. Jeden k ní byl prakticky přinucen, druhý si ji vybral dobrovolně. Jak to vnímáte?
Jura: V Pražském projektovém ústavu jsme v šedesátých letech zformovali ateliér5 se skvělými spolupracovníky, jakými byli architekti Vítězslava Rothbauerová, Jan Zelený, Milan Rajchl, Jaroslav Krč a další. Byl to tým, ve kterém jsme nadšeně tvořili bez ohledu na pracovní dobu. Domnívali jsme se, že když vezmeme akci Jižní Město, budeme moci navrhnout fungující město, ne jen noclehárnu.


Skoro to zní, jako by se to nestalo za minulého režimu.
Jura: To se událo ještě před osmašedesátým, kdy byl ředitelem Projektového ústavu Radek Černý. Tehdy vznikala Sdružení projektových ateliérů architektů Karla Pragera, manželů Machoninových, Jana Šrámka a Karla Filsaka. Někteří kolegové v našem týmu říkali, že bychom se k nim měli připojit, ale Radek Černý oponoval: „Proč bys tam chodil? Já vám vytvořím stejné podmínky, jako mají oni.“ Trvalo ovšem jenom rok a půl, než ho vyhodili, a nově dosazený normalizační ředitel náš ateliér zrušil. Měl jsem s ním pak ještě nějaké ostré střety, takže jsem se ze dne na den ocitl v Kostelní.6 Jižní Město už projektovali jiní, bez koordinace a bez respektu k územnímu plánu. Navrhoval jsem ještě varianty jeho centra (dodnes je místo centra Jižního Města jen velká jáma), Centrální park – landart „Česká krajina“ s výtvarnicí Magdalenou Jetelovou, nějaké územní studie a další soukromé akce.

 

A co ostatní?
Juráš: U mě vše začalo na Erasmu v Belgii, kde mě studium moc nebavilo, a tak jsem zkusil rozeslat portfolio několika známým ateliérům. Přijali mě do nizozemského studia MVRDV. Chtěl jsem vyloženě sbírat zkušenosti z velké architektonické kanceláře ještě v rámci studia. Znal jsem tátův ateliér, který byl malý, proto jsem si řekl, že poznám něco jiného. V MVRDV mě práce architekta začala bavit, protože jsem poznal týmovou práci v kolektivu, od vytváření ideje až po dokončení soutěže. Vyzkoušel jsem si spoustu věcí, které mohly vzniknout jedině v týmu. Možná i proto jsem po škole chtěl zase do něčeho většího.
Jirka: Já jsem právě generace mezi. Znal jsem volnost táty, když mi bylo asi čtrnáct let, a pak atmosféru po osmašedesátém. Díky otci jsem mohl pozorovat zajímavý pracovní proces v ateliéru, který toho zvládne hodně. A obdivoval jsem i Juráše. Ale když se někde nedohodnete, stejně to táhnete sám. Také na mé tvorbě je vidět, že má určité limity. To, co popisoval Juráš, za mě zkrátka nebylo. Z malého sobeckého ateliéru lze vytvořit hezké věci jen do určitého měřítka.
Jura: Vždycky jsme říkali, že architekt začíná s nápadem sám, a když jde o velkou akci, postupně nabírá spolupracovníky. Ale musí u projektu zůstat až do realizace, jinak výsledek nepozná.


Jak vnímáte stárnutí vlastních staveb a pozdější zásahy do nich?
Jirka: Hrozně. Třeba Jedličkův ústav byl dlouhodobý koncept, který se teď nedodržuje, což je na něm znát. Nešťastné zásahy se bohužel dějí i u mých soukromých staveb. Člověk projektu věnuje třeba tři roky života, vytvoří si k němu vztah a pak najednou zjistí, že si majitel dům na konci realizace přeměnil k obrazu svému. To se profesně a lidsky vždy těžce nese.
Jura: Když jsme navrhovali tyto řadové rodinné domy, obyvatelům jsme je vlastně vnutili. (úsměv) Ale nakonec jsou všichni spokojení. Měli jsme ideální představu, že vytvoříme přátelskou komunitu, kde se budou lidé stýkat. A také se dodnes setkáváme. Jen ti noví, co sem přišli, už sounáležitost necítí a domy přestavují, deformují.
Juráš: Já se k tématu stárnutí vlastních staveb nemůžu vyjádřit, protože žádné realizace ještě nemám. Všeobecně však na základě zkušeností z Kodaně vnímám, jak důležitá je pravidelná údržba. Když se tam něco začne trochu sypat, hned se rekonstruuje. V Česku naopak vidím, a nejen u tátových a dědových staveb, že se pravidelný cyklus oprav téměř vždy zanedbá. Až když se dům úplně rozpadá, lidé začnou přemýšlet, jak ho měnit, zvětšit, zmenšit, ale nikdy zachovat.


Bavíme se o cizích zásazích do vašich děl, ale co kdyby vám osobně nabídli, že byste mohli autorsky vstoupit do dokončené realizace toho druhého? Vnímáte větší vzájemnou sounáležitost, nebo dokonce právo na takový zásah?
Jirka: Asi by to pro nás bylo jednodušší, ale jinak by se jednalo o stejnou zakázku jako pro kohokoli jiného. Ke každé zakázce je nutné přistupovat s respektem k autorovi. Jednodušší by bylo, že se můžeme snadno domluvit. Ale žádnou další výhodu v tom nevidím.
Juráš: Měl bych k takové zakázce větší respekt. Snažil bych se zachovat ideu domu, nebyl bych tak agresivní jako někdo jiný, kdo by úkol dostal tzv. zvenku. O některých věcech si s tátou a dědou povídáme nebo už jsme je spolu probrali. Snažil bych se konceptu hlouběji porozumět a výrazněji ho aktivovat. Třeba tahle „vesnička“ Na Hřebenkách vychází z jedné typologie a v jednoduchosti spočívá její síla.
Jura: Pankrác je totéž, také jedna typologie, ale teď výrazně narušená.
Jirka: Nová barevnost nebo přístavby zrovna na Pankráci být mohou, pokud se povedou. Ale například pankrácká obchodní ulice je doslova ztracená, ačkoli byla navržena s jasným konceptem. Dlouho se neopravovala a nakonec tam někdo navrhl šílenou ocelovou konstrukci přístřešků. Tak brutální úprava poškodila i vnímání výtvarných děl osazených ve veřejném prostoru. Tohle by člověk z rodiny neudělal. Protože jsme z jednoho hnízda, vnímáme parter podobně – že má být obnova přístřešků konstrukčně lehčí a jejich forma jednoduchá.


Nebyla náhodou inspirací pro nákupní ulici na Pankráci rotterdamská Lijnbaan od studia Van den Broek en Bakema?
Jura: Přesně tak. Znali jsme ji a vytvářeli jsme takový malý pražský Lijnbaan. Realizace byla společným dílem architektů a výtvarníků s cennými radami sociologa.7


Juráši, když jsi žil v Rotterdamu a šel jsi na Lijnbaan, vzpomněl sis na Pankrác a dědu?
Juráš: Věděl jsem, že se dědovi Lijnbaan líbila, povídali jsme si o tom. Ale Pankrác znám jen trochu a navíc už zničenou. Viděl jsem ji však na černobílých fotkách, na nich vypadá zajímavě.


A co říkáte na současnou výškovou výstavbu na Pankráci?
Jura: Já jsem si vždycky myslel, že na Pankráci by měla být prostorová a výšková kompozice hmot do půdorysného trojúhelníku nebo třeba čtyři věže. Taková kompozice by nebránila tomu, aby byl každý objem trochu jiný, ale zároveň by tam nevznikl zmatek. Novostavbu tzv. Véčka8 nemohu vydýchat. Moje estetické vnímání formoval profesor Václav Nebeský a o slohu v architektuře nám přednášel Otakar Novotný. Mám nějakou představu o promyšlené kompozici výškových domů, která by byla přijatelná z pohledu hradní rampy a mohla by být pražskou La Défense, jak o tom často hovořil profesor Jindřich Krise.
Jirka: Praha by moderní výškovou zástavbu určitě měla mít. Mělo by se směřovat k tomu, aby se Pankrác postupně výškově zaplnila, vzájemně se kompozičně překrývala a zahustila se. Dnešní výrazné tvary mohou být v budoucnosti další výstavbou potlačeny, nebo naopak zvýrazněny. Nejsem úplně přesvědčen o nutnosti pevné koncepce hmot. V Tower Radana Hubičky se mi líbí, jen plášť bych navrhl jednodušší. Takový asi původně byl, protože na začátku se počítalo s administrativou, nikoli s bydlením. To bych jim zakázal! (smích) Hladká fasáda by určitě měla větší výtvarný dopad. Ale nejsem autor, který se musí potýkat se všemi problémy realizace.
Jura: Já jsem staromilec. Nepovažuji to za architekturu, ale za výstřelek, který už má podle mě a z pohledu mé generace s architekturou málo společného.
Juráš: Myslím si, že děda na Pankráci negativně vnímá hlavně to, že tam chybí jasný plán, koncept. Vznikají výškové solitéry, které dohromady nedávají smysl. Rotterdam je v tomto ohledu úplně jiný. Urbanismus starého města je pořád vidět a novou architekturu velmi dobře podrží. Na Pankráci vazby mezi starým a novým chybějí.


Dokázali byste si při tak rozdílných názorech představit, že byste společně založili jedno architektonické studio?
Jirka: Asi ne. Jde o tvarování – já už bych mohl jedině pomáhat vytvořit nějaký detail. Určitě bych se nepouštěl s Jurášem do firmy, kde bych vytvářel koncept, protože on vnímá architekturu jinak. To samé bych asi nechtěl od táty.
Jura: Mně bude za pár týdnů 93… (přemýšlí) Občas mě ještě něco napadne, tak si nakreslím, jak by mohl vypadat třeba ideální rodinný dům. Ale nějaká spolupráce?
Jirka: Náš táta má opravdu bezvadná schémata rodinných domů. Sice má své dogma, které považuje za nejlepší – já bych k tomu třeba přistupoval jinak –, ale těch schémat si vážím, a dokonce jsem je několikrát použil.
Jura: Bydlením jsem se hodně zabýval, proto mi dnes někdy vadí, že celá řada architektů jen formuje tvar, ale promyšlená vnitřní dispozice a vazby funkcí domu jim zcela unikají. Prostě je neřeší.
Jirka: My jsme si s tátou v tomhle blízko. Nevím, jestli to ještě vnímá Juráš.
Juráš: Já bych s nimi nechtěl kancelář založit vůbec! (smích) S velkým respektem k nim a ne proto, že bychom si nesedli s formou či architektonickým výrazem. Ale myslím si, že architekt musí být vážně pozitivní člověk. Neříkám, že vy dva jste negativní, ale jde o to, jak ty (dívá se na otce) kolikrát hned řekneš: tohle je špatně…
Jirka: Já nemyslím, že to je negativní, beru to jako kontrast toho, na co se dívám. Spoustu dispozic musím hodnotit kriticky. První chybou například je, když se z jakéhokoli otvoru nedá vyjít ven a rozšířit si prostor.
Juráš: Ano, ale vy už máte trochu zdeformovaný pohled. Na spoustu nápadů byste reagovali negativně. A to by mě asi nebavilo.


A co nejbližší rodina a vaše životní partnerky? Jak se dívají na vaši profesi?
Juráš: To je těžká otázka, musíte se zeptat babičky. (smích)
Jura: Manželka je lékařský pedagog. A když se tady takhle sejdeme s Jurášem nebo se synem, říká, že o architektuře nechce nic slyšet.
Jirka: Já to mám doma se ženou kantorkou stejně. Ale naše máma vždy pracovala, k tomu vychovávala tři děti, mě a sestry, takže na diskuze o architektuře nebyl moc čas.
Juráš: Moje partnerka je architektka. Několikrát jsme spolu pracovali a diskuze o architektuře nás baví.


Kde se tedy u vás v rodině vzala architektura, když se o ní doma nemluvilo?
Jura: Po zrušení gymnázia ve Vyškově (za protektorátu) napadlo mého otce přihlásit mě na odbornou školu pro zpracování dřeva ve Valašském Meziříčí. To byla škola s obrovskou tradicí, založená roku 1873, ze které vyšlo přes padesát architektů. Někteří známí, třeba Richard Podzemný, Václav Hilský nebo Antonín Tenzer, a z těch starších třeba František Vahala, Zdeněk Plesník nebo Josef Místecký, Kotěrův a Plečnikův žák. Z mladších Vladimír Palla, Ladislav Vrátník, Antonín Flašar, Jaroslav Kadlec...
Jirka: Já jsem o studiu neměl konkrétní představu, takže jsem se vyučil truhlářem, ale zjistil jsem, že to asi nebude to pravé. Přešel jsem na střední uměleckoprůmyslovou školu, obor řezbařina. Vždycky jsem trochu tíhl k sochařství, ale mám oční vadu a při modelování jsem přišel na to, že moje realistické sochařské detaily jsou takové plechové. Takže nakonec jsem šel dál na architekturu.
Juráš: Co si pamatuju, tak mě do architektury nikdo netlačil. Chodil jsem na gympl a dost času jsem strávil s dědou. Různě jsme kreslili, stříhali, vyráběli takové pohyblivé panáky. Tento výtvarný background mě asi nasměroval k architektuře. I diskuze mi přišly fajn. Pamatuju si, že táta nebo děda mi říkali, že s architekturou člověk může dělat spoustu dalších odvětví, že nemusí dělat vyloženě baráky. I detaily nebo instalace jsou zajímavými odbočkami od architektury. V dnešní době existuje spousta výtvarníků, kteří se „přelévají“ do architektury a multimédií. Myslím, že je skvělé, když i architekt zvládne menší instalace a podobně.
Jirka: Zdá se mi, že školství je dnes nastavené tak, jako by všichni architekti museli bezpodmínečně navrhovat baráky. Ale oni nemusejí! Architektonické vzdělání umožňuje obrovskou profesní šířku. Můžeme vytvářet i populárně-naučné projekty o architektuře a jejím přínosu pro společnost. To považuji za velmi důležité.
Rozhovor se uskutečnil 6. března v Praze.

 

1 Rozhovor se uskutečnil v rodinném řadovém domě v ulici Na Hřebenkách, který v roce 1975 vyprojektoval Jiří Lasovský starší.
2 Dispozice domu „split-level“ se odehrává na třech výškových úrovních, přičemž vstup je situován uprostřed. Zde konkrétně vede ze vstupní haly s kuchyní krátké schodiště nahoru do obývacího prostoru a dolů do jednotlivých pokojů.
3 Roberto Burle Marx (1909–1994) byl brazilský krajinářský architekt a také malíř, sochař a designér. Známé jsou například jeho zahrady vládních budov v Brasílii, tvořené ve spolupráci s Oscarem Niemeyerem.
4 Jan Gehl (*1936) je dánský architekt zabývající se veřejným prostorem.
5 Ateliér v ulici Nekázanka.
6 Pražský projektový ústav v Kostelní ulici.
7 Obchodní ulice na Pankráci (Pankrác I), realizace: 1964–1968. Architekti: Jiří Lasovský, Jaroslav Krč, sochařská výzdoba: Jiří Dušek, Stanislav Kolíbal, Miloslav Chlupáč, Zdeněk Šimek, Jaroslav Vacek, a Miloš Zet, malby: Emil Cimbura, Martin Sladký, sociologie: Jiří Musil.
8 Autorem tzv. Véčka, resp. bytového domu V Tower (2018), je Radan Hubička.

 

__________________________________________________________

 

Jiří Lasovský (*1926, Olomouc) je akademický architekt. Vystudoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, ateliér Architektury Jana Sokola a Otto Rothmayera (1951). Profesní život zasvětil Pražskému projektovému ústavu (1953–1986), ve kterém v šedesátých letech působil jako vedoucí ateliéru. Jeho týmy projektovaly jedny z největších českých sídlišť Pankrác (1968) a Jižní Město (1973 – nerealizováno). Spoluautorsky se podílel také na experimentálním bytovém celku Invalidovna (1967). Kromě projektů velkých měřítek navrhoval individuální bydlení, například řadové rodinné domy v Praze Na Hřebenkách (1978), a užité umění.

Jiří Lasovský ml. (*1954, Praha) je akademický architekt. Vystudoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, ateliér Architektury I a II (1976–1982 ) u Josefa Svobody, Ladislava Vrátníka a Zdeňka Kuny. Ve své soukromé architektonické praxi se věnuje širokému spektru návrhů od užitého umění po větší typologické celky, jako jsou stavby pro individuální bydlení nebo pro obchod a administrativu. Stojí za návrhem přestavby a dostavby Jedličkova ústavu v Praze v několika etapách (1997–2009). www.lasovsky.cz

Juráš Lasovský (*1985, Praha) vystudoval Fakultu umění a architektury Technické univerzity v Liberci, obor architektura a urbanismus. Během studia absolvoval zahraniční stáž na škole architektury Sint-Lucas v belgickém Gentu. Pracoval v nizozemském ateliéru MVRDV a urbanistickém think tanku The Why Factory na Technické univerzitě v Delftu. Jeho instalace Victoria Pragensis – Botanický Labyrint (2017) na piazzettě Národního divadla získala čestné uznání Obce Architektů 2018 a nominaci na Českou cenu za architekturu 2018. V současnosti žije v Dánsku, kde působí v ateliéru 3XN. Věnuje se i vlastním projektům v rámci mezinárodního ateliéru LLJ Architects, s nímž v roce 2018 vyhrál architektonickou soutěž na národopisné muzeum etnických Finů v Norsku. www.llja.dk, www.juraslasovsky.com

Miroslav Pavel (*1985, Praha) je kulturní antropolog a historik architektury. Absolvoval magisterský a doktorský studijní program na Filozofické fakultě UK v Praze. V roce 2019 získal doktorát na Ústavu teorie a dějin architektury Fakulty architektury ČVUT v Praze, kde se v současnosti věnuje dějinám architektury 20. a 21. století a jejím přesahům. Spolupracuje se spolkem Kruh – od roku 2013 zajišťuje produkci a dramaturgii celorepublikového festivalu Den architektury.

Odešlete e-mailem zpět »

ERA21 vydává ERA Média, s. r. o.
Chleborádova 69/22, 619 00 Brno

Telefon: +420 530 500 801
E-mail: redakce@era21.cz
Projekt se v roce 2019 uskutečňuje za finanční podpory: Ministerstva kultury ČR, Nadace české architektury, Statutárního města Brna a Státního fondu kultury ČR
Copyright ©2004-2019 ERA Média, s.r.o
Použití článků a fotografií nebo jejich částí je bez souhlasu vydavatele zakázáno.