Mozaika Emila Cimbury pro vodní dílo Orlík, zobrazující představu o velkých vodních dílech jako nositelích modernity, 1956; foto: Jiří Janáč.
Mozaika Emila Cimbury pro vodní dílo Orlík, zobrazující představu o velkých vodních dílech jako nositelích modernity, 1956; foto: Jiří Janáč.
Oravská přehrada na rubu desetikorunové bankovky z roku 1960; zdroj: archiv autora.
Oravská přehrada na rubu desetikorunové bankovky z roku 1960; zdroj: archiv autora.
Hooverova přehrada na řece Colorado na hranicích Arizony a Nevady byla budována v letech 1931–1935 v době velké hospodářské krize a dodnes je považována za technický zázrak a jeden ze symbolů Spojených států; zdroj: britannica.com.
Hooverova přehrada na řece Colorado na hranicích Arizony a Nevady byla budována v letech 1931–1935 v době velké hospodářské krize a dodnes je považována za technický zázrak a jeden ze symbolů Spojených států; zdroj: britannica.com.

Proměny vodního režimu ve 20. století jako symbol pokroku

Jiří Janáč

V průběhu 20. století zmizela voda z české krajiny. Potřeby industriální společnosti a představy o neomezeném pokroku a ovládnutí přírody spoutaly vodu do tenat infrastrukturních sítí. Potoky a řeky se proměnily v distribuční kanály se zpevněnými koryty a napřímenými toky a voda zachycená v mohutných nádržích se stala surovinou využívanou pro potřeby růstu národního hospodářství. Je ovšem třeba vnímat, že tento proces nebyl výsledkem inženýrské ignorance či zhoubných politických ideologií. Snahy o ovládnutí vod, jež ve 20. století vedly k proměně vodního režimu v Česku, vycházely ze širokého společenského konsenzu.

 

Co je voda?

V současné době voda představuje v českém mediálním prostoru nepochybně žhavé a privilegované téma. Klíčová otázka bývá formulována ve formě normativní – jak správně hospodařit s vodou? Ovšem představa „správného“ využívání vody, implicitně obsahující harmonizaci často křížících se zájmů a pohledů na vodu, vychází z předpokladu existence širokého společenského konsenzu. Co má být předmětem a cílem našich „adaptačních“ snah? Abychom my zde v Česku měli vody dost? Co znamená dost? Abychom měli řeky plné ryb a vodu v kohoutku? Existující konsenzus se v současné době v zásadě omezuje na konstatování, že je třeba něco dělat, zařídit, aby vodní zdroje byly využívány maximálně efektivně – tak tomu ale bylo vždy i v minulosti, na kterou dnes pohlížíme často až přehnaně kriticky.
Chybějící vize dlouhodobého rozvoje společnosti se promítá do určité nejednoznačnosti a protikladnosti předkládaných návrhů (kdo, co a jak má dělat). Lze jednoznačně odlišit diskurz biologicko-ekologický (voda jako předpoklad ekologické stability krajiny a její adaptace), národohospodářský (voda jako předpoklad efektivního zemědělství a lesnictví – paradoxně stranou zůstává zatím otázka vody v průmyslu, jenž zřejmě díky existující infrastruktuře v současné době zásadní nedostatky nepociťuje), dále diskurz klimatologický (připravme se na extrémy) a vodohospodářský (adaptace existujících infrastrukturních systémů). Existuje diskurz technokratický (stát ať reguluje) a liberální (změňme své návyky).
Aniž bychom museli podrobně analyzovat detaily jednotlivých perspektiv, je jasné, že neexistuje shoda ani nad zdánlivě jednoduchou otázkou – co je to voda. Jistě, chemická definice je jasná, jde o sloučeninu označovanou jako H2O, která se vyskytuje v různých skupenstvích. Problém ale nastává v momentě, kdy se pokusíme rozklíčovat široké spektrum jejích společenských významů. Pro klimatologa se jedná o látku cirkulující v rámci velkého a malého hydrologického cyklu, vodou je pro něj i mlha. Z pohledu vodohospodáře ovšem mlha zásadní význam nemá – nemůže s ní jednoduše disponovat a distribuovat ji spotřebitelům. Podobně ekologové, soustředění na biologickou roli vody, příliš nevnímají ekonomické a sociální konsekvence, a naopak produkčními imperativy ovlivnění zemědělci, akutně bojující se suchem, stěží ocení vodu zachycenou v mokřadech a podmáčených loukách. Pro běžného člověka pak voda znamená jednak základní předpoklad lidské existence (tedy pití), prostředek k uspokojování hygienických návyků (osobních, ale také například mytí ulic), ale vyžaduje také možnost využívat její ekonomický (např. energetika) a rekreačně-estetický (koupaliště, zelená krajina) potenciál.
Z čistě fyzikálně-chemického hlediska bylo a bude vždy vody dost (v planetárním měřítku), z hlediska společnosti a jejích požadavků na plnění různých potřeb se ovšem vody časově a místně nedostává – tak tomu bylo vždy, ale v souvislosti s masivní vodohospodářskou výstavbou posledních sta let již není jen otázkou, jak vodu zajistit, ale jak se přitom vyrovnat s dědictvím období industriální modernity a velkých vodních děl. Modernistický étos a jím nesené zásahy do vodního režimu české krajiny během posledního století zásadně poznamenaly současnou situaci, kdy došlo k „vypuštění malého vodního cyklu“ a převedení vodních zásob z krajiny do nádrží a potrubí… v zájmu jejího efektivního využití. Právě tento přechod od přírodních k technickým infrastrukturním sítím jako zásadním prostředkům oběhu vody v krajině se pokusím v následujícím textu popsat.


Vodní stavby industriální modernity

Ve 20. století – bez ohledu na ideologické rozpory mezi socialismem, liberalismem a fašismem – však evropská společnost, včetně české, masového konsenzu v pohledu na vodu do určité míry dosáhla.
Voda se v populárním i odborném diskurzu stala především předmětem a nástrojem široce pojímaného hospodářského a společenského rozvoje. Její ovládnutí představovalo v očích současníků znak pokroku a civilizovanosti a nezbytný předpoklad další prosperity. Tak Antonín Němec obhajoval zřízení kanceláře pro výstavbu meliorací v osmdesátých letech 19. století jako „prostředku ku vzdorování vždy víc a více hrozící soutěži jiných, přírodou příznivěji nadaných a dokonale vyvinutými dopravními prostředky podporovaných zemí s naší vlastí“. Antonín Smrček, profesor na brněnské technice, v podobném duchu před první světovou válkou volal po úpravách moravského vodstva s poukazem na ostudnou necivilizovanost stávajícího stavu. Regulace a ovládnutí vod se staly měřítkem úspěchu, pokroku a schopností evropských národů.
Z podstaty vody jako biologické potřeby vyplývá, že každá lidská společnost je vždy nevyhnutelně silně závislá na vodních zdrojích. A využívání vody tak vždy reflektuje dobové mocenské a hodnotové hierarchie. V industriálním období vznikla specifická společenská konfigurace, ve které se voda (chápaná zejména ve smyslu povrchového odtoku) stala svým způsobem národním majetkem, jehož správu v obecném zájmu na území státu vykonává stát s cílem racionálně a na základě vědeckých poznatků maximálně využít dostupné zdroje pro obecné blaho, chápané ve smyslu vyšší hospodářské produktivity (včetně hygienických a zdravotních standardů občanů – tedy pracovní síly) a dalšího ekonomického růstu.
Vodohospodářské systémy byly postaveny a nastaveny tak, aby eliminovaly rizika a nejistoty vyplývající z nahodilosti a nepravidelnosti přírodních procesů. Dobové pojetí efektivity nakládání s vodou vycházelo z konsenzu, že skutečnou vodou je pouze voda přímo využitelná pro národní hospodářství, tedy ta zadržená v nádržích. Obecně sdílené představy o vývoji industriální společnosti směrem ke stále se zvyšující potřebě vody pak legitimizovaly v očích veřejnosti dalekosáhlé intervence do vodního (zejména odtokového) režimu. Ostatní hlediska byla v praxi marginalizována. Tento modernizační projekt ale nereflektoval dynamiku klimatických, environmentálních, socioekonomických a kulturních faktorů a systémy projektované na základě představ o společenském vývoji formulovaných v padesátých letech 20. století dnes v mnohém neodpovídají na ně kladeným nárokům.
Současná situace je tedy výsledkem přemýšlení o vodě, které vycházelo z ideálů industriální společnosti, založených na víře v možnosti a nezbytnost pokroku, a také z představy o národní společnosti jako jakési přirozené pospolitosti, která sdílí zájem na vlastní prosperitě a blahobytu, kdy se individuální potřeby podřizují vyšším zájmům celku. Vznikala vodní díla, jejichž smyslem nebylo pouze regulovat oběh vody v přírodě, ale také legitimizovat existující společenské uspořádání. Voda se v průběhu 20. století stala jedním ze základních nástrojů a předmětů rozvojové politiky státu, který – prostřednictvím rozšíření splachovacích záchodů, výstavby koupališť, vodních elektráren, ale i melioračních trubek – demonstroval svou schopnost naplňovat dobové ideály pokroku a blahobytu. Specifická racionalita moderního industriálního státu propůjčovala vodním infrastrukturám charakter symbolických metafor pokroku a modernity – ne náhodou se na československé desetikoruně objevila oravská přehrada.

 

Proměny české krajiny a vody od poloviny 19. století (1850–1940)
V důsledku toho došlo na našem území k zásadním změnám hydrologického režimu, které byly výsledkem modernistického pohledu na vodu jako nástroj společenské transformace a pokroku. V kostce jej lze shrnout do maximy, často citované zejména v dobové literatuře, že vodní díla změní poušť v rajskou zahradu. Ideální výsledný stav vodstva, v českém kontextu formulovaný Antonínem Klírem v období první světové války, spočíval v představě povodí jako „přírodou daných“ vodohospodářských celků (Česko = Labe, Morava = Morava), v nichž je srážková voda v horských oblastech zachycena v lesích (zpomalení odtoku a protipovodňová ochrana), níže v nádržích a na dolním toku využita pro plavbu, závlahy, průmysl a zásobování obyvatel. Takto mělo být dosaženo „vyrovnání odtoku“ jako předpokladu pro zajištění spolehlivé dodávky vody pro další hospodářské účely.
Určitá nejistota panovala v otázce budoucích potřeb společnosti – zatímco specialisté na regionální rozvoj, jako František Radouš, od počátku 20. století horovali pro budování vysokých přehrad umožňujících maximálně efektivní energetické využití, vodohospodáři preferovali tzv. symetrické řešení (nižší přehrady), které by zajišťovalo plnění různých funkcí a flexibilní přizpůsobení budoucím nárokům. Sám koncept vodohospodářství odkazoval na úzkou spojitost řízení vodních zdrojů a socioekonomického rozvoje, který v očích technokratů vedl až k volání po sjednocení hydrologických, hospodářských a politických regionů.
Plošné úpravy vodního režimu na českém území souvisejí s proměnami společnosti zejména po roce 1848. Byť výstavba jezů, rybníků, náhonů či horských klauz spadá do středověku, teprve industrializace a s ní spojená urbanizace a mechanizace přinášejí zesílený tlak na vodní zdroje a jejich využití. Série velkých povodní z let 1845, 1846, 1862, 1872, 1875 a 1897 a sucha v letech 1842 či 1874 a jejich místně až katastrofické dopady v očích současníků jasně poukazovaly na potřebu vodu „ovládnout“, tedy omezit závislost na výkyvech počasí, ať už pravidelných (sezónní kolísání odtoku), či extrémních. Bylo třeba zajistit podmínky pro plavbu (regulace a splavňování řek – napřimování koryt, zpevnění břehů, výstavba jezů), zemědělství (zavodňování a meliorace), odkanalizovat města (nízké vodní stavy v době sucha odhalovaly rostoucí množství splašků), vystavět vodovody pro uspokojení hygienických nároků moderní společnosti. Od roku 1870 tak můžeme pozorovat zvýšený zájem o vodu, který se promítl do vydání nového vodního zákona, v zásadě první artikulaci státní vodní a vodohospodářské politiky, který reagoval na potřebu korigovat přirozený odtok vody a také na skutečnost, že nahodile prováděné zásahy často přinášely problémy pro další uživatele – vodní toky bylo třeba upravovat koordinovaně, aby zásah na jednom místě (např. jez pro náhon) neznamenal níže nedostatek vody pro závlahy. Tím se zvyšovaly nákladnost úprav i rozměr vodních děl a stát začal postupně vytvářet dotační programy pro jejich realizaci, na kterou se soukromníkům (byť spojeným ve „vodní společenstva“) nedostávaly prostředky. První takový rakouský dotační stavební program směřoval do rozšíření meliorací (1884 „zvelebení zemědělství“) a na ochranu před povodněmi („neškodné svádění horských vod“).
Skutečně velká vodní díla ale začala vznikat až od devadesátých let 19. století. První přehradní nádrže se soustředily zejména na ochranu před povodněmi a zásobování vodou větších měst na objednávku municipalit s finanční podporou státu. Vznikaly zejména v německy mluvících podhorských oblastech a autory projektů byli převážně němečtí inženýři. V Jizerských horách navrhl systém přehrad „otec“ německého hydrotechnického inženýrství Otto Intze, v Podkrušnohoří Artur Payr z pražské německé techniky. Za první moderní přehradu v Česku bývá považována stavba v Mariánských Lázních, taktéž dílo inženýra z německé techniky, Andrease Rudolfa Harlachera.
Postupně však začal převažovat přístup usilující o jednotnou transformaci vodního hospodářství na celém území státu – a do popředí se dostala otázka plavby. Vodní cesty na Vltavě a Labi se jako důležité dopravní tepny rozvíjely od počátku 19. století. Rostoucí obchodní výměna kladla důraz na vyšší rychlost a výtlak lodí, které si následně vynutily zásadní stavební zásahy – hlubší koryto, vyšší vzdutí, napřímení toku a zpevnění břehů, ale také úpravu měst (přístaviště, nábřeží, mosty místo brodů). Zamezení zanášení plavební dráhy vyžadovalo úpravy na přítocích a také – pro zachování splavnosti v sušších obdobích – výstavbu nádrží na horních tocích pro zásobování vodou.
Takzvaná „splavňovací akce“ probíhá v podstatě dodnes (viz dnešní diskuze o jezech na Labi, průplavu Dunaj–Odra–Labe či zdviži na Orlíku) a mění koryta řek v ideálním případě v podstatě v sérii zdrží. Hlavním argumentem při jejich budování bylo povznesení obchodu jako základního předpokladu prosperity. Z českého hlediska pak v době sílícího národního hnutí zásadní roli sehrála i metafora vodních cest jako bran k moři a zaoceánskému obchodu. Když rakouský stát na počátku 20. století přistoupil k budování jednotného systému dopravních sítí, čeští poslanci si vyžádali zařazení projektu průplavů spojujících Dunaj s Labem a Odrou. Ředitelství vodních cest, zřízené pro jeho realizaci v letech 1901–1949 v Praze, se pak stalo na dalších padesát let dominantním hráčem v oblasti vodohospodářské výstavby v Česku. V průběhu prvních dekád 20. století dosáhlo splavnění Labe a Vltavy až k Praze (1921). Regulace velkých řek přinesly další vlnu budování přehrad v desátých a dvacátých letech 20. století – na Labi (Les Království, Labská), na Doubravě (Pařížov) a také na Moravě, kde vznikla nádrž Bystřička pro zásobování vodou plánovaného dunajsko-oderského průplavu. Od konce první světové války se do popředí zájmu dostala také otázka energetická, což se projevilo budováním turbín na všech splavňovacích zařízeních, mezi které patřily i první přehrady na Vltavě nad Prahou (Vrané, Štěchovice), stavěné ve třicátých letech stále ještě primárně jako stavby splavňovací.
Ve stejné době probíhaly rozsáhlé meliorační akce v povodí labských přítoků, zejména Cidliny. Právě zde se poprvé silněji ozvala kritika modernizačních vizí, poukazující na zrychlený odvod vody z krajiny, kdy zavlažovací systémy v mnoha případech pole spíše vysušovaly. Dopady vodních děl na krajinu ale jejich stavitelé vnímali od počátku velmi citlivě. Estetické zakomponování vodního díla do krajiny tak, aby působilo přirozeným a nerušivým dojmem, odpovídalo tezím o „zvelebování“ krajiny a zlepšování stavu světa. Cílem ovládnutí přírody bylo – slovy Ladislava Žáka – především zvýšit „obytnost“ krajiny a učinit ji pohodlnou a pohlednou. Tak o vodních dílech mluvil například Emil Zimmler, stavitel labských zdymadel, který k práci zval zahradní architekty a sám aktivně působil v okrašlovacím spolku chránícím přírodní i kulturní památky. V této tradici pak pokračovala i výstavba v padesátých letech, kdy členem komise pro výstavbu velkých vodních elektráren byl Zdeněk Wirth, jeden ze zakladatelů památkové péče v Česku. Vztah vodních staveb a ekologie přírodního prostředí se ovšem do centra pozornosti dostal až mnohem později.

 

Hydroenergetika, víceúčelové přehrady a vodohospodářský plán (1930–1970)
Zásadní zlom ve vodohospodářské výstavbě přichází ve třicátých letech jako výsledek synergie sociálněpolitických a technologických faktorů a také v souvislosti s dalším klimatickým extrémem. Sucho na počátku třicátých let zasáhlo průmyslovou výrobu v hutních oblastech s nedostatečnými vodními zdroji, na Kladensku a Ostravsku. Dopady hospodářské krize umocnily volání po racionálním a koordinovaném hospodářském rozvoji, řízeném technokratickými expertními elitami. Nedostatky v zásobování vodou byly přičítány nekoordinované výstavbě, líčené jako charakteristický rys na zisk orientované liberálně tržní ekonomiky. V diskuzích odborníků stále silněji rezonoval požadavek po centrální správě vod a vodohospodářských investic, poukazující na nutnost řídit oběh vody na národním teritoriu jako celku, včetně zalesňování horských oblastí jako oblastí primární akumulace vod.
Nejen z technického hlediska se vzorem i pro české stavitele stává v této době americká betonová Hooverova přehrada, vybudovaná v rámci Rooseveltova Nového údělu (New Deal, 1935), a návazný projekt Tennessee Valley Authority (TVA), který již jednoznačně pojímal výstavbu a řízení velkých vodních děl jako univerzálních nástrojů socioekonomické modernizace prostřednictvím rozvoje hydroenergetiky. S poukazem na racionalitu „úspor z rozsahu“ projekt TVA formuloval představu velké víceúčelové přehrady (systému přehrad) kombinující protipovodňová, energetická, dopravní i zásobovací hlediska a realizoval koncepci povodí jako hospodářské jednotky.
Československý stát ovšem ještě na počátku třicátých let pokračoval ve výstavbě na základě rakouských stavebních programů, s orientací na plavbu a zemědělství a pouze s okrajovou rolí energetiky (fondové zákony z roku 1930). Ostatně i schválené řešení projektu vltavských přehrad z roku 1933 odpovídalo spíše potřebám plavby a zemědělství. Zásadním projektem diskutovaným na sklonku třicátých let zůstával průplav D–O–L. Situace se však měnila a v období protektorátu již naplno probíhaly diskuze o nutnosti zajistit dostatek vody pro budoucí hospodářský rozvoj zejména výstavbou velkých vodních děl (např. nerealizovaná přehrada Křivoklát).
Vývoj výrazně gradoval během poválečné rekonstrukce státu, která do značné míry vycházela ze zkušenosti třicátých let. Již před rokem 1948 tak zvítězilo v pohledu na využívání vodních zdrojů hydroenergetické paradigma zosobňované představou vysokých víceúčelových přehrad. Roku 1947 došlo k rozhodnutí o zvýšení slapské přehrady oproti předválečnému projektu tak, aby se zvýšil energetický výkon. Další extrémní sucho z roku 1947 pak přidalo na naléhavosti argumentům expertů, že vodní hospodářství je třeba řídit centrálně a plánovitě. Státní socialismus vytvořil pro takové institucionální změny příhodné podmínky.
Nacionalizace vodních práv a vodních staveb vytvořila nejprve de facto (1950) a záhy i de iure (1954) vodní hospodářství jako samostatný hospodářský sektor v čele s Ústřední správou vodního hospodářství. Namísto vyrovnání odtoku a zajištění zdrojů pro všemožné potřeby se imperativem vodohospodářské výstavby stala akumulace vod tak, aby ani kapka nepřišla nazmar – k tomu měl sloužit Státní vodohospodářský plán (1954), jenž představoval inventarizaci všech vodních zdrojů a projekt na jejich optimální využití i s ohledem na určité ekologické konsekvence. Proponoval totiž široce pojaté, holistické plánování krajiny tak, aby byla zachována její biologická rovnováha a retenční schopnost. Tyto tendence ovšem padly za oběť vizím rychlého růstu – slova vedoucího představitele Ústřední správy vodního hospodářství Čestmíra Štolla jasně podtrhují orientaci na vodu jako produktivní sílu, když zdůrazňoval její nedostatek („máme jen tu vodu, která na nás spadne“) a odmítal ekologické aspirace („máme důležitější úkoly než pár stromečků“).
Socialistická industrializace, orientovaná na těžký průmysl a masivní bytovou výstavbu, vyžadovala urychlené budování přehrad jak pro zásobování obyvatelstva a průmyslu vodou, tak pro výrobu elektrické energie, která v očích budovatelů socialismu (podobně ovšem i jejich západních kolegů) představovala ideální nástroj společenské změny a mechanizace práce. V letech 1955–1968 tak dochází ke skokovému nárůstu objemu akumulované vody v přehradách (vltavská kaskáda, Nechranice, Hracholusky, Švihov atd.), který je záhy následován podobně rozsáhlou realizací vodovodních, kanalizačních sítí (šedesátá a sedmdesátá léta) a melioračních staveb (sedmdesátá a osmdesátá léta).


Environmentalizace
Již roku 1958 však pod dojmem sovětské zkušenosti (neefektivita výstavby obrovských přehrad označovaných za velké stavby komunismu oproti izolovaným řešením jednotlivých funkcí) i domácí praxe (upřednostnění víceúčelových přehrad mělo negativní efekt na realizaci jiných vodních staveb, zejména čističek; kritika destrukce přírodního prostředí) došlo ke změně priorit vodohospodářské výstavby. Namísto víceúčelových přehrad postupně získal navrch systematický přístup charakterizovaný koncepcí vodohospodářských soustav, tedy integrovaných systémů umožňujících transfery vody z různých zdrojů pro různé potřeby, řízené z centrálního dispečinku v rámci ucelených jednotek. Prioritní oblastí investic se v souvislosti se snahou o zemědělskou soběstačnost Československa staly meliorace a důraz na růst životní úrovně přinášel rozsáhlou výstavbu vodovodů a kanalizací a čističek odpadních vod.
Do jisté míry se tak podařilo zastavit rostoucí ekologickou krizi. Nicméně rapidně rostoucí znečištění vodních toků po určitém zpomalení na přelomu šedesátých a sedmdesátých let opět výrazně eskalovalo v následující dekádě, zejména z důvodu neschopnosti či neochoty státu razantně sankcionovat vypouštění odpadních vod. Zatímco ve třicátých a čtyřicátých letech stát čelil hrozbě nedostatku vody z důvodů neexistence distribuční sítě a akumulačních staveb, po výstavbě velkých akumulačních nádrží se od šedesátých let hlavním problémem stalo znečištění. Potřeba zohlednit vedle společenské role vody také její funkci ekologickou, inspirovaná jasně zřetelnou degradací životního prostředí a globálním nástupem environmentalismu, vedla ke snahám zastavit další výstavbu (vltavská kaskáda je dodnes nedokončená) a zejména od poloviny osmdesátých let i rekonstruovat původní stav krajiny (revitalizace toků) a k volání po vypuštění a demolici přehrad (Gabčíkovo, Nové Mlýny).
Paradoxně tak působí skutečnost, že některá z kritizovaných děl pozdního socialismu (Nové Mlýny, projekt průplavu D–O–L oživený v osmdesátých letech) byla prezentována a promýšlena jako ekologicky přínosné projekty, jejichž cílem mělo být pomocí techniky obnovit ekologickou rovnováhu mezi přírodou a společností na vyšším, postindustriálním stupni vývoje. O něco podobného pak, za změněných okolností, zdá se, usiluje i současná debata.

 

Jiří Janáč (*1978, Jilemnice) vystudoval historii a geografii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze, postgraduální studium absolvoval na Technické univerzitě v Eindhovenu. Zaměřuje se na sociální a kulturní dějiny techniky, dějiny infrastruktur a environmentální dějiny ve střední Evropě v 19. a 20. století. V rámci svého postdoktorandského studia se věnuje tématu „Spor o Vodu – kontinuity a diskontinuity ve vývoji československého vědeckého diskursu o vodním hospodářství“. Od roku 2014 působí na Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR a současně jako odborný asistent na Ústavu světových dějin Filozofické fakulty UK v Praze.

 

Odešlete e-mailem zpět »

ERA21 vydává ERA Média, s. r. o.
Chleborádova 69/22, 619 00 Brno

Telefon: +420 530 500 801
E-mail: redakce@era21.cz
Projekt se v roce 2019 uskutečňuje za finanční podpory: Ministerstva kultury ČR, Nadace české architektury, Statutárního města Brna a Státního fondu kultury ČR
Copyright ©2004-2019 ERA Média, s.r.o
Použití článků a fotografií nebo jejich částí je bez souhlasu vydavatele zakázáno.