Idea Památníku Tomáše Bati je na první pohled jednoduchá – prázdný hranol složený z několika modulů zlínského skeletu o rozměrech 6,15 × 6,15 m a opláštěný katedrálním sklem.
Idea Památníku Tomáše Bati je na první pohled jednoduchá – prázdný hranol složený z několika modulů zlínského skeletu o rozměrech 6,15 × 6,15 m a opláštěný katedrálním sklem.
Vnitřní prostor je koncipován jako otevřené trojlodí s proměnlivou výškou a je vyplněn pouze rozptýleným světlem, čímž se přibližuje sakrálním stavbám.
Vnitřní prostor je koncipován jako otevřené trojlodí s proměnlivou výškou a je vyplněn pouze rozptýleným světlem, čímž se přibližuje sakrálním stavbám.
Dominantou interiéru je nová maketa letounu Junkers F 13, ve kterém Baťa v roce 1932 tragicky zahynul.
Dominantou interiéru je nová maketa letounu Junkers F 13, ve kterém Baťa v roce 1932 tragicky zahynul.
Přímé schodiště bylo obnoveno podle původních Gahurových plánů a nalezených fragmentů; do budovy se vrátila též původní barevnost – červená podlaha, bílé sloupy a stropy a modré zábradlí schodiště.
Přímé schodiště bylo obnoveno podle původních Gahurových plánů a nalezených fragmentů; do budovy se vrátila též původní barevnost – červená podlaha, bílé sloupy a stropy a modré zábradlí schodiště.
Situace.
Situace.
Půdorys.
Půdorys.
Podélný řez.
Podélný řez.
Příčný řez.
Příčný řez.

Návrat ikony. Obnova Památníku Tomáše Bati ve Zlíně

Petr Všetečka / TRANSAT architekti /

Budova od architekta Františka Lýdie Gahury, otevřená rok po smrti Tomáše Bati, je nejhodnotnější památkou zlínského konstruktivismu a vrcholem fenoménu tzv. baťovské architektury. V padesátých letech 20. století byla přestavěna na koncertní sál a uměleckou galerii, čímž zcela zanikly její architektonické kvality a jméno Tomáše Bati mělo být vymazáno z paměti. Důsledná obnova původní podoby památníku, připravovaná dlouhých osmnáct let, znovu směřovala k jednoduchosti a redukci všeho postradatelného vybavení. Veškeré provozní, technické a servisní prvky a prostory jsou proto umístěny mimo budovu. Hlavním smyslem objektu je prožitek prostoru, světla, zastavení času a zklidnění. Vzhledem k památkové ochraně stavby byl při rekonstrukci kladen velký důraz na vlastní provedení prací a restaurátorské postupy.

 

 

Nejednoznačnost modernity

Filip Šenk

Zlínská architektura a urbanismus se vymykají díky jedinečnému spojení podoby místa s jednou institucí, respektive souborem hodnot, které tato instituce zastávala a které vycházejí od zakladatele Tomáše Bati. Takto v širokém smyslu slova formotvorná instituce je výjimečná nejen v tuzemském měřítku, řadí se k nemnoha srovnatelným počinům v globálním rámci. Vliv a význam Tomáše Bati, který až do své předčasné smrti při letecké havárii v nedalekých Otrokovicích v roce 1932 firmu vedl, lze jen těžko přecenit.
Město se stalo ztělesněním víry v nový svět, v nového člověka, který se tu utvářel podle jasně daných regulí. Hned na úvod je vhodné připomenout, že pro uvažování o městě a jeho prvcích je důležité si ujasnit, zda je podoba města určena tím, jak lidé chtějí žít, anebo tím, jak někdo chce, aby lidé žili. Ve Zlíně taková otázka narážela na jasné odpovědi Tomáše Bati. Bezesporu velmi schopný organizátor neváhal ovládat životy tisíců lidí a k tomu budoval odpovídající prostředí s pomocí úvah a zásad funkcionalistického urbanismu.
Rekonstrukce památníku, postaveného do roka po letecké havárii v rychlém tempu rozvoje továrny, je významnou událostí nejen tuzemské architektury, protože staví na odiv nejednoznačnost modernity. Stavba je nanejvýš těsně spjata s výjimečným jedincem, ale současně jej překračuje díky specifickému spojení jedinečného s univerzálním. František Lýdie Gahura nenavrhoval podle vlastních slov muzeum, ale památník. Rozumím tomu tak, že výsledné dílo je současně architekturou a sochou. Architekt Gahura usiloval o to, aby tento dům-objekt z betonu, skla a oceli přímo ztělesňoval vlastnosti Tomáše Bati, jmenovitě: velkorysost, jasnost, vzlet, optimismus i prostotu, poctivost a pravdivost. Výsledné dílo je navýsost idealizovaná osobní architektura, ovšem její ráz je dokonale abstraktní a rekonstrukce vedená architektem Petrem Všetečkou to podtrhuje. Jak ukázal historik architektury Pavel Zatloukal, památník využívá tradiční kompoziční pravidla, aby dosáhl kýžené monumentality.
Přitom vlastní dům, intimní prostor, který si postavil Baťa podle návrhu Jana Kotěry, nevyjadřuje to samé: není radikálním manifestem a idealizací jako památník. Pokud by někoho napadlo srovnávat památník s vilou Tugendhat či Müllerovou vilou jako nový typ architektonického prostoru, narazí především na to, že stavba památníku není určena k obývání. V létě je v ní vedro, v zimě mráz, což od trvalého obývání přímo odrazuje. Památník není zamýšlen jako prostředek vytvoření moderního života každodenním sžíváním se s novým pojetím prostoru. Jde o výlučnou zkušenost, kdy se profánní setkává se sakrálním. A rekonstrukce tento aspekt zcela přesně zachovala.
Nebylo to samozřejmé rozhodnutí, předcházely mu dlouhé diskuze a setkání uznávaných odborníků a předních postav současné české architektury. Rekonstrukce nakonec podle mého soudu stavbu správně významově neposouvá, to znamená, že ponechala zcela jasně přítomnou její nejasnost. Proto považuji také za trefné, že vnitřní prostor zůstává prázdný až na lampy a repliku osudového letadla. Jedná se o radikální řešení, vždyť historie této stavby ukazuje, že už brzy po dostavění vyvstala nejistota, jak s interiérem zacházet: zda je místem, kde mají být nahromaděny a uchovávány fyzické stopy paměti, anebo zda by mělo jít o prostor spíše abstraktní, ideový. Schopnost číst a porozumět idejím, zvláště v takto dokonale racionalizací vyčištěné architektonické podobě, není snadné právě pro jejich abstraktní podobu, a tak je pochopitelné, že už brzy po dokončení začalo zaplňování prostoru konkrétními věcmi.
Je důležité si v tomto bodě uvědomit, že obnovený památník, který usiluje o co nejbližší spojení s původním Gahurovým záměrem, zároveň vstupuje do jiné situace města. Stojí za to pojmenovat zřejmou věc: město je komplexní systém, ze kterého důležitý prvek nelze vyčlenit a pak prostě vrátit a čekat, že nastane stejná situace. Dnes je patrné, že osa města nemá centrum v bráně továrny. Ani fyzicky, ani metaforicky. Památník, vybudovaný na místě zamýšleného muzea, vznikl jako blesková reakce na šok z náhlé smrti Tomáši Bati a cílem bylo nějak fyzicky trvale zpřítomnit dohled na odkaz názorů a hodnot. Ty se jasně propsaly do podoby města a památník je stráží jako jeho zářivá koruna, jako ideová maxima. Není jako ostatní stavby přizpůsoben čisté funkčnosti a efektivnosti stavby. Přísnost řádu památníku je vyšší úrovně, nikoli náhodou autoritativní až autoritářská.
Dnes je podle mého názoru vhodné, aby prostor opravdu zůstal prázdný. Nemyslím, že by prázdnota měla být obdivována sama pro sebe, může být narušována především zvukovými instalacemi. Naznačená nejednoznačnost jedinečnosti a univerzality, modernity a tradice, profánního a sakrálního a také svobody a dohledu, která komplikuje orientaci a porozumění takovému prostředí, by byla zachována a přitom by nabídla i širšímu publiku srozumitelný obsah.
Obnova provedená na základě hluboké znalosti a pochopení původní ideje naplňuje závazek napravení historické paměti. Současně by byla nežádoucí adorace Tomáše Bati či samotné stavby, nikdy není vhodné zjednodušovat historii a vytvářet z ní pole mýtů. F. L. Gahura dokázal navrhnout takové dílo, které přes svou zdánlivou jednoduchost v sobě nese silné napětí a rozpory až nepříjemnosti a to bylo péčí Petra Všetečky znovu zpřítomněno. To je, a mělo by zůstat, jednou z hlavních point celé akce obnovy památníku.

 

Filip Šenk (*1981, Benešov) studoval dějiny umění a filozofii na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně a na Fakultě umění a sociálních věd Lancasterské univerzity ve Velké Británii. Ve své vědecké práci se zaměřuje především na moderní a současnou architekturu a umění 20. a 21. století. Přednáší dějiny umění a architektury na FUA TU v Liberci, FF JČU v Českých Budějovicích a FAMU v Praze. Je členem Interdisciplinárního semináře topologických studií poetiky umění, krajiny a architektury při MFF UK v Praze a FUA TUL v Liberci. Věnuje se též publikační činnosti, kurátorsky se podílel na řadě výstav, např. 5866 Petr Stolín, Jan Stolín; Sakrální prostor; Punk v architektuře; Prostory touhy: Je architektura sexy?.

 


Památník úsilí

Pavel Jerie

Budova Památníku Tomáše Bati, jedna z prvořadých staveb moderní architektury naší republiky, je současně – a snad tomu ani nemohlo být jinak – i svědkem událostí a především politických a ideových zvratů v dějinách našeho státu.
Vznik památníku, volbu umístění i ztvárnění stavby jistě nemusím popisovat, jsou dnes poměrně známé. Přesto je třeba zdůraznit mimořádnost úkolu a inspiraci postoji a vlastnostmi Tomáše Bati, které František Lýdie Gahura do stavby promítl. Stojí však za to připomenout zajímavou okolnost, postoj památkové péče, která již v roce 1958, ihned po přijetí našeho prvního zákona o kulturních památkách, platného od 3. května 1958, zaevidovala památník jako památku. Ač byl v té době již poznamenán úpravami a přestavbami, hodnota byla spatřována v jeho původní podobě a originálním uměleckém ztvárnění. V době poválečných zvratů a (naštěstí) marných snah vymazat jakoukoli připomínku jména Baťa i původního názvu města sice nálety poničenou stavbu vážně poškodily přestavby pro nové využití (koncertní síň a výstavní prostory Krajské galerie výtvarného umění ve Zlíně), avšak původní Gahurovy ideje zůstaly patrné.
Bylo by snadné vznést nějaké připomínky k současné obnově památníku, ale nelze to udělat, aniž by se vyzdvihlo neuvěřitelných osmnáct let trvající společné úsilí, které k ní vedlo. Doporučení obnovit výjimečnou stavbu se datuje do roku 2006, ale uskutečněno bylo již na základě dříve shromážděné podrobné dokumentace a argumentace. Předpokladem byly samozřejmě i výstavba nové budovy Filharmonie Bohuslava Martinů a přestěhování KGVU Zlín. Nebylo by to možné bez zaujetí autora rekonstrukce Petra Všetečky a jeho spolupracovníků, konzistentního postoje městského zastupitelstva od okamžiku doporučení a schválení záměru až po realizaci, bez spolupráce Zlínského kraje, spoluúčasti Nadace Tomáše Bati, bez pomoci odborných a výkonných složek památkové péče, všech orgánů schvalujících stavbu i dalších účastníků obnovy a v neposlední řadě bez finanční podpory z veřejných i soukromých zdrojů.
Památník byl vybudován jako svým způsobem sakrální stavba, bez technického vybavení, s výjimkou elektrického osvětlení. To se stalo, spolu s jednoduchým prosklením a dalšími technickými detaily, nelehkou výzvou pro autory obnovy. Je snadnější obnovit a soudobými technickými sítěmi a vybavením doplnit historickou stavbu s klasickými konstrukcemi než stavbu tak mimořádnou, až asketicky pojatou, přitom do detailu promyšlenou a proklamovaně prostou a pádnou. Lze se tak jen domýšlet, jaké úsilí a invence bylo potřeba, aby bylo vyhověno všem současným požadavkům bezpečnostním, normovým a do jisté míry i investorským a přitom se nezasáhlo do původního konceptu a Gahurovy výtvarné vize. Jak složité bylo doložit historické barevné řešení sondáží i laboratorními průzkumy, jak náročné bylo detailní poznání stavebně-technického stavu. Má letitá praxe vykonávání památkového dohledu při obnově mnohých památek mi o tom dává představu.
Obnovený Památník Tomáše Bati je tak nejen památníkem připomínajícím samotného Baťu, ale zároveň památníkem mimořádného úsilí, které jeho obnovu umožnilo. Zdařilé je doplnění podzemního objektu pro umístění potřebného technického vybavení. Důležitou nadstavbou je i návštěvnické a provozní zázemí ve vedlejší budově gymnázia. Výsledek nelze než obdivovat. Samozřejmě se najdou drobnosti, které by bylo možné ještě dotáhnout, ale jsou to maličkosti – jako sváry okolo dveří či ne úplně zdařilá barevnost nově provedené podlahy v přízemí. Dojem zbytečně kazí i provizorní úprava komunikace před objektem s křiklavými patníky. Do budoucna by si méně výstavnickou podobu zasloužilo označení památníku, které připomíná spíše upoutávku na časově limitovanou výstavu. V tomto případě jde jistě o záměr, ale dle mého názoru ubírá na důstojnosti Gahurově stavbě.
V současnosti je památník prosklenou schránkou s instalovanou maketou letadla Junkers, v němž Baťa a jeho pilot v roce 1932 zahynuli. Prostorová koncepce a oproštěnost interiéru nepochybně osloví vnímavého návštěvníka a možná i brání Petru Všetečkovi přijmout myšlenku, že mimo příležitostných akcí by měl být památník schránkou i pro další předměty spojené s Tomášem Baťou, s jeho dílem a odkazem dnešku. Vzhledem k tomu, že objekt není vytápěn, nebude lehké najít míru, která nebude na úkor jedinečnosti stavby, a přesto připomene i běžnému návštěvníkovi Baťovu osobnost. Vždyť již v době otevření památníku v roce 1933 v něm byly umístěny busty a další předměty a jistě tomu tak bylo s Gahurovým souhlasem.
Závěr je však jediný. Dlouholeté úsilí o obnovu Památníku Tomáše Bati se zdařilo, ocenit si zaslouží všichni, kteří se na tomto výjimečném úkolu podíleli. Památník je opět dominantou a ideovým místem v kompozici města. A znovu připomíná, že architektonické a umělecké dílo je velké nikoli svými rozměry, ale zejména ztvárněním myšlenky a uměním autora.

 

Pavel Jerie (*1947, Praha) studoval dějiny umění na Univerzitě Karlově v Praze, od roku 1968 pracuje v Národním památkovém ústavu (dříve Státním ústavu památkové péče a ochrany přírody), v letech 2006–2008 byl jeho ředitelem. Působil v oblasti péče o historická města, zejména Telč, Prachatice, Třeboň, Jindřichův Hradec, Terezín a Český Krumlov. Vykonával přímý památkový dohled nad restaurováním nejvýznačnějších památek, jako jsou např. Stavovské divadlo, Rudolfinum, Obecní dům, chrám sv. Barbory v Kutné Hoře, Národní divadlo či Müllerova vila. Je dlouholetým členem Českého národního komitétu ICOMOS.

 

___________________________________

 

místo stavby: náměstí T. G. Masaryka 2570, Zlín; účel stavby: památník; autor původní stavby: František Lýdie Gahura; autor obnovy: Petr Všetečka / TRANSAT architekti (Brno); spolupráce: Karel Menšík, Alena Všetečková, Petr Daniel; investor: město Zlín (obnova památníku) ve spolupráci se Zlínským krajem (zázemí v budově gymnázia) a rodinou Tomáše Bati (maketa letounu Junkers); projekt: 2012–2016; realizace: 2016–2019; zastavěná plocha: 680 m2; podlažní plocha: 1 592 m2; obestavěný prostor: 9 200 m3; foto: BoysPlayNice

 

Petr Všetečka (*1968, Brno) vystudoval Fakultu architektury VUT v Brně, poté působil jako památkář ve SPÚ v Brně. Od roku 1997 vede ateliér TRANSAT architekti a autorsky spolupracuje s Robertem Václavíkem. Systematicky se věnuje obnově památek a výstavnictví, mezi nejvýznamnější patří: obnova Jurkovičovy vily v Brně (2010), přestavba a stálá expozice v Národním památníku na Vítkově (2009), rekonstrukce správní budovy č. 21, tzv. Baťova mrakodrapu ve Zlíně (2004, viz ERA21 #01/2005), včetně expozice (2005). Aktuálně je v realizaci obnova Gočárových Automatických mlýnů v Pardubicích. www.transat.cz

Odešlete e-mailem zpět »


ERA21 vydává ERA Média, s. r. o.
Chleborádova 69/22, 619 00 Brno

Telefon: +420 530 500 801
E-mail: redakce@era21.cz
Projekt se v roce 2024 uskutečňuje za finanční podpory: Ministerstva kultury ČR, Nadace české architektury, Statutárního města Brna a Státního fondu kultury ČR.
Copyright ©2004-2024 ERA Média, s.r.o
Použití článků a fotografií nebo jejich částí je bez souhlasu vydavatele zakázáno.

Informace o cookies na této stránce

Abychom získali představu o tom, co rádi čtete, využíváme na webu soubory cookies, které zpracováváme podle zásad ochrany osobních údajů. Chcete-li nám dát vědět, co vás zajímá, udělte prosím souhlas se zpracováním všech typů cookies.

 

Nastavení cookies

Cookie soubory, které jsou použité na těchto stránkách jsou rozděleny do kategorií a níže si můžete zjistit o každé kategorii více a povolit nebo zamítnout některé nebo všechny z nich. Jakmile zakážete kategorie, které byly předtím povoleny, budou z vašeho prohlížeče odstraněny všechny soubory cookie přiřazené do této kategorie.