Základní typy reklamních nosičů; zdroj všech obrázků: Manuál pro kultivovanou Prahu.
Základní typy reklamních nosičů; zdroj všech obrázků: Manuál pro kultivovanou Prahu.
Výstrče a vývěsní štíty – počet; zeleně je žádoucí stav, červeně nežádoucí.
Výstrče a vývěsní štíty – počet; zeleně je žádoucí stav, červeně nežádoucí.
Výstrče a vývěsní štíty – provedení.
Výstrče a vývěsní štíty – provedení.
Vitríny a nabídkové tabule – umístění.
Vitríny a nabídkové tabule – umístění.
Dveřnice a okenice – umístění.
Dveřnice a okenice – umístění.
Bankomaty – počet a umístění.
Bankomaty – počet a umístění.
Bannery – umístění a velikost.
Bannery – umístění a velikost.

Vizuální smog jako projev krize veřejné správy

Kristýna Drápalová

 

Vizuální smog – zejména ten, který vytváří reklamní značení obchodů v parteru ulic a náměstí – je typicky lokální problém. Jako s lokálním problémem by si s ním měly umět poradit zejména radnice českých měst. Jenže jak jsou k tomu legislativně vybaveny? A jak boj proti vizuálnímu smogu probíhá v praxi? Následující řádky jsou záznamem snahy zkrotit reklamní džungli v historickém jádru hlavního města.

 

Začátkem roku 2019 jsem se dostala k tématu vizuálního smogu. Jak na tom tehdy Praha byla? Téma regulace reklamy nebylo v hlavním městě novinkou. V roce 2014 zaplavily město billboardy s kampaní proti Pražským stavebním předpisům a tehdejšímu primátoru Hudečkovi; reklamní magnáti ji spustili kvůli hrozbě odvážného omezení venkovní reklamy, s nímž nové předpisy přicházely. Na podzim toho roku Tomáš Hudeček těsně prohrál s Adrianou Krnáčovou, stavební předpisy byly schváleny v podobě, která byla k reklamě benevolentnější – a v pražské politice přetrvalo určité trauma, že boj s mocnými reklamními firmami může prohrát volby.

Jinak ovšem v období mezi lety 2014 a 2018 téma reklamy politiky moc nezajímalo.

Ne tak úředníky: ředitelka magistrátu Martina Děvěrová zřídila pracovní skupinu, která se měla regulací reklamy zabývat. Jejím cílem bylo zejména to, aby se na pravidelných poradách scházeli zástupci těch magistrátních odborů, které s problémem reklamy měly co do činění. Poté co Krnáčová Děvěrovou odvolala, však snahy o koncepční řešení problému s vizuálním smogem usnuly.

 

Zkušenost první: Vizuální smog není agenda, kterou by města samozřejmě řešila tak, jak se řeší třeba „obyčejný“ smog, vyvážení košů nebo opravy chodníků. Jde o téma, jež musí mít konkrétního nositele, který jej pohání – ať už z politické pozice, nebo z pozice úřední.

 

Ačkoli vizuální smog nepředstavoval etablované téma, bylo skvělé narazit na stopy dřívějších snah. Díky úsilí lidí, které ani neznám, ale o něco se kdysi snažili, jsem mohla chodit po radnici a říkat: „Tohle jsem si nevymyslela já, to je usnesení z roku 2017, kde už je dávno přešvihnutý termín, můžu se zeptat, proč se to neudělalo?“ Jde o mnohem příjemnější výchozí pozici než začínat od nuly: vysvětlovat, že je něco problém, vymýšlet řešení a tlačit ho schvalovacím procesem.

 

Neřešitelný problém

První měsíce s tématem vizuálního smogu pro mě byly obdobím plným zoufalství: očekávala jsem v uspořádání věcí veřejných určitou míru smysluplnosti, kterou jsem v něm prostě nenašla. Myslela jsem si, že v Praze leccos nefunguje zkrátka kvůli tomu, že se o to lidé z radnice nezajímají. A teď jsem zjišťovala, že problém vězí mnohem hlouběji – že uspořádání veřejné správy, které jsme si vytvořili, dělá ze zdánlivých maličkostí takřka neřešitelné úkoly.

Tak třeba reklamní áčka. Myslela jsem si, že křiklavě potištěné reklamní stojky začneme z přeplněných středověkých uliček prostě svážet. To jsem se spletla. Abyste je mohli odstraňovat, museli byste na to zaprvé mít pravomoc a zadruhé umět rozeznat povolená áčka od nepovolených. V praxi nemáte ani jedno. A předem zapomeňte, že by existovala databáze. (Pokud mi věříte, můžete následující odstavec vynechat – bude nudně popisovat technické politicko-úřední potíže).

Áčko od určité velikosti potřebuje dva různé „papíry“, jejichž absence by teoreticky mohla být důvodem k odstranění. První z nich je zábor. Ten vydává městská část. Jen ona ví, jestli ho vydala, a jen ona může kvůli absenci povolení k záboru áčko odvézt. Vy jste ale na magistrátu a městskou část nemůžete úkolovat. A i kdybyste to na městské části domluvili politicky, objeví se další problém: zábory vydává státní správa v přenesené působnosti (o níž ještě bude řeč), takže dané úředníky nemohou (oficiálně) úkolovat ani politici z městské části. Druhý „papír“ je nájemní smlouva. Problém je, že v případě centra Prahy vůbec není jasné, kdo na kterou ulici nájemní smlouvu uzavírá. Vážně ne. Buď je to jedna městská akciovka, nebo jeden odbor magistrátu, nebo městská část – na několika stech metrech čtverečních se scénář vystřídá třikrát. Výsledkem je, že kdybych každý týden Královskou cestu prošla a oněch asi čtyřicet áček na vlastní triko odnesla na ztráty a nálezy, bylo by to rychlejší a efektivnější než problém řešit oficiální cestou. Jistě, nakonec by se našlo i úředně korektní řešení: projednal by se přesun správcovské agendy mezi městskými orgány, domluvily by se principy sdílení dat, vysoutěžila by se realizace databáze, zpracovaly by se právní analýzy možností fyzického odstraňování áček, zkoordinoval by se proces odvážení a uskladnění áček… Jen by člověk půl roku nedělal nic jiného. A to jen kvůli áčkům, které by jinak sám zvládl uklízet, což by zabralo každý týden tři hodiny a daňového poplatníka by to vyšlo nesrovnatelně levněji.

 

Zkušenost druhá: Systém veřejné správy, který jsme si v této zemi vytvořili, je extrémně neefektivní. Náročnost řešení problémů je obvykle zcela neúměrná jejich velikosti.

 

Rozhodování v přenesené působnosti

Zpět k vizuálnímu smogu. Vypsala jsem příslušné paragrafy všech předpisů, kterými se musejí řídit ti, kdo si v centru Prahy chtějí zařídit reklamní označení své provozovny. Dělala jsem to v rámci své pracovní doby a měla na telefonu úředníky, kteří mi mohli poradit, přesto mi to zabralo pár dní; nedovedu si ale představit, že by něco podobného absolvovali i běžní podnikatelé, kteří si zařizují prodejnu.

 

Zkušenost třetí: Za spoustou potíží se skrývá prostá neznalost předpisů. Je pošetilé myslet si, že si občané mohou udržovat přehled o změti dnešních zákonů, norem a vyhlášek.

 

Postupně jsem se začala scházet s úředníky, kteří s vizuálním smogem mají co do činění. Praha je zároveň statutární město i krajský úřad; ekvivalentem magistrátních odborů, o nichž píšu, by byl v regionech obvykle daný odbor krajského úřadu.

Odbor památkové péče

Památkový zákon umožňuje výkonnému orgánu památkové péče vyjadřovat se v podstatě ke všemu, co by mohlo umenšit hodnoty památkově chráněných území – tedy včetně nejrůznějších reklamních prvků. V Praze pro dané téma v minulosti vznikla příručka Firemní označení, reklamní a informační zařízení v památkově chráněném území hlavního města Prahy.
V praxi se památkáři vyjadřují zejména svým závazným stanoviskem ve správním řízení, které vede stavební úřad. Občas se jich stavební úřad nezeptá nebo k jejich stanovisku nepřihlédne – a proti tomu je jen těžká obrana. Obzvláště pokud se nejedná o zapsanou památku, ale o běžný dům třeba v městské památkové rezervaci. Zároveň existují situace, kdy stavební úřad nazná, že daný problém je pod jeho rozlišovací schopnost – a v případě označování provozoven jde o poměrně dost případů. Pak vedou památkáři vlastní správní řízení o tom, jestli je daná věc v souladu s principy památkové péče. Pokud se někdo proti závěrům památkového odboru odvolá, věc putuje na ministerstvo kultury, které posuzuje oprávněnost celé věci.

Odbor živnostenský a občanskosprávní

Obce mají podle zákona o regulaci reklamy právo vlastním předpisem regulovat, kde a jakými médii (ne)smí být na jeho území šířena reklama. Nad dodržováním nařízení bdí krajský živnostenský úřad. V Praze se tento předpis jmenuje nařízení č. 26/2005 Sb. hl. m. Prahy, kterým se zakazuje reklama šířená na veřejně přístupných místech mimo provozovnu, a postupně díky četným novelizacím zakazuje v Pražské památkové rezervaci téměř všechny typy reklamy, které si dovedete představit: od reklamních letáků přes plachty a plakáty po létající balony. Vztahuje se jen na zařízení, která nebyla povolena podle jiného právního předpisu – takže pokud věc povolí stavební úřad, už se na ni nařízení nevztahuje. Výslovně také neřeší politickou reklamu.
Živnostenský odbor také kontroluje, jak je dodržován „tržní řád“ – nařízení, které upravuje, kde se ve veřejném prostoru může něco prodávat. Díky jednomu z jeho ustanovení není možné ve veřejném prostoru nabízet zboží formou fotografií. Odvolacím orgánem je ministerstvo průmyslu a obchodu.

Odbor stavebního řádu
Praha má vlastní stavební předpisy. Pražské stavební předpisy jsou v oblasti venkovní reklamy přísnější než předpis, který platí ve zbytku republiky; rozdíl se však pozná spíše u větších reklam, zejména billboardů, než u reklamního značení provozoven. Předpisy metodicky vykládá právě odbor stavebního řádu. Ten je také odvolacím orgánem pro stavební úřady na městských částech. Do roka od vydání rozhodnutí může přezkoumávat, jestli stavební úřad rozhodl správně; po roce je i vadné rozhodnutí automaticky legalizováno.

 

Zkušenost čtvrtá: S překvapením jsem zjišťovala, že žádný z úředníků, kteří mohou vymáhat některý z předpisů týkajících se reklamy, není součástí samosprávy. Všichni jsou sice zaměstnanci magistrátu, ale vykonávají státní správu v přenesené působnosti. To znamená, že je politici nesmějí úkolovat. Není možné říct: odteď budou kontroly každý týden. V jednáních s úředníky státní správy jste jako příslušníci samosprávy odkázáni na diplomatické vyjednávání a budování důvěry (občas naopak strašení).

 

Frustrující nemohoucnost

Jednoho dosti mrazivého rána jsme se na Hradčanském náměstí sešli se skupinkou necelé desítky úředníků, které musíte shromáždit, chcete-li zkontrolovat reklamní značení od Hradu po Staroměstské náměstí (každou část města řeší jiný referent). Během procházky jsem pochopila, že mezi tím, co je na papíře zakázáno a co je v realitě přivrtáno do fasád, zeje příkop. Příkop, který za pomoci úředních postupů jen těžko překleneme.

Vidíte dvě potištěné kapa desky s pestrobarevným potiskem přivrtané do barokní fasády. Už několik let se vleče soud, kdy se dvě firmy (s týmž vlastníkem) brání pokutě s argumentem, že šiřitelem reklamy je právě ta druhá firma.
Vidíte vyřezávanou vitrínu, do které obchodník vložil obrazovku, kde běží psychedelická smyčka reklamních spotů. Památkáři sice uložili pokutu, ale pokud si umístění obrazovky nežádá konstrukční zásah, může tam klidně být. Město se proti tomu nemá jak bránit.

Vidíte okenice ověšené plastovými reklamními boxy. Ty jsou sice nařízením 26/2005 zakázané, ale to platí jen mimo provozovnu – a podle soudu je vnitřní strana okenic součástí provozovny.

Vidíte funkcionalistický výkladec polepený reklamami na spodní prádlo. Nejvyšší správní soud nedávno rozhodl, že města polepy regulovat nemohou. Zákon o regulaci reklamy sice podle něj dává městům možnost reklamu omezovat, ale ne až do této míry.

Na konci dne jsem pochopila, že jednou z hlavních charakteristik systému, ve kterém žijeme, je frustrace. Frustrující je pro občany, kteří – pokud chtějí být poctiví – se musejí vyznat v nepřehledné a mnohdy absurdní změti předpisů a u toho sledují, jak se ti nepoctiví ve stejné změti před rukou zákona pohodlně schovají. Frustrující je pro úředníky, kteří se nad pravidly snaží jakž takž bdít, ale stát je vybavil jen slabými a těžkopádnými nástroji. A konečně je frustrující pro kohokoli, kdo se snaží cokoli v téhle zemi změnit, protože systém se tomu efektivně brání.

 

Zkušenost pátá: V právu platí princip, že soukromá osoba smí činit vše, co není zákonem zakázáno – zatímco veřejná moc smí činit jen to, co má zákonem povoleno. Jenže v té druhé části je to u nás jaksi nepovedené – předpisů je sice tolik, že je jednotlivec ani nemůže znát, ale zároveň na sebe nenavazují a neumožňují řešit skutečné problémy.

 

Koordinace, osvěta, motivace

Nechci říkat, že snahu omezovat vizuální smog vymáháním předpisů jsme vzdali. Je potřeba se také neustále snažit koordinovat odbory mezi sebou a poskytovat úředníkům podporu, aby neupadali do apatie a frustrace. Nemá ale smysl dělat si iluze, že nástroje, které máme v rukou, umožní Prahu od vizuálního smogu vyčistit. Vedle regulace ovšem existují i jiné cesty: osvěta a motivace.
Věřím, že většina Pražanů má k pravidlům respekt a chce žít v kultivovaném městě. Není ale vždy snadné se o pravidlech dozvědět. A není snadné si představit, že naše ulice mohou vypadat podstatně jinak než dnes. Učiní-li se z vizuálního smogu společenské téma, třeba se podaří vytvořit atmosféru, kdy slušní lidé nebudou vrtat do fasád kapa desky a rozmyslí si, zda mají zapotřebí lepit na funkcionalistický výkladec fotku karimatky s ešusem.

 

Na cestě k pravidlům

Díky práci, kterou v Brně odvedla Veronika Rút Fullerová na Manuálu dobré praxe označování provozoven, jsme nemuseli složitě vymýšlet, jak s osvětou začít – stačilo zkrátka převzít, co se osvědčilo.

Během několika měsíců jsme v pracovní skupině magistrátních úředníků a IPR Praha zpracovali Pravidla pro označování provozoven v PPR a na kulturních památkách na území hl. m. Prahy – shrnutí všech platných pravidel z oblasti reklamy v památkové rezervaci. Přidali jsme i několik pravidel, která nemají oporu v legislativě, ale Praha je může vymáhat u vlastních nemovitostí – jako třeba u reklamy na okenicích.

Pravidla následně schválila Rada hlavního města Prahy jako podklad pro budoucí „pražský manuál dobré praxe“ a zároveň jako závaznou součást nájemních smluv, které město uzavírá. Nejsnazší věc, kterou samospráva může v rámci řešení problému vizuálního smogu učinit, je uklidit si před vlastním prahem: dát do pořádku nebytové prostory v majetku města. Vymáhat dodržování smlouvy je mnohem snazší než dovést ke zdárnému výsledku správní řízení. Ke stejnému kroku jsme vyzvali i městské části a dokument také rozeslali do městem ovládaných organizací. Když pak na jaře 2020 přišla pandemie a město řešilo podporu podnikatelů, bylo odpuštění řady poplatků podmíněno dodržováním manuálu.

 

Manuál pro kultivovanou Prahu

Karanténu na jaře 2020 jsem trávila zejména neustálou výměnou souborů mezi naším grafickým studiem (spolupráce byla mimochodem výborná) a odborem památkové péče. Byla to mnohem radostnější činnost než cokoli do té doby: po více než roce měla práce konečně nějaké viditelné výsledky.

Na začátku června 2020 jsme Manuál pro kultivovanou Prahu veřejně představili. Byl z toho moc pěkný večer – a vlna zájmu o vizuální smog, která vydržela pár týdnů. V messengeru se mi začaly scházet fotky vizuálního smogu od přátel i neznámých lidí, podnikatelé posílali fotky svých provozoven, zda mají vše v pořádku, novináři se doptávali na potíže s vymáháním předpisů.

Vlny zájmu jsme se pokusili využít a začali jsme oslovovat velké firmy s prosbou, aby své pobočky v Pražské památkové rezervaci přizpůsobili manuálu. Velkou chuť řešit vizuální smog projevila i Hospodářská komora Prahy 1. Zástupci vietnamské komunity přislíbili, že budou o pravidlech informovat v rámci svých facebookových skupin sdružujících prodejce ve večerkách, nehtových salonech a restauracích. Sešli jsme se také se zástupci různých veřejných institucí, jejichž nemovitosti v centru Prahy nejsou z hlediska vizuálního smogu v důstojném stavu.

 

Zkušenost šestá: Soukromé firmy – patrně díky tlaku svých PR a CSR oddělení – reagují na výzvy ke kultivaci svých objektů pozitivně. Veřejné instituce reagují se sympatiemi, ale rezignovaností: „My bychom ty matrjošky taky rádi vypověděli, ale musíme se chovat jako řádný hospodář, peníze jinak neseženeme…“

 

Nyní připravujeme dotisk manuálu – a také vietnamskou, anglickou a ruskou mutaci. V každém jazyce bude existovat letáček se stručně shrnutými zásadami. V poslanecké sněmovně se snažíme jednat o legislativních změnách, které by městům pomohly řešit třeba zmíněné polepy. Projednáváme také rozšíření zmíněného nařízení 26/2005 na podstatně širší část města.

 

Čas na reformu veřejné správy?

Má zkušenost z potýkání se s vizuálním smogem je výpovědí o krizi veřejné správy. V dané oblasti platí neúměrně mnoho předpisů a občan nemá šanci se v nich sám zorientovat. Přesto má legislativa zásadní díry. V praxi jsou předpisy téměř nevymahatelné. Agenda s nimi spojená vytěžuje velký počet úředníků města i pracovníků v justici. A přesto jsou města stále plná křiklavých reklam.

Reklamní smog je vizuálně znatelným projevem stejné krize, kterou v různých podobách zakoušejí i další lidé okolo mne. Ti, kteří projektují revitalizaci náměstí a nemohou dospět ke smysluplnému výsledku, protože požadavky dotčených orgánů se v nic takového neskládají. Ti, kteří připravují nové tramvajové tratě, ale kombinace nejrůznějších norem a protichůdných požadavků městských částí, jejichž územím mají koleje vést, opakovaně posílá práci zpět do bodu nula. Ti, kteří se snaží umožnit občanům kontakt s radnicí digitálně, ale absurdní předpisy na státní úrovni to činí takřka nemožným.

Praha se svými 57 městskými částmi a 22 správními obvody by byla těžko řiditelná již sama o sobě; v kombinaci se systémem státní správy v přenesené působnosti se řídit principiálně nedá. Zkušenost z fungování úřadu, který se sice jmenuje „magistrát hlavního města Prahy“, ale většina jeho úředníků patří státu, je intenzivní, bizarní a těžko sdělitelná někomu, kdo se s problémem smíšeného modelu státní správy a samosprávy zatím nepotýkal. Samotné se mi pořád nechce věřit, že tak absurdní systém někdo kdysi vymyslel, že byl schválen a že v něm skutečně žijeme. Jak by to asi vypadalo na dětském táboře, kde byste odpovědnost za úklid tábořiště svěřili družince Sýkorek, ale pravomoc zdvihat odpadky ze země by měla jen družinka Rysů? Všichni tušíme, že asi nijak slavně – ale systém veřejné správy v České republice je uspořádán zhruba s touto mírou racionality. A dokud se stav nezmění, bude úroveň správy českých měst zhruba na úrovni úklidu našeho imaginárního tábora.

Česká republika potřebuje komplexní reformu veřejné správy. A to je nevděčná a neviditelná práce, která se nedá politicky prodat. Lajky na sociálních sítích tím nezískáte ani omylem, zato na odpor budete narážet ze všech stran. Tudíž o tom v nejbližší době nebude nikdo ani přemýšlet. Dokud ovšem nezačneme brát úkoly tohoto typu vážně, tahle země lépe fungovat nebude.
Do té doby nezbývá než pokoušet se ten absurdní systém, který klade překážky veškerému úsilí o smysluplnou péči o svět kolem, polidšťovat: vnášet do něj snahu o sledování smyslu pravidel, ne znění paragrafů; o přímé pojmenování problémů, nikoli jejich zahalení do úředních frází; o porozumění a velkorysost spíše než přecitlivělé útoky a obhajoby.

 

Kristýna Drápalová (*1991, Praha) vystudovala dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, studovala také na Svobodné univerzitě v Berlíně. Spolupracovala s Institutem plánování a rozvoje hlavního města Prahy, aktuálně působí jako asistentka Hany Třeštíkové, pražské radní pro kulturu, památkovou péči a cestovní ruch. V rámci pražského magistrátu se zabývá zejména vizuálním smogem, památkovou péčí a kultivací historického centra hlavního města. Do různých českých periodik přispívá texty o umění, architektuře a urbanismu.

 

Odešlete e-mailem zpět »

ERA21 vydává ERA Média, s. r. o.
Chleborádova 69/22, 619 00 Brno

Telefon: +420 530 500 801
E-mail: redakce@era21.cz
Projekt se v roce 2020 uskutečňuje za finanční podpory: Ministerstva kultury ČR, Nadace české architektury, Statutárního města Brna a Státního fondu kultury ČR
Copyright ©2004-2020 ERA Média, s.r.o
Použití článků a fotografií nebo jejich částí je bez souhlasu vydavatele zakázáno.