Každý architekt a každá architektka znají specifika své praxe. Přesto dosud neexistovala žádná data, která by potvrdila sdílené oborové zkušenosti týkající se aktuálních pracovních podmínek v České republice. V článku přinášíme nejpodstatnější výsledky rozsáhlého průzkumu mezi architekty a architektkami ve věku 22–35 let, kteří dokončili své vzdělání a pracují v Česku. Skutečnost, že jsme získali 1 221 platných odpovědí, dokazuje, o jak aktuální téma se jedná.
Při výkonu architektonické profese se často překrývá několik pracovních vztahů. Zazněly hlasy, že dotazník klade otázky ne vždy relevantní pro všechny (např. pro ženy1 na rodičovské dovolené nebo architekty s dobře zavedenou vlastní praxí). Jde o důsledek rozmanitosti trajektorií a roztříštěnosti pracovní zkušenosti, která je tomuto profesnímu prostředí vlastní. Nesoustředili jsme se tedy jen na nepovinné otázky s více možnými odpověďmi, ale usilovali jsme o vytvoření otevřeného prostoru pro zachycení členitosti oboru. Setkáte se zde také s přehledy, které mohou přesahovat 100 % z celkového součtu: tam, kde to dávalo smysl, bylo totiž možné zvolit více než jednu odpověď.
„Do budoucna doufám ve zlepšení podmínek pro architekty a respektování honorářového řádu investory tak, jako to jde v zahraničí. V této oblasti chybí osvěta a případné vzdělávání přímo v rámci studia na vysoké škole. Při práci v ateliéru/kanceláři se pak o její finanční stránce šušká, případně je mzda prostě tabu, a člověk tak nemá ani během praxe možnost získat dost informací o problematice financování a naceňování projektů. A srdcaři jsou ochotni pracovat téměř zadarmo.“
Údaje o příjmech jsou v tomto článku velmi přibližné. Jde o důsledek zmiňované koexistence různých úvazků, smluvních vztahů či způsobů naceňování v kontextu velmi volného trhu. Dalším důvodem je nestabilita příjmu a rozmanitost zakázek, kolísající četnost i velikost projektů. Respondenti mají různé hodinové sazby například s ohledem na to, zda se jedná o práci pro jednoho hlavního odběratele na živnostenský list (ŽL), nebo o vlastní praxi (s nutností pokrýt provozní a jiné náklady), o hlavní pracovní poměr (HPP), či vyplácení části mzdy bokem. To vše nelze přeložit do skutečně srovnatelných a spolehlivých částek.
V článku pracujeme s těmi, kteří odpověděli, že se architektuře věnují naplno. V této kategorii nám odpovědělo 516 žen (53,4 %) a 451 mužů (46,6 %). Situaci v celé šíři včetně toho, proč lidé z oboru odcházejí, co a v jaké míře dělají, popíše výzkumná zpráva, která bude ke stažení na www.era21.cz.
Většina odpovědí přišla z Prahy (60 %), 21 % respondentů je z Jihomoravského kraje. Z ostatních jsme nasbírali 9 až 30 odpovědí za jednotlivý kraj, což není dostatek na spolehlivé popsání rozdílů mezi regiony (například ve výši platu).
Většina respondentů (90 %) první praxi získala ještě během studia. Téměř polovina (44 %) stále pracuje ve své první práci po absolvování školy a polovina jich má maximálně tři roky praxe po škole.
63 % respondentů funguje v organizaci, která má 2 až 10 pracujících. Jak se ale ukáže dále, nemáme zde na mysli pouze oficiální strukturu a pracovní úvazky, spíše jde o snahu rozlišit zkušenosti z ateliérů či vlastní praxe podle velikosti.
49 % respondentů se nachází ve více než jedné formě pracovních vztahů, což obecně odpovídá povaze architektonické profese, ale zároveň může být tato roztříštěnost indikátorem prekarizace. Nejčastější formou pracovního vztahu je práce na ŽL pro jednoho hlavního odběratele, pouhých 20 % má pracovní smlouvu se zaměstnavatelem na HPP. 18 % účastníků průzkumu tuto praxi dále reprodukuje, protože spolupracují s kolegy z oboru na ŽL – jen 2 % respondentů zaměstnávají další spolupracovníky na pracovní smlouvu. Za zdůraznění též stojí, že 16 % bere peníze na ruku bez smlouvy nebo fakturace.
OSVČ pro jednoho hlavního odběratele
„Plat jako začínající architekt nemám tak hrozný, ale pokud si člověk vezme dovolenou nebo je nemocný = neplacené volno, hned je plat dost okleštěný.“
Ti, kteří pracují na ŽL pro jednoho odběratele, se ve 13 % případů ještě věnují vlastní praxi a v 8 % případů spolupracují s dalšími OSVČ. 13 % také přiznává, že berou peníze bez fakturace. Někteří dostávají část pravidelného měsíčního platu od hlavního odběratele bokem, dále jde o melouchy realizované bez smlouvy nebo faktury.
Vnějšími atributy se práce na ŽL pro jednoho odběratele ve většině případů neliší od hlavního pracovního poměru: 93 % respondentů vykonává svou činnost po většinu času v kanceláři společnosti, pro kterou pracují. 63 % dokonce jménem této společnosti vystupuje. Rozdíly jsou však v pracovních podmínkách týkajících se například (ne)dostupnosti pracovního softwaru a hardwaru nebo absence dovolené.
Průměrný hrubý příjem vyšel na 34 800 Kč. Zároveň se zde ukázaly rozdíly mezi pohlavími: medián mužského příjmu je 35 000 Kč, ženského o 4 000 Kč nižší. Potvrzuje se také, že s délkou praxe příjem narůstá. Medián absolventa s maximálně třemi lety praxe je 31 000 Kč, po čtyřech až šesti letech roste na 35 500 Kč a mezi sedmi a devíti lety tvoří již 41 000 Kč. Mediánová hodinová mzda vyšla na 200 Kč/hod. Toto číslo však v sobě obsahuje jak relativně nízké částky vyplácené hlavním odběratelem (od 120 Kč/hod), tak sazbu za vlastní projekty bokem
(až 600 Kč/hod).
Vlastní praxe
„Když pracujete na živnostenský list, máte nervy, zda budete mít dost zakázek versus zda nebudete mít příliš práce. Tyto extrémy se průběžně střídají a je umění najít rovnováhu. Být svým pánem nese spoustu výhod i nevýhod, ale svoboda a možnost vlastní tvůrčí činnosti za to rozhodně stojí.“
Respondenti s vlastní praxí ve 33 % případů spolupracují s dalšími OSVČ. 24 % z nich má také jednoho hlavního odběratele na ŽL. 19 % bere peníze bokem, ale nedovedeme rozlišit, do jaké míry jde o projekty bez fakturace a do jaké míry např. hlavní odběratel dorovnává fixní měsíční sazbu. Skupina živnostníků či s. r. o. má – zcela předvídatelně – nejflexibilnější pracovní dobu (84 %). Nejvíce také pracuje na projektech, které považuje za smysluplné – daří se to 71 % případů. Dobře ohodnoceno si však připadá pouze 28 % respondentů, což má (minimálně) tři souvislosti. Zaprvé zaznívá očekávání klientů, že mladí architekti budou levní. Při soutěžení o zakázky pak dochází k vzájemnému podsekávání cen. Respondenti také uvádějí, že se v začátcích potýkají s problémem adekvátně odhadnout náročnost a objem práce. Někteří dále poukazují na to, že architektonické vzdělávání pomíjí aspekty podnikání. Národní šetření Absolvent 2018 organizované MŠMT tento pohled potvrzuje: většina absolventů a absolventek byla nespokojená s tím, jak je vzdělání připravilo v oblasti podnikatelských dovedností.
Z hlediska způsobu naceňování práce převládá hodinová (66 %) a úkolová (62 %) mzda. Architekti a architektky s vlastní praxí jsou z představených skupin nejpříměji závislí na platové morálce investorů – pouhých 54 % dostává zaplaceno včas a v plné výši. Situaci dobře vystihuje komentář: „Šla jsem pracovat sama na sebe právě kvůli špatně ohodnocené práci, ale až teď, kdy pracuji sama na sebe, více chápu situaci svého bývalého šéfa.“ Sami respondenti srovnávají své zkušenosti: „Výplaty ve stálém zaměstnání fungují dobře, ale u vlastních projektů a melouchů nastávají problémy s jen částečným nebo pozdním proplácením.“ Zdá se, že jistější pozici slibují i situace, kdy je část příjmu vyplácena načerno – plnou částku a včas v tomto případě dostává o 12 % respondentů více.
Průměrný měsíční příjem respondenta s vlastní praxí je dle uváděných údajů 40 000 Kč. Jako jinde i zde platí, že příjem s délkou praxe roste. Medián hodinové mzdy je tři a méně let po studiu 260 Kč/hod, po sedmi až devíti letech dosahuje částky 452 Kč/hod, což souvisí i s autorizací, po jejímž dosažení příjem také narůstá. I zde se však objevují velká rozpětí – někdo si v rámci vlastní praxe účtuje 700 Kč/hod, ale zároveň je na ŽL s hlavním odběratelem placen 160 Kč/hod.
Hlavní pracovní poměr
„Moje současná pracovní pozice na zaměstnanecký poměr HPP zahrnuje normální pracovní dobu 8 hodin, vše dle zákoníku práce, adekvátní platové ohodnocení. Avšak projekty nejsou příliš zajímavé, prostě haly a podobně. Má předchozí zkušenost během studia byla práce na DPP nebo ŽL, vlastní notebook, pracovní doba 8 až 24 hodin dle potřeby (deadlinu), ale projekty měly úroveň a nechyběla umělecká složka.“
21 % z těch, kteří mají zaměstnání na hlavní pracovní poměr, ještě berou peníze bokem bez fakturace. Podle slovních výpovědí jde o situace, kdy zaměstnavatel vyplácí neoficiálně část výplaty kvůli snížení odvodů (respondenti uvádějí například částku 10 000 Kč), ale i o vlastní projekty bez fakturace nebo smlouvy. 12 % z této skupiny má zároveň vlastní praxi, 7 % navíc dělá na dohodu o provedení práce nebo o pracovní činnosti.
Práce na hlavní pracovní poměr se zásadně liší od ostatních trajektorií z hlediska podmínek a benefitů. 76 % respondentů má nárok na placenou dovolenou, což je ale v kontextu pracovního práva překvapivě nízké číslo. Skupina lidí pracujících na HPP se také cítí nejadekvátněji ohodnocena za svou práci, jakkoli takto odpovědělo pouze 35 % respondentů. Nepřekvapivě je zde nejvíce finančních benefitů. Na druhou stranu pouze 58 % považuje projekty, na nichž pracuje, za smysluplné. Zaměstnanci také mají nejméně flexibilní pracovní dobu.
Z hlediska spolehlivosti výplaty je na tom HPP ze srovnávaných pracovních forem nejlépe. Průměrný plat vychází na 35 000 Kč, stejně jako mužský medián; ženský je o 2 000 Kč nižší. U respondentů s HPP se také vůči jiným skupinám ukázal největší rozdíl mezi mediánem platu autorizovaného (42 000 Kč) a neautorizovaného architekta (34 500 Kč).
Graf 10 ukazuje, že nejspokojenější jsou ti, kteří jsou schopni zaměstnávat další kolegy na pracovní smlouvu a osoby s vlastní praxí. Nejméně spokojení jsou respondenti se smlouvami o dílo a ti, kteří mají ŽL s jedním hlavním odběratelem. Připomeňme, že lidí s vlastní praxí ve formě s. r. o. je v našem vzorku 7 % a pracujících na ŽL s jedním hlavním odběratelem 48 %.
Spokojenost s vlastní pracovní situací se zvyšuje s počtem let praxe a také se získáním autorizace. Naopak vztah mezi velikostí ateliéru a (ne)spokojeností se neukázal.
Snaží se mladí architekti o zlepšení svých pracovních podmínek, pokud nejsou spokojeni? Zkušenost se samozřejmě liší dle situace: pro ty, kdo mají vlastní praxi, se vyjednávání lepších pracovních podmínek týká vztahů s klienty, nastavování smluv a naceňování zakázek. Ti, kteří pracují pro někoho jiného, řeší spíše platové podmínky, pracovní dobu, stabilitu a také typ práce.
Je povzbudivou zprávou, že v případě opakovaných negativních zkušeností (nedodržování pracovní smlouvy, pozdní nebo žádná výplata) na dosavadní pozici respondenti nezůstávají. Jen 16 % účastníků průzkumu se vyjádřilo ve smyslu, že jim současná situace sice nevyhovuje, ale nesnažili se vyjednávat její zlepšení. Kromě toho se ukázalo, že ne nutně musí zlepšení pracovní situace přijít s vyjednáváním – objevily se i zmínky, že podmínky se „zlepšovaly samy“ vzhledem k nárůstu pracovních zkušeností. V případě práce na ŽL s jedním hlavním odběratelem si 64 % respondentů vyjednalo lepší nebo částečně lepší podmínky (a 12 % nevyjednávalo, protože jim stávající podmínky vyhovují). V případě pracovních smluv se zaměstnáním na HPP má zkušenost s vyjednáním lepších nebo částečně lepších podmínek 57 % respondentů, dalším 24 % podmínky již vyhovovaly.
Přibližná pracovní doba ukazuje, že 62 % respondentů překračuje standardní osmihodinovou pracovní dobu (a 7 % z nich pracuje více než 200 hodin měsíčně). Řada z nich zároveň vlastní tvorbu nad rámec práce pro někoho jiného nepočítá na hodiny.
Pracovní situace neúměrně dopadá na ženy, které zůstávají primárními pečovatelkami. Děti má nyní pouze 20 % respondentů. Z těch, kdo děti nemají, ale uvažují o nich, si jen 32 % dovede představit, že by se o ně mohli starat při současných podmínkách. Kromě platových nerovností je zde otázka výše mateřské a nároků těžce slučitelných s péčí o děti. Zároveň ale může být rodičovská dovolená za vhodných podmínek i cestou ke svobodnější praxi: „Pracuji jen pro radost. Mám teď jasnou prioritu – rodinu – a ostatní se tomu přizpůsobuje. Pokud je práce moc, ruším ji nebo předávám kamarádům. Zároveň vím, že kdybych chtěla, mohla bych mít práce více.“
Z otevřených odpovědí vyplývá, že absolventi mají často pocit, že pracovat v zavedeném ateliéru na ŽL je normální. Průzkum také ukázal, že mladí architekti oceňují práci, která jim dává smysl. Je možnost podílet se na kvalitních věcech jedním z důvodů, proč architektonické profesi nevadí pracovat na hraně zákona a vyčerpání? Málokdo má odvahu hned po škole začít pracovat sám na sebe a kvůli převládajícím zkušenostem okolí málokoho napadne, že by bylo možné pracovat jinak: „Až po nějaké době jsem si uvědomil, že plat, který jsem dostával, není adekvátní a že nemám žádné výhody zaměstnance, pouze povinnosti (tj. hlášení dovolené o týden či měsíc dopředu apod.).“ Zároveň existují i jiné trajektorie: „Po škole mi bylo nabízeno zaměstnání pouze na švarcsystém. Považuji to za nemorální a nelegální, neměl jsem tedy jinou možnost než pracovat na sebe. Není možné pracovat ve špatném systému.“
Odvaha říkat si o zlepšení pracovních podmínek (ať už nadřízenému, nebo klientovi) může souviset s vnímáním pozitivních příkladů z okolí nebo se vztahy mimo profesní bublinu. Podstatná je také profesní sebedůvěra a vědomí vlastních silných stránek.
Autorizaci má pouze 10 % našich respondentů. Získání autorizace se jeví většině jako poměrně samozřejmé završení profesní dráhy, nabytí autonomie a cesta ke smysluplným projektům. Autorizace je podle otevřených odpovědí také chápána jako východisko ze švarcsystému, závislosti a nízkého finančního ohodnocení.
Naše výsledky dávají této cestě v současných podmínkách za pravdu – s autorizací skutečně roste spokojenost. Zároveň to může být i usilování o autorizaci, které část respondentů motivuje ke snášení špatných pracovních podmínek do doby jejího získání. Jsme rádi, že většina respondentů má finanční rezervy a že existují lidé, zvláště pracující na sebe, kteří jsou spokojeni s náplní práce i finančním ohodnocením. Pokud mezi ně zatím nepatříte a doteď jste netušili, že to jde i jinak, teď už to víte. Za zamyšlení stojí, nakolik se v našich platech odráží naše sebehodnota.
Profese architekta je svobodným povoláním a šíře možností je vyvážena vysokou mírou zodpovědnosti. Můžeme všechno, ale každá možnost má svou cenu. Tušili jsme, že si naše profese neustlala na růžích. Některé výpovědi jsou znepokojující a jiné nás upozorňují na skutečnosti, které se nám nepodařilo postihnout. Data z dotazníku v podrobnějším kontextu popíšeme ve výzkumné zprávě. Tento úvodní přehled by měl být dostatečným podkladem pro širokou oborovou diskuzi.
Děkujeme MŠMT ČR a Centru pro studium vysokého školství za poskytnutí dat z šetření Absolvent 2018. Poděkování patří všem, kdo dotazník připomínkovali a pilotovali a našli si čas na jeho vyplnění a šíření. Děkujeme i těm, kteří s námi otevřeně sdíleli své zkušenosti v rozhovorech na následujících stranách.
1 V celém souboru jsme neměli ani jednoho muže, který by uvedl, že je s dětmi na rodičovské dovolené.
Kompletní výzkumná zpráva je dostupná na tomto odkazu:
Terezie Lokšová (*1987, Čeladná) je socioložka, vystudovala Fakultu sociálních studií MU v Brně, absolvovala studijní stáže na několika univerzitách po celém světě. Věnuje se především otázkám městské správy, expertizy, materiality a bezpečnosti.
Eliška Pomyjová (*1992, Kladruby) vystudovala Fakultu architektury ČVUT v Praze. Pracovní zkušenosti svých kolegů a kolegyň chtěla ověřit výzkumem a zasadit je do kontextu.
ERA21 vydává ERA Média, s. r. o. |
|
|
Telefon: +420 530 500 801 E-mail: redakce@era21.cz |
|
| WEBdesign Kangaroo group, a.s. |