Mary McLeod.
Mary McLeod.
Joan Ockman.
Joan Ockman.
Joan Ockman je autorkou řady významných publikací; cenami ověnčená antologie Architecture Culture 1943–1968: A Documentary Anthology vyšla poprvé již v roce 1993 v nakladatelstvích Columbia Book of Architecture a Rizzoli.
Joan Ockman je autorkou řady významných publikací; cenami ověnčená antologie Architecture Culture 1943–1968: A Documentary Anthology vyšla poprvé již v roce 1993 v nakladatelstvích Columbia Book of Architecture a Rizzoli.
Joan Ockman přednesla 14. května 2019 v pražské galerii VI PER příspěvek pod názvem Zde je Architektura! Funkce reprezentace a reprezentace funkce v díle a myšlenkách A. Loose, H. Greenougha a L. Sullivana; foto: Irena Lehkoživová.
Joan Ockman přednesla 14. května 2019 v pražské galerii VI PER příspěvek pod názvem Zde je Architektura! Funkce reprezentace a reprezentace funkce v díle a myšlenkách A. Loose, H. Greenougha a L. Sullivana; foto: Irena Lehkoživová.

Moc teorie

Rozhovor Michaely Janečkové a Rostislava Šváchy s Joan Ockman a Mary McLeod

Architektonická teorie je pro většinu českých architektů neviditelná. Na školách se neučí, snad také proto si ji mnozí pletou s historií. Ve Spojených státech, odkud pocházejí a kde vyučují Joan Ockman a Mary McLeod, si teorie od šedesátých let 20. století vydobyla pevnou pozici v rámci vysokoškolského kurikula. Stejně tak se teorie stala součástí práce významných architektů, jmenujme snad za všechny jen Petera Eisenmana – jednoho z těch, kteří své renomé získali nejen díky realizacím, ale také díky svým podnětným teoretickým textům. Na vztah architektonické teorie a praxe a přemýšlení o tomto vztahu během posledních padesáti let se obou významných teoretiček ptali Michaela Janečková a Rostislav Švácha – muž, jenž zdůrazňuje, že není teoretikem, ale historikem architektury.

 

 

Rostislav Švácha (RŠ): Jaký je podle vás vztah mezi architektonickou teorií a praxí? Která z nich by se dala označit za sílu, která udává směr? Já osobně za takovou sílu považuji architektonickou praxi a teorii pak za reflexi této praxe.
Mary McLeod (MMcL): Řekla bych, že ve Spojených státech to takto vnímáno není. Příkladem, který se nabízí, je dekonstruktivismus. Tehdy se vyskytl určitý způsob praxe ještě před teorií, který měl – jako v případě práce Franka Gehryho – asi stěží co dělat s Derridou nebo ruským konstruktivismem. Ale teorie stála za otevřením oné slavné výstavy dekonstruktivismu,1 a iniciovala tak ustanovení stylu, který se stal pro svět definovaným, pojmenovaným, a tudíž rozeznatelným.
A pro studenty byla teorie – ať jakkoli povrchně strávená – tím, co praxi dodávalo důvěryhodnost a přesvědčivost. V některých případech, jako třeba u Daniela Libeskinda, teorie předcházela praxi, nebo byla přinejmenším časovou paralelou k jeho kresbám.
Joan Ockman (JO): Z historie známe architekty, pro které byla teorie důležitější než praxe. Uvažujeme často o teorii jako o sebereflexivní pozici, která se objevila spolu s Venturim, sémiologií, strukturalismem, ale co třeba Durand, Godin, Boullée a jejich teoretické spisy? A to nemluvím o Palladiovi nebo Albertim. Nebo dokonce Le Corbusier – dalo by se debatovat o tom, zda právě u něj je důležitější teorie, nebo praxe. Expanze teorie tedy není jen nedávným fenoménem, jak jej známe ze sedmdesátých a osmdesátých let 20. století. Tehdy se zdálo, že teorie je tou silou, která praxi udává směr. V devadesátých letech se kyvadlo vychýlilo opačným směrem – tehdy vznikl dojem, že teorie je vyčerpaná, že je komodifikovaná. V té době navíc bylo zase možné masivně stavět, alespoň v USA, a tak se spousta architektů nadšeně vrátila do svých ateliérů a začala projektovat. Teorie byla překonána, zvláště poté, kdy se objevil internet a digitální architektura, měli architekti jiné starosti než přemýšlet a debatovat o ideálech. Proto se všechny tehdejší diskuze točily spíše kolem toho, jak navrhovat, než okolo teoretické myšlenkové výzbroje. Dnes se mi zdá, že se kyvadlo zase přehouplo zpět a mladí studenti, oproti starším architektům, zase cítí potřebu o teorii mluvit.

 

Michaela Janečková (MJ): Jak může být architektům znalost teorie užitečná?
JO: Architekti jsou různí, to vidíme už jen ze srovnání například Franka Gehryho a Rema Koolhaase. Koolhaas potřebuje teorii k tomu, aby tvořil, Gehry ji nepotřebuje. Teorie také může být hybatelem dění a zároveň vypovídat o tom, v jakém historickém okamžiku se jako společnost nacházíme.
MMcL: A mění se také to, k čemu teorie slouží. Někdy teorie legitimizuje určité konání. V počátcích digitálního navrhování lidé jako Greg Lynn zaštiťovali svou tvorbu a digitální experimenty filozofem Deleuzem.
JO: Teď už je tahle generace digitálních pionýrů starší, etablovaná, stala se součástí historie a teorie, ať už je to Mario Carpo, nebo Greg Lynn, který se dnes snaží napsat něco jako genealogii, rodopis digitální architektury. Ta byla z podobných důvodů kritizována za posilování teoretického diskurzu. Digitální architekturu nestvořila teorie, nýbrž digitální architektura vytvořila svou vlastní teorii.

 

RŠ: Co všechno vy osobně zahrnujete pod pojem teorie? Já tvrdím, že je rozdíl mezi psaním a teorií. Ne všechno, co je napsáno o architektuře, je zároveň architektonickou teorií.
MMcL: Joan si pro svou starší antologii vybrala titul Architecture Culture (Architektonická kultura) místo Architecture Theory (Architektonická teorie), protože rozlišuje mezi teorií a psaním, například ne všechny manifesty jsou architektonickou teorií.
JO: To ano, zároveň však vydal K. Michael Hays knihu Architecture Theory since 1968 (Architektonická teorie od roku 1968), protože tvrdil, že období, na které se soustředí, tedy sedmdesátá a osmdesátá léta, bylo dobou vlády teorie. Texty, které se tehdy publikovaly, byly teoretické – už jenom když se podíváte na jejich délku nebo na způsob, jakým jsou napsány. Používají teoretickou argumentaci a neváhají pro ni sáhnout mimo sféru architektury.
Nedá se trvat na jedné definici teorie. Význam teorie se proměňuje. Může to být třeba jen sebereflexe architektonické praxe. Ale každý vážně míněný sepsaný manifest staví na souboru myšlenek, které se dají nazvat teoretickými. Nemyslím si, že teorie je jen to, co kvetlo od sedmdesátých let v USA a spojuje se s poststrukturalismem. Amerika má jistou slabost pro zjednodušování, pragmatismus, upřednostňují se fakta před ideou. Proto byla teorie pro americké architekty „objevena“ až v šedesátých letech; evropský vliv byl výrazný. Například já jsem působila v Institutu pro architektonická a urbánní studia, který založil v roce 1976 Peter Eisenman jako think-tank urbánních studií. V sedmdesátých letech jsme se ale více než o urbánní studia zajímali o teorii, především o myšlenky přicházející z Benátek (okruh kolem Manfreda Tafuriho – pozn. překladatelky) a také z Francie.


MJ: Kde vidíte počátky zájmu o teorii v USA ve druhé polovině 20. století?
JO: Touha po teorii existovala v USA už od šedesátých let, dokládá ji vydání Venturiho knihy Složitost a protiklad v architektuře.2 Je to touha vysvětlit sám sobě, co dělám. Kniha fungovala jako ospravedlnění, obhajoba vlastní práce. Je zajímavé, že Rossiho kniha Architektura města3 je stejná – chce být téměř renesančním traktátem. Je to kniha napsaná mladým architektem, který chce porozumět tomu, co produkuje a čemu na univerzitě učí studenty.
MMcL: Začátky byly nesmělé. Když jsem byla v roce 1972 v prvním ročníku na Princetonu, měli jsme kurz Value, Concepts and Methods (Hodnota, koncepty a metody). Nebyl nazván ani vnímán jako teorie, byl to takový slepenec, učila nás mezi jinými také Diana Agrest. Tady jsem se seznámila se sémiologií, četli jsme Christiana Norberga-Schulze a jiné autory. Potýkali jsme se s tím, jak o věcech přemýšlet. Někteří četli spíše sociologii, někteří zase texty z jiných oborů, byla to doba hledání odpovědí na otázku, jak navrhovat a jak svou práci obhájit.
V Anglii to zase bylo jiné, byli tam George Baird nebo Charles Jencks, kteří na konci šedesátých let publikovali Meaning in Architecture,4 a Alan Colquhoun, který četl Giulia Carla Argana a jiné italské texty. Takže v Londýně se toho také dělo dost.
JO: Byli tam také Smithsonovi, jejichž praxe by se dala nazvat teoretickou – v padesátých letech vlastně skoro nic nepostavili, takže spíše přes teorii formulovali, co by stavět chtěli. V roce 1957 vyšel text Johna Summersona The Case for a Theory of ‘Modern’ Architecture,5 kde se opravdu snaží postihnout, jaká sjednocující myšlenka je za moderní architekturou, která už v té době byla dominujícím fenoménem. Nachází různé možnosti a nakonec přichází s něčím zvláštním – konceptem programu, jenž spojuje všechny praxe sdružené pod pojmem moderní architektura. Programem vlastně myslí funkci. Zdá se mu, že toto je jádro moderní architektury, což znovu ilustruje tehdejší touhu teoretizovat praxi, která v té době ještě nebyla teorií kodifikovaná.


RŠ: Vracíme se tedy zpět k otázce, zda teorie praxi převážně reflektuje.
MMcL: Výše řečené mluví ve prospěch názoru profesora Šváchy, že teorie se snaží vysvětlit a legitimizovat praxi. Ale řekla bych, že se v různých dobách různě mění názor, zda se teorie zaměřuje na vysvětlení či legitimizaci toho, co už vzniklo, anebo se snaží hledat nová řešení, rozumět něčemu, co teprve přijde nebo by přijít mělo.
JO: To je ale také to, co dalo průchod kritice takzvané operativní teorie či operativní historie neboli směru teorie snažícímu se předpovídat budoucí trendy. Co je však nového v sedmdesátých a osmdesátých letech, kdy se teorie stala autonomní oblastí (teorií s velkým T), je rozkol mezi teorií a praxí. Dříve spolu teorie a praxe komunikovaly, pak se ale spíše ubíraly paralelními cestami. To také zapříčinilo rebelii proti teorii, jež se stala téměř fetišem a pro praxi architektů přestala být použitelnou.
MMcL: A ztratila svou moc. Teorie v sedmdesátých a osmdesátých letech měla silnou pozici v akademických kruzích, pomáhala získat respekt, legitimizovat kariéry, ale tak kolem roku 1993 nebo 1994 se zdála vyčerpaná. V kontextu americké architektury tedy ztratila svou moc. I když si nemyslím, že by pro teorii bylo důležité mít moc. Pro teorii je důležité zpochybňovat status quo, být kritickou. Jakou může mít teoretizování moc, pokud nepřekročí hranice akademického prostředí, je vždy otázkou.


RŠ: Jak se dnes proměňuje výuka teorie a historie?
MMcL: Joan je ohledně návratu teorie více optimistická než já. Já si myslím, že návrat teorie by mohl souviset s kritikou – například, když lidé začnou přemýšlet o životním prostředí, o antropocénu, tak potřebují vykročit také mimo každodenní praxi a podívat se na věci z jiné, kritické perspektivy.
JO: To, co se v USA dříve označovalo jako teorie/historie, se dnes zužuje na výzkum/kurátorství. V naší neoliberální situaci výzkum/kurátorství nahradil dřívější pole kritické teorie. Na druhou stranu se zase vrátila do vzdělávání politika jako téma. V USA se tento obrat pojil se zvolením Barracka Obamy za prezidenta. Máme tady mladou generaci, která se zajímá o to, co se v politice děje a jak se to promítá do architektonické praxe. Takže se proměnila debata, dnes je založena na pojmu aktérství6. To je dnes až nadužívané slovo.


MJ: Jak může zavedení pojmu aktérství změnit přemýšlení studentů architektury o svém budoucím povolání?
JO: Myslím, že dnes už si nikdo nemyslí, že architektura spasí svět, ale studenti si kladou otázky, jak jednat, pokud chtějí něco ovlivnit, jak být například sociálně zodpovědnými na poli architektury. Souvisí to také s debatou o antropocénu. Ta je pro mě strašně zajímavá, protože sice staví na aktérství, ale na aktérství v negativním slova smyslu. Říká nám, že člověk je zodpovědný za své prostředí a za to, kde se jako lidstvo nalézáme. Ukazuje, že také architekti mohou světu škodit a že se k tomu musejí nějakým způsobem postavit. Na druhou stranu je slovo antropocén zrádné, naznačuje, že člověk jako druh je zodpovědný za stav světa, ale nemluví o politice, například o globálním kapitalismu. Ale i přesto jsem ráda, že architekti se už tak neodstřihují od reality, jak bylo běžné před třiceti lety.
MMcL: Já se s tématy antropocénu a klimatických změn taky pokouším vyrovnat. Je to téma zásadní, ale nevím, jakým způsobem dokáže integrovat ostatní témata, jako jsou například příjmová nerovnost nebo uprchlické krize.


MJ: Jaká hlavní témata dnes ovládají teoretickou debatu?
JO: Myslím, že v současnosti dominuje několik teoretických diskurzů – jedním z nich je téma klimatických změn nebo antropocén, dalším je urbanizace, která také souvisí s globalizací. Ta je dnes součástí ideologie zvané globalismus, jinými slovy proglobalizace. Mnoho architektů se o urbanizaci a globalizaci zajímá, a tím se také dostávají k diskurzům vlastním třeba sociologii, geografii nebo antropologii a dokážou je zapojit do své práce.


RŠ: Má architektonická teorie dopad jen na architektonickou komunitu, anebo můžeme mluvit také o vlivu mimo ni?
MMcL: Mě osobně dlouho trápilo, že jsme si jako teoretici vlastně povídali sami mezi sebou bez toho, abychom měli jakýkoli vliv na ty, kteří o světě rozhodují. Například současná feministická teorie mě pořád zajímá proto, že cílí mimo komunitu, snaží se zahrnout širší kulturní témata. I architektonická teorie tady není sama pro sebe, je v dialogu s širším kulturním polem. Je na nás, jestli to vše budeme nazývat teorií, nebo podivnou směsí politiky a silných myšlenek a přesvědčení.


RŠ: Jakých podob tedy může moc teorie nabývat?
MMcL: Je tady už zmiňovaný příklad dekonstruktivismu, kdy výstava umožnila mnohým do té doby nepříliš známým architektům stát se mezinárodními architektonickými celebritami. Teorie dala celé výstavě jméno, zviditelnila jednotlivé osoby.
JO: V rámci výstavy se angažovali různí institucionální aktéři, kteří mají takovou pozici, že mohou propagovat rozmanité směry a tendence v architektuře. Takovým aktérem může být kritik píšící o jednotlivých architektech, nebo soubor aktérů, kteří stojí za celou výstavou a kteří v tomto případě vytvořili jakýsi jednotný balíček z prací všech zúčastněných. Přestože se proti tomuto „zabalení do balíčku“ dekonstruktivismu mnozí naoko bránili, byli rádi, že jeho součástí jsou právě oni a že je jejich práce tímto způsobem zviditelněna. Takže moc se realizuje v kontextu institucí, publikací a jiných prostředků, které slouží architektuře jako podpůrný systém.
MMcL: Ale jsou tu i jiné příklady moci nebo toho, jak mohou architekti moc získat díky aktérům mimo svou síť. Vezměme si třeba Jane Jacobs. Její knihu Smrt a život amerických velkoměst7 můžeme při troše odvahy označit za druh teorie, teorie popisující město takové, jaké by podle ní mělo být. Tím, že se kniha dostala do povědomí široké veřejnosti, měla moc změnit architekturu a urbanismus mnohem jednodušeji, než mohla jakákoli čistá architektonická teorie. Byla novinářkou a byla zvyklá psát pro široké vrstvy čtenářů. Samozřejmě že hned po vydání knihy se komunita architektů sešikovala a začala proti ní vést boj, snažili se Jane Jacobs zdiskreditovat. Architekti se postavili proti něčemu, co ohrožovalo jejich zvyky, jejich praxi. Nastal moment, kdy veřejnost na základě teoretické práce někoho, kdo stojí mimo obor, vyzvala ke spolupráci velmi mocnou profesi, která ale trvala na starých dogmatech. Posun v architektonické praxi tak způsobila nebo alespoň podpořila teorie, ovšem ne ta architektonická.
Team X8 také reprezentuje podobnou situaci – explozi, která nastala uvnitř oboru na konci padesátých let a kterou způsobila architektonická teorie. Jedinými nešťastnými byli Japonci, kteří se chtěli opřít o dogmata moderní architektury, tak náhle zpochybněná. Ale hned další rok Japonci uspořádali mezinárodní konferenci v Tokiu, včlenili se do mezinárodní diskuze a na svět přišlo hnutí metabolismu.
Existují tedy různé způsoby, jak je možné moc čerpat zevnitř oboru, ale také mimo něj a jak teorii využívat jako pouhou reflexi, nebo jako hybatele dění.
Rozhovor se uskutečnil 14. května v Praze. Z angličtiny přeložila Michaela Janečková.

 

1 Výstava v Muzeu moderního umění v New Yorku v roce 1988 pod názvem Deconstructivist Architecture, organizovaná Philipem Johnsonem a Markem Wigleym, prezentovala práce architektů jako Frank Gehry, Daniel Libeskind, Rem Koolhaas, Peter Eisenman, Zaha Hadid, Bernard Tschumi či COOP Himmelb(l)au. Od výstavy se mnoho architektů přiklánějících se k dekonstruktivismu sice zdržovalo takového pojmenování, přesto se tento termín vžil a označuje obecný trend v rámci současné architektury.
2 Robert Venturi: Complexity and Contradiction in Architecture. 1. vyd. MoMA New York, 1966; český překlad Alice Chrástové a Lukáše Velíška vyšel v nakladatelství Arbor vitae v roce 2004.
3 Aldo Rossi: L'Architettura della città. 1. vyd. Marsilio, Padova 1966.
4 Charles Jencks, George Baird (eds.): Meaning in Architecture. 1. vyd. Braziller, New York, 1969; Barrie & Jenkins, Londýn, 1969.
5 John Summerson: The Case for a Theory of ‘Modern’ Architecture. RIBA Journal, June 1957, s. 307–310.
6 Agency – pozn. překladatelky: za pomoc při hledání vhodného překladu se sluší poděkovat Monice Mitášové.
7 Jane Jacobs: The Death and Life of Great American Cities. Random House, New York, 1961; český překlad Jany Solperové vyšel poprvé v nakladatelství Odeon v roce 1975.
8 Team X bylo volné sdružení architektů, kteří na kongresu CIAM v roce 1953 vytvořili kritickou opozici vůči modernistickému, doktrinářskému přístupu k urbanismu. Hlavními představiteli skupiny byli Pancho Guedes, Geir Grung, Oskar Hansen, Reima Pietilä, Charles Polonyi, Brian Richards, Jerzy Soltan, Oswald Mathias Ungers, John Voelcker a Stefan Wewerka. Team X položil základ vzniku nových architektonických směrů: nového brutalismu (především angličtí architekti Alison a Peter Smithsonovi) a strukturalismu (především nizozemští architekti Aldo van Eyck a Jaap Bakema).

 

___________________________________________

 

Mary McLeod (*1950, Washington, US) je historička a teoretička architektury. Vystudovala na Princetonské univerzitě, nyní působí na Kolumbijské univerzitě. Působila rovněž na Harvardově univerzitě, Univerzitě v Miami a na Institutu pro architektonická a urbánní studia v New Yorku. Ve své výzkumné a publikační práci se zaměřuje na dějiny moderních hnutí a zkoumá témata týkající se vztahů mezi architekturou a ideologiemi.
Joan Ockman (*1952, Filadelfie, US) je historička a kritička architektury. Působí na Pensylvánské univerzitě ve Filadelfii a jako hostující profesorka na Cooper Union v New Yorku a na Cornellově univerzitě v Ithace. V letech 1994–2008 působila jako ředitelka Centra pro studium americké architektury Templea Hoyna Buella na Kolumbijské univerzitě. Vyučovala také na Harvardově a Yaleově univerzitě, na Berlageho institutu v Rotterdamu a na AA v Londýně. Svou kariéru zahájila v polovině sedmdesátých let na Institutu pro architektonická a urbánní studia v New Yorku, kde byla editorkou knižní série Oppositions Books a redaktorkou časopisu Oppositions. Je autorkou obsahově rozsáhlých spisů o moderní a současné architektuře.
Rostislav Švácha (*1952, Praha) je historik umění a architektury. Po studiu na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci pracoval jako redaktor nakladatelství Odeon, od roku 1985 působí v Ústavu dějin umění Akademie věd ČR. Předmětem jeho zájmu jsou především architektura 20. století a soudobá architektonická scéna.

Michaela Janečková (*1982, Frýdek-Místek) vystudovala architekturu na FA ČVUT v Praze a obor teorie a dějin umění na pražské UMPRUM. V minulých letech se věnovala průzkumu sídlišť v rámci projektu Paneláci, v současnosti je členkou týmu projektu Architektura a politika probíhajícího na UMPRUM. Na mezinárodní vysoké škole ARCHIP donedávna vyučovala předměty zaměřené na současnou architekturu a teorii, na Karlově univerzitě přednáší o české architektuře také zahraničním studentům.

Odešlete e-mailem zpět »

ERA21 vydává ERA Média, s. r. o.
Chleborádova 69/22, 619 00 Brno

Telefon: +420 530 500 801
E-mail: redakce@era21.cz
Projekt se v roce 2019 uskutečňuje za finanční podpory: Ministerstva kultury ČR, Nadace české architektury, Statutárního města Brna a Státního fondu kultury ČR
Copyright ©2004-2019 ERA Média, s.r.o
Použití článků a fotografií nebo jejich částí je bez souhlasu vydavatele zakázáno.