Řešení nové základní školy si dalo za cíl vytvořit v kontextu obce místo s vlastní identitou, které nebude navzdory své velikosti ve významovém ani prostorovém konfliktu se stávající zástavbou a jejími přirozenými centry.
Řešení nové základní školy si dalo za cíl vytvořit v kontextu obce místo s vlastní identitou, které nebude navzdory své velikosti ve významovém ani prostorovém konfliktu se stávající zástavbou a jejími přirozenými centry.
Venkovní hřiště s jednoduchou tribunou z betonových stupňů.
Venkovní hřiště s jednoduchou tribunou z betonových stupňů.
Příklad chráněného venkovního prostoru na hraní  o přestávkách.
Příklad chráněného venkovního prostoru na hraní o přestávkách.
Centrální převýšený prostor jídelny lze otevřít na venkovní terasu v úrovni suterénu nebo propojit průhledem napravo s tělocvičnou.
Centrální převýšený prostor jídelny lze otevřít na venkovní terasu v úrovni suterénu nebo propojit průhledem napravo s tělocvičnou.
Interiér je řešen jako volně plynoucí prostor; sjednocujícím prvkem je dřevěné obložení, identifikaci pomáhá barevnost klastrů.
Interiér je řešen jako volně plynoucí prostor; sjednocujícím prvkem je dřevěné obložení, identifikaci pomáhá barevnost klastrů.
Interiér je řešen jako volně plynoucí prostor; sjednocujícím prvkem je dřevěné obložení, identifikaci pomáhá barevnost klastrů.
Interiér je řešen jako volně plynoucí prostor; sjednocujícím prvkem je dřevěné obložení, identifikaci pomáhá barevnost klastrů.
Jak školu vnímají děti? Minimálně. Považují ji za danost,  za samozřejmé pozadí děje; autor: Jája.
Jak školu vnímají děti? Minimálně. Považují ji za danost, za samozřejmé pozadí děje; autor: Jája.
Jak školu vnímají děti? Minimálně. Považují ji za danost,  za samozřejmé pozadí děje; autor: Jája.
Jak školu vnímají děti? Minimálně. Považují ji za danost, za samozřejmé pozadí děje; autor: Jája.
Situace.
Situace.
Půdorys 1. PP.
Půdorys 1. PP.
Půdorys 1. NP.
Půdorys 1. NP.
Půdorys 2. NP.
Půdorys 2. NP.
Řez.
Řez.

Samozřejmá škola

Základní škola Amos pro Psáry a Dolní Jirčany

Ondřej Píhrt, Štefan Šulek, Ondřej Laciga / SOA architekti

Nová základní škola doplňuje zástavbu srostlice obcí Psáry a Dolní Jirčany zatím spíše volně. Pozemek přiléhá k frekventované hlavní silnici na Prahu, a zatímco směrem na západ je z oken výhled do polí, veřejný prostor před hlavním vstupem ukončuje urbanistickou osu od dolnojirčanské návsi. Dvě podlouhlá křídla školy s nenápadným výrazem inspirovaným vesnickými hospodářskými staveními, která obsahují především učebny a administrativu, svírají v úhlu mezi sebou nižší kvádrovitý objekt jídelny a tělocvičen obložený dřevěnými lamelami. Výukové prostory jsou organizovány do klastrů po třech až čtyřech kmenových učebnách, klastry mají vždy vlastní barevnou identitu a přímý přístup do venkovního prostoru. Celý objekt je řešen jako energeticky pasivní s vlastním systémem sběru dešťové vody.

 

 

Velká bílá škola

Ondřej Tuček

Středočeský prstenec vesnic kolem Prahy spojují v posledních letech obdobné problémy, spojené s masivní urbanizací a růstem počtu obyvatel, kteří vyžadují veřejné služby v míře, na kterou obce často nejsou vůbec připraveny. Zejména poskytnutí zázemí pro základní školní docházku se ukazuje jako oříšek nejtvrdší – obecní školy praskají ve švech (pokud jsou vůbec k dispozici) a jejich standard mnohde neodpovídá očekáváním a požadavkům dnešní doby. Celý systém základního školství se navíc pomalu, ale nezadržitelně mění a směřuje k větší individualitě a nezávislosti, spolu se zajištěním podmínek pro nejrůznějším způsobem znevýhodněné žáky. Počet dětí ve třídách klesá, počet pedagogických i nepedagogických pracovníků stoupá a to se zákonitě odráží i v podobě nových škol. Architekti ale nemají při návrhu možnost opřít se o aktuální typologická vodítka, zadání a stavební programy vznikají ad hoc a často bez odborného zázemí. Obce navíc často nedisponují odpovídajícími pozemky, o komplikacích v rámci projednání, hygienických požadavcích apod. nemluvě. Podaří-li se tedy celý proces dotáhnout do úspěšného konce, jde o malý zázrak.
Návrh nové školy pro dvojobec Psáry – Dolní Jirčany vzešel z dvoukolové veřejné architektonické soutěže uspořádané na přelomu let 2013–2014, které se zúčastnilo 61 týmů. O této zkušenosti hovořil starosta obce Milan Vácha: „Zadání vznikalo v širším složení, pod organizačním vedením Igora Kovačeviće ze studia MOBA, spolu s místostarostkou Martinou Běťákovou a paní ředitelkou Irenou Vejsadovou. K ruce jsme měli objemovou a zastavovací studii od arch. Zbyška Stýbla, takže jsme věděli, jak velký dům potřebujeme. Měli jsme i zkušenosti z moderované diskuze při zadávání návrhu komunitního centra. V době přípravy soutěže nebyla atmosféra tomuto typu výběru architekta nakloněna, ale díky skvělým porotcům a organizátorům se podařilo celou akci dotáhnout. Důležité bylo, že soutěž byla dvojfázová, první fáze nás přesvědčila o vypuštění budovy MŠ ze zadání. S autory nové budovy pak byla další spolupráce skvělá a pokračuje dodnes.“
Jaká je tedy nová škola? Nabitý program a velkorysý standard je sice směrem do ulice rozdělen do tří hlavních jednoduchých hmot, navíc zapuštěných do terénu, přesto budova překvapí svým měřítkem a velikostí. Umístění školního areálu na okraji zástavby činí ze školy zdálky viditelnou dominantu. Díky chytré práci s elementární formou domů, uměřeným materiálovým řešením a měřítkem otvorů se však podařilo vytvořit jednoduše zapamatovatelnou siluetu. Škola tedy pomáhá dotvořit vizuální identitu celé obce.
Vnitřní uspořádání a členění na klastry se samostatnými vertikálními jádry zjednodušuje uživatelům orientaci a čtení prostoru. Společné prostory, jako jídelna, tělocvičny, ale i chodby a schodiště, jsou využitelné vícero způsoby – malá tělocvična se umí stát jevištěm a jídelna hledištěm pro školní představení, střešní terasa pozorovatelnou a hřištěm, chodba rozšiřuje prostor pro výuku popisovatelnými stěnami. Dětská kresba plynule pokračuje a stává se hlavním principem orientačního systému.
Deklarovaná energetická pasivita domu na něm není na první pohled zřejmá, je jí dosaženo hlavně promyšleným technickým řešením. Vzduchotechnické jednotky jsou decentralizované, stínění oken integrované do fasády, vsakovací systém skryt pod hřištěm s vodopropustným povrchem.
Důležitým prvkem pro charakter interiéru je práce se dřevem – je použito jako konstrukční materiál nad vstupním vestibulem a jídelnou, na obkladech a nábytkových vestavbách, parapetech i fasádě a dodává škole hřejivou a domácí atmosféru.
Své pocity z nové budovy popsal ředitel školy, pan Daniel Kohout: „Původní škola byla pro výuku nedostačující a nevhodná. Do procesu návrhu jsem jako konzultant vstoupil v roce 2017. Nová budova vznikla na zelené louce, takže funguje takřka ideálně – cítíme se tady dobře. Prostoru máme dost včetně venkovních sportovišť, očekávání byla tedy naplněna. Teď se sžíváme s provozem, škola byla otevřena teprve v září. Pár drobností by asi šlo řešit lépe, musíme se například starat o pět výtahů, ale pozitivní pocity naprosto převládají.“
Nová škola ukazuje, jak by měl v ideálním světě proces přípravy takovýchto staveb postupovat – od ověření záměru přes soutěž až po realizaci pod autorským dozorem architektů. Škoda že se to podaří jen jednou za čas.

 

Ondřej Tuček (*1975, Praha) je architekt. Po absolvování FA ČVUT v Praze působil v ateliérech d u m architekti, Stuart Howitt architects a m4 architekti, od roku 2012 pracuje jako samostatný architekt. Pravidelně se účastní architektonických soutěží jako účastník, organizátor i porotce. Ve funkci odborného poradce starosty MČ Praha 8 připravuje projekty revitalizací sídlištních prostranství. Vybrané realizace: rekonstrukce Pavilonu A v Lounech (2018), startovací rampa BMX v Praze-Bohnicích (2018), budovy základní školy v Hovorčovicích (2015 a 2017, viz ERA21 #03/2016), půdní byty v Praze na Vinohradech (2013) a na Letné (2015). www.a-tucek.cz

 


Zpráva o jednom školním dni

Jana Kostelecká

Je ráno. V Praze na Letné sedáme do auta a vyrážíme směr Psáry. Původní plán jet MHD nevyšel, s odvedením našich vlastních dětí do školy bychom nestihli dorazit včas. Jedeme směr Brno, proti nám se valí mohutná řeka. Šero. Sjíždíme z dálnice a v kotlíku špaget se oddělujeme na rovnou jednoproudou silnici směrem k obci. Proti nám šňůra aut, v každém jen jeden dva pasažéři. V dálce svítí bílá budova novostavby, uvítací barák na hranici obce.
Odbočujeme na parkoviště, kde se děti jedno po druhém sklánějí do stažených okýnek na poslední rychlou pusu rodičům. Auta odjíždějí, děti se vydávají směr škola. Z kopečku se spouští parta kluků na kolech, u čerstvě osazených stojanů se se smíchem požďuchují, zamykají zámky. Parkujeme v části parkoviště vyhrazené dlouhodobějšímu stání a vydáváme se ke vchodovým dveřím budovy vpravo, vyhrazené prvnímu stupni, po dvou třídách od každého ročníku. Je tři čtvrtě na osm a ve vstupním vestibulu kupodivu panuje poklidná atmosféra.
Když jsme dostali za úkol napsat recenzi na novou školu, navrhli jsme, že místo toho budeme pracovat přímo s dětmi a pokusíme se školu nahlédnout jejich očima. Vybrali jsme si páťáky, a tak stoupáme do prvního patra k učebně 5.A. K dispozici máme pět vyučovacích hodin. Přes skleněné dveře zjišťujeme, že děti jsou už téměř všechny ve třídě. Upírají na nás zvědavé oči, usmívají se. Nevědí, co je čeká.
Relativně krátkému pracovnímu času jsme podřídili zadání a průběh – pokusíme se děti nasměrovat k pozorování, popisu a srovnávání. Začínáme úvodním povídáním o tom, co je to architektura, k čemu jsou architekti, co je pro ně důležité, jaké řeší zadání a na co si dávají pozor. Potom si hrajeme s měřítkem, přeměřujeme jejich vlastní třídu (5 Andreí × 6 Tomášů) a snažíme se nakreslit její půdorys, porovnáváme, co vidí ony ze své výšky a co naopak vidíme my, kteří jsme o dvě hlavy vyšší, proč mají uprostřed třídy koberec a jak mají rozmístěné lavice, co vidí z oken, která mají přes celou jednu stěnu, kdy musejí stahovat rolety a jestli jdou okna otevřít na větrání.
Ve škole nezvoní, délku hodiny určuje sama třídní učitelka a my si uvědomujeme, jak je to příjemné.
Po malé pauze rozdělujeme děti do dvojic a domlouváme se, která dvojice půjde navštívit který školní prostor – pokryjeme všechny třídy, a dokonce i tělocvičny, jídelnu a knihovnu. Děti si poznamenávají časový údaj začátku průzkumu a vyrážejí – za úkol mají vytrvat na místě delší časový úsek a každý sám za sebe sledovat a zaznamenat, jak třídy vypadají, co se v nich děje v hodině a co a kde naopak probíhá o přestávce.
Po návratu probíráme postřehy a záznamy. Porovnáváme, jak mají jednotlivé třídy rozmístěné lavice, kde mají koberec, po kolika sedí žáci v lavicích, jaká mají okna a kam výhled. Co se v hodinách ve třídách dělo. Zjišťujeme, jak funguje propojení malé a velké tělocvičny průhlednými dveřmi, když zde učitel může cvičení žákům nabídnout v obou prostorech, a tak rozšířit počet najednou vykonávaných disciplín.
Ze záznamů vyplývá, že prostory před prvními třídami nejsou moc využívané ani během hodiny, ani během přestávky. Naproti tomu prostor před třídami v našem patře (vedle sebe tu jsou po jednom pátý, čtvrtý a třetí ročník) se o pauze proměňuje v kolbiště, kde se na koberci pod shovívavým dohledem učitelů odehrává takřka řeckořímský zápas, kostky se vrší do pyramidy a stolní fotbálek se žhaví doběla. Vedle toho ale na širokém parapetu jednoho z velkých oken skoro nerušeně odpočívá jeden z našich žáků, kterému se udělalo špatně a čeká tu na odvoz domů.
O patro níže malé venkovní hřiště ožívá několika dětmi v bundičkách a s ambicí dostřelit až do basketbalového koše. Jídelna se hemží dětmi, které mají předplacenou svačinu, přicházejí si ji vyzvednout a rovnou ji zde jedí. Část budovy určená vyšším ročníkům je v době přestávek o poznání klidnější, děti více pobývají ve třídách nebo se věnují stolnímu fotbalu.
Z našeho pohledu je zajímavé, čeho si vlastně děti všímají – jejich pozorování se (přes naše popichování k všímání si prostředí) téměř stoprocentně zaměřuje na sledování akce. Zajímá je činnost: „Červená si hraje s vlasama, učitelka pomáhá Zelené, Šedá se hlásí, Modrej si hraje se sešitem. Kluci se radujou, dvě holky svačí. Ve třídě vržou židle. Paní učitelce nefunguje internet.“ Prostředí berou jako samozřejmost, danou entitu, která nepotřebuje popis a zvláštní zkoumání, která prostě a jednoduše je. Schválně tedy v druhé půli dne vyhlašujeme anketu o nejoblíbenější prostor ve škole.

> venkovní hřiště IIIII („Je tam skvělá umělka.“)

> kostky na chodbě II („Můžeme si hrát.“, „Můžu se tam válet.“)

> knihovna I („Protože je tam klid.“)

> tělocvična IIIII („Neučí se tam.“, „Můžu se tam vyblbnout.“)

> jídelna IIIII („Můžu se tam najíst.“, „Povídám si tam s holkama.“)

Posledním zadáním byl popis jednoho obyčejného školního dne od okamžiku, kdy se děti vzbudí, až do okamžiku, než jdou spát. V rámci debaty společně zjišťujeme, kolik rodičů dojíždí pravidelně za prací do Prahy (z 19 dětí je to přinejmenším jeden rodič v 15 případech) a jak odcházejí ony samy ze školy (8 pěšky, 3 na kole, 1 na pennyboardu, 2 autobusem a 5 autem). A že důležitou součástí trávení jejich volného času je školní klub, do něhož mají přístup žáci od pátého ročníku. Explicitní pochvalné vyjádření směřuje hlavně na vybavení zvukovou aparaturou. A že by možná bylo skvělé, kdyby měly děti volný přístup na velké venkovní hřiště za školou i po vyučování.
Škola v Psárech má z našeho pohledu poměrně slušně našlápnuto stát se přirozenou součástí života dětí, a to nejen toho „školou povinného“. Vzaly ji za svou, a pokud jim ona nabídne zajímavé činnosti, jednoznačně tak přispěje k rozšíření možností, co dělat a jak se učit i mimo školní dobu.

 

Jana Kostelecká (*1975, Brno) je kulturní producentka a vedoucí nakladatelství Jakost. Vystudovala dějiny umění a češtinu na Filozofické fakultě MU v Brně. Působila v redakci časopisu Neon a v nakladatelství Petrov (mj. jako editorka knižní verze Šumných měst). V Praze pracovala pro Designblok, Centrum pro středoevropskou architekturu, od roku 2007 organizuje pravidelné PechaKucha Night Prague a v současné době také působí v CAMP jako koordinátorka programů pro děti a mládež. Za dlouhodobou podporu a propagaci architektury ji v roce 2019 ocenila porota soutěže Architekt roku čestným uznáním. www.jakost.net

 

_________________________________________

 

místo stavby: Pražská 1000, Psáry; účel stavby: základní škola; autor: Ondřej Píhrt, Štefan Šulek, Ondřej Laciga / SOA architekti (Praha); spolupráce: Irena Vojtová, Pavel Směták, Tereza Březovská; investor: obec Psáry; hlavní dodavatel: PKS Stavby; dodavatel interiéru: DVD Jaroměřice nad Rokytnou; subdodavatelé: Otis (výtahy Gen2 Flex), Jánošík okna-dveře, Solara (ateliérová střešní okna), Sapeli (interiérové dveře); soutěž: 2014; projekt: 2014–2017; realizace: 2019; zastavěná plocha: 3 834 m2; hrubá podlažní plocha: 9 308 m2; obestavěný prostor: 43 000 m3; foto: BoysPlayNice

 

Ondřej Píhrt (*1980, Plzeň) vystudoval Fakultu architektury ČVUT v Praze, zahraniční studijní stáž absolvoval na Technické univerzitě v Mnichově. Po několikaleté spolupráci založil s Mojmírem Ranným ateliér RAP partners.
Štefan Šulek (*1978, Poprad, SK) vystudoval Průmyslový design nábytku na Katedře designu TU ve Zvolenu a studoval také na VŠVU v Bratislavě a FA STU v Bratislavě. Praxi absolvoval v ateliéru Ranný Architects, Thelayers a Sulek studio.
Ondřej Laciga (*1982, Plzeň) vystudoval FA ČVUT v Praze, zahraniční studijní stáž absolvoval na Technické univerzitě ve Valencii. Působil v ateliéru Andres Jaque, Ranný Architects a RAP partners. Od roku 2015 působí společně s Ondřejem Píhrtem a Štefanem Šulkem v ateliéru SOA architekti, který se věnuje široké škále projektů, v poslední době se zaměřením na školské stavby. www.s-o-a.cz

 

Odešlete e-mailem zpět »

ERA21 vydává ERA Média, s. r. o.
Chleborádova 69/22, 619 00 Brno

Telefon: +420 530 500 801
E-mail: redakce@era21.cz
Projekt se v roce 2020 uskutečňuje za finanční podpory: Ministerstva kultury ČR, Nadace české architektury, Statutárního města Brna a Státního fondu kultury ČR
Copyright ©2004-2020 ERA Média, s.r.o
Použití článků a fotografií nebo jejich částí je bez souhlasu vydavatele zakázáno.