Ve středočeských Všetatech stojí nenápadný vesnický dům, z něhož jednoho lednového rána roku 1969 odešel Jan Palach, aby se sem už nikdy nevrátil. Loni byl tento dům otevřen veřejnosti jako součást památníku, který slouží k připomenutí poselství Palachovy oběti. Památník je tvořen adaptovaným objektem domu, z boku proraženým ostrým hranolem vstupu, meditativní zahradou s lavicí a skupinou stromů a oddělenou přízemní budovou muzejní expozice. Architektonické řešení vzešlo z otevřené architektonicko-umělecké soutěže pořádané Národním muzeem v letech 2015–2016.
Památník se nachází v centru Všetat a skládá se z rodného domu Jana Palacha proměněného intervencí ve výtvarný objekt, novostavby pavilonu historické expozice a kontemplační zahrady.
Je symbolem situace, kdy do života země zasáhla hrana a s ní výzva. Odkazuje nás k naslouchání výzvám dneška a k osobní reakci na ně.
Smyslem památníku je předat poselství Palachovy oběti. Její význam spočíval v zasažení lidí. Stejně tak je cílem památníku kromě informování návštěvníka především jeho zasažení.
Procházení památníkem nás činí součástí tehdejší situace a tehdejší situaci součástí našeho dnešního života. Symboly odkazují k tématům, se kterými se setkáváme v naší každodennosti. Rodinný a civilní kontext připomíná blízkost vlastního života.
Památník obsahuje dvě výchozí roviny uvědomění – rozumové poznání i smyslový a emocionální prožitek. Objekt rodného domu vyvolává v první řadě prožití, vnímání, cítění. Nově vystavěný objekt muzea je oproti tomu primárně zdrojem rozumového poznání na základě vystavených reálií a historických interpretací.
Charakter stavby, kde je nositelem významového odkazu prostor architektury sám o sobě, je příkladem komunikační schopnosti architektury.
Památník provází návštěvníka skrze symboly, které jsou vloženy do architektonické a výtvarné vrstvy. Do domu vcházíme vnitřkem hrany a stáváme se součástí situace. Hrana je metaforou situace zlomu, okamžiku uslyšení výzvy a osobního rozhodnutí na ni reagovat. Ostří proťalo dům zvenčí, rozvrátilo domov, rodinu, vnitřní svět člověka. Ale zároveň bylo silou hodnoty domova a oběti člověka zastaveno.
Vcházíme do předprostoru Piety, místa zastavení, zamyšlení, vzdání symbolické úcty.
Procházíme otvorem ve zdi a před námi se rozevírá prostor Vyprázdněného domu. „Hrana zla“ nevratně zasáhla dům – domov rodiny. Vše, co naplňovalo jeho život, ve své původní podobě zmizelo.
Rodinný stůl, který zadržel klín zla, je symbolem síly rodiny a připomenutím i poctou oběti matky. Zaslepená okna jsou rozhraním mezi osobním postojem a přístupem společnosti. Škvíry jsou sledovacími špehýrkami zvenčí i nadějí paprsku světla zevnitř. Torzo schodů vede k neexistujícímu Janovu pokoji. Fragment podlahy se stal místem nadhledu, z něhož je možné přehlédnout celou situaci zasaženého domu. Shora stojíme tváří v tvář ostří.
Opouštíme jádro domu a vstupujeme do Místnosti reflexe, která je prostorem pro osobní odpověď současných umělců, dílem vytvořeným přímo pro památník ve Všetatech. Procházíme pod státní vlajkou – ve stejné pozici, v jaké jí bylo přikryté tělo Jana Palacha –, která se stává Sudariem.
Opouštíme dům dveřmi, původně sloužícími jako hlavní vstup do domu, jimiž Jan odešel naposledy. Dnes jsou jen dveřmi Odcházení.
Otevírá se nám pohled do zahrady. Její střed je průsečík svazující situaci památníku do jednoho významového a prostorového celku. Zároveň vnímáme – neideální, ale o to pravdivější a podstatný – kontext okolního města, tehdejšího dějiště.
V rohu zahrady nacházíme pavilon nového muzea historické expozice – Úhelný kámen místa i času. Uvnitř, přítomni v současnosti, pozorujeme vnějším i vnitřním zrakem minulost. Při pohledu ven vidíme dům zasažený hranou.
Dříve uzavřený dvůr se jako významové gesto současnosti nově otevírá do prostoru města. Památník se stává místem veřejným.
Odchlipující se kůže domů, mezi kterými se povalují chuchvalce vlhké mlhy. Takové mohou být Všetaty, když se do nich vypravíte v soudobé zimě. Tedy v zimě bez obav z uklouznutí a bez bílých polí. Na kraji silnice sedí zanedbaný muž s flaškou a psem. Není to typický bezdomovec, někde ve vsi bude mít střechu, byť děravou. Dýchá z něj opuštěnost a beznaděj, stejně jako z některých místních obydlí. Kolem tohoto muže projíždějí desítky luxusních i méně luxusních aut, která zaparkují v ulici Smetanova, kam je s jistotou navedl sametový hlas navigace. Pasažéři vystoupí z vyhřátých sedadel a půjdou se podívat na památník Jana Palacha.
Publikovala jsem o Janu Palachovi jednu báseň a dodnes nevím, jestli jsem ji kdy měla napsat. V literatuře více než kde jinde platí, že to nejdůležitější musí zůstat nevysloveno. To nejdůležitější má vyplavat v každém čtenáři jako nahé břicho ryby. Obzvláště v kontextu Palachova činu může vše vypadat jen jako vyprázdněná forma odkazující pouze na své tvůrce. Jako chladná abstraktní idea bez prožitku. Stejná obava obklopuje i architektonické zpracování památníku od MCA atelieru. A teď pozor, spoiler: naštěstí zbytečně.
Pavla Melková a Miroslav Cikán se již dříve podíleli na realizaci soch Dům syna a Dům matky podle návrhu amerického architekta českého původu Johna Hejduka. Jejich hloubka poznání a promýšlení tématu je hmatatelná i na návrhu památníku ve Všetatech. Na první pohled výrazově zajímavá ocelová „hrana zla“, procházející rodným Palachovým domem a končící pod betonovou deskou symbolizující jídelní stůl a rodinu, je ze všeho ještě to nejméně uhrančivé.
To, z čeho skutečně mrazí, jsou detaily. Vnější šedá břízolitová omítka připomínající tu původní. Okna v přízemí zaslepená zrezlými ocelovými pláty s pozorovacími kukátky uprostřed, odkazující se na matku Jana Palacha, která se po zbytek života ocitla pod dozorem a přišla o všechny své přátele. Okno Palachova pokoje, kterým dovnitř teče pořezané světlo. Zdivo se všemi svými rýhami a vysprávkami, zsinalé bílým nátěrem. Dveře, kterými lze vyjít ven, ale nelze se již vrátit. Očištěné střešní tašky, staré jako zaschlá krev. Dřevěný kvádr lavice umístěný tam, kde končila hospodářská stavba. Prostor dvorku. Potok. Zvuk potoka. Jabloň zasazená zhruba v místech, kde předtím rostla jiná. To vše v člověku vypaluje prázdno, které nelze ničím zaplnit.
Realizace Palachova památníku je výsledkem soutěže vypsané Národním muzeem roku 2015, jejímž zadáním byla umělecká transformace domu, úprava zahrady určené ke kontemplaci a novostavba výstavního pavilonu. Nad všemi jednatřiceti soutěžními návrhy vynikl projekt Melkové a Cikána uměním vybalancovat mezi výrazným architektonickým gestem a citlivým přístupem k tomu málu, které zde zbylo. Jediným rozpačitým místem je ústřední moment návrhu, kde se má „hrana zla“ protínající dům zastavit o stůl symbolizující Palachovu oběť a sílu jeho rodiny. K fyzickému střetu těchto dvou hmot totiž nedochází, hrana do stolu neřeže, beznohý stůl naopak z „hrany zla“ doslova vyrůstá a napětí, které hrana od samého počátku vyvolává, právě zde vláčně vyprchává.
Z odstupu, ať už ze zahrady, nebo za sklem výstavního pavilonu, se ale hrana opět objevuje ve své plné síle a nutí nás vše znovu promyslet. „Hrana zla“ je jediný vstup do rodného domu. Prošli jsme jejími temnými útrobami. Zlo není jen doba sama jako vzdálený nehmatatelný mrak, který s námi nesouvisí. Zlo je v každém z nás a je jen otázka okolností, jestli propukne. V souvislosti s naší vlastní slabostí je Palachův čin o to heroičtější a zdá se, že právě na to reaguje sakrální charakter vnitřního prostoru, ve kterém stůl připomíná menzu, torzo schodiště kazatelnu a tmavý krov chrámovou klenbu.
V potemnělém vyprázdněném prostoru je pak skoro nadbytečné umísťovat jakékoli další umělecké artefakty v podobě Palachovy pozlacené sochy od Olbrama Zoubka, byť na druhou stranu posmrtná maska od stejného tvůrce a státní vlajka, kterou byl Jan Palach po své smrti přikryt, mají svou obrovskou sílu. Nemálo působivé jsou i osobní věci Jana Palacha, které jsou součástí expozice decentně stranou umístěného přízemního pavilonu. Součástí expozice je i zkrácený dokumentární film Olgy Sommerové (Věřím, že více světla potřeba nebude, 2020), ve kterém kněz Tomáš Halík říká cosi velmi podstatného: „On za tuto zemi a za to, aby se tento národ nezkřivil, obětoval svůj život. A tím nám ukázal, jakou máme cenu. Jakou máme cenu v jeho očích a jakou cenu bychom měli mít ve svých vlastních očích. Že bychom si měli být vědomi své důstojnosti. Důstojnosti občanů, důstojnosti svobody.“ A toto vědomí (hrana nehrana, prázdno neprázdno) nás obejme.
Mlha se rozpustila jako cukr v čaji a obnažila všetatské domy. Ještě něco však stojí za zmínku. V okolí památníku je něco podezřelého. Některé domy jsou jiné než ostatní. Jsou totiž – čerstvě opravené! A další z nich se schovávají za provizorním lešením. Jako nemoc se šíří v tomto městysi nová chuť k životu, byť ukrytá pod nezničitelnou frází „co by si o nás řekli lidi?“. A právě nastartování života melancholické dědiny je na památníku Jana Palacha tou nejvýznamnější kvalitou.
Anna Beata Háblová (*1983, Praha) je architektka, teoretička a básnířka. Vystudovala Fakultu architektury ČVUT v Praze, kde se pak v rámci doktorského studia věnovala problematice obchodních center. V roce 2017 publikovala k tomuto tématu knihu Města zdí. Život a smrt obchodních center (Dokořán, IPR Praha). Její druhou odbornou publikací byla v roce 2019 vydaná Nemísta měst: Opomíjená, pomíjivá a míjená místa měst (Host, viz recenzi na str. 11). Dosud vydala tři sbírky básní: Kry (Mox Nox, 2013), Rýhy (Arbor Vitae, 2015) a Nevypínejte (Dauphin, 2018). Od roku 2018 přispívá do Ranních úvah na ČRo Vltava, od roku 2019 spolupracuje s Občanským sdružením Kruh. www.hablova.com
Matematický vzorec, kterým by se dal hodnotit „jeho vlastní památník“, by student historie Jan Palach jistě příliš neocenil. V případě realizace jednoho z nejvýraznějších projektů v oblasti architektury vzniklých po roce 1989, které reflektují naši novodobou historii, samozřejmě o matematiku jít ani nemůže. Základní otázkou tohoto textu je, které faktory dosadit do „vzorce umělecké kritiky/recenze“ neboli jaké proměnné je třeba brát v úvahu při komplexním posuzování díla – památníku činu Jana Palacha ve Všetatech u Mělníka.
První parametr, který ovlivňuje výslednou podobu, je samo zadání, vyhodnocené v roce 2016 v podobě veřejné architektonické soutěže. Zúčastnilo se jí jedenatřicet návrhů, z kterých jedenáct postoupilo do druhého kola hodnocení. Vítězný projekt bezesporu splnil všechny „zóny“ – symbolickou, kontemplační i edukační. Otázkou zůstává, proč se do architektonicko-umělecké soutěže přihlásilo tak zanedbatelné množství transdisciplinárních týmů, když například spolupráce umělce a historika novodobých dějin vedená architektem by dodala návrhům jistě větší spektrum řešení. Tři názorové proudy popsané porotou v odevzdaných návrzích (úplné zbourání domu, postavení jeho repliky a očištění/přestavění původního objektu) určitě nebyly zcela vyčerpávající a jsou výsledkem přílišného předefinování výše zmíněných funkčních zón. Z pohledu zadání nelze tedy nic vytknout porotě plné významných osobností ani samotnému průběhu, jako spíš dojmu, že mezi námi žijí odborníci, kteří mohli vytvořit větší konkurenci.
Samotný návrh a realizace jednotlivých částí památníku jsou nebo by měly být posuzovány především z pohledu současného umělecko-historického kontextu s vědomím, že paměť místa (místních obyvatel) je ještě živoucí záležitostí.
Sugestivní šerosvitová prezentace architektů z MCA atelieru popisuje bývalou Palachovic cukrárnu jako tiché místo, do kterého se nastěhoval nekonečný smutek.1 Oproti realizaci předpokládal původní návrh přímý vstup do domu na osu „hranou zla“. Samotné východy z expozice jsou v realizaci nakonec tři – porůznu uzamčené –, takže lze stěží odhadovat, kterými dveřmi osudný den odešel Jan Palach k Národnímu muzeu. Tato drobná gesta „vstupů a výstupů“ jsou tím, co může už nikoli rodný dům, ale památník/výtvarný objekt činit emocionálně působivým. Z pohledu celkového návrhu porota soutěže velmi ocenila také možnost trvalého otevření objektu a přilehlého pozemku, v čele s desítky let používanou subtilní brankou u mostku přes Tišický potok. V realizaci poté zamčená branka bohužel obrací desetiletí zaběhlé pořádky místa, které je popisováno jako spoluaktér doby. Navrhovaná meditativní zahrádka ze zadání zatím (?) dostatečně klidná a závažná2 být nemůže, vzhledem k současnému velmi neutěšenému stavu okolních budov, které jsou v soukromém vlastnictví…
Celá tato recenze se ovšem zaměřuje na výrazný čin přeměny rodného domu s poznámkou na okraj, že vhodně umístěná multimediální expozice splňuje všechny představy o moderní muzeální expozici s veškerým rozsahem reakcí od znuděných školních výprav až po nadšené příznivce relikvií všeho druhu, jako jsou školní aktovka nebo slavný Janův ručně psaný manifest.
Hlavní prvky celé realizace jsou vlastně dva. Do domu vstoupivší hrana – výzva k činu, ale i klín cynického bezcitného režimu a samotný vyprázdněný dům. Díky vizuální neprostupnosti celé konstrukce hrany (jistě způsobené výtkou normofilní referentky ze stavebního úřadu) není dojem proříznutého domu pocitově zřejmý. Nelze tak mluvit o kunsthistorickém posunu známých „building cuts“ slavného umělce a „anarchitekta“ Gordona Matta-Clarka z roku 1972 nebo o konkurenci Pawsonova „Stone House“ z roku 2010, stojícího uprostřed kolonády Università degli Studi v Miláně.
S tím souvisí i druhý hlavní prvek v podobě vyprázdněné hlavní části domu, o které spoluautorka návrhu Pavla Melková píše: „Stal-li se dům metaforou chrámu, vkročili jsme do jeho hlavní lodi.“3 Pokud právě autor popisuje jednotlivé části svého návrhu, byť metaforicky, jako chrámovou předsíň (část Pieta), hlavní loď, sudarium4 či kapli (část Reflexe), začínáme tušit neúměrnou exaltovanost. Jsme tedy v náboženském venkovském chrámku, nebo památníku činu Jana Palacha?
Původně skromný domek s laskominami nyní ukrývá působivý prostor, jasně definovaný torzem osvětleného schodiště, které v kontextu můžeme provedením směle přirovnat k pracím významné britské umělkyně a držitelky Turnerovy ceny Rachel Whiteread. Prvek schodiště jako objektu je dnes poměrně často používán v současném uměleckém prostředí, jak potvrzuje například socha Rewriting od známého dánsko-islandského konceptualisty Olafura Eliassona z roku 2004 v Mnichově, nicméně ve smyslu povýšení hmoty schodiště na (snad evangelickou) kazatelnu jsou autoři z MCA atelieru jedineční.
K výsledku celého – na začátku zmíněného – pomyslného vzorce, nebo chcete-li od 19. století samostatně existujícího uměleckého krinein,5 zbývá už jen prostor pro každého vlastní kritický soud. Dovolme si ovšem v tomto případě využít předposlední parametr v podobě nadčasovosti jako „mocnitele“ úsilí, které bylo tomuto místu ve Všetatech a činům s ním spojeným věnováno. Má být opravdu Jan Palach, který se v předvečer svého činu účastnil v nedalekém evangelickém kostele v Libiši pohřbu svého strýce, ve svém památníku povýšen až na kazatelnu takřka husitskou?6 Je skutečně cestou, jak interpretovat naši novodobou historii, opět stavění chrámů významným osobnostem? A budou k nám v sudariu otisky Jeho těla na státní vlajce mluvit opravdu sakrálně, až pohasnou poslední živé vzpomínky pamět-níků místa?
1, 2 Z protokolu o průběhu a hodnocení soutěže. Dostupné z: https://www.cka.cz/cs/souteze/vysledky/pamatnik-jana-palacha-ve-vsetatech, vyhledáno 8. 4. 2020.
3 Citace z textu na výstavních panelech prezentovaných v lednu 2019 v kostele Nejsvětějšího Salvátora v Praze.
4 Sudarium je látka s otisky těla světce. Často odkazuje na dvě relikvie Ježíšova utrpení.
5 Kritika – z řeckého krinein a kritikos, rozlišující, soudný, posuzující.
6 V této souvislosti je třeba zmínit bronzový reliéf z roku 1915 právě z libišského kostela, který byl za života Jana Palacha umístěn hned vedle kazatelny. Je na něm zobrazen Mistr Jan Hus, se slovy: „Hledej pravdy, Slyš pravdu, Uč se pravdě, Miluj pravdu, Prav pravdu, Drž pravdu, Braň pravdy až do smrti!“
Jan Trejbal (*1982, Praha) je urbanista, výtvarník a pedagog. Vystudoval Fakultu architektury ČVUT a Akademii výtvarných umění v Praze, nyní pedagogicky působí na pražské UMPRUM. V rámci své výzkumné činnosti se zabývá transdisciplinárními průzkumy území. V praxi se zaměřuje na rozvojové plány venkovské krajiny. Letos vydal spolu s Reném Tydlitátem monografickou knihu Povětrnostní sloupy – průvodce po objektech drobné architektury (ČHMÚ, Praha, 2019). www.neolokator.cz
___________________________________
místo stavby: Smetanova 337, Všetaty; účel stavby: konverze domu na památník; autor: Miroslav Cikán, Pavla Melková / MCA atelier (Praha); spolupráce: Vojtěch Ertl, Pavel Košťálek; investor: Národní muzeum; soutěž: jednokolová veřejná anonymní projektová architektonicko-umělecká soutěž, 2015–2016; počet odevzdaných návrhů: 31; porota: Josef Pleskot (architekt), Petr Blažek (historik), Zdeněk Fránek (architekt), Jakub S. Trojan (teolog), Vladimír 518 (umělec), Jiří Sozanský (umělec), Miroslav Baloun (tehdejší starosta obce); projekt: 2016–2018; realizace: 2019; plocha pozemku: 588 m2; zastavěná plocha: 309 m2 (oba objekty); podlažní plocha: 262 m2 (oba objekty); foto: Ester Havlová (1–5)
Miroslav Cikán (*1964, Praha) vystudoval Fakultu architektury ČVUT v Praze. V letech 1989–1995 absolvoval praxi ve Vídni.
Pavla Melková (*1964, Praha) vystudovala Fakultu architektury ČVUT v Praze. V letech 2012–2018 byla ředitelkou Kanceláře veřejného prostoru na IPR Praha, dnes zde působí jako členka kolegia ředitele a místopředsedkyně gremiální rady.
Pavla Melková a Miroslav Cikán se oba věnují také teoretické, publikační a pedagogické činnosti. V roce 1996 společně založili MCA atelier. Mezi realizované projekty ateliéru patří revitalizace historického centra Písku (2019), rekonstrukce Alšova nábřeží s instalací památníku Jana Palacha od Johna Hejduka v Praze (2016) nebo revitalizace bastionu U Božích muk v Praze na Vyšehradě (2011, viz ERA21 #02/2013). www.mca-atelier.com
Odešlete e-mailem zpět »
ERA21 vydává ERA Média, s. r. o. |
|
|
Telefon: +420 530 500 801 E-mail: redakce@era21.cz |
|
| WEBdesign Kangaroo group, a.s. |