Hlavní sál Moving station Plzeň při besedě v říjnu 2015; foto: Vít Štaif.
Hlavní sál Moving station Plzeň při besedě v říjnu 2015; foto: Vít Štaif.
Plzeň – Jižní Předměstí, 1992; zdroj: archiv organizace Johan.
Plzeň – Jižní Předměstí, 1992; zdroj: archiv organizace Johan.
Plzeň – Jižní Předměstí, 2018; foto: Matěj Hašek.
Plzeň – Jižní Předměstí, 2018; foto: Matěj Hašek.
Hlediště letního kina v Radlické Kulturní sportovně; zdroj: Radlická Kulturní sportovna.
Hlediště letního kina v Radlické Kulturní sportovně; zdroj: Radlická Kulturní sportovna.
Drážní sklad, 2014; zdroj: Radlická Kulturní sportovna.
Drážní sklad, 2014; zdroj: Radlická Kulturní sportovna.
Drážní sklad, 2019; zdroj: Radlická Kulturní sportovna.
Drážní sklad, 2019; zdroj: Radlická Kulturní sportovna.
Kotelna v Železném Brodě; zdroj: archiv Filipa Horatschkeho.
Kotelna v Železném Brodě; zdroj: archiv Filipa Horatschkeho.
Kotelna textilní továrny, 2009; zdroj: archiv Filipa Horatschkeho.
Kotelna textilní továrny, 2009; zdroj: archiv Filipa Horatschkeho.
Kotelna textilní továrny, 2015; zdroj: archiv Filipa Horatschkeho.
Kotelna textilní továrny, 2015; zdroj: archiv Filipa Horatschkeho.
Dvorek před The Distillery; zdroj: archiv KOGAA.
Dvorek před The Distillery; zdroj: archiv KOGAA.
Bývalý lihovar v Brně, 2015; zdroj: archiv KOGAA.
Bývalý lihovar v Brně, 2015; zdroj: archiv KOGAA.
Bývalý lihovar v Brně, 2018; foto: BoysPlayNice.
Bývalý lihovar v Brně, 2018; foto: BoysPlayNice.

Když je miluješ, musíš je řešit

Miroslav Pavel

Slovní spojení průmyslová architektura obsahuje dvě zdánlivě protichůdné představy. Jednu ryze technicistní, rámovanou monofunkční účelností a efektivností; a druhou výtvarnou, podporovanou uměleckými principy a romantizující historií. Synergii našly v konverzích, které výrazněji rezonují českou společností od devadesátých let 20. století. Od té doby vznikly desítky projektů, jejichž úspěšnost se povětšinou měří jejich současnou (ne)existencí a mírou umělecko-architektonické invence při jejich záchraně. Opomíjeno však často zůstává to hlavní čili samotní protagonisté konverzí průmyslové architektury.

 

Klíčem k výběru staveb pro následující minisondu do tajů transformací byla snaha vyhnout se již mediálně známým příkladům a najít typologicky srovnatelné projekty. Stojí za nimi přitom nejen architekti, ale i lidé zcela mimo obor. Více než samotná architektura se tak dostávají do popředí osobní pohnutky, zkušenosti a překážky, které musel každý z protagonistů překonat.
Dramaturg Roman Černík stál v roce 2000 u zrodu projektu Moving station v budově jižního plzeňského nádraží. Architekt Filip Horatschke vypracoval roku 2013 projekt Kotelny v bývalé textilní továrně v Železném Brodě. Manažeři Lukáš Žďárský a Jakub Zajíc od roku 2014 transformují bývalý pražský železniční sklad na Radlickou Kulturní sportovnu. A v roce 2016 vznikl v Brně první tzv. sociální reaktor – The Distillery trojice designérky Alexandry Georgescu a architektů Tomáše Kozelského a Viktora Odstrčilíka. Vzájemně se neznají, a přesto mají mnoho společného.

 

Ze svátečního squattera uměleckým ředitelem

Dramaturg a vysokoškolský pedagog Roman Černík pamatuje euforická devadesátá léta, během kterých u nás došlo k radikální transformaci múzického umění. Druhá divadelní reforma, která ve světě probíhala už od šedesátých let 20. století, s sebou přinesla změnu chápání divadla jako scénicky a obsahově vymezeného umění. Do popředí se dostaly otázky sociální zodpovědnosti a společenské angažovanosti. Přesah se netýkal pouze obsahu, ale také prostoru a vyjadřovacích prostředků, které herci a tanečníci nově využívali.

Po zahraničních zkušenostech z Kodaně a inspirovaný sociálně-kulturními aktivitami z Berlína a Polska zatoužil Roman Černík spolu s kolegy z kulturní instituce JOHAN po podobných aktivitách také u nás. Mnozí si pamatují jednu z nejstarších squatterských kauz pražské usedlosti Ladronka, která pro zasvěcené představovala ostrov nezávislé kulturní scény. Přestože ambice Romana Černíka nemířily zdaleka tak vysoko a původně hledal spíš dočasný prostor pro pořádání site specific a pouličních představení, díky otevřenosti majitele a úspěšnosti svých aktivit získal spolek do dlouhodobého pronájmu jednu ze dvou budov železničního nádraží Plzeň – Jižní Předměstí.

Vize skromných intervencí vzala vzhledem k velkorysým možnostem, které secesní výpravní budova z roku 1904 nabízela, během deseti let za své. S profesionalizací rostly i potřeby souboru na zázemí. Zásadní obrat pak nastal s odkupem objektu, který z majetku Českých drah přešel pod společnost Klotz, a. s., s jediným akcionářem Michaelem Hubkou. Díky ochotě majitele proběhla rozsáhlá rekonstrukce financovaná jak ze soukromých, tak veřejných rozpočtů. Citlivé novodobé vstupy spřízněného architekta a scénografa Pavla Kocycha, konzultované s NPÚ, maximálně skloubily původní využití s provozem kulturního zařízení. Město získalo nezávislou scénu alternativního tanečního divadla, která si již vydobyla renomé odborné světové veřejnosti. A i když sídlí na druhém nejvytíženějším nádraží Plzně a lomoz projíždějících vlaků se stal přirozenou součástí představení, sami Plzeňané si k ní ještě hledají cestu. Jak říká dnes umělecký ředitel Roman Černík, srdcem stále avantgardista: „V českém prostředí bývá kultura kolem náměstí a dál už je to pro lidi divné. My sami však cítíme exkluzivitu činného nádraží, architektury a periferie. Žádná měšťanská pohodlná selanka.“


Z nezkušených manažerů úspěšnými záchranáři

Kriminalizace squattingu na počátku 21. století dovolila hlubší rozvinutí fenoménu uměleckých čtvrtí, který čerpá z více než stoleté historie. Původně izolované kolonie na okrajích měst, jež lákaly a sdružovaly kreativní živly, se s novým tisíciletím transformovaly do sofistikovanějších forem. Sociálně-kulturní projekty využívající genius loci sociálně slabších částí měst k sobě kromě původních umělců a alternativců začaly přitahovat zástupy hipsterů pohybujících se na rozostřené hraně zlaté mládeže a nekonformní subkultury. Sociálně vyloučené čtvrtě se tím proměňují v lukrativní oblasti pro movitější střední třídu, která se do nich stěhuje a užívá si pulzujícího a zprvu levného života. Tento proces proběhl například na pražské Letné, proměnil Vršovice a zanedlouho bude dovršen například na Kolbence. Dlouho se však vyhýbal Smíchovu, čehož využili manažeři Lukáš Žďárský a Jakub Zajíc, když si pronajali nevyužívané skladiště na zanikajícím nákladovém nádraží Na Knížecí.

Ani jeden nepatří mezi zaryté milovníky architektury. Objekt z konce 19. století využívaný bezdomovci je zaujal velkorysým otevřeným prostorem a možností přetvářet si jej po svém. Kombinace sportu a kultury byla spíš než promyšleným podnikatelským krokem přáním odrážejícím vlastní preference a preference jejich přátel. Tehdejšímu majiteli (FIM Group) se však zalíbila a dostali volnou ruku. Podobně jako vznik záměru i celý proces transformace obsahoval hodně improvizace a učení za pochodu. Skromný projekt, který financovali zcela ze svého a na jehož vybavení používali materiál, který našli na pozemku, brzy dostal reálnou podobu. Úspěch a prvotní nadšení zkalilo „české“ udání na chybějící kolaudaci. Rozjetý vlak, na který se jim podařilo získat finanční podporu i od jednotlivců v kampani na webu Hithit, naštěstí nezastavilo. Během let se jejich podporovatelem stala i samotná městská část Praha 5.

Poté co dvojici zakladatelů doplnila kolegyně Kateřina Šandová, otevřeli společně ještě na Smíchově Kavárnu co hledá jméno a holešovický Vnitroblock. Všechny projekty úspěšně soběstačně fungují, našly si místo na kulturní mapě Prahy a přízeň zákazníků nejen z řad hipsterů. Přesto zůstávají všichni tři, podle Jakuba Zajíce, při zemi: „Nevymysleli jsme žádnou raketovou vědu, spíš si tak hrajeme na místním dvorečku pro pár lidí.“ Nutno dodat, že Kulturní sportovnu nyní vlastní developer Sekyra Group, který připravuje výstavbu Smíchov City. Takže i bez rakety je budoucnost projektu možná ve hvězdách.

 

Z prostého architekta zapáleným kulturním aktivistou

Charisma industriální architektury obdivují především lidé, kteří nevnímají prvořadě její funkci, ale estetiku. Hlavním úskalím obnovy (a historických objektů všeobecně) bývá strategie nového využití. Pokud nedojde k obnovení či změně výroby, přichází ke slovu nejčastěji kultura. Představuje nejmenší zlo, při kterém vykrystalizuje architektonická podstata objektu. Mnohým provozovatelům ovšem zlomí vaz. Na vině není ani tak nekulturnost, jako spíš naivní představa, že i nejmenší obec kulturu k životu bezpodmínečně potřebuje.

Firma Akcent Bohemia podnikatele Martina Klodnera plánovala v areálu bývalé textilky na okraji Železného Brodu vybudovat prostory pro zámečnickou výrobu. Pragmaticky tím reagovala na výzvu grantové dotace. Na pomoc si přizvala místního libereckého architekta Filipa Horatschkeho, který projekt od základů změnil.
Po několikaletém zamrznutí původního zadání z důvodu finanční krize z roku 2008 se práce na dokumentaci znovu rozběhly o pár let později, v roce 2013, a do popředí se dostala budova kotelny. Filip Horatschke dostal nejprve za úkol pouhé přepracování již hotové dokumentace ke stavebnímu povolení. Ožily v něm však sentimentální vzpomínky na mládí, kdy do textilek chodil na brigády, i na pozdější jízdy autem kolem zdejšího pomalu se rozpadajícího areálu. Původní projekt považoval za tak špatný, že doporučil investorovi začít znovu od studie.
Najít společnou řeč zprvu nebylo snadné. „Investor při změnách trochu lapal po dechu, říkal jsem si, že mě s tím vyhodí,“ vzpomíná architekt Horatschke dnes již s úsměvem. Zaznívaly prý i proklamace typu: „Udělejte, jak myslíte, ale když se mi to nebude líbit, tak to zaplatíte.“ Nakonec se mu však podařilo investora pro věc nadchnout, dokonce natolik, že sám hlídal dodavatele při stavbě. V bývalé kotelně tak kromě zámečnických dílen vznikl i velkorysý výstavní prostor. Inspirací pro kulturní náplň se stalo vedlejší muzeum Brychtové a Libenského, které v areálu vyrostlo v roce 2010 a pro světově známé umělce je z bývalé výtopny vytvořili architekti Alena Šrámková a Miroslav Masák. Kdysi průmyslový a potom opuštěný areál tak najednou ožívá novými funkcemi, které navazují na sklářskou tradici města. Kotelna však logicky zůstává primárně výrobním provozem. Bohužel ani muzeum nedokáže dostatečně vytěžit svůj potenciál a vinou slabé či prakticky žádné propagace zůstávají oba objekty dosud neobjevenými poklady.

 

Z architektů experimentálními sociology

S příchodem čtvrté průmyslové revoluce se razantně proměňují technologie a výrobní procesy. Cílem je eliminace chybovosti lidského faktoru a zároveň zkvalitnění našeho života, který nebude zatěžován rutinní a těžkou prací. Vedlejší efekt, který je patrný již od masového rozšíření elektronické komunikace, představuje virtualizace pracovního prostředí a potažmo i vzájemné odosobnění nás samotných. Pokud vysloveně netoužíme po osobním kontaktu, plně nám ho nahradí technologie. Proces započatý ve 20. století nahrazováním osobních vazeb primární skupiny tou sekundární, pracovní, se pomalu blíží absolutní virtuální dokonalosti. Přesto člověk ze své podstaty bytí sociální kontakt vyhledává a potřebuje. Brno bylo vždy progresivním městem, proto nepřekvapí, že právě zde vznikl první tzv. sociální reaktor u nás. Stojí za ním kreativní kancelář KOGAA, kterou založili designérka Alexandra Georgescu, architekti Tomáš Kozelský a Viktor Odstrčilík.

Složitě popsatelný termín sociální reaktor znamená koncept sdíleného pracovního prostředí. Nejde však o dnes již zažitý hub. Reaktor hraje sofistikovanější hru. Firmy, jednotlivci a skupiny, které si prostor v daném objektu dočasně pronajímají, patří k různým profesím a věnují se odlišným činnostem. Cílem není pouhá spolupráce a vzájemná inspirace, ale skutečný život. Zatímco ve sdílené kanceláři vedle sebe sedí kreativci a manažeři, na dvoře funguje pop-up občerstvení, v patře začíná projekce dokumentárního filmu v kině a v mezaninu probíhá přednáška o vyšívání. Vše funguje nezávisle na sobě, přesto společně a samovolně. Když se KOGAA rozhodovali, kam reaktor umístit, hledali vlastně to nejhorší, co jim Brno mohlo nabídnout. Jsou přesvědčeni, že každý objekt má právo na existenci a je pouze na nás, zda jsme ochotni mu naslouchat. Bývalý lihovar z konce 19. století se ukázal jako ideální: ruina v centru města, různé výšky pater, změť stavebních materiálů, neobyvatelný, dvorek nepoužitelný ani na parkování, a samotným majitelem dokonce odsouzený k demolici. V roce 2015 se pustili do transformace financované z vlastních zdrojů. O rok později se otevřela první část veřejnosti. Jejich přístup byl přímočarý. Po domluvě s NPÚ, ačkoli nemuseli, uchovali maximum původních prvků a konstrukcí, do kterých nenápadně vložili nové funkce. Vizí nebylo celý dům přetavit, ale postupně za běhu transformovat podle skutečných potřeb. Smělý koncept padl na úrodnou půdu a v roce 2018 celou transformaci lihovaru i s nájemci dokončili. Tomáš Kozelský k tomu lakonicky poznamenává: „Měli jsme radost, že vše funguje, jak jsme si představovali. Jen nás zaskočila reakce majitele. Oznámil nám, že moc používáme dvorek, za který neplatíme, takže nám skokově zvýšil nájem.“ Naštěstí to KOGAA nezastavilo a od roku 2019 budují v Brně druhý brněnský reaktor nazvaný Lyceum.

 

Přirozenost industriálu

Oslňovat krásou nikdy nebylo prvořadým cílem průmyslové architektury, přesto nás její strojová elegance oslovuje. Dávno předtím, než začalo teorií architektury rezonovat Sullivanovo přesvědčení, že forma následuje funkci, jej industriální architektura ze své přirozenosti naplňovala. Technologie, stroje a výrobní procesy se propisovaly do vnější formy, která se jim plně přizpůsobila a odhalovala skryté, nebo dokonce již zaniklé funkce. Pokud přistoupíme na Patočkovo chápání vědeckých konstrukcí jako předpoklad krize přirozeného světa, pak nezaměnitelný až asketický charakter a především čitelnost průmyslové architektury umožňují naopak její snadné pochopení a naše vztahování se k ní. Monofunkčnost průmyslových objektů jim v případě vložení nových funkcí navíc paradoxně poskytuje flexibilitu, kterou by si jiné typologie nemohly dovolit. A jsou to právě velkorysost prostor a historie budov, které si každého z jejich zachránců získaly. Konverze průmyslové architektury jsou jen pro odhodlané, ale když je milujete, musíte je řešit.

 

Miroslav Pavel (*1985, Praha) je kulturní antropolog a historik architektury. Absolvoval magisterský a doktorský studijní program na Filozofické fakultě UK v Praze, v roce 2019 získal doktorát na Ústavu teorie a dějin architektury Fakulty architektury ČVUT v Praze. Spolupracuje se spolkem Kruh – od roku 2013 zajišťuje produkci a dramaturgii celorepublikového festivalu Den architektury. Specializuje se na dějiny architektury 20. a 21. století a jejich přesahy.

Odešlete e-mailem zpět »

ERA21 vydává ERA Média, s. r. o.
Chleborádova 69/22, 619 00 Brno

Telefon: +420 530 500 801
E-mail: redakce@era21.cz
Projekt se v roce 2020 uskutečňuje za finanční podpory: Ministerstva kultury ČR, Nadace české architektury, Statutárního města Brna a Státního fondu kultury ČR
Copyright ©2004-2020 ERA Média, s.r.o
Použití článků a fotografií nebo jejich částí je bez souhlasu vydavatele zakázáno.