Zjevení

Dílny pro zemědělskou techniku v Opatově

Veronika Indrová, Jiří Weinzettl / Atelier 111 architekti

Novostavba dílen nacházející se v zemědělském areálu s bioplynovou stanicí na okraji obce Opatov ve svitavském okrese je určena především pro servis a údržbu velkých zemědělských vozů a strojů. Jednoduchá, částečně průsvitná hmota je inspirována prvky původních klasických zemědělských staveb v okolí, reprezentovaných především sedlovou střechou a výrazným lineárním světlíkem v místě hřebene. Přestože objekt navazuje na tradiční místní tvarosloví, svým architektonickým pojetím se vymyká všemu, co se dnes pro podobné účely běžně staví. Součástí dílen je zázemí pro zaměstnance místní farmy.

Kde je traktorům dobře

Radek Toman

Přesně před sto lety, v roce 1920, napsal Le Corbusier v prvním čísle časopisu L’Esprit Nouveau: „Čím dál tím více se stavby a stroje opatřují proporcemi, hrou objemů a hmot, takže mnohé z nich jsou skutečnými uměleckými díly.“ Le Corbusier v té době snil o propojení architektury, technologického pokroku, designu, automobilismu a podobně v jeden celek. Snažil se navrhovat domy, které měly být pověstnými stroji na bydlení.
Atelier 111 architekti navrhl dům, kde se již od první skici propojují stroje a architektura. Budova slouží pro servis a údržbu velké zemědělské techniky. Celý koncept odpovídá tomu, aby bylo o traktory a jiné vozy dobře postaráno. Vše se podřizuje strojům a péči o ně, ale vůbec to není ke škodě architektonického výsledku, který jednoznačně převyšuje obvyklý standard – a to nejen mezi zemědělskými stavbami, ale obecně standard architektonické produkce v Česku. Dispoziční uspořádání – trojtrakt s centrální halou a menšími dílnami po stranách – bylo zvoleno z jednoho prostého důvodu: umožňuje průjezd objektem. To znamená, že zemědělské stroje mohou dovnitř vjíždět a opravené zase vyjíždět ven, aniž by jim ostatní musely uhýbat.
Konstrukce haly je vytvořena z plnostěnných ocelových válcovaných profilů. Hala je opláštěna stejně jako stroj – profilovým průsvitným sklem a bílým trapézovým plechem. Sklo propouští do interiéru množství denního světla, především skrze velký světlík umístěný na hřebeni střechy. Ten se stává dominantou celého objektu. Jeho příhradová konstrukce prosvítá skrze skleněné profily a umocňuje atmosféru místa. Je to atmosféra technicistní, nikoli však přehnaně industriální. Díky dostatku přirozeného světla a bílé barvě stěn má člověk pocit, jako by ani nebyl v dílnách, ale spíše v galerii, kde jsou vystaveny traktory. Trapézový plech na fasádě je podobný plechu, který je použit na nedaleké bioplynové elektrárně. Využití zbytkového tepla z elektrárny bylo jedním z důvodů pro umístění stavby, která je jím vytápěna. I na tom je vidět, jak jsou zde stroje a technologie nedílně propojeny s architekturou a návrh dílen od začátku formovaly.
Ačkoli stavba stojí na venkově, její bezprostřední okolí není nijak romantické – jde o běžný areál zemědělského družstva postavený ve druhé polovině minulého století s bioplynovou elektrárnou realizovanou před deseti lety. Novostavba dílen přesně zapadá do tohoto prostředí. Slouží traktorům, slouží jim velice dobře a na žádnou venkovskou romantiku si nehraje. V tom je největší architektonická síla projektu. Nesnaží se hrát na falešnou sentimentální estetiku venkova, neobléká se do dřevěného nebo jiného rustikálního kostýmu. Náš venkov už dávno nevypadá jako z obrazů Maxe Švabinského, který jezdil pracovat na nedaleký Kozlov. Objekt dílen naopak se vztyčenou hlavou přistupuje na současnou venkovskou realitu trapézových plechů, garáží, silážních jam, kombajnů, bioplynových stanic a zemědělských hal, avšak tento kabát obléká důstojně a s noblesou. Ukazuje se zde, že je to možné. I na českém venkově se dá stavět kvalitní nadčasová architektura, která je funkční a která má veliké estetické kvality, aniž by musela dělat kompromisy a aniž by se musela přetvařovat.

Radek Toman (*1987, Litomyšl) vystudoval Fakultu architektury VUT v Brně, kde nyní působí jako proděkan pro vnější vztahy a vede ateliér společně s Vojtěchem Jemelkou a prof. Ivanem Kolečkem. Studoval také na Brightonské univerzitě (GB) a na Jihovýchodní univerzitě v čínském Nankingu, kde působil i pedagogicky. Vyučoval také na jiné čínské univerzitě ve Wen-čou.

Krása účelnosti

David Mareš

Přijíždím do Opatova. Prší. Sice si pamatuji, na které straně má objekt zájmu být, ale přesnou cestu neznám. Když však na horizontu spatřím plout průsvitný světlík, bez problému trefím.
Novostavba dílen je součástí zemědělského areálu s bioplynovou elektrárnou. Je posazená na rozhraní rozsáhlé asfaltové plochy a louky svažující se k řadě stromů. Líbí se mi, že je asfalt dotažen jen ke štítům stavby, kde jsou vjezdová vrata, kdežto podél boční strany se vstupem pro zaměstnance je obdélník trávníku.
Stavba je jednoduchá. Díky lapidárnosti tvaru a výrazné siluetě působí monumentálně. Hlavním prostorem je hala pro velké zemědělské stroje, která vrcholí světlíkem. Po stranách, kde je sedlová střecha nejníže, je zázemí pro zaměstnance a doplňkové prostory. Na obou protilehlých stěnách jsou vrata, hala je tedy průjezdná a provozně perfektně funkční. Ve druhém směru je díky chytrému uspořádání doplňkových prostor průhled od vstupních dveří až na druhou fasádu. Ve třetím – vertikálním – směru padá dovnitř světlíkem měkké světlo. Na první pohled banální, ve skutečnosti důkladně promyšlené prostorové uspořádání. Dosažení takové jednoduchosti při současné provozní funkčnosti je známka dobré práce architekta. Jednička.
Tlumená barevnost, rozptýlené denní světlo. Traktory jsou impozantní. Připadám si jako v showroomu, a ne v zemědělském areálu. V takovém prostředí se asi pracuje dobře. Když přemýšlím o denním světle přicházejícím dovnitř stavby, vybaví se mi práce Juana Navarra Baldewega, kterého jsme při studiu na fakultě obdivovali.
Architektura je komplexní profese, stavby by měly mít komplexní kvalitu. Zajímají mne tedy i další aspekty, hlavně hospodaření s energiemi a vodou. Tepla je díky bioplynové stanici v areálu dost. Co ale přehřívání kvůli velkoryse proskleným fasádám v čím dál teplejších létech? Ve skladu nářadí na západní straně budovy, do níž se opřelo slunce ve chvíli, kdy se rozestoupily mraky, je i v chladnějším jarním dni dost teplo. Na světlíku marně hledám okna, kterými by se dalo odvést horko. Byla by škoda, kdyby nedomyšlené řešení solárních zisků rozsáhle prosklenými fasádami, které jsou sice hezké, vedlo k vyhazování energie na chlazení. Při tomto vědomí by krása zvadla. Když se telefonicky ptám architekta, jak se zachází s dešťovou vodou, odpoví, že během stavby tam moc nebyl a že neví. Připadá mi, že to nepatřilo mezi jeho priority, ale věřím, že vodu lze vsakovat do louky vedle budovy.¹
Velmi oceňuji investora, že nezvolil bezduše snadnou cestu a angažoval architekta. Stavbou nevyřešil jen svoje potřeby, ale pozitivně ovlivňuje své zaměstnance a kultivuje okolí. Dobrý příklad, že i jednoduchý a účelový objekt může být krásný.

1 Dle dodatečných informací od investora je dešťová voda ze střech sváděna do nerezové nádrže a slouží k umývání zemědělské techniky, pozn. red.

David Mareš (*1971, Olomouc) vystudoval Fakultu architektury VUT v Brně a absolvoval stáž na ENSA v Paříži. Praxi získal v architektonickém ateliéru Ladislava Lábuse, v roce 2003 založil spolu s Michalem Fišerem ateliér třiarchitekti, kde se zabývá projekty v širokém spektru měřítek. V minulosti působil jako místopředseda České komory architektů a je členem správní rady Nadace české architektury. www.triarchitekti.cz

___________________________________

místo stavby: Opatov (okr. Svitavy); účel stavby: novostavba dílen pro zemědělskou techniku; autoři: Veronika Indrová, Jiří Weinzettl / Atelier 111 architekti (Praha); spolupráce: Michal Hamada; investor: Farma Opatov; projekt: 2017–2018; realizace: 2019; řešené území: 8 966 m²; zastavěná plocha: 665 m²; obestavěný prostor: 3 935 m³; náklady: 18 mil. Kč bez DPH; foto: Alex Timpau

Jiří Weinzettl (*1977, Trhové Sviny) vystudoval památkovou obnovu na SUPŠ sv. Anežky v Českém Krumlově a Fakultu architektury ČVUT v Praze. V roce 2004 spoluzaložil Atelier 111 architekti. V loňském roce získal titul finalisty České ceny za architekturu za stavbu Chata u rybníka a čestné uznání Grand Prix Architektů za rodinný dům v Litvínovicích.
Veronika Indrová (*1991, Šumperk) vystudovala Fakultu architektury ČVUT v Praze a absolvovala stáž na Technické univerzitě v Eindhovenu. Její diplomní projekt využití Strahovského stadionu zvítězil v Přehlídce diplomových prací 2017 a umístil se ve výběru nejlepších prací v mezinárodní soutěži Young Talent Architecture Award 2018. Od roku 2015 pracuje ve studiu Atelier 111 architekti.
www.atelier111.cz