David Ptáček: pravá vesnická zastávka v Krucemburku, 2016; foto: Matěj Chabera.
David Ptáček: pravá vesnická zastávka v Krucemburku, 2016; foto: Matěj Chabera.
Místo, odkud nemusíte spěchat ani se zlobit, když vám autobus ujede před nosem; foto: Matěj Chabera.
Místo, odkud nemusíte spěchat ani se zlobit, když vám autobus ujede před nosem; foto: Matěj Chabera.
David Ptáček: zastávka Kukačka v místní části Hluboká, 2019; svým tvarem malého domečku se sedlovou střechou může připomínat dřevěnou skříňku kukačkových hodin; foto: Matěj Chabera.
David Ptáček: zastávka Kukačka v místní části Hluboká, 2019; svým tvarem malého domečku se sedlovou střechou může připomínat dřevěnou skříňku kukačkových hodin; foto: Matěj Chabera.
Mjölk architekti: rozhledna Růženka na Pastevním vrchu v obci Růžová, 2018; foto: Matěj Chabera.
Mjölk architekti: rozhledna Růženka na Pastevním vrchu v obci Růžová, 2018; foto: Matěj Chabera.
Tvůrci se inspirovali vzhledem objektů lehkého opevnění z dob druhé světové války, dosud roztroušených v okolních lesích; foto: Matěj Chabera.
Tvůrci se inspirovali vzhledem objektů lehkého opevnění z dob druhé světové války, dosud roztroušených v okolních lesích; foto: Matěj Chabera.
Impozantní výhled kruhovými okny přesvědčí i pochybovačné návštěvníky; foto: Matěj Chabera.
Impozantní výhled kruhovými okny přesvědčí i pochybovačné návštěvníky; foto: Matěj Chabera.
Petr Pelčák: kaple sv. Vendelína v Oseku nad Bečvou, 2017; foto: Matěj Chabera.
Petr Pelčák: kaple sv. Vendelína v Oseku nad Bečvou, 2017; foto: Matěj Chabera.
Kaple se vyjímá mezi lány polí, na hraně lesa, na konci třešňové aleje; foto: Matěj Chabera.
Kaple se vyjímá mezi lány polí, na hraně lesa, na konci třešňové aleje; foto: Matěj Chabera.
Nejvýraznějším prvkem interiéru je kruhová rozeta vyskládaná barevnými skleněnými střepy, zevnitř doplněná subtilním kovovým křížem; foto: Matěj Chabera.
Nejvýraznějším prvkem interiéru je kruhová rozeta vyskládaná barevnými skleněnými střepy, zevnitř doplněná subtilním kovovým křížem; foto: Matěj Chabera.
ORA: vyhlídková lavička ve Znojmě, 2020; městský mobiliář v areálu rotundy sv. Kateřiny kombinující lavičku s lehátkem; foto: ORA.
ORA: vyhlídková lavička ve Znojmě, 2020; městský mobiliář v areálu rotundy sv. Kateřiny kombinující lavičku s lehátkem; foto: ORA.
ORA: lávka k prameni starosty Ernesta Exnera v Janských Lázních, 2017; v příčlích zábradlí je zapsána část skladby Bohuslava Martinů Otvírání studánek; foto: Matěj Chabera.
ORA: lávka k prameni starosty Ernesta Exnera v Janských Lázních, 2017; v příčlích zábradlí je zapsána část skladby Bohuslava Martinů Otvírání studánek; foto: Matěj Chabera.
Kamil Mrva: zvonička na Horečkách v obci Trojanovice, 2010; skládá se z objektu zvonice a vyhlídkového přístřešku opláštěného šindelem; foto: Matěj Chabera.
Kamil Mrva: zvonička na Horečkách v obci Trojanovice, 2010; skládá se z objektu zvonice a vyhlídkového přístřešku opláštěného šindelem; foto: Matěj Chabera.

Národ sobě. Malá architektura s velkým příběhem

Michaela Hečková

 

Malé zásahy, velké dopady. Drobná architektura neznamená drobné úsilí. Často se za ní skrývají srdceryvné příběhy, letité snahy místních iniciativ, sousedské sny a přání, vyřešené konflikty a nepatrné katarze. Autobusová zastávka může být oknem do duše vesnice, malá lávka zpříjemněním přístupu ke studánce na lázeňském výletním okruhu. Zvonička ochrání hory před těžbou černého uhlí. Rozhledna může mít pouhých šest metrů a rodinná kaple, která je poctou vlastnímu dědečkovi, zase může sloužit jako pokojné místo zastavení pro cyklisty a pěší turisty široko daleko.

 

Gočárova cesta do světnice

Velká architektura velká města nepotřebuje, řekl mi kdysi Jan Vondrák z ateliéru Mjölk architekti. Platit by ale mohlo i jiné sousloví. Malá architektura může nést velká poselství. Krucemburk je nenápadný městys v okrese Havlíčkův Brod na Vysočině, o kterém jste pravděpodobně dosud neslyšeli. Najdete tu ale vůbec první samostatnou architektonickou zakázku Josefa Gočára, navrženou ještě pod výrazným vlivem učitele Jana Kotěry. Gočár zdejší Červenou vilu postavil pro svého švagra, místního průkopníka české fotografie Josefa Binka. Moc se ale netěšte, dnes je obklíčena sousední bioplynovou stanicí, takže výhled na vilu skrz plot doprovází všudypřítomný pach rozkládající se biomasy. Naopak zcela idylickou až romantizující stránku Krucemburku představuje takzvaná PVZ – pravá vesnická zastávka, kterou v roce 2016 navrhl pro městys architekt David Ptáček. Zoufalý stav zděného objektu zastávky „Krucemburk, sokolovna“ pro lokální autobusové linky již dlouho volal po změně. Architekt jednoduché zadání povznesl na pohádkový koncepční příběh o tom, čemu všemu dnes může vesnická zastávka posloužit. Výsledkem je zabydlený pokoj, vesnický obývák nebo babiččina světnice. Prostá stavba o čtyřech stěnách nabízí útulný prostor se stolem, židlemi, knihovnou i zrcadlem. Bílé stěny pokrývá tradiční modrý vzor. Většinu vybavení přitom poskytli sami místní obyvatelé, kteří se o zastávku nadále pečlivě starají. Sám starosta Otto Kohout daroval židle, paní Libuše Šlerková sem chodí pravidelně zametat a zalévat květiny. O Vánocích dokonce s dalšími sousedkami vyrábí adventní věnec na stůl. Dřívější rezavou střechu, mokré zdi, nevzhlednou opadávající omítku, podhled s nahnilými palubkami a celkově nedostatečné vybavení nahradila místnost s oknem, kam nefouká ani neprší a kde si člověk rád prolistuje vypůjčenou knihu.

Venkovská poetika má jen jeden kámen úrazu: extrémně vytíženou silnici I. třídy číslo 37, která Krucemburk protíná a na které se nebohá zastávka nachází. I to se však dá brát pozitivně. Světnice se stává přívětivým bodem záchrany uprostřed rušného života městysu. Zastávka Krucembruk, sokolovna není jedinou stavbičkou tohoto typu, kterou zde najdete. Stačí popojet do vzdálenější části jménem Hluboká, kde čeká jednoduchá, ale velmi čistá a působivá dřevěná zastávka obklopená majestátními břízami.

Oprava pravé vesnické zastávky započala v roce 2016 a otevřena byla na podzim 2017. Pozornost upoutala až později. Získala Grand Prix architektů 2020 a ve stejném roce byla nominována na Českou cenu za architekturu. Není to rozhodně jediná spolupráce místního architekta Davida Ptáčka a vedení městyse. Ptáček má na kontě odhadem 15 až 20 projektů v různých stadiích rozpracovanosti. Podepsán je třeba pod úpravou předprostoru místního římskokatolického kostela a jeho márnice, náměstí Jana Zrzavého nebo veřejného prostoru a bytového domu v lokalitě Dr. Drbálka. Nyní chystá rekonstrukci a dostavbu úřadu městyse včetně galerie a knihovny, otevření zatrubněné vodoteče nebo revitalizaci parku.

 

Bradavka na kopci 

Jak je malá, tak je komplikovaná. Nějak tak by se dal ve zkratce popsat příběh vzniku snad nejmenší české rozhledny Růženka, nacházející se v Českém Švýcarsku. Obec Růžová byla kdysi vyhlášenou rekreační oblastí. Její dnešní stav vystihuje cynická bilance. Chybí škola či školka, ale při procházce narazíte hned na čtyři hřbitovy. Na dohled jsou Dolský mlýn a Pravčická brána. Před třemi lety přibyl ještě jeden důvod, proč navštívit zapadlou obec na Děčínsku v chráněné krajinné oblasti Labské pískovce. Vznikla tu netradiční rozhledna od libereckého studia Mjölk architekti. A stalo se tak po zhruba dvaceti letech dramatických vyjednávání s orgány ochrany přírody. Akční starostka Helena Křížková nastoupila do úřadu v roce 1998 a téměř okamžitě začala prosazovat myšlenku nové rozhledny, která by zdobila místní Pastevní vrch. „Za tu dobu všichni zestárli. Když jsme začali spolupracovat s architekty, byli to ještě studenti. Dneska jsou z nich tatínkové,“ vzpomíná starostka.

Mjölk architekti jsou rozhlednami známí. Navrhli Vokurku, kterou najdete v obci Heřmanice na česko-polských hranicích, Boží vyhlídku na Božím daru a nejnovější blýskavý úkaz Špičku na Malém Špičáku nad Tanvaldem (viz str. 38). Drobné místní zásahy jsou jim také vlastní. Občas se pustí do dočasných intervencí ve veřejném prostoru, jako byly legendární sauna na liberecké přehradě nebo posed na náměstí v Českých Budějovicích. Růženka ale byla zkouškou trpělivosti.

Na Pastevním vrchu dříve stál větrný mlýn, později restaurace s vyhlídkovou terasou. Obě stavby podlehly požáru, volba materiálu tak byla jasná. Beton, který přežije vše. Během osmileté práce na projektu se toho spousta změnila. Rozhledna prošla asi osmi variantami konceptů, výšek i konkrétního materiálového zhotovení. Z původní patnáctimetrové ocelové konstrukce se zmenšila na 6,2 metru, z vysokého schodiště zbylo jen pár schůdků. Tvarosloví je inspirováno okolními kopci a vzhledem malých vojenských bunkrů, které v lesích Českého Švýcarska dodnes najdete. Lidé v ní ale viděli ze začátku ledasco. Kaplického chobotnici, medúzu s očima nebo plynovou masku. „Lidé mají tendenci připodobňovat věci, kterým nerozumějí, k něčemu, co znají. Za různá srovnání se nestydíme. My v ateliéru říkáme Růžence bradavka,“ popisuje Jan Vondrák. 

Malinká rozhledna působí rozpaky. Nedůvěra se rozplyne, jakmile vystoupáte nahoru a necháte se unést důmyslně konstruovanými kruhovými průzory. Severní strana nabízí výhled na celé panorama saských stolových hor a pískovcové skalní stěny v oblasti Pravčické brány, jihozápadní pohled na Děčínský Sněžník. Vidět jsou i východněji položené úseky Českého Švýcarska a Lužických hor s Jedlovou a Studencem nebo Růžový vrch a část Ralské pahorkatiny s Vlhoštěm či Českého středohoří s Milešovkou. Celkové náklady rozhledny vyšly na 2,5 milionu, 300 000 korun přitom získala obec ve veřejné sbírce, do které přispěli nejen místní. Jména odhodlaných podporovatelů jsou uvedena na vnitřních stěnách rozhledny jako nenápadný bílý lem betonového schodiště, do kterého se můžete začíst, zatímco pomalinku stoupáte nahoru.

 

Kaple pro dědečka 

Rodinnou kapli sv. Vendelína najdete v Oseku nad Bečvou, na hraně lesa v podhůří Oderských vrchů. V letech 2016–2017 ji nechal podle návrhu architekta Petra Pelčáka postavit Ladislav Koutný na počest svého dědečka, který na zdejších polích dlouhá léta hospodařil. Hmotu kaple tvoří geometrické betonové tělo šalované do kmenů okolních stromů, které do něj byly otištěny. Vzniklo tak působivé kanelování, odkazující ke starověkým chrámovým stavbám. Přítomnost litého betonu působí ve volné krajině překvapivě, přesto však velmi citlivě a lehce. Kapličku zdobí křížek a zvonička, na kterou si může každý, kdo se vydá na cestu kolem, sám zazvonit. Lano je volně přístupné, a jak je patrné ze stavu značné opotřebovanosti, o zvonění a klidné rozjímání na kopci je zájem. Východní stěna upoutá velkou rozetou. Když se vám podaří dorazit ke kapličce za slunečného dne, vychutnáte si paprsky odrážející se od bílých a modrých kusů skla, z nichž je okno tvořeno. Ve skutečnosti jde o obyčejný odpad ze sklářských pánví. Do kruhové konstrukce je vlastnoručně vyskládala spolupracující architektka Marcela Uřídilová. Koutný sám se zase postaral o vybetonování obvodu kaple. Součástí konstrukce rozety je také minimalistický kovový kříž, který uvidíte z vnější i vnitřní strany kapličky. 

Interiér se nese v duchu vizuálního komentáře zasvěcení svatému Vendelínovi. Kromě toho, že se tak jmenoval Koutného dědeček, byl svatý Vendelín patronem poutníků a pastýřů. Nechybí proto sochařské zhmotnění od Jiřího Středy. Stěny kaple jsou pokryty motivy oveček a vlaštovek od Hany Puchové. Pod podlahou se skrývá krypta, ve které ale zatím odpočívá leda tak víno. Kaple sv. Vendelína je dnes veřejnosti pravidelně otevřena na svátek svého jmenovce a májovou pobožnost, tedy bohoslužbu, která probíhá vždy 8. května. 

Zastavit se tu ale můžete kdykoli. „Jsem rád, že kaple žije vlastním životem. Často vídám mladé lidi, jak tu posedávají na trávě a dělají si piknik, nebo se tu jen tak zastavují cyklisté. Když sedíte v přírodě, máte k obloze i Bohu přirozeně blízko. Místo však slouží všem, nejen věřícím, ale každému, kdo si chce v rušném dni odpočinout, jen tak se zastavit,“ zamýšlí se Koutný. Ke kapličce vás dovede obnovená třešňová alej a sednout si můžete na lavičku, která tu čeká na každého milého kolemjdoucího. Během léta by navíc kaplička měla být o sobotách otevřená. Ducha místa i stavby ale pochopíte, i když bude zrovna zavřeno.

 

Lavička nad Znojmem 

Ateliér ORA není třeba na stránkách ERA21 představovat. Jan a Barbora Horovi žijí a působí (nejen) ve Znojmě. Jednou z posledních znojemských realizací studia je vyhlídková lavička nacházející se v malebných kulisách románské rotundy sv. Kateřiny neboli v místě s nejkrásnějším zdejším výhledem. Vznikla v roce 2019 v rámci městského participativního rozpočtu. Kořeny projektu ale sahají mnohem dál. Barbora Horová se věnovala areálu znojemského pivovaru už ve své diplomové práci. Když se naskytla příležitost, přihlásila lavičku do soutěže a místní si záměr okamžitě oblíbili. „Musím říct, že jsem se trochu obával rozporuplných reakcí ve smyslu, že moderní mobiliář k rotundě nepatří. Ale nenastaly. Při hezkém počasí je lavička ověšená lidmi,“ komentuje Jan Hora. Lavička jako gesto se povedla. ORA nyní připravuje pro město ještě dvě takové a zpracovává i projekt na další mobiliář na míru danému místu, jako jsou oboustranné lavičky a pikniková platforma. Výhled na historické panorama Znojma ale na chvilku opustíme.

 

Staré dobré lázeňské cesty 

Na druhém konci republiky, v hlubokých lesích Janských Lázní, najdete lávku vedoucí k prameni starosty Ernesta Exnera. Lávka o délce 340 centimetrů byla v roce 2017 postavena z masivního modřínového dřeva. Strohost kovového zábradlí ze subtilních prvků narušuje hra s příčlemi, malé tajemství pro nejpozornější návštěvníky. Zábradlí tvoří notovou osnovu, do které je vetkán popěvek ze skladby Bohuslava Martinů Otvírání studánek. „Lávka neměla být příliš nápadná, hlavní je studánka sama o sobě. Měla v sobě ale mít určitou hravost a zároveň i lázeňskou vznešenost,“ vzpomíná architekt Jan Veisser, třetí z členů studia ORA. Starostův pramen se nachází na vycházkové cestě mezi zdejší dětskou léčebnou Vesna a Zlatou vyhlídkou. Důraz tak byl logicky kladen na bezpečnost.

Nápad na pohodlnější zpřístupnění pramene pomocí lávky měly dvě místní nesmírně aktivní dámy. Eva Hrubá, předsedkyně zapsaného ústavu Paměť Krkonoš, který se dlouhodobě snaží o záchranu, zachování, zpracování a zpřístupnění dokumentů a děl týkajících se regionu Krkonoše, a její kolegyně Klára Stejskalová z projektu Výtvarná dílna Bosorka. Právě ty oslovily ateliér ORA. Investorem akce se posléze stalo město Janské Lázně. Lávka je součástí promyšleného projektu drobných oživení a zastavení po městě s názvem Staré dobré lázeňské cesty, který obsahuje mimo jiné venkovní galerii na Horní promenádě, pohyblivý model bývalého skokanského můstku, venkovní učebnu nebo komiksové obrazy zachycující výjevy z dějin města. Snaha je jasná – nabídnout příjemnou procházku po městě nejen turistům, ale i místním. „Chtěli jsme vyjít z toho, co už tu dobré máme, navázat na tradici. Janské Lázně byly odpradávna protkány cestičkami a prameníky,“ vysvětluje Klára Stejskalová.

Pokud Janské Lázně neznáte, příjemně vás překvapí. Secesní kolonádu z roku 1893 projdete za pár minut. Okolní lesy ale snadno poslouží jako klidné útočiště pro pomalou hodinovou procházku. Město se snaží. Hlídá si neregulovaný turismus, parkoviště vás zavede stranou pod hlavní centrum, nebo dokonce zachytí na okraji města. Žije tu 682 obyvatel, číslo odpovídající takové menší české vesnici. Všechno je ovšem upravené, uklizené a důstojné. Tiché a lázeňské v tom nejlepším slova smyslu.

 

Strážkyně Beskyd

Zvoničky odpradávna odměřovaly denní dobu, svolávaly k modlitbě a varovaly před nebezpečím. Dnes už většinou slouží jen jako veselé turistické atrakce. Zvonička v beskydských Trojanovicích, která stála na počátku slavné, funkční a velmi plodné spolupráce kopřivnického architekta Kamila Mrvy a starosty obce Jiřího Novotného, však vypráví ještě jeden napínavý příběh. Zdejší spolek Naše Beskydy dlouhodobě bojoval proti plánovanému otevření černouhelného dolu přímo v srdci moravskoslezských Beskyd. Důl Frenštát pod Radhoštěm nebyl nikdy uveden v provoz. Budovatelská éra komunismu jej vyplavila jako nemilý relikt dávno zašlé slávy hornictví. Zvoničku na základě oslovení spolkem navrhl Kamil Mrva bez nároku na honorář. Slavnostně požehnána byla 15. května 2010 a slouží dodnes. Nachází se na kopci Horečky, jen pár kroků od opraveného lesního hostince Rekovice, kde se narodil zdejší hrdina Antonín Bača Horečka. Zvonička sestává ze dvou objektů. Samotnou zvonici tvoří trojnožka, která připomíná starší zvonice z dob, kdy ještě nebyly integrovány do kaplí. Doplňuje ji mírně asymetrický objekt s tradiční siluetou domu se sedlovou střechou. Konstrukci tvoří pětice dřevěných rámů opláštěných zevnitř dřevěnými smrkovými deskami a zvenku modřínovým šindelem. Když se tu zastavíte, můžete si vychutnat malebný výhled na kopec Velký Javorník. „Zvonička je prostě místo setkávání. Otevřený prostor pro přemýšlení, ale také pro svatební obřady. Je to jednoznačně nejpopulárnější zvonička v kraji,“ popisuje starosta Trojanovic Jiří Novotný. 

Na stavbu dřevěné zvoničky, jejíž celkové náklady vyšly zhruba na půl milionu korun, přispěly finančně i materiálně zdejší obce, spolky, firmy i samotní občané. Celá byla vlastně postavena svépomocí, s odhodlaným zapojením místních dobrovolníků, kteří tu strávili více než tisíc hodin. „Dělali jsme ji na koleně, a proto ji máme tak rádi. Je naše,“ hodnotí vznik stavbičky symbolicky pojmenované Strážkyně Beskyd starosta Novotný. Kamil Mrva stihl s Jiřím Novotným napáchat v Trojanovicích už hodně dobrého.

Obec o 2 700 obyvatelích proinvestovala zhruba 160 milionů. Výstupní stanice lanové dráhy Pustevny byla nominována na Evropskou cenu architektury – Mies van der Rohe Award, zdejší potraviny Hruška slouží jako příklad dobré praxe absence vizuálního smogu. Drobná zvonička na Horečkách byla ale prvním dílkem do této výkonné architektonické skládačky. Malé stavby totiž dokážou psát velké příběhy.

 

Michaela Hečková (*1986, Ostrava) se věnuje literárnímu dokumentu v oblasti architektury a života ve městě či na vesnici. Studovala bohemistiku a kulturální studia na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci a nová média na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Podílela se na projektech kulturní regenerace pražských sídlišť Jižní Město a Černý Most. Spolupracovala s Ondřejem Kobzou na uměleckých intervencích ve veřejném prostoru mnoha českých i evropských měst. Je spoluautorkou a editorkou kulturní strategie MČ Praha 10, MČ Praha 14 a města Broumova. V současné době působí jako tajemnice redakční rady Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy. V roce 2017 jí vyšel ve vydavatelství Piána na ulici knižní debut O městech a lidech, zachycující 33 příběhů lokálních kulturních aktérů, kteří oživují veřejný prostor českých měst. Na něj navázala publikací 20000 (Tolerdance, 2019), která mapuje 20 portrétů současné architektury v malých českých městech do 20 000 obyvatel. Možnosti vesnice (Meziměsto, 2021) jsou zakončením této volné městské trilogie.

 

 

Odešlete e-mailem zpět »


ERA21 vydává ERA Média, s. r. o.
Chleborádova 69/22, 619 00 Brno

Telefon: +420 530 500 801
E-mail: redakce@era21.cz
Projekt se v roce 2021 uskutečňuje za finanční podpory: Ministerstva kultury ČR, Nadace české architektury a Státního fondu kultury ČR.
Copyright ©2004-2021 ERA Média, s.r.o
Použití článků a fotografií nebo jejich částí je bez souhlasu vydavatele zakázáno.