Není architektury bez nemoci

Rozhovor Ireny Hradecké s Beatriz Colominou

Ve své nejnovější knize X-Ray Architecture (Rentgenová architektura) zkoumá historička a teoretička Beatriz Colomina vazby mezi architekturou a nemocí. Publikace se zabývá nejen specifickým vztahem mezi tuberkulózou a vývojem a rozšířením modernistické architektury, ale také otázkou, jaký vliv měly na architektonický výraz dobové patologie počátku 20. století včetně traumat z první světové války, industrializace a v neposlední řadě i technologické objevy v medicínské diagnostice a praxi.

Má první otázka je trochu provokativní: myslíte, že může architektura léčit?

Možná bychom měli tu otázku obrátit. Architektura už od svých počátků vlastně podmínky pro nemoci vytváří, na to lidé přišli dávno. Při příležitosti Mezinárodní výstavy zdraví v Londýně v roce 1884 byla například vydána kniha, kompendium textů od architektů i lékařů, nazvaná Naše domovy a jak udělat, aby byly zdravé.¹ V jejím úvodu napsal dr. Benjamin Ward Richardson: „Ve snaze ochránit se před okolním prostředím vytvořil člověk podmínky pro rozvoj neduhů.“ Není tedy nemoci bez architektury a není architektury bez nemoci. Jsou provázané. Architekti se tuto realitu snažili kompenzovat prohlašováním a přesvědčováním, že jejich architektura má léčivé účinky. Ale není to pravda. Architektura vždy bude více či méně škodlivá. Pro náš druh je přirozené žít a fungovat venku, pod širým nebem. Když jsme se přesunuli dovnitř budov, vytvořili jsme podmínky pro rozvoj chorob, které vznikají právě kvůli uzavřenosti prostoru. Z toho pramení potřeba kompenzace. Dobrým příkladem je reakce na výskyt tuberkulózy na počátku a v polovině 20. století: začaly se stavět léčebny a sanatoria, jejichž cílem bylo dostat vnější prostředí pokud možno co nejvíce dovnitř budov, ať už pomocí velkých oken, nebo teras.

Tuberkulóza a její vliv na architekturu počátku 20. století jsou klíčovým tématem vaší poslední knihy, pojďme však ještě chvíli zůstat v širším kontextu. Zmiňovanou výstavu zdraví v Londýně můžeme chápat i jako součást procesu započatého řekněme v první polovině 19. století, kdy evropská města začala na svá středověká centra pohlížet jako na hnilobný vřed šířící infekce, špínu a špatné mravy.² Za hygienickými argumenty, které pomohly prosadit nejen Haussmannovu přestavbu Paříže, ale například i pražskou asanaci, tak můžeme spatřovat i řadu politických motivů. V zásadě šlo o otázku kontroly prostředí, které se rozšířením a narovnáním ulic, uspořádáním mřížky městského bloku nebo využíváním velkých okenních otvorů proměnilo na zcela prostupné a transparentní.

Přesně tak. Epidemie 18. a 19. století, jako cholera, tyfus a další, přinesly do měst mnoho změn. Všechny velké infrastrukturní přestavby 19. století byly prezentovány jako léčebné procesy, které ale zároveň umožnily rozsáhlou kontrolu nad městským obyvatelstvem.

Při epidemiích cholery v Londýně či v Paříži nejprve převládala teorie miasmatu, podle níž se nemoc přenášela vzduchem, protože byl „zkažený“. Hlavní vina se samozřejmě vždy svalovala na chudinu, která v postižených oblastech žila. Až londýnský doktor John Snow svou pečlivou a skoro detektivní prací přišel na to, že zdrojem nákazy není špatný vzduch, ale infikovaná studna ve čtvrti Soho. Teorie miasmatu se však držela nadále, přestože se o pravém původu nákazy vědělo. V jednotlivých historických obdobích vždy existovaly různé názory na to, co je zdravé, a živě se o nich diskutovalo. To je, myslím, v pořádku. A je také dobře, že se do debat aktivně zapojují i architekti.

Hlavní, co přineslo 20. století a čemu se věnuji ve své knize, je velká proměna architektury: bílé budovy, prostorné terasy, velká okna, slunce v interiéru, ventilace, čistý nábytek a podobně. Proměnil se i interiér samotný a vztah mezi vnitřním a vnějším prostředím obecně, pojetí soukromí. Právě o „přenastavení“ soukromí pojednává velká část mé knihy, nejen ve spojení s různými neduhy a snahami jim čelit, ale také kvůli novým technologiím pro jejich detekci a zobrazení. Rentgen byl primárně diagnostickým nástrojem k odhalení tuberkulózy, jeho vynález měl však obrovský přesah za hranice oboru medicíny.

Poskytnout interiéru kontakt s vnějším prostředím ale také znamená vystavit vnějšímu pohledu to, co je uvnitř. Walter Benjamin v roce 1929 napsal: „Žít ve skleníku je revoluční ctností par excellence. Je to také intoxikace, amorální exhibicionismus, který zoufale potřebujeme. Diskrétnost týkající se vlastní existence, která kdysi bývala aristokratickou ctí, se stále více stává záležitostí maloměšťáckých povýšenců.“³ Avšak zatímco soukromá osoba během jednoho století zcela zprůhledněla, na druhé straně se v černou skříňku mění systémy, pod jejichž dohledem jednotlivec existuje – společenské, informační a samozřejmě i zdravotnické.

Naprosto souhlasím. Navíc možnost vidět vnitřek těla je nyní spojena s odhalováním soukromých dat. Jak jste řekla, transformace vztahu mezi vnitřním a vnějším prostředím znamená nutnost přehodnocení pojmu soukromí. Tento trend nadále pokračuje. Od prohlédnutí dovnitř těla přes viditelný interiér proskleného domu k dalším formám odhalování soukromí, které jsou ještě intruzivnější. Už není viditelné jen vaše tělo či postava, ale i lékařské záznamy… Jde o velké téma, které se promítá i do architektury.

Lidé byli vynálezem rentgenu fascinováni. Získali jsme schopnost prohlédnout skrz dříve zcela neprostupnou bariéru. Prohlédnout povrch těla, vidět kostru. A architekti si začali přát, aby šlo také prohlédnout skrz povrch zdí a vidět vnitřní strukturu budov. Nikdo to nevnímal jako problém.

Je však dobré připomenout, že se nezkoumaly jen neduhy těla, ale i duše. To je velmi důležité! Architekti se na konci 19. a počátku 20. století velmi aktivně podíleli na debatách o neurózách pramenících ze života ve velkoměstě. Všech těchto témat se v knize dotýkám, abych ukázala, jak mnoho mají nemoci co do činění s architekturou.

V tehdejším architektonickém diskurzu jistě hrál roli i rozvoj psychologie a psychoanalýzy.

Je to fascinující! Le Corbusier totiž neříkal: „Chci, aby byly zdi bílé a povrchy hladké, protože se mi to tak víc líbí.“ Netvrdil ani, jako mnozí jiní, že na hladkém povrchu ulpívá méně prachu, takže zabraňuje šíření tuberkulózy. Ve skutečnosti říkal, že hladký povrch působí uklidňujícím způsobem na osoby trpící po návratu z války neurotickými poruchami. Hladké povrchy a minimální dekorace prezentoval jako anestetika, která tiší rozjitřené nervy městských obyvatel, vojáků a vůbec všech traumatizovaných lidí. V tomtéž odstavci zároveň psal o spotřebě kokainu, který tehdy lidé zjevně konzumovali v obrovských množstvích ve snaze vyrovnat se s válečnými traumaty. Samozřejmě, drogy i anestetika tu jsou s námi od nepaměti, ale myšlenka, že sama architektura může být anestetikem, mi přijde nesmírně zajímavá.

Podle mého názoru to částečně souvisí s celkovou krizí v pojetí tělesnosti. Minimálně od Descarta západní svět uvažuje v rámci dualismu těla a mysli, nebo dokonce v jakési jejich dichotomii. Tázání se „Čím je mé tělo k mému bytí?“ a „Jak se mé tělo vztahuje k vnějšímu světu?“ cítím jako silné pozadí vaší poutavé juxtapozice Le Corbusiera a Friedricha Kieslera, stejně jako poukaz k významové změně v chápání estetiky i dalších příkladů, které uvádíte.

To bylo velkým tématem mé předchozí knihy Are We Human? (Jsme lidští?), kterou jsem psala spolu s Markem Wigleym. Ne náhodou v ní uvádíme Le Corbusiera a Kieslera jako představitele „redesignu člověka“. Mluvíte o otázce těla, pro mě jde však spíše o otázku lidského druhu. Člověk není jen tělo, ale technologie, ideje, bakterie, klima. Jde tedy o komplexnější, rozšířené chápání člověka. Na tomto poli architekti také působí. Ústřední myšlenkou knihy je, že architekti nenavrhují pro člověka, ale naopak člověka pře‑navrhují, „re-designují“. Zdraví v tom hraje klíčovou roli.

To je v architektonické profesi dost výrazný motiv. Píšete například o Adolfu Loosovi a jeho pařížské sérii přednášek z roku 1926. Když si však uvědomím, že to byl ten samý člověk, který v roce 1900 napsal povídku O ubohém boháči,⁴ zajímalo by mne, jak došlo k přepnutí mezi těmi dvěma pozicemi. Na jedné straně vyčítá architektům snahu o absolutní vládu nad prostředím a jeho obyvateli a na druhé straně poučuje publikum, jak by měli lidé sedět, spát, chovat se, bydlet.

To je zajímavá otázka, ale zase takový rozpor v tom nevidím. Loos měl pocit, že ztrácíme naši kulturu. Domníval se, že sami dostatečně rozumíme tomu, jak si uspořádat své domovy, a že k tomu architekty nepotřebujeme. Když máme kus nábytku po pratetě, židli po babičce, nevadí, že k sobě úplně neladí. Neměl rád secesní architekty, jako byl třeba Josef Maria Olbrich, a nesdílel jejich představu o interiéru jako o uceleném uměleckém díle, gesamtkunstwerku. Podle Loose měl architekt, co se týče dekorace interiéru, dát klientovi pouze doporučení. Je příznačné, že ve svých přednáškách na Sorbonně neříkal svým posluchačům, jak navrhnout dům, ale jak vykonávat různé činnosti každodenního života. Stejně jako to už předtím popisoval ve svém časopise Das Andere, který vydával mezi lety 1902 a 1903. Název Das Andere znamená „To druhé“, přičemž podtitul „List pro uvedení západní kultury do Rakouska“ vyznívá, jako by snad Rakousko nebylo součástí západní kultury. Časopis pojednává o úplně běžných úkonech – jak jíst, jak se oblékat, jak používat lžičku nebo toaletní papír. Je plný příměrů o Rakušanech, kteří nabírají sůl nožem, pak ho olíznou a vrátí zpět do nádoby se solí, kterou používají všichni ostatní. Píše o Rakušanovi, který jede do Spojených států, a všichni Američané, kteří s ním cestují na zaoceánské lodi, jsou zděšeni a pohoršeni jeho chováním. Všichni se mu snaží vyhýbat, a on nemá vůbec tušení proč. Loos se snažil oslovit celou generaci lidí, kteří dřív žili převážně na venkově, na farmách a pak se přestěhovali do města a nevěděli si rady. Série jeho pařížských přednášek se nesla ve velmi podobném duchu. Myslím, že se domníval, že jeho posláním je vzdělávat veřejnost. Název přednáškové série zněl „Člověk s moderními nervy“. Tím se opět navracíme k otázce neuróz a uklidňování jedince první poloviny 20. století, ať už byly jeho nervy oslabeny metropolitním životem, válkou, nebo jinými katastrofami té doby včetně pandemií.

V X-Ray Architecture zdůrazňujete asociaci moderního domova konce dvacátých let k nemocnici. Od šedesátých let naopak sílily hlasy bojující za humanizaci prostředí zdravotnické péče. Humanizace zde nevystupovala jako hodnotově nezatížený pojem, byla chápána jako implicitní protiklad mezi člověkem a technologií. V každém případě jde ale o počátek debaty věnující se návrhu takových nemocnic, které nejenže nebudou způsobovat stres pacientů, ale naopak jej budou snižovat, prostředí bude ozdravný proces podporovat. Podobné tendence se rozšiřují i mimo sféru architektury zdravotnictví. Spatřujete v tom nějakou souvislost s vašimi tezemi?

Ano, mezi architektonickým návrhem jako anestetikem a problematikou nemocnic existuje určitý vztah. Budeme-li o architektuře uvažovat jako o léčebném prostředku, pak už nás představa architektury jako anestetika nepřekvapí. A nevidím na tom nic špatného. Jak už jsem zmínila, anestetika jsou tu odpradávna a jejich přínos je zásadní.

V knize také popisuji, s jakou důkladností se průzkumu potřeb pacientů věnovali Aino a Alvar Aaltovi během navrhování sanatoria v Paimiu. Zatímco běžně architekti navrhují pro schopného, stojícího člověka, pacient sanatoria se neustále nachází ve stavu slabosti a nejčastěji ve vodorovné poloze na lůžku. Z toho vycházelo jejich odlišné řešení stropů, výška parapetů umožňující výhled do zahrady, nebo i takové detaily jako umyvadla tvarovaná tak, aby voda necákala, a nerušila tak ostatní pacienty na pokoji. Na ležící osoby se myslelo i zvoleným způsobem vytápění. Aalto došel k závěru, že je vždy potřeba navrhovat pro osobu v nejslabší možné pozici. Což je v naprostém protikladu k přístupu Le Corbusiera a dalších, pro něž bylo modelem atletické mužské tělo, vzpomeňme na Modulor. Alvar a Aino Aaltovi v mnoha směrech představují cestu, kterou jsme se nevydali, která však otevírá nové pohledy na disabilitu ve vztahu k architektuře. Hnutí šedesátých let vycházelo z obav o člověka v různých situacích bezmoci a ze snahy přizpůsobovat architekturu jeho potřebám. Úvahy o zdraví se neustále vyvíjejí, někdy jde o posun vpřed, někdy vzad. V 18. a 19. století byla nemocnice strašlivým místem, určeným pro chudinu. Pokud jste měli alespoň trochu peněz, léčili jste se doma. Až na konci 19. století se začaly objevovat lázně a nemocnice, které o své zámožné klienty pečovaly velmi dobře. Léčily nervové nemoci, tuberkulózu i jiné choroby. Později, s příchodem antibiotik a dalších zdravotnických vynálezů, se z nemocnic staly mašinérie zdraví. Tehdy se v šedesátých letech vzedmulo hnutí, které jste zmínila, jehož cílem bylo obrátit pozornost zpět k pacientovi. Je to takový cyklus.

Pro naši společnost je vůbec typické, že pro nalezení rovnováhy jdeme do extrémů. Ve vaší knize se mi líbila zmínka o tom, že Fritz Tugendhat své zdravotní potíže vždy diskutoval se třemi různými odborníky. A architekt býval čtvrtým.

Lidé chápali, že architektura má na jejich zdraví vliv. Tugendhat vnímal architekta jako určitého garanta zdraví a dům jako léčebný nástroj.

V jeho přístupu byla komplexita. Možná to nebylo typické ani pro jeho dobu, ale myslím, že my jsme ztratili nadhled umožňující různé perspektivy. V medicíně vždy existovaly různé názorové proudy, které snad až do objevu antibiotik nebyly brány jako protikladné. Podobný posun už nastal i v architektuře. Modernistickému výrazu se podařilo dosáhnout jakési monopolní pozice. Neměli bychom se opět naučit pracovat s větší rozmanitostí?

V současné době opět vzrůstá zájem o alternativní způsoby léčby. Homeopatie, ájurvéda, akupunktura… A mnoho lidí tradiční medicínu s alternativními přístupy kombinuje. I nemocnice jsou mnohým z těchto alternativních směrů otevřené. Stejně tak existuje více různých forem architektury. Co se týče architektury a zdraví, v současné době jsme se posunuli – z původní koncentrace pouze na zdraví obyvatel se zájem přesouvá ke zdraví planety. Zkoumáme, jak architektura přispívá ke klimatické krizi a co můžeme dělat, abychom tvořili zdravější prostředí. Opět dochází ke změně měřítka. Od města v 19. století přes dům a interiér ve 20. století až k celé planetě v současnosti. 

S příchodem pandemie covidu-19 nastala zajímavá situace. Najednou jsme si uvědomili, jak moc architektura souvisí se zdravím. Z normálních lidí se stali odborníci na architekturu a design, přestavují své restaurace a zahrádky, aby se dalo jíst venku na čerstvém vzduchu, rekonstruují své domu a byty, aby se v nich dalo pracovat. Všechno to plexisklo, vrstvy. Povědomí o vztahu mezi architekturou a zdravím v posledních měsících obrovským způsobem stouplo, což jsem si vůbec neuměla představit, když jsem svou knihu psala.

Může tato nečekaná zkušenost, kdy je každý designérem (jak hlásal již Victor Papanek⁵), změnit priority v úkolech navrhování nebo ve vztahu mezi návrháři a jejich klienty?

Dnes jde hlavně o to, dále zvyšovat bdělost lidí k souvztažnosti architektury k jejich zdraví včetně zdraví duševního. Mnoha lidem pandemie způsobila velké psychické potíže, související s izolací a zákazy vycházení.

Pandemie ale také nečekaně oživila téma postele, jímž se už dlouho zabývám. V uplynulém roce proběhl jinak těžko představitelný experiment, kdy miliony lidí pracovaly z domova, řada z nich právě přímo z postele. Ukázalo se při tom, v jak zastaralých městech žijeme. Města se velkou měrou formovala v 19. století, kdy probíhala industrializace, a tehdy došlo k oddělení míst, kde bydlíme, od míst, kde pracujeme. Ta separace musela být pro první generaci zasaženou touto změnou velmi traumatizující. Lidé najednou museli dojíždět do práce, do továrny nebo do kanceláře, museli čekat na vlak, hlídat si čas, dodržovat pevnou pracovní dobu „od do“. Uběhlo dvě stě let a najednou nemáme žádné „od do“, už není potřeba nikam dojíždět. Přitom stále žijeme ve městech, kde existují dílčí oblasti, historické nebo obchodní, ve kterých je teď úplně liduprázdno. Když dnes vyrazíte do centra Manhattanu, zažijete docela strašidelnou atmosféru. V kancelářských budovách pracuje jen malé množství lidí a venku nikoho nepotkáte, ani turisty. Jako byste byli ve městě duchů. Vyvstává samozřejmě otázka, zda se všichni k režimu od do a k práci v kanceláři budeme chtít vrátit. Odhaduji, že ne. Hodně prací bude možné vykonávat na dálku, protože se ukázalo, že to jde. Změna se odrazí ve městech i v architektuře.

V posledním desetiletí se u mnoha architektů objevil zájem o neurovědecké výzkumy v naději, že se konečně podaří prolomit kód „mechanismů, které umožňují naši interakci se světem“.⁶ Jistým způsobem jde o paradox, protože zatímco většina z těch, kteří se tímto způsobem snaží argumentovat svůj přístup k navrhování, patří do fenomenologického tábora advokátů embodimentu, skutečná aplikace neurovědeckých poznatků v současné architektuře spočívá spíše v rozšiřování funkcí řízených umělou inteligencí nebo v manipulaci chování pomocí umělého světla, pachů a dalších nástrojů. Jistě tu existuje paralela k zájmu architektů dvacátých a třicátých let o psychologii a psychoanalýzu, ale spíš mne zajímá, zda tento obrat k medicíně a jejím výsledkům nesignalizuje jistou bezradnost nebo ztrátu smyslu pro silné myšlenky v architektuře.

Architekti se vždy zajímali tak nějak o všechno. Už Vitruvius psal, že architekt je muž (samozřejmě že muž!), který zná od všeho trochu. Architekti neustále sledují, co se ve světě děje, všímají si nových vynálezů a vědeckých objevů a snaží se je promítnout do svého oboru. Taková je podle mě povaha architektury.

Doufám, že z naší knihy Are We Human? je zřejmé, že oponujeme směru nazývanému Human Centered Design, ve smyslu architektury chránící již existujícího člověka. Zajímalo nás nejen to, jak design přetváří člověka, ale také samotná povaha lidskosti, která nikdy nebyla stabilní. Například postel už není jen měkké, útulné místo, kde se odpojíte od světa. Naopak, právě v posteli se zrodil nový superčlověk, dokonale propojený se světem. Takový hybrid člověka a mobilního telefonu, který využívá postel jako prostor pro práci, lásku, obchod, válku… Nazvali jsme ho „člověk homocelulární“. Takže pojetí člověka se neustále vyvíjí, dokonce i teď, zatímco spolu mluvíme. Zájem architektů o neurovědu je toho procesu zřejmě součástí.

Odpovídá to rostoucí úrovni automatizace v budovách? Dá se předpokládat, že tento směr bude pro architekturu do budoucna vůdčí?

Vždy na nás působí různé síly zároveň, existují různé způsoby tvorby. V poslední době se objevují nové nemoci, nejen covid, ale i nové duševní poruchy. Syndrom vyhoření nebo syndrom nemocných budov, kdy je budova sama nemocná a člověk chřadne, protože ji obývá. Nebo závislost na elektronických zařízeních, nebo chronický únavový syndrom. Nebo alergie! Nikdy dřív nebylo tolik lidí alergických na tolik věcí. Stali jsme se alergickými snad už i sami na sebe. Je třeba se pečlivě zamyslet nad tím, jak v souvislosti s těmito autoimunitními reakcemi navrhovat. To vše patří k architektonickým úkolům dneška.
Covid bude mít dozajista vliv na naše vnímání architektury a měst. Mysleli jsme si, že pandemie patří minulosti, že se nás už netýkají. Před pár lety, když se chtěli vědci věnovat pandemiím hlouběji, nemohli získat žádné granty. Ředitelé institucí, u kterých žádali o financování, si nejspíš říkali: „Nesmysl, takové věci už se nedějí!“ A teď se na to podívejte.

Rozhovor proběhl 18. ledna 2021.

1 Shirley Forster Murphy (ed.): Our Homes and How to Make them Healthy. Cassell, Londýn, 1883.
2 Jak se vyjádřil již Voltaire v roce 1749. Ulla Kölving a kol. (eds.): Œuvres complètes de Voltaire / Complete works of Voltaire. Voltaire Foundation, Ženeva, Banbury, Oxford, od 1968, svazek 31B, s. 199–233.
3 Walter Benjamin: Surrealism: The Last Snapshot of the European Intelligentsia. In: Michael Jennings a kol. (eds.): Selected Writings, Volume 2, Part 1: 1927–1930.     Belknap Press, Cambridge, 2005.
4 Adolf Loos: Vom armen reichen Mann. Neuer Wiener Tagblatt, 26. dubna 1900. V češtině vyšlo například ve sbírce Bohumil Markalous (ed.): Adolf Loos: Řeči do prázdna. Orbis, Praha, 1929. 
5 Victor Papanek: Design for the Real World: Human Ecology and Social Change. Bantam Books, Toronto, New York, Londýn, 1973, s. 23.
6 Vittorio Gallese – Alessandro Gattara: Embodied simulation, aesthetics, and architecture: An experimental aesthetic approach. In: Sarah Robinson – Juhani Pallasmaa (eds.): Mind In Architecture: Neuroscience, Embodiment, And The Future Of Design. MIT Press, Boston, 2015.

Beatriz Colomina (*1952, Madrid, ES) je profesorkou teorie a dějin architektury a zároveň zakladatelkou a ředitelkou mezioborového programu Modernita a média na Princetonské univerzitě. Ve své vědecké a publikační činnosti se věnuje výzkumu architektury, umění, sexuality a médií. Kromě nejnovější knihy X-Ray Architecture (Lars Müller Publishers, 2019) vydala také společně s Markem Wigleym sbírku Are We Human? Notes on an Archeology of Design (Lars Müller Publishers, 2016) a dále například: The Century of the Bed (Verlag für Moderne Kunst, 2015); Manifesto Architecture: The Ghost of Mies (Sternberg, 2014); Clip/Stamp/Fold: The Radical Architecture of Little Magazines 196X–197X (Actar, 2010); Privacy and Publicity: Modern Architecture as Mass Media (MIT Press, 1994) nebo Sexuality and Space (Princeton Architectural Press, 1992). Byla kurátorkou a organizátorkou výstav, například Clip/Stamp/Fold (2006), Playboy Architecture (2012) nebo Radical Pedagogies (2014). Spolu s Markem Wigleym byla kurátorkou 3. bienále designu v Istanbulu (2016).

Irena Hradecká (*1978, Plzeň) je architektka a členka redakční rady časopisu ERA21, zabývá se teorií architektury a produkčním designem. Vystudovala VŠUP v Praze (2009), nyní je doktorandkou na Ústavu teorie a dějin architektury FA ČVUT v Praze, kde rovněž vyučuje předmět Teorie designu pro zahraniční studenty. Ve své výzkumné práci se věnuje tématu komfortu v architektuře a designu. Pracovala v Atelieru 1:1 Josefa Smutného a P.H.A., od roku 2006 projektuje samostatně. Je editorkou knih Neobyčejnost přirozenosti. Dům – krajina – lidé – Sluňákov 1992–2012 (Univerzita Palackého v Olomouci, 2012), November Talks – Connections (FA ČVUT v Praze, 2018), Lávky (FA ČVUT v Praze, 2018) a Útulny 1:1 (FA ČVUT v Praze, 2020).