Levitující pavilon. Dostavba Jihočeské vědecké knihovny v Českých Budějovicích

Ladislav Kuba, Tomáš Pilař / Kuba & Pilař architekti 

Dostavba Jihočeské vědecké knihovny je reakcí na skulpturální formu stávající budovy ze sedmdesátých let minulého století, která odráží dobu svého vzniku i původní náplň Muzea dělnického revolučního hnutí. Kvalitní brutalistní architektura této stavby je hmotově velmi členitá, půdorysně ale nepříliš vhodná pro účel knihovny s volným výběrem knih. Dostavba je řešena jako jednopodlažní pavilon levitující nad terénem, prosklený po celém obvodu s výhledy do zeleně. Kompaktní horizontální hmota odpovídá požadavku zadavatele na rozšíření prostoru pro návštěvníky s flexibilní dispozicí, volným výběrem knih a vytvoření reprezentativního bezbariérového vstupu do knihovny, který je řešen formou širokého sklonitého chodníku z Lidické třídy. Propojení obou budov zajišťuje rampa v proskleném tubusu. Po straně budovy se otevírá průchod parkem směrem k řece, kam jsou umístěny výtvarné prvky – Novohradský valoun a stávající památník padlým u Zborova.

Síla domu začíná a končí u zadání

Šárka Svobodová, Jaroslav Sedlák

Podrobit architektonickou realizaci kritice se dá velmi snadno ve chvíli, kdy člověk nemá se stavebním procesem osobní zkušenost. Mnohem hůř to jde s vědomím obrovského úsilí, které je ze strany autorek a autorů staveb zapotřebí, aby si uskutečnění svého návrhu prosadili. Byrokracie při zajištění financování stavby a získávání souhlasů od patřičných úřadů, soulad s představami investora, v případě veřejné zakázky i uspokojení nejedné politické ambice se do výsledné podoby nesmazatelně otiskují. Platí to dnes stejně jako kdykoli v minulosti – budovu Jihočeské vědecké knihovny nevyjímaje.

Autoři stavby, architekti Ladislav Kuba a Tomáš Pilař, mají ve svém portfoliu řadu vynikajících realizací a s návrhem knihoven už mají zkušenost. Knihovna Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně dokončená v roce 2001 byla ve své době právem velmi oceňována nejen pro svou architekturu, ale i pro provoz založený na maximalizovaném volném výběru. Jejich „Černá kostka“ v Ostravě (tedy Moravskoslezská vědecká knihovna) z roku 2004 zůstala sice dosud nezrealizována, ale je projektem skutečně monumentálním. V Českých Budějovicích je měřítko stavby výrazně menší, ale výzvou zde byl vztah ke stávající budově knihovny ze sedmdesátých let minulého století, které je jejich přístavba předsazena. Stejně jako v Brně a Ostravě i v Českých Budějovicích zvítězily návrhy této autorské dvojice v dobře připravených a regulérně probíhajících architektonických soutěžích. Zde se navíc podařilo novostavbu knihovny dokončit do čtyř let od vyhlášení výsledků soutěže. Zkrátka se zdá být všechno v pořádku – dobrá soutěž, zvládnutá realizace, kvalitní architektura. Jenže co když svou pozornost soustředíme na to, co nám nová přístavba Jihočeské vědecké knihovny vypovídá o dnešku? Jaká má být a jak má vypadat současná knihovna? 

Ze strategického dokumentu nově schválené Koncepce rozvoje knihoven v ČR pro roky 2021 až 2027 s výhledem do roku 2030 (koncepce.knihovna.cz) se můžeme dozvědět, že staví na třech pilířích. Kromě své vzdělávací a vzdělanost podporující funkce a správy kulturního a znalostního bohatství mají být knihovny v 21. století také pilíři občanské společnosti a centry komunit. Proto jsou ideálním místem pro komunitní činnost, setkávání, debatování, celoživotní neformální vzdělávání i vzájemné poznávání. Ve své podobě mají tedy představovat snadno dostupné fórum pro tolik potřebný mezigenerační dialog, propojování lidí napříč sociálními vrstvami, menšin s většinou či začleňování hendikepovaných. Jak dokládají i zahraniční zkušenosti, knihovny mají nezastupitelné místo při integraci, a tím pro rozvoj soudržné společnosti. Cílem nové koncepce tedy je, aby se do roku 2030 knihovny staly přirozenými centry občanského a komunitního života.

A jak tedy podoba nové knihovny v Českých Budějovicích naplňuje zmíněnou koncepci? V knihovně nenajdete kavárnu či bufet, dětský koutek¹ či jakýkoli jiný neformální prostor,² ale kolem objektu najdete sítě, které mají zabránit tomu, aby v okolí domu našli útočiště lidé daleko za okrajem hmotné nouze.³ Knihovna se sice nachází na nábřeží řeky Malše, není ovšem s okolním parkem v žádném vztahu. K řece a promenádě kolem ní se otáčí zásobováním a parkovištěm⁴ – a jakým! Přestože je knihovna situována přímo u zastávky městské hromadné dopravy a na cyklostezce, disponuje více než třemi desítkami parkovacích stání.⁵ Naštěstí se podařilo zvrátit původně plánovaný kruhový objezd, který měl auta ke knihovně městským parkem pohodlně navádět. Jednoduše řečeno, potenciál knihovny v parku u řeky, která je otevřenou veřejnou institucí, zde naplněn nebyl. 

Vyhovět požadavkům různých subjektů, které pro stavbu zajišťovaly financování, zorientovat se v mnohdy nejednoznačném výkladu pravidel jednotlivých dotačních programů, dostát platné legislativě a v konečném důsledku někdy s větším či menším úspěchem odrazit osobní preference politiků i úředníků – to je heroický výkon jak pro organizátory soutěže, tak architekty i zadavatele. Ovšem právě v samotném zadání stavby pravděpodobně spočívá slabé místo celého projektu. Větší důraz na sociální funkci budovy a její otevřenost – jak v institucionální rovině, tak i architektonické a urbanistické – mohl zásadně pozměnit a povznést kontext celého místa. Ve stávající podobě se zdá, že jde o veřejnou instituci, která o veřejný život příliš nestojí… a její otevřenost reprezentuje nanejvýš otevřený/volný výběr knih.

Poznámky autorů stavby:

1 Kavárna nebyla součástí zadání, je počítáno s instalací nápojových automatů.

2 Téměř všechna čtenářská místa jsou koncipována neformálně.

3 Požadavek zadavatele.

4 Zásobování je umístěno v původní poloze a má vazbu na stávající objekt, vhodnější místo jsme nenalezli.

5 Minimální legislativní požadavek.

Šárka Svobodová (*1980, Brno), historička architektury, a Jaroslav Sedlák (*1982, Brno), architekt a zakladatel kolaborativního projektu FUUZE, tvoří společně autorskou dvojici a oba jsou členy kolektivu 4AM / Fórum pro architekturu a média. Věnují se kurátorským projektům a podílejí se na architektonickém řešení výstav, publikují texty zaměřené zejména na architekturu druhé poloviny 20. století a ke stejnému období se vztahují i ve vlastních autorských výstavních instalacích. Působí na Fakultě architektury a Fakultě výtvarných umění VUT v Brně. www.forum4am.cz, www.fuuze.cz

„Zvenku hnus a uvnitř neútulný paskvil“¹

Hynek Látal

Jaká asi byla očekávání desítek facebookových komentátorů pod informací lokálního elektronického média o přístavbě Jihočeské vědecké knihovny v Českých Budějovicích z ledna letošního roku, když někteří z nich měli potřebu tak rázně vyjádřit své zklamání? Existuje vůbec nějaká obecně uznaná typologie knihovny současnosti, z níž by architekti mohli vycházet tak, aby je veřejnost nepovažovala za „mongoly“ a „moderní debily“? Uvědomuji si přitom, s jak složitým propletencem nejrůznějších aspektů v životech a hlavách pisatelů těchto příspěvků je nutné počítat, pokud nad nimi chceme uvažovat seriózně, i když i to má své limity. Komentující navíc knihovnu mohli vidět pouze zvenčí, případně na exteriérové titulní fotografii článku, protože budova byla zkolaudována teprve na konci února a postupně zpřístupňována až během jarních měsíců. 

Knihovna jako architektonická úloha dnes může být trochu problematickým zadáním, oproti například bytovému domu či obchodnímu centru. V epoše edutainmentu slýcháváme, že knihovna by v současnosti neměla nabízet pouze soustředěné studium tištěných, případně elektronických zdrojů, ale rovnocenně by měla plnit též funkci prostoru setkávání jednotlivců a generací. Facebookovým komentátorům by se mohla líbit devadesátková estetika dozvuků „post modern katastrofy“ Krajské vědecké knihovny v Liberci (Radim Kousal, 2000) či Moravské zemské knihovny v Brně (ONEX, 2001), na místní úrovni reprezentovaná Akademickou knihovnou Jihočeské univerzity (A+U DESIGN, 2010). V budějovické soutěži o návrh ovšem uspěly ateliéry, jejichž předchozí realizace či projekty slouží na celorepublikové úrovni jako vzory současných knihoven. Vítězní Kuba & Pilař architekti již před více než dvaceti lety vyřešili problém přístavby ke starší budově „bambusovou chýší“ knihovny brněnské filozofické fakulty a mediální pozornost pravidelně vyvolává projekt jejich „Černé kostky“ (2004–2008) pro Moravskoslezskou vědeckou knihovnu v Ostravě. Ateliér Projektil, který v budějovické soutěži získal 3. cenu s návrhem nástavby patra na původní budovu, se v oboru dobře uvedl efektní „ementálovou“ knihovnou v Hradci Králové (2008), aby svou pozici hned poté potvrdil monumentální elegancí pražské Národní technické knihovny (2009). 

„Proč třeba v Dánsku to umí a tady ne?“ Při hledání zahraničních příkladů knihoven, které by nebyly „prostě krabice“ jsem nakonec přece jen narazil na jednu „nápaditou stavbu“. Knihovna pro sirotčinec Bezpečný přístav v Thajsku vznikla během dvou lednových týdnů roku 2009 a byla realizována skupinou studentů architektury Norské univerzity vědy a techniky za necelých 110 tisíc korun. Její prostor je ze tří stran tvořen zdmi z omítnutých betonových tvárnic a fasáda je tvořena bambusovými slunolamy, jejichž nepravidelnost vytváří při svitu slunce uvnitř požadovanou „útulnou“ atmosféru.

Proč byl tedy v Budějovicích postaven „hangár pro zařízení staveniště“ a proč „to třeba není do patra“? I když vlastně rozumím některým výtkám veřejnosti a sám jsem obecně spíše příznivcem „haptických“ staveb z přírodních materiálů, zrovna v případě přístavby budějovické JVK považuji porotou zvolený návrh „trošku betonu a skla za 168 milionů“ v rámci daných podmínek za naprosto ideální. Po ukončení soutěže bylo zveřejněno šest soutěžních návrhů od ateliérů, které byly z celkových 27 uchazečů porotou vyzvány k účasti. Pouze návrh studia ov-architekti se svým kruhovým půdorysem blíží organickému pojetí současné architektury, po němž komentátoři zřejmě volají, a možná i jeho interiér by mohl působit útulně. Sousedství plasticky pojaté fasády bývalého Muzea dělnického revolučního hnutí (tedy stávající budovy knihovny) a komisně působícího komplexu bývalého Krajského výboru KSČ však těžko mohlo vést k jinému než pokornému výrazu bezbarvého pavilonu, který se zdánlivě vznáší nad trávníkem mezi oběma staršími budovami. Oceňuji na něm především skvělou práci s proporcemi, která stojí za malebnou gradací hmot celého území. Pozorný divák si navíc může povšimnout, že stínicí lamely přístavby tvarově korespondují jak s krajními částmi fasády, tak s hlavním zasklením staršího sálu KV KSČ. 

Výše zmíněný návrh nástavby na původní budovu od studia Projektil řešil několik problémů najednou přirozeně, ale odporoval představám zástupců památkové péče. Ti se přitom měli postarat spíše o rozpoutání kvalifikované diskuze nad dokumentací a mírou destrukce památníku na místě přístavby, z něhož zbyl bohužel pouze lidově oblíbený, protože ideologicky těžko zatížitelný balvan. Nástavba by vyřešila i změnu image knihovny, neboť přístavba vedle své hlavní funkce studovny ve volném výběru knih hraje roli prosvětlené recepce oproti tmavé hale původní budovy. Přízemní dispozice a prosklené stěny pavilonu sice kolemjdoucímu mohou asociovat spíše výstavní síň pro současné umění, ale vícepodlažní přístavbu opět odmítli památkáři. Svou roli v možnostech nástavby i přístavby sehrály provozní a kapacitní požadavky a také evropská dotace, takže architekti příliš volného hracího prostoru nakonec neměli. Shrnutí? „Nemusí se to líbit všem, ale snad si časem lidi zvyknou a nebudou si to plést s výprodejovým stanem dílenského nářadí.“

1 Všechna slova, spojení či celé věty v uvozovkách a zároveň psaná kurzívou jsou doslovně přejaty z čtenářských komentářů pod článkem Jihočeská vědecká knihovna dokončila modernizaci za 168 milionů a příspěvkem z 25. 1. 2021 facebookového profilu média Budějcká Drbna.

2 A. G. Gjertsen – Y. Hanstad / TYIN Tegnestue Arkitekter, Knihovna pro sirotčinec Bezpečný přístav, Thajsko. Viz ERA21 #03/2012, s. 54–57. V tomto ročníku lze navíc nalézt příklady novostaveb knihoven v Katovicích a v Magdeburgu. 

Hynek Látal (*1978, České Budějovice) je historikem umění, od roku 2003 působí na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích. V roce 2010 byl členem poroty architektonické soutěže na stavbu Komunitního centra na budějovickém sídlišti Máj. V letech 2014–2020 byl externím kurátorem Alšovy jihočeské galerie v Hluboké nad Vltavou, kde se podílel na koncepci proměnlivé expozice Meziprůzkumy s intervencemi současných umělců. Je členem kulturní komise rady města České Budějovice.

___________________________________

místo stavby: Lidická třída 1, České Budějovice; účel stavby: dostavba knihovny s volným výběrem knih; autoři: Ladislav Kuba, Tomáš Pilař / Kuba & Pilař architekti (Brno); spoluautoři: Kateřina Jechová, Patrik Obr; spolupráce: Ivo Stolek; investor: Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích (Jihočeský kraj); soutěž: 2016–2017; projekt: 2017–2018; realizace: 2019–2021; zastavěná plocha: 1 312 m²; obestavěný prostor: 9 650 m³; náklady: 139 mil. Kč (bez DPH); foto: BoysPlayNice

Ladislav Kuba (*1964, Brno) a Tomáš Pilař (*1963, Brno) spolupracují od roku 1996. Kancelář Kuba & Pilař architekti založili v roce 1998 po úspěšných účastech v architektonických soutěžích. Díky vítězství v soutěži na knihovnu Filozofické fakulty v Brně (1998) získali první významnou veřejnou zakázku, která byla realizována a následně dostala hlavní cenu v Grand Prix architektů 2002 a další četná ocenění. Na tento projekt navázaly další úspěšné soutěže a oceňované realizace – mezi nejznámější patří přestavba bývalé menzy Koleje 17. listopadu pro potřeby Fakulty humanitních studií UK v Praze (2020), viladomy Neumanka v Masarykově čtvrti v Brně (2020), bytový dům Ostravská brána v Ostravě (2010), areál Fakulty chemicko-technologické a tělovýchovná zařízení Univerzity Pardubice (2008), obytný soubor Na Krutci v Praze (2008), obchodní dům Omega v Brně (2006), projekty Moravskoslezské vědecké knihovny v Ostravě a Západočeské galerie v Plzni i menší stavby, jako jsou např. zázemí hřbitova v Litomyšli (viz ERA21 #03/2021), kaple sv. Antonína v Černé u Měřína (2006) nebo kaple Panny Marie Královny v Jestřebí (1998). Pět jejich staveb bylo nominováno na Evropskou cenu za architekturu – Mies van der Rohe Award a devětkrát získali ocenění Grand Prix Obce architektů. www.arch.cz/kuba.pilar