Veronika Kommová; foto: Tomáš Hejzlar.
Veronika Kommová; foto: Tomáš Hejzlar.
Veronika Kommová; foto: Tomáš Hejzlar.
Veronika Kommová; foto: Tomáš Hejzlar.
Adam Zet; foto: Tomáš Hejzlar.
Adam Zet; foto: Tomáš Hejzlar.
Adam Zet; foto: Tomáš Hejzlar.
Adam Zet; foto: Tomáš Hejzlar.
Adam Zet; foto: Tomáš Hejzlar.
Adam Zet; foto: Tomáš Hejzlar.

Z vlastní zkušenosti vím…

Rozhovory Jakuba Kopeckého, Elišky Pomyjové a redakce s vybranými respondenty průzkumu 2/4

Statistika má, jak známo, cenné údaje. Jemné odstíny skutečného života se ale obtížně škatulkují do grafů a tabulek. Abychom porozuměli problematice v celé šíři, potřebujeme obojí: tvrdá data i osobní příběhy. K rozhovorům jsme oslovili devět respondentů průzkumu pracovních podmínek. Záměrem bylo vytvořit pestrou paletu životních cest a zkušeností, proto vám představujeme architektky a architekty na rodičovské dovolené, s vlastní kanceláří, ve švarcsystému, zaměstnané i takové, kteří šli vlastní cestou a již téměř opustili obor nebo se za výdělkem přesunuli do zahraničí. V první části představujeme Veroniku Kommovou a Adama Zeta.

 

Začátky nejsou nic jednoduchého

Veronika Kommová, 33 let, Praha

Mohla byste popsat svou současnou situaci?
Od července 2019 jsem na rodičovské dovolené, dceři byl v lednu rok. Souběžně s rodičovskou mám aktivní živnost jako vedlejší výdělečnou činnost. Pracujeme pod společnou hlavičkou s několika kolegy, ale nemáme žádnou právní formu – jde o volné sdružení architektů, kde každý funguje na vlastní živnostenský list.


Jak řešíte autorizaci?
Autorizaci v rámci našeho sdružení zatím nemáme. Pracujeme částečně na projektech, které ji nevyžadují, nicméně přibývá těch, které se bez autorizace neobejdou. V tom případě spolupracujeme s autorizovanými osobami. Taková praxe je samozřejmě limitující, ale zatím jsem na autorizační zkoušky neměla čas ani kapacitu. Do budoucna je mám určitě v plánu, nicméně v současné době ještě navíc dokončuji doktorské studium, nic dalšího bych nestíhala.


Na jakém typu projektů pracujete a jaký je rozsah vaší práce?
Většinou jde o menší zakázky, stavby pro bydlení, interiéry restaurací, kanceláří. Začínali jsme rekonstrukcemi bytů, ale i tam se může stát, že je nutné zasáhnout do nosných konstrukcí či vnějšího vzhledu domu, a pak je potřeba stavební povolení a autorizace. Ve spolupráci s autorizovaným inženýrem jsme navrhovali rodinný dům, máme za sebou projekt firemní kantýny, zkoušeli jsme i několik architektonických soutěží. Otevřená soutěž bez skicovného nás ale stojí kvantum času a z hlediska nákladů si účast v ní prakticky nemůžeme dovolit. Zatím nemáme takovou rezervu, abychom se mohli otevřených soutěží o návrh pravidelně účastnit. Obecně je pro nás lepší, když běží více projektů najednou. Když jeden z projektů vypadne, rázem je to znát. Střídají se období, kdy máme práce nad hlavu a poohlížíme se po dalších pomocnících, a období, kdy si říkáme, že jestli to takto půjde dál, budeme si muset sehnat jinou práci nebo si přibrat „vedlejšák“.

 

Jak se vám daří skloubit práci a péči o dítě? Podle čeho jste se s partnerem rozhodovali, kdo z vás půjde na rodičovskou dovolenou? Předpokládám, že přítel není architekt.
Není architekt, dělá v oboru IT. Teď se konečně dostal na dobrou pozici, a když jsme zvažovali, kdo z nás půjde na rodičovskou, bylo pro něj jednoznačně lepší podržet si současné zaměstnání. Zpětně si nemyslím, že bych zvládla v prvním roce zároveň kojit a chodit do ateliéru na plný úvazek. Tato starost už mi naštěstí odpadla, takže uvidíme, jak si to nastavíme dál. Před nástupem na rodičovskou jsem také nevěděla, zda budu mít dost práce, abych si mohla dovolit živit rodinu. A doufala jsem, že zvládnu trochu pracovat po večerech.

 

A zvládáte?
Teď už ano, i když je to poměrně náročné a nemůžu říct, že bych to každému doporučila. K počítači se dostanu zpravidla v devět večer, když dcera usne, a pracuji většinou 2–3 hodiny denně. Pokud je potřeba něco odevzdat, může se práce protáhnout do dvou, do tří v noci. Ideální to není, ale jsem ráda, že můžu pokračovat na rozjetých projektech a sbírat další zkušenosti.
Dva roky jsem pracovala jako zaměstnanec v Nizozemsku, takže můžu srovnávat. Kolegové, kteří tam zůstali, se v péči o dítě střídají. Každý pracuje tři dny v týdnu a jeden den je dítě v „kinderopvang“, což je jakási forma dětské skupiny. Oba si udrží pracovní pozici, jejich zaměstnavatelé s tím nemají žádný problém. Ráda bych se tím inspirovala. Formálně, pokud vím, nemohou být v Česku na rodičovské oba rodiče ani není možné si rodičovskou poměrově dělit, nicméně s využitím hlídání a zkráceného pracovního úvazku přítele bychom se k tomu snad mohli přiblížit.
Kdybych si měla se svým příjmem stanovovat parametry čerpání rodičovského příspěvku, vnutil by mi český systém nejnižší možnou částku měsíčně, a tím pádem bych si nemohla ani zvolit délku čerpání. Naštěstí systém aspoň umožňuje odvodit výši měsíčního příspěvku od příjmu partnera, což jsme nakonec udělali.


Je váš současný přístup udržitelný do budoucna?
Provozovat vlastní praxi šlo před rodičovskou, mohlo by to jít dál. Člověk nemůže očekávat, že si založí s kolegy značku, sedne ke stolu a řekne: Teď mám autorský ateliér, projekty přijdou samy. Je to běh na dlouhou trať. Jsme rádi, když máme od klientů další kontakty a díky nim další zakázky. Také teď v ateliéru procházíme „dětským obdobím“, rodičovskou nějakou formou řeší dva z mých tří spolupracovníků.


Jak z pohledu začínající architektky vnímáte podmínky pro výkon architektonické profese v České republice obecně?
Začátky v architektuře v Česku nejsou nic jednoduchého. Z více zdrojů vím, jak je v jiných zemích nastaven systém profesionalizace architektů po ukončení školy. Na Západě má obvykle začínající architekt více možností. Moje kamarádka, vrstevnice, absolventka architektury v Mnichově, nyní pracuje v Basileji, má za sebou tři vyhrané soutěže a druhou stavbu v realizaci. Má podporu v kanceláři, kde lépe funguje rozdělení jednotlivých rolí: architekt není zároveň stavbyvedoucím, nemusí znát všechny stavební detaily, má k dispozici specialisty a může se věnovat výhradně architektonickému navrhování.
U nás je výkon profese v podstatě podmíněn autorizačním razítkem, které ovšem architekt získá až ve chvíli, kdy má za sebou praxi a realizované projekty. Kde má ale projekty získat, když se realizace táhne několik let? Pracovala jsem v jedné větší kanceláři v Praze, některé rozsáhlejší projekty se tam řešily už sedmým rokem. Mít tři roky praxe je fajn, ale nemám pocit, že by mi daly tolik zkušeností, kolik bych potřebovala.
Samozřejmě existuje mnoho možností, jak se uplatnit, a je na každém z nás, jestli se rozhodne fungovat jako OSVČ, přistoupit na švarcsystém, nebo se nechá zaměstnat. Sama jsem dokonce úspěšně absolvovala výběrové řízení na pozici architektky pro strategické plánování v Kladně. Ale platové podmínky by mi nedokázaly zajistit splácení hypotéky. Závisely by na osobním ohodnocení, které není garantované. Rozhodla jsem se jít jinou cestou. Částečně proto, že jako OSVČ si sama určuji podmínky, za kterých budu s dítětem pracovat, a nemusím řešit, jestli mi zaměstnavatel nebo nadřízený v ateliéru vyjdou vstříc. Rodičovskou dovolenou beru jako určité překlenovací období, po kterém se uvidí, zda je současný způsob mé práce životaschopný.

 

 

Jak vystoupit ze zajetých kolejí?

Adam Zet, 29 let, Praha

Mohl byste představit svou dosavadní architektonickou praxi a současnou situaci?
Letos to budou tři roky, co jsem diplomoval na Fakultě architektury ČVUT v Praze, a od té doby se v mém životě událo několik důležitých zlomů. Během studia jsem se praxi příliš nevěnoval, převládala potřeba filtrovat studium jinou prací, převážně manuální. Hledal jsem balanc mezi časem stráveným před obrazovkou a něčím fyzicky hmatatelným. Stavěl jsem dřevostavbu, pracoval jako zedník, fotil jsem nebo se podílel na grafickém zpracování výkresů pro publikaci. Během studia jsem absolvoval roční stáž v Peru, kam jsem se po dokončení školy na rok vrátil. Pracoval jsem tam ve dvou ateliérech, vzhledem k tehdejší ekonomické krizi ale trvalo dlouho, než jsem se uchytil. Poslední měsíce v Peru došlo na mou první realizaci, kterou jsem i koordinoval a stavěl. Po návratu jsem se věnoval rekonstrukci vlastního bydlení v Praze, která dodnes trvá. Byla poháněna zejména naší rodinnou situací, protože jsme s přítelkyní čekali miminko. Od začátku minulého roku jsem měl dvě zaměstnání, jako architekt a jako pracovník v realizačním týmu jednoho sochaře. Samotnou architekturou bych sebe a rodinu nedokázal uživit. Kombinace práce v kanceláři s „lopatou“ mi vyhovovala nejen z koncepčního pohledu, kdy duševní práci střídá práce fyzická, ale i z pohledu finančního. Situace ale nebyla dlouhodobě perspektivní. V současnosti stále působím jako architekt ve stejném ateliéru, k tomu s kamarádem experimentujeme s různými typy betonů, z nichž vyrábíme nábytek a jiné objekty do konkrétních prostorů.

 

Jak se daří skloubit architekturu a péči o rodinu? Jak funguje rozdělení rolí ve vaší domácnosti?
Na architekturu ani rodinu není dost času. Ráno mě pravidelně kolem šesté nebudí budík, ale dcera. Vstanu, přebalím ji, připravím snídani. Tím můj každodenní rituál s dcerou končí. Potom ji vidím vzhůru, jen když odejdu z práce o hodinu dřív, abych s ní mohl strávit poslední půlhodinu před uložením ke spánku. Role v domácnosti jsou bohužel celkem jasně stanoveny. Moje partnerka nepochází z Česka, takže alternativy téměř neexistovaly.

 

Partnerka se tedy nevěnuje své profesi?
Přítelkyně je módní návrhářka a příjezd do Čech po dokončení školy pro ni zároveň znamenal návrat do Evropy po šesti letech. Postavit se na vlastní nohy v uzavřeném českém prostředí je pro cizinku samo o sobě velkou výzvou. Po narození dcery se z módní tvorby nedobrovolně stal spíše koníček. Původní vize střídavé péče o dítě je v českém systému pro mladé rodiče těžko realizovatelná. Oficiálně jsem to já, kdo pobírá rodičovský příspěvek, i když fakticky pracuji. Partnerka byla ještě během těhotenství zaměstnaná, u zaměstnavatele je teď na rodičovské dovolené. To nám alespoň pokrývá zálohy na české zdravotní a sociální pojištění. Postavil jsem se do stereotypní role živitele rodiny a partnerka do role matky v domácnosti. Sen o budování kariéry v jejím oboru se musel odložit. Chceme to ale změnit, aby i ona měla prostor k seberozvíjení. Je jednoduché se ocitnout v přednastavených rolích naší společnosti. Jak ale ze zajetých kolejí vystoupit?

 

Dokážete svou rodinu zabezpečit?
Jako asi většina architektů po škole pracuji na švarcsystém. Ve svém současném zaměstnání si nemůžu stěžovat na časovou flexibilitu, která je pro mě jako otce dítěte velmi cenná. Nic to však nemění na nízkém finančním ohodnocení, které je nastaveno fixní sazbou 160 Kč/hod bez vidiny nárůstu do budoucna. I když si cením upřímnosti při stanovení pracovních podmínek, přiznávám, že jsou pro mě demotivující. S takovým příjmem se těžko s rodinou dostaneme z kolotoče placení povinných záloh, výdajů na dítě, neplánovaných nárazových výdajů či jen koupě nezbytností, aniž bychom na konci měsíce už jen čekali na další malichernou výplatu. Připomíná to balancování nad propastí. Bez podpory rodičů bychom těžko vycházeli. Máme štěstí, že bydlíme v bývalém ateliéru po mém dědovi sochaři. Na peněžitou pomoc v mateřství jsme neměli nárok, protože partnerka nesplnila minimální délku účasti na nemocenském pojištění, která činí 270 kalendářních dnů v posledních dvou letech. Což ani nešlo splnit, když jsme v ČR byli v době porodu teprve necelý rok.

 

Jak se díváte směrem do budoucnosti?
Momentálně o vzdálenější budoucnosti nepřemýšlíme. Naše situace nám to nedovoluje. Ale jsme pozitivní. Jednáme a děláme rozhodnutí tak, abychom se postupně dokázali postavit na vlastní nohy i bez podpory našich rodičů. S výhledem do budoucnosti nás spíše trápí představa, v jakém světě bude žít naše dcera. V současnosti mám kritický postoj snad ke všemu, co přímo ovlivňuje budoucnost naší planety. Politické, společenské, digitální a zejména environmentální hrozby jsou až děsivě reálné.

 

 

 

Odešlete e-mailem zpět »

ERA21 vydává ERA Média, s. r. o.
Chleborádova 69/22, 619 00 Brno

Telefon: +420 530 500 801
E-mail: redakce@era21.cz
Projekt se v roce 2020 uskutečňuje za finanční podpory: Ministerstva kultury ČR, Nadace české architektury, Statutárního města Brna a Státního fondu kultury ČR
Copyright ©2004-2020 ERA Média, s.r.o
Použití článků a fotografií nebo jejich částí je bez souhlasu vydavatele zakázáno.