Sukcese města. Studentský dům v Praze-Holešovicích

Pavel Hnilička, Marek Řehoř / Pavel Hnilička Architects+Planners

Studentský dům v pražských Holešovicích se vědomě hlásí k velkoměstskému formátu staveb s pevnou uliční čarou, otevřeným parterem a širokým chodníkem se stromořadím. Právě tento způsob zástavby byl pro Staré Holešovice neboli Zátory typický, ale dnes je patrný jen na několika osamocených domech z přelomu 19. a 20. století, které zde trčí jako zbytky po bombardování. Necitlivé zásahy zejména dopravních staveb socialismu téměř zničily charakter městskosti. Novostavba studentských kolejí má ambici jej znovu vykřesat, zpevnit rozbitou uliční strukturu a stát se jedním z prvních kroků na cestě k oživení okolí v pulzující městskou čtvrť.

Velkoměstskost pro Holešovice

Yvette Vašourková

V roce 2015 začala developerská společnost Karlín Group spolu s kanceláří Pavla Hniličky pracovat na programu projektu v dolních Holešovicích na nároží ulic Partyzánské a Na Zátorách. Záměrem bylo proměnit parcelu na studentské byty ve formě individuálního bydlení hotelového typu, kde většina pokojů je jednolůžkových s vlastní minikuchyňkou, několik jednotek pak nabízí čtyři pokoje se společnou kuchyní. Společenské aktivity jsou umístěny v parteru v návaznosti na ulici a vnitřní zahradu. Karlín Group, která nejdříve plánovala dům zrealizovat a provozovat, se nakonec rozhodla pozemek s projektem přenechat společnosti se značkou The Fizz, která se zaměřuje na provozování podobně koncipovaných studentských hotelů a v dnešní době kromě pražského Fizzu vlastní studentské hotely v Německu, Rakousku a připravuje projekt v nizozemském Utrechtu. Pražský Fizz se svou kapacitou řadí vedle Hamburku a Vídně mezi největší stavby společnosti a byl otevřen na podzim roku 2020, v době okleštěné covidem. Projekt se tak podařilo zrealizovat za pět let od prvního konceptu až po zahájení provozu. Přestože se celý proces mírně zrychlil díky návaznosti na územní rozhodnutí vydané v minulosti (z něhož nový projekt využil hlavně nastavených výškových kritérií), jedná se při dnešních podmínkách v Praze o rychlou výstavbu.
Koncept studentského hotelu byl upraven tak, aby splňoval podmínky Fizzu, který má jasné představy a kritéria pro své projekty – lobby, společná místnost, komunitní kuchyně, studovny, prádelna, terasa, parkování nejen pro auta, ale i pro kola, ideálně společná zahrada, střešní terasa a samozřejmě pokoje. Většina pokojů je jednolůžkových, několik dvoulůžkových. Jsou vybaveny vlastní koupelnou a minikuchyňkou. Oproti původní studii, kterou architekti spolu s Karlín Group tvořili, došlo k mírné redukci společenských prostor a zvětšení kapacity pokojů (oproti původním 531 pokojům pro 640 hostů je jich postaveno 539 celkem pro 675 hostů), které se tak ve větší míře dostaly i do přízemí směrem do vnitrobloku. Naopak v parteru vznikl malý kinosál a na střeše bar – Sky Lounge, který představuje spolu se střešními terasami jediný společenský prostor v horních patrech. Nutno také zmínit velkolepou zahradu ve vnitrobloku, která je pečlivě navržena jak v detailu krajinných prvků, tak v detailu venkovního mobiliáře. Zahrada slibuje pestré společenské využití pro hosty a vyrovnává možný hendikep kapacity společných prostor, které mají sloužit pro 675 obyvatel. Je například otázkou, zda pro celý dům opravdu postačí pouze dvě komunitní kuchyně, nehledě na situaci, kdy přibližně polovina hostů je od společných prostor v parteru vzdálena více než jen pár podlaží výtahem. Studenti a další klienti, kteří hledají v Praze pronájem ve formě individuálního apartmánu, nejsou hotelovými hosty a budou ve svém bydlení trávit mnohem více času.
Studentský dům, či apartmánový hotel? 
Je třeba si uvědomit, že projekt a hlavně zadání nikdy neměly ambici vytvářet studentské bydlení v komunitním slova smyslu či experimentovat s danou typologií tak, jako je tomu například u projektu studentských kolejí Tietgen v Kodani z roku 2006 od studia Lundgaard & Tranberg Arkitekter, kde jsou společenské prostory rovnoměrně rozvrstvené po celém domě a namísto individuálních minikuchyněk připadá na každých 12 pokojů společná kuchyň i obývací prostor orientovaný do centrálního dvora. Pokud bychom porovnali hrubou podlažní plochu obou projektů, zjistíme značnou disproporci v intenzitě využití: koleje Tietgen nabízejí na ploše 21 900 m2 ubytování pro 400 studentů, přitom holešovický Fizz nabízí na menší ploše zhruba 16 450 m2 ubytování pro 675 hostů. Rozdíl není jen v prostorách věnovaných společenským aktivitám, ale i ve velikosti pokojů. Kodaňský jednolůžkový pokoj s koupelnou má 26 až 29 m2, kdežto velikost pražského Fizz apartmánu i s minikuchyňkou činí 16 až 19 m2. Při porovnatelné ceně pronájmu asi 13 000 Kč měsíčně se jedná o zcela jiný komfort. 
Podobné srovnávání nicméně moc nefunguje, pokud si uvědomíme, kdo je stavitelem zmíněných budov a jaký měl záměr. Investorem kodaňského studentského bydlení je sdružení Tietgenkollegiet, které stavbu financovalo za podpory nezávislé filantropické nadace Nordea-fonden zaměřující se na kvalitní bydlení v Dánsku. Ubytování je zde určeno výhradně pro studenty. Naopak The Fizz spravuje soukromá společnost International Campus založená v Mnichově, která se obchodně věnuje danému stylu apartmánového bydlení určeného nejen pro studenty, ale i pro firmy a podnikatele. Je tedy otázkou, zda lze pražský Fizz porovnávat s jinými obdobnými projekty v kontextu studentského bydlení. Již od začátku se zde totiž jednalo více o vytvoření apartmánového hotelu, a název studentský dům tak může být poněkud zavádějící a matoucí. Apartmánový typ hotelu měl skvělé využití v první polovině 20. století, kdy bylo pro jednotlivce běžné pronajímat si hotelové pokoje i dlouhodobě, a je možné, že dnešní více individuální a „single“ doba k častějšímu využívání této formy bydlení opět spěje. 
Velkoměstskost 
Nový holešovický dům představuje výraznou velkoměstskou stavbu navazující na tradici moderních pražských paláců. Má jasnou strukturu, velkolepý parter sahající přes dvě patra, odhalující společenské a veřejné aktivity domu. Před sto lety tuto roli vždy zastávalo přízemí spolu s mezaninem (někdy veřejná část domu dokonce přesahovala přes tři patra, viz například Palác Koruna). Kromě toho jsou ve Fizzu prostory k pronájmu, které čekají na zabydlení, podél Partyzánské ulice je plánován provoz restaurace. Dům i přes svoji výraznou hustotu dbá na přísun denního světla na schodiště a do společných chodeb, ať skrze dvorní fasádu, nebo skrze střechu. Barevné dělení fasády po dvaceti metrech imitující městskou univerzální parcelaci je zbytečnou postmoderní hrou – ani pražské prvorepublikové paláce svou velkorysost nezakrývají. Přitom v horních patrech nad tělem domu se hmota rozdrobuje a tím získává nejen novou dynamiku, ale i eleganci a drobnější měřítko (tuto taktiku odlehčení celkové výšky a hmoty domu využil například Pavel Janák u Paláce Adria). 
Autoři projektu pod vedením Pavla Hniličky a Marka Řehoře ve studii z roku 2015 jasně deklarovali svůj záměr, který se jim bezesporu povedlo zhmotnit: „Navrhujeme dům, který bude moderní svým technickým vybavením, ale vědomě tradiční svým kompozičním uspořádáním, aby byl jednou z prvních hrdých staveb na cestě k oživení Holešovic v pulzující a atraktivní městskou čtvrť.“ Architekti přinášejí velmi cenná pravidla a návod, jak stavět v prostoru, který je zatím dost roztříštěný. Dům se stavební čarou v ulici Na Zátorách logicky ustupuje, aby si vytvořil důstojný předprostor, a tak nově umožnil komfortně využívat svou stranu ulice. Zcela novým seseknutým prvkem nároží jsou vytvořeny nejen důstojný vstup do objektu, ale i nové pohledové propojení s ulicí Partyzánskou. Dům současně intenzivně komunikuje se svým okolím a do této komplikované části Holešovic vnáší pravidla odvážné a elegantní městské výstavby, což můžeme považovat za jeden z jeho nejcennějších přínosů. Novodobý palác nastavuje identitu dolní části Holešovic, která tím pomalu získává zasloužený punc velkoměsta.

Yvette Vašourková (*1976, Brno) je architektka, kurátorka, organizátorka aktivit zaměřených na městský prostor a členka redakční rady časopisu ERA21. Vystudovala postgraduální program na Berlage Institutu v Rotterdamu a Fakultu architektury ČVUT v Praze, kde rovněž absolvovala doktorské studium na téma Význam velkoměstského paláce pro udržitelné město. Je zakládající členkou Centra pro středoevropskou architekturu – CCEA a MOBA studia. Pět let vedla ateliér prvních ročníků na FA ČVUT v Praze. V letech 2018–2019 působila jako hostující pedagožka na Škole architektury ÉSA v Paříži, kde vedla bakalářské projekty na téma transformace pražské magistrály. Nyní vyučuje na mezinárodní škole Archip v Praze. www.cceamoba.cz

Rozum a (po)cit

Radek Kolařík

Počiny¹ jako tento tvoří vitální složku městské bioty.
Staveniště znám od podzimu 1987, kdy jsem v nedaleké ulici Na Šachtě jako student Školy architektury AVU začal pracovat v SIALu. Patří do té kategorie míst, o nichž začnu po prvním setkání přemýšlet a dělám to pak soustavně, dokud to má smysl. Ten nepomine, dokud místo není zastavěno a já způsob jeho zastavění nepodrobím křížovému sebevýslechu zpětné vazby. Poprvé jsem dokončenou stavbu viděl kterousi listopadovou sobotu 2020 (nevlastní tuzemské stavby navštěvuji zpravidla o víkendech), už tam asi první studenti i bydleli. Kterési lednové úterý 2021 se časopis ERA21 ozval s návrhem napsat recenzi – bylo rozděláno (stavbu jsem díky jistým důvodům párkrát týdně zpovzdálí sledoval, uvnitř jsem v té době nebyl, projekt jsem od doby položení základního kamene dronem z CAMPu znal), tak proč to nedodělat.
Urbanisticko-architektonické řešení je klíčem – to je to, co ovlivní kvalitu veřejného prostoru, co zůstane natrvalo. Kvality (jakékoli stavby) vidím tam, kde má laik podvědomý pocit mírného zlepšení místa, takřka žádné proměny. Pouze uvědomí-li si, jak místo vypadalo předtím, je schopen ocenit obrovský výkon – míru citlivosti. Nejsem stranitelem žádného jiného než přesného přístupu k místu (připouštím více než blokový způsob zastavění). Vždy hledám, co je nejlepší – a tady mám dojem, že bylo rozhodnutí správné.² Určitě ano, třeba: návaznost na souseda: devótně se nesrovnává: ponechává tak autonomii, individualitu oběma. Ostatně: páry na chodníku obvykle nemají pas či hlavu ve stejné výšce. V případě manželů Hniličkových to, vybavuji-li si dobře, zrovna platí.
A ta vodorovná linka parteru? Je přesná! Obešel jsem parter kolem dokola, pak se teprve zastavil u dveří hospody Na Kovárně a nechal se střídmě okouzlit. 
Možná: snížení stavby nad korunní římsou v ulici Na Zátorách: asi bych to neudělal, ale vím, co projekty občas doprovází.³ V průhledu z ulice U Výstaviště to stavbě sekne i tak.
Stavební program, není-li nevhodný, je pak více projevem aktuální potřeby trhu. Je-li stavebník zkušený, chyba se nestává. Mám za to, že se nestala. Potenciál stavebního programu je sympaticky přiměřeně rozvinutý v prostorovém uspořádání: z haly a všech prostor parteru vidím ven a mohu se nechat unést atmosférou tramvají a budov bývalé Teplárenské, dokud tam budou stát. Světelné dvorky pomáhají orientaci v podlažích korpusu, pokojíky jsou praktické, orientační systém přívětivý. Terasy i dvorek k pobytí lákají. V baru na střeše bych si večírek užil. Kolo do kolárny bych si dal. Vstup ke vstupu vybízí. Nic z toho bych nehledal, našel bych to intuitivně.
Atmosféra domu? Je pátek odpoledne, doba pandemické karantény, couráme mezi parterem a dvorkem, holky a kluci připravují večírek nebo večeři nebo prostě jenom vyšli ze svých pokojíků dolů. Intenzivně do mě pronikly vzpomínky školáka FA VUT v Brně, stipendisty IAESTE na TU v Delftu v roce 1986 (!), rád jsem se jimi nechal přeočkovat – dál už by to bylo na jiný žánr. 
Výraz a materiálová řešení nejsou ten čaj, který bych si sám koupil. Ale pokud je mi nabídnut, jeho kvality oceňuji. Architekt spolu s investorem vybrali dobré listy, pečlivě je zpracovali. Nepřipravovali je pro mě, ale pro budoucí uživatele. Dům nestavěli pro můj názor, ale pro všechny kolemjdoucí. Těm se líbit, předpokládám, většinově bude. Ostatním nebude vadit. To samo představuje vrchol umu. 
Za mě třeba: výsledek spolupráce s výtvarníkem Janem Šerých na vzoru omítek staveb nad korunní římsou je půvabný. Vodorovná (!) odvětraná (!) sklovláknobetonová, též GFRC (!) kanelura vulgo, nejužívanější výrazový prostředek ve studentských pracích napříč fakultami architektury v Čechách, na Moravě i ve Slezsku, má pro mě kvůli své nadužívanosti jemný nádech vyčerpanosti. Jinak proti žlábku, správně prodlábnutému, jsem nikdy nebyl.
Vlastně je ten dům vyskládaný z jednotlivostí, z nichž ani jednu v oblibě nemám. Celý ho mám ale rád. To bude prostě tím, že má osobnost, integritu. Mám to tak i u lidí. 
Od doby, kdy jsem se na tomto místě ocitl poprvé vědomě, jsem zde měl často pocit jako třeba v berlínské čtvrti Prenzlauer Berg: prostě normálka, civilní prostředí, které nikomu nevadí, tak je tam většina lidí ráda. A ten pocit nyní nezmizel – to chce neudělat základní chybu, což je v každé době samo o sobě titánský výkon. Správný odhad místa, stavebního programu, formy. Zejména můžeme-li předpokládat, že měřítko Bubnů bude větší, je dobré tento kousek Zátor podržet, a posílit tak paměť místa, tuto vrstvu stavebního vývoje. Dům je šancí, aby zde vznikla zátorská komunita, lokální i kosmopolitní zároveň. Identita. A tak to má vždycky dopadnout.
Odcházím z prohlídky. Hlavou mi neběží ani tak stavba jako její stavební program. Tady je více než 500 pokojů převážně pro singles. Vím, kolik staveb s identickou náplní v okolí připravuje realitní magnát Serge Borenstein. Vím, kolik se jich připravuje jinde v Praze. Je to vysoké procento. Jsou odrazem proměňující se skladby uživatelů a mohu pouze spekulovat, v důsledku čeho se proměňuje. Vybavují se mi situace z japonských románů a filmů. Jsou to evropské modifikace přespávacích kapslí? Rozvinutí takové úvahy je za hranicemi této. Návštěva mi umožnila přemýšlet o obecných otázkách a to se taky nemusí stát vždycky.
To rčení znám většinou nevhodně, většinou trochu afektovaně použité. Ale chce se mi říct a věřím, že tak nevyzní: dobrá práce. Viděl jsem, že architekt zadání zvládl suverénně. Proto přispěl k sekundární sukcesi města. Tato by neměla mít za cíl klimax, ale nepřetržité trvání.

1 Společná práce investora, architekta a...
2, 3 Později se dozvídám, že projekt byl založen na dříve zpracované dokumentaci s platným stavebním povolením v právní moci, investor se proměnil. Projekt doznal oproti původnímu radikální posun dopředu v artikulaci nároží a ve vztahu k veřejnému prostoru. Z konfliktu vznikl soulad. 

Radek Kolařík (*1964, Zlín) vystudoval architekturu na FA VUT v Brně (1982–1987), absolvoval stáž na TU v Delftu (1986) a postgraduální studium na AVU v Praze 
(1987–1989). Pracoval v ateliéru 2–SIAL Stavoprojektu v Liberci (1987–1990) a v kanceláři Jeana Nouvela v Paříži (1990–1992). V roce 1993 založil vlastní architektonickou kancelář RKAW. V letech 1996–2007 vyučoval na VŠUP v ateliéru Evy Jiřičné, v současné době vyučuje na FA ČVUT v Praze, FUA TU v Liberci a na soukromé vysoké škole ARCHIP. www.rkaw.cz

___________________________________

místo stavby: Na Zátorách 1625/1, Praha 7; účel stavby: novostavba studentské rezidence; autoři: Pavel Hnilička, Marek Řehoř / Pavel Hnilička Architects+Planners (Praha); spolupráce: Jana Kafková, Lucie Cutáková, Petr Bočan, Antonín Topinka; projekce stavební části: Deltaplan; investor: Karlín Group; generální dodavatel: Metrostav; subdodavatel: DAKO GRC Brno (sklovláknobetonová fasáda); projekt: 2015; realizace: 2019–2020; zastavěná plocha: 2 507 m²; hrubá podlažní plocha: 16 446 m²; náklady: 540 mil. Kč; foto: Tomáš Slavík

Pavel Hnilička (*1975, Praha) vystudoval Fakultu architektury ČVUT v Praze a ETH v Curychu. Je autorem knihy Sídelní kaše – Otázky k suburbánní výstavbě rodinných domů (ERA group, 2005, Host, 2012), spoluautorem dalších publikací a řady článků o urbanismu a architektuře. Mezi lety 2012–2014 vedl přípravu nových Pražských stavebních předpisů na IPR Praha. V letech 2014–2018 byl místopředsedou České komory architektů. V roce 2003 založil kancelář Pavel Hnilička architekti, která se v roce 2021 přejmenovala na Pavel Hnilička Architects+Planners (PHA+P). Mezi významné realizace kanceláře patří např. základní škola v Mukařově (2016), základní škola ve Svojeticích (2013), vodní elektrárna Bělov (2013, viz ERA21 #05 2017), terasový dům v Praze-Košířích (2007) a řada územních plánů a studií.
Marek Řehoř (*1977, Praha) vystudoval Fakultu architektury ČVUT v Praze a absolvoval stáž na Technické univerzitě v Tampere ve Finsku. Projekční praxi začínal v Atelieru L architektky Jany Langerové, v letech 2003–2008 pracoval ve studiu CMC architects a v letech 2008–2009 spolupracoval s Ondřejem Císlerem. S Pavlem Hniličkou spolupracuje od roku 2008, od roku 2021 je jednatelem společnosti PHA+P. www.phap.cz