Diskuze Svobodná architektura? NG Praha, 4. 10. 2019; zleva: Helena Doudová, Lenka Burgerová, Petr Kratochvíl, Yvette Vašourková, Marie Kordovská, Osamu Okamura; foto: Viktor Šorma.
Diskuze Svobodná architektura? NG Praha, 4. 10. 2019; zleva: Helena Doudová, Lenka Burgerová, Petr Kratochvíl, Yvette Vašourková, Marie Kordovská, Osamu Okamura; foto: Viktor Šorma.
Diskuze Svobodná architektura? NG Praha, 4. 10. 2019; debatu moderovala Helena Doudová; foto: Viktor Šorma.
Diskuze Svobodná architektura? NG Praha, 4. 10. 2019; debatu moderovala Helena Doudová; foto: Viktor Šorma.
Diskuze Svobodná architektura? NG Praha, 4. 10. 2019; u mikrofonu Yvette Vašourková; foto: Viktor Šorma.
Diskuze Svobodná architektura? NG Praha, 4. 10. 2019; u mikrofonu Yvette Vašourková; foto: Viktor Šorma.
Diskuze Svobodná architektura? NG Praha, 4. 10. 2019; zleva: Helena Doudová, Lenka Burgerová, Petr Kratochvíl, Yvette Vašourková, Marie Kordovská, Osamu Okamura; foto: Viktor Šorma.
Diskuze Svobodná architektura? NG Praha, 4. 10. 2019; zleva: Helena Doudová, Lenka Burgerová, Petr Kratochvíl, Yvette Vašourková, Marie Kordovská, Osamu Okamura; foto: Viktor Šorma.
Diskuze Svobodná architektura? NG Praha, 4. 10. 2019; zleva: Lenka Burgerová, Petr Kratochvíl, Yvette Vašourková, Osamu Okamura; foto: Viktor Šorma.
Diskuze Svobodná architektura? NG Praha, 4. 10. 2019; zleva: Lenka Burgerová, Petr Kratochvíl, Yvette Vašourková, Osamu Okamura; foto: Viktor Šorma.
Diskuze Svobodná architektura? NG Praha, 4. 10. 2019; u mikrofonu Petr Kratochvíl; foto: Viktor Šorma.
Diskuze Svobodná architektura? NG Praha, 4. 10. 2019; u mikrofonu Petr Kratochvíl; foto: Viktor Šorma.
Diskuze Svobodná architektura? 30 let architektury v Čechách. NG Praha, 4. 10. 2019; foto: Viktor Šorma.
Diskuze Svobodná architektura? 30 let architektury v Čechách. NG Praha, 4. 10. 2019; foto: Viktor Šorma.
Diskuze Svobodná architektura? 30 let architektury v Čechách. NG Praha, 4. 10. 2019; foto: Viktor Šorma.
Diskuze Svobodná architektura? 30 let architektury v Čechách. NG Praha, 4. 10. 2019; foto: Viktor Šorma.

V souvislosti s aktuálně připravovaným Dnem architektury se vracíme do loňského roku a zveřejňujeme přepis diskuze Svobodná architektura? 30 let architektury v Čechách. Národní galerie Praha u příležitosti Dne architektury 2019 pozvala k diskusi architekty, teoretiky, historiky a aktivisty, aby vzájemně konfrontovali své pohledy na vývoj architektury po roce 1989. Tématem byly možnosti a hranice svobody, hlavní pozitiva a hlavní negativa uplynulého vývoje. Cílem nebylo plné zhodnocení, spíše vytyčení hranic a extrémů. Ve středu zájmu stály změněné politicko-společenské podmínky pro architektonickou tvorbu i otázka, jak do budoucna zajistit prostředí pro českou architekturu, aby se prosadila v evropském měřítku. Diskuse usilovala o diverzifikovaný, multigenerační pohled, dvou až tří různých věkových kategorií a zastoupení žen – architektek.

 

Den architektury 2019, 4. 10. 2019

Hosté: Lenka Burgerová (LB), Marie Kordovská (MK), Petr Kratochvíl (PK), Osamu Okamura (OO), Yvette Vašourková (YV).
Moderátorka: Helena Doudová (HD)

 

HD: Co je svoboda? Jaké nastaly pro Vás osobně největší změny ve srovnání se situací před rokem 1989?
PK: Já jsem původním vzděláním filozof, takže by bylo dobré si na začátku říct, co slovem svoboda míníme obecně. Kant rozlišoval svobodu negativní a pozitivní. Negativní svoboda je, že něco nemusíme, nejsme nuceni. Pozitivní svoboda, svoboda k něčemu, znamená, že něco můžeme. Svoboda je podle Kanta spojena s morálkou. Nejhlubší svoboda spočívá v tom, že je nám bytostně dáno chovat se mravně. Bez ohledu na to, co se děje, jaké jsou podmínky. Jsem svoboden a mohu vždy volit správné řešení, tedy jednat v souladu s mravním zákonem. Pravá svoboda je člověku dána bez ohledu na poměry. Poměry člověku usnadňují chovat se mravně, dobře, bez toho, aniž by musel obětovat život, kariéru, nebo naopak, že by byl nucen ztratit tvář a stydět se sám za sebe.
[…] Před rokem 1989 byla literatura obtížně dostupná, ale lidé si ji našli. Nicméně byly okruhy kolem Jiřího Ševčíka na FA ČVUT nebo v Brně kolem ateliéru Viktora Rudiše, kde se organizovaly debaty a mluvilo se o postmoderně, což bylo tehdy zakázané ovoce. To bylo velice poutavé. Situace, která někomu může připadat bizarní, ale možná byla charakteristická. My jsme s kolegou Pavlem Halíkem přeložili knihu Norberga-Schulze Genius Loci  již v 80. letech. Tehdy jeden z recenzentů napsal, že je to nemarxistické, samozřejmě Norberg-Schulz se opíral o Heideggera. Pak se to vleklo a kniha byla nakonec vydána v 90. letech.
Když mluvíme o tom, že nastala svoboda, žili jsme v roce 1989 tímto pocitem. Neznamenalo to, že by předtím byl člověk nesvobodný. Ale nechoval se podle toho. Na druhou stranu, poměry po roce 89 usnadňovaly chovat se svobodně. Člověk ale nevěděl, co si se svobodou počít. První atmosféra byla: zkusme všechno. Pak došlo k vystřízlivění, jak politickému, tak na straně architektů. Teď jsme v situaci úplně jiné.

 

Generace mladých architektů

HD: Adam Gebrian psal v roce 2010 kriticky o možnostech uplatnění se pro svou generaci. Dostala tehdejší mladá generace, například ateliéry Projektil, FAM Architekti, Chalupa Architekti, v roce 2010 třicátníci v současnosti čtyřicátníci, v tomto svobodném prostředí možnost se nějak etablovat, dostala příležitosti se uplatnit? Nebo je prostředí stále stejně konzervativní a ti mladí architekti jsou ve stejně zoufalé situaci, jak o tom mluvil Gebrian?
YV: Nemyslím si, že zrovna tato generace je ztracená. Ateliéry, které se formovaly kolem roku 2010, dnes mají příležitosti a navíc se můžou účastnit veřejných architektonických soutěží, jejichž počet stoupnul.
Když se bavíme generačně, ta možnost mít svůj vlastní ateliér po roce 1989 bylo velké pozitivum. Mohli se sdružovat sami a vybírat si klienta a odrazilo se to nejvíce v tématu rodinného domu. Máme velkou škálu kvalitní drobné architektury. Tam se svoboda odrazila nejvýrazněji. V 90. letech se osamotnila také starší generace čtyřicátníků a padesátníků, poté nastal rychlý start mladých studií. Tato mladá studia nemají problém. Problém má spíše nejmladší současná generace, protože trh se postupně naplňuje a je složité dostat se k zakázkám, ale tento problém je celoevropský. Pokud chcete založit vlastní ateliér, byť o dvou lidech, uděláte to.
[…] Nám svobodné prostředí pomohlo společně s kolegy vybudovat Centrum pro středoevropskou architekturu (CCEA), nezávislou platformu pro rozvoj architektury. Ačkoli centrum spolupracuje například na tvorbě soutěží s řadou veřejných institucí, je důležité, že jde o platformu, na které můžeme nezávisle diskutovat a mít samostatnou entitu. Vždy jsou témata, která je potřeba řešit. Zkušenost CCEA propojujeme s naším architektonickým studiem MOBA. Myslím si, že svobodu mohou využít všechny ateliéry. Je otázka, kam se chtějí vydat, jak velký mají tým. I když v kapitalistickém duchu, vy pak tu svobodu v určitou dobu nemáte, protože máte závazky ke svému týmu.

OO: Každá generace je na začátku trochu ztracená, hledá se. Svoboda umožnila talentovaným lidem svůj talent projevit, bez překážek, které byly za komunistického režimu. Ti, co byli ve škole aktivní, měli v architektuře ambici, a tak se prosadili i v praxi. Byli schopni přemýšlet a dělat zajímavé věci. Na rozdíl od lidí, kteří žádné ambice neměli. Nemám pocit, že by se doby zas tolik měnily, mění se témata a důrazy. Projekční ústavy se transformovaly na soukromé praxe. Přišly nové materiály, technologie a postupy. Hodně architektů se ocitlo ve své profesi opět na novém začátku.

 

HD: Jak vnímáte vliv zahraničí a možnost vycestovat?
OO: Devadesátá léta byla doba plná obrovského nadšení ze svobody. Naše generace nebyla etablovaná, byla to generace studentů, která dělala revoluci na ulici během 17. listopadu. Zároveň jsme byli první generací, která dokázala vyrazit do světa studovat, což byl pro nás velký impuls. Místní izolovanost, omezení jazyka i kontaktů způsobily velké zpoždění za vývojem diskuse ve světě, což se projevilo například ve velmi pozdním nástupu postmoderní architektury.
[…] S Yvette jsme se potkali v roce 1996 ve třetím ročníku na Fakultě architektury ČVUT v ateliéru kanadské architektky Josée Dionne. Na fakultu v té době přišli nekonvenční zahraniční architekti, kteří viděli, že se zde rodí nová společnost a vycítili výjimečnou příležitost k architektonickému experimentu. Rozhodli jsme se společně s ostatními zahraničními studenty vytvořit instalaci uvnitř strahovských garáží od Františka Cubra, které tehdy vlastnilo ČVUT, a které byly učené k demolici. Pokoušeli jsme se architektonickými prostředky navázat dialog s předchozími generacemi. Instalace probíhala v zimě, sněžilo, bylo to velmi hektické, na kraji existenciálních možností. Poslední den, kdy byla vernisáž, vysvitlo slunce, které prozářilo naši instalaci. Byl to krásný tvůrčí moment, kdy se něco téměř zázračně zjeví. Příští den přijely buldozery ČVUT a celou halu i s naší instalací srovnaly se zemí, jako životu nebezpečnou. To byly zážitky z 90. let, které pro mne byly ustavující.

YV: Na jednu stranu byla instituce, fakulta architektury, otevřená přijímat architekty ze zahraničí, ale nebyl to tak jednoduchý proces. Pro zmiňovanou pedagožku to nebylo příjemné prostředí. Nebyl to tak svobodný prostor. Přetrvávala tam určitá forma konzervatismu a nevole otevřít se k experimentu.

 

Architektura a město po roce 1990

HD: Jak se změnila architektura po roce 1990?
OO: Zajímavé je podívat se na převažující typologii nově vznikající architektury. 90. léta mám spojená s bankovními domy, které se staly symbolem nástupu tržní ekonomiky, ztělesněním kapitalismu a vytvořily celou sérii staveb postmoderní architektury v České republice. 90. léta dala také příležitost nastupující generaci účastnit se veřejných soutěží. Architekti začali soutěže sami iniciovat, protože soukromí klienti kvalitní architekturu nepožadovali. Tím se scéna začala kultivovat.
PK: Ve své knize Současná česká architektura a její témata jsem sledoval vývoj architektury mezi lety 2000–2010. Nevybíral jsem podle hlavních trendů nebo stylových kritérií, ale na základě témat, jimž se architektura věnuje a podle nichž bylo možné hodnotit architekturu a vybírat to, co bylo pozitivní.
Pro poslední dekádu se zas tolik nových témat nevynořilo. Problém udržitelné architektury je ještě více aktuální. Problém artikulace veřejného zájmu a jeho skloubení se soukromou iniciativou také zůstává. I další témata, stejně jako problém, jestli je architektura schopna zprostředkovat i vyšší hodnoty, než je funkce praktická a funkce estetická, jestli architektura dokáže vtisknout prostředí nějaký řád, který by nám byl oporou v tomto zmateném světě.

 

HD: Ekonomická transformace po roce 1989 prošla velice rychle, byla na tuto změnu a tedy i svobodu městská administrativa připravená?
LB: Když proběhne revoluce, nastane období loupeživých rytířů. Doba, která umožňuje skoro cokoli. I v architektuře se dá leccos ukrást, zničit. Revoluce svobodu jen otevře a pak záleží, jak s ní naložíme dál. Svoboda nikdy není bezbřehost. Skutečná svoboda předpokládá, že se v nějakém momentě rozhodneme a v tom momentě už na sebe přijímáme odpovědnost, která je s rozhodnutím spojená. Svoboda také znamená práci s rizikem. Což architekti zažili, řada z nich vyrazila do světa, riskovali, že nebudou úspěšní. To byla asi ta největší změna.
Pro veřejný prostor je důležité, jestli jsou architektura nebo urbanismus předmětem veřejné debaty. Když porovnáme revoluci 1989 s revolucí v roce 1918. Cílem První republiky bylo vizuálně se odlišit od Rakousko-Uherské monarchie, především pomocí stavby veřejných budov. Další výhodou První republiky byla obrovská tradice veřejných soutěží. Architektura byla něčím, co bylo předmětem veřejných debat, sporů. A ta debata o estetice měla i sociální rovinu. Nás taková debata teprve čeká – především o architektuře, která by měla být ekologičtější.
Když bychom se podívali, kolik se u nás po roce 1989 postavilo velkých veřejných budov na základě mezinárodní, otevřené, anonymní architektonické soutěže, myslím, že by mi stačily prsty na jedné ruce. To je rovina, která bude vyžadovat spoustu práce. A v tom je svoboda těžká, je to obrovské riziko. Velká rezervovanost vůči soutěžím je daná právě obavou, že nemůžeme mít plnou kontrolou nad tím, kdo nám nakonec stavbu z veřejných peněz postaví. Ale to je právě ta krása, a s tím spojená svoboda, se kterou se musíme naučit zacházet. Můžeme otevřít prostor nejlepšímu. Je samozřejmě nutné, aby soutěž měla dobře postavené zadání, aby klient dostal, co potřebuje. Ten moment překvapení. To, co přesahuje technický popis zadání, je něčím, s čím se musíme učit nacházet. Jsem ráda, že jsme se na Praze 7 k tomu před třemi lety odhodlali a budeme se stěhovat do radnice, která byla právě na základě mezinárodní architektonické soutěže postavena. Bylo tu rozechvění, co se stane. Ale myslím si, že riziko veřejné soutěže je nutné podstoupit, aby prostředí, které tvoříme, mělo hodnotu.

 

Architektonické dědictví 60. až 80. let

HD: Marie Kordovská, vnučka Vladimíra a Věry Machoninových, aktivně hájí architekturu svých prarodičů. Lze nějak čerpat z dědictví po roce 1989?
MK: Z mého pohledu, co se týče architektury před rokem 1989, jsou zde věci, ze kterých se lze učit, existují zajímavé příběhy a mnohé stavby jsou obdivuhodné. Je ale velmi složité o těchto stavbách mluvit, člověk musí vážit slova, aby nezněl příliš oslavně. Je pravda, že brutalismus je dnes velmi populární u mladé generace, což pomáhá tyto stavby zachraňovat. Nicméně lidé, kteří s těmito stavbami reálně zacházejí, konkrétně třeba se stavbami od Machoninových, mají úplně odlišný názor, budovy ve své původní podobě neuznávají a chápou je jako pozůstatky minulého režimu. Rozumím těmto vyostřeným emocím, ale úkolem mé generace je řešit, jak tyto stavby chránit, jak je zrekonstruovat, jak s nimi zacházet.
V příběhu architektury před a po roce 1989 je potřeba, s ohledem na stavby architektů generace mých prarodičů, udělat dva kroky zpět a vidět ty domy před rekonstrukcemi, které proběhly v 90. letech. Osobně si myslím, že devadesátkové rekonstrukce jsou to nejhorší, co se stavbám mohlo stát. Atmosféra, kterou domy měly, byla rekonstrukcemi radikálně porušena. Myslím si, že nenávist vůči těmto stavbám přetrvává proto, že je v nich obtížné vidět jejich původní krásu. Chápu radikální postoj v 90. letech a rozumím, proč byl obrat po revoluci tak razantní. Mnohem více mne však zaráží, že se to děje i dnes, třicet let po revoluci. Momentálně se rekonstruuje Hotel Thermal. Návrhy rekonstrukce hotelových pokojů jsou plné nevkusu a neúcty k původní architektuře.
LB: Rekonstrukce těchto výrazných staveb je velmi těžký úkol vyžadující sebedisciplinu, která je ostatně se svobodou také spojena. Sebedisciplina může vyprodukovat zastavení a úctu a nějaké zhodnocení bez jakýchkoli ideologických přívažků. Můžeme uvažovat, jestli je ta věc kvalitní a jestli je schopná nějaké proměny. Na brutalistních stavbách je krásně sledovatelný princip udržitelnosti. Tyto stavby mají silný základ a jsou schopny transformace. To je něco, co jim dává sílu a kde se právě úcta může projevit. Je zde jeden problém, který je pro „devadesátkovou“ generaci typický a to ten, že vaše ego musí udělat dva kroky zpátky. Protože u rekonstrukce jste také v roli toho, kdo musí udělat prostor původní stavbě, což je velmi těžké.
[…] Výrazná skupina architektů z doby nesvobody byla schopná se v rámci úzkých koridorů porvat o to, aby byl výsledek dobrý a někdy i skvělý, na světové úrovni. To nebyla zásluha režimu, ten vyprodukoval jen příležitost, ale měli jsme tady významné osobnosti, a jsem opravdu ráda, že jsme měli i významné ženské osobnosti v oboru architektura, které byly schopné s obrovskou vervou a úsilím vykřesat z toho ne vždy ideálního zadání budovy, které do dneška snesou srovnání s čímkoli, co se tady postavilo po roce 1989. To považuji za obrovské vítězství.
YV: Pojem komunistická nebo socialistická architektura neuznávám – tato architektura prakticky neexistuje. Obdobná architektura vznikala v té době v celé Evropě. U nás není respektována, protože se její hodnoty prakticky nediskutovaly. Například bývalé federální shromáždění od Karla Pragera je stavba na světové úrovni. Liší se, kdo byl zadavatelem, u nás to byly veřejné zakázky. Ale úroveň architektury byla srovnatelná.
OO: Je potřeba si uvědomit, abychom si neidealizovali 70. a 80. léta, že tyto nejlepší stavby byly navrženy v 60. letech, kdy ještě přetrvávala kontinuita kvalitní architektury z první republiky. Ti lidé žili z těsného napojení na vysokou stavební kulturu před nástupem 50. let. Byla to generace, která měla kvalitní architekturu opravdu zažitou. Dříve naprojektované budovy se potom vlivem upadající ekonomiky a průmyslu stavěly s velkým zpožděním až v průběhu 70. a 80. let a vytvářely tak ještě dlouho iluzi progresivního vývoje. V tomto období už však začala kvalita nově koncipované architektury znatelně klesat. Když se ustavovala nová československá porevoluční architektura v 90. letech, tak například brněnská scéna se i po padesáti letech ohlížela ještě pořád zpátky k funkcionalismu, na demokratickou tradici naší architektury.

 

Výhled do budoucna

HD: Před jakými výzvami stojí architektura a svobodné podmínky architektury v příštích deseti letech, aby se mohla pozitivně a „svobodně“ vyvíjet?
LB: Možná, že to bude úkol na více než deset let. Je potřeba vysvětlovat, v čem je role architekta specifická, proč je potřeba mít specialistu, který chápe poměr, chápe měřítko, chápe, že vnitřní prostory a vnější prezentace budovy souvisí. Dostáváme se do momentu, hlavně v oboru stavby rodinných domů, kdy má celá řada lidí pocit, že architekta nepotřebuje. S nástupem 3D tiskáren je možnost, že vám technologie pomůže, ještě větší. Výzva pro architekty je umět dobře vysvětlit, v čem je jeho role. Pomáhá, aby města, vesnice a krajina měly i nadále vnitřní vazbu. Úkolem architekta není pouze postavit jeden dům, jeho úkolem je navázat na to, co ve městě nebo krajině už stojí a přidat další vrstvu. Myslím, že to bude trvat minimálně další dekádu.
OO: Moje představa je, že umělá inteligence, nejen 3D tiskárny, nahradí do značné míry práci architektů, ti se stanou kurátory nebo designery prostředí jako celku v tom nejširším možném chápání. S architektonickým vzděláním se uplatníte v různých úkolech, které budou mnohem širšího záběru než dnes. Mechanické práce, jako je snímání vstupních dat na místě stavby, generování různých možností, jak na ně dům může reagovat ve vztahu k sociálním, ekonomickým, technologickým, energetickým nebo prostorovým parametrům, to do značné míry převezme umělá inteligence. Profese se radikálně promění, sami zatím přesně nevíme jak.
PK: Netroufnu si říct, kam bude česká architektura směřovat, ale vyjádřím to, kam si myslím, že by české architektonické prostředí směřovat mělo. Nepostrádám tolik výjimečná díla, jež by vzbudila mezinárodní ohlas. Přál bych si, aby tady vznikla obecná vysoká stavební kultura, jako například ve Finsku. Finsko se nevyznačuje tím, že by mělo mnoho význačných staveb, ale tím, že nemá žádné mizerné. Ono to spolu souvisí. Rozptyl mezi spektakulárními stavbami a banální produkcí je jeden extrém. Dal bych přednost tomu, že všichni sledují obecný kvalitní standard.
YV: Základním tématem budoucí architektury je dodat něco navíc svému okolí a společnosti. Stavby by měly být otevřené veřejnosti. Je to velká výzva související s demokracií a udržitelností. Společnost může nějakým způsobem do projektů vstupovat, užívat je. A tyto stavby se staví – byť jde například o kancelářskou budovu, která má otevřený prostor ve formě přístupných teras pro veřejnost nebo ve formě zeleně. Jde také o téma, jak oživit faunu a floru v našem prostředí skrze architekturu. Dalším úkolem je budování důvěry v práci architekta ve společnosti a politických kruzích. Města se otvírají. Nicméně po zkušenostech se státními zakázkami je systém stále více rigidní. Státní systém se stahuje. Je to složité. Mám pocit, že u státních zakázek není vždy žádoucí vybírat na základě architektonických soutěží. Důvěra se převaluje podle toho, kdo zrovna rozhoduje o prostředí. Momentálně se koná výstava Pravda v Betlémské kapli, na níž byli vyzváni různí umělci, aby se vyjádřili k tématu pravda v umění. Souhlasím s názorem Ivana Kroupy, že Praha za posledních 30 let nepostavila veřejnou novostavbu z veřejných zdrojů. Poslední promarněnou příležitostí byla rekonstrukce Národního muzea. Výběrové řízení bylo pouze na cenu. Byl tam velký potenciál, neboť dnes probíhají diskuze, jak obnovovat muzejní stavby, jak se k nim chovat. Byla to promarněná šance v době, kdy se například v Berlíně rekonstruovalo Nové muzeum poté, co soutěž vyhrál David Chipperfield. Nechci skončit negativně, ale je zde spousta témat, která je potřeba řešit. Kromě toho, že jsou architekti kvalitní a architektura se vyvíjí, důvěra v profesi architekta není ve společnosti zregenerovaná.
MK: V souvislosti se soužitím s poválečnou architekturou si přeji, aby jedinou hodnotou nebyly peníze a výdělečnost, aby diskuze o této architektuře probíhala otevřeněji, méně výbušně a méně emotivně. Největší výzvu pro budoucí architekturu obecně vidím v její udržitelnosti a v důrazu na ekologii, které považuji za naprosto klíčová témata.

 

Přepis: Nikola Zahrádková

 

Lenka Burgerová je architektka a historička, v současnosti působí jako radní Prahy 7, věnuje se výuce urbanismu na FF UJEP v Ústí nad Labem a na FA ČVUT a FF UK v Praze. Podílí se na několika neziskových projektech, které se věnují propagaci a záchraně architektonického a uměleckého dědictví, je členkou Pracovní skupiny pro vzdělávání ČKA. V Praze 7 mj. usiluje o vznik parku podél celého holešovického nábřeží až do Stromovky, otevření velkého rozvojového území Bubny – Zátory.

 

Marie Kordovská je absolventkou teorie a dějin umění na UMPRUM v Praze, vnučkou architektů Věry a Vladimíra Machoninových a zakládající členkou iniciativy Respekt Madam, která se věnuje ochraně tvorby architektů Machoninových a vyzývá k respektování nejen brutalistní architektury v České republice.

 

Petr Kratochvíl je absolvent filozofie a psychologie na FF UK, profesí historik a teoretik architektury působící na Ústavu dějin umění AV ČR, rovněž vysokoškolský pedagog přednášející na Fakultě umění a architektury TU v Liberci. Je autoremr řady publikací, které se věnují současné české architektuře, mj. Veřejný prostor CZ – Krajina města (Praha, 2017), Městský veřejný prostor (Praha, 2011), Současná česká architektura a její témata (Praha, 2011), Zelená architektura (kat. výst., Praha, 2008), Contemporary Czech Architecture 1989–1999 (Praha 2000, spoluautor Pavel Halík).

 

Osamu Okamura je architekt, děkan Fakulty umění a architektury Technické univerzity v Liberci, předseda Komise Rady hlavního města Prahy pro umění ve veřejném prostoru, člen správní rady Nadace české architektury a člen Komise rozvoje urbanismu, architektury a veřejného prostoru Rady MČ Prahy 7. Bývalý kurátor evropského projektu Shared Cities – Creative Momentum, pedagog na soukromé vysoké škole ARCHIP v Praze, programový ředitel mezinárodního festivalu a konference pro obyvatelnější města reSITE a šéfredaktor architektonického časopisu ERA21, nyní je členem jeho redakční rady.

 

Yvette Vašourková je architektka a urbanistka, absolvovala Fakultu architektury na ČVUT v Praze, v postgraduálním studiu pokračovala na Berlageho Institutu v Rotterdamu. Je zakládající členkou Centra pro středoevropskou architekturu (CCEA) a současně partnerkou ve studiu MOBA, které založila spolu s Igorem Kovačevićem. Působí v redakční radě časopisu ERA21. Na FA ČVUT v Praze vedla pět let ateliér prvních ročníků a pokračuje zde v doktorandském studiu. V roce 2018/19 působila na škole architektury ESA v Paříži, dnes působí na škole ARCHIP v Praze.

 

Helena Doudová je kurátorkou Sbírky architektury Národní galerie Praha. Věnuje se především architektuře po roce 1945 a jejím mediálním přesahům. Jako odborná asistentka International Museum Fellowship ve spolupráci Spolkovou kulturní nadací Univerzity v Erfurtu a Muzea knih a písma v Lipsku vypracovala výstavu o infografice Otto Neuratha Fritze Kahna (2016–2017). Je editorkou publikací, mj. Shared Cities Atlas. Post-socialist Cities and Urban Citizenship (NAi010, Rotterdam 2010). V současné době je kurátorkou výstavy NEBOURAT! Podoby brutalismu v Praze.

 

Odešlete e-mailem zpět »

ERA21 vydává ERA Média, s. r. o.
Chleborádova 69/22, 619 00 Brno

Telefon: +420 530 500 801
E-mail: redakce@era21.cz
Projekt se v roce 2020 uskutečňuje za finanční podpory: Ministerstva kultury ČR, Nadace české architektury, Statutárního města Brna a Státního fondu kultury ČR
Copyright ©2004-2020 ERA Média, s.r.o
Použití článků a fotografií nebo jejich částí je bez souhlasu vydavatele zakázáno.