Chris Magwood
Chris Magwood
Rozdíly v životních cyklech běžného a přírodního stavebního materiálu se v závěrečném výsledku LCA analýzy zcela vytrácejí; zdroj: Chris Magwood.
Rozdíly v životních cyklech běžného a přírodního stavebního materiálu se v závěrečném výsledku LCA analýzy zcela vytrácejí; zdroj: Chris Magwood.
R2k architecte: tělocvična ve francouzském Crestu (2012); dřevěná rámová konstrukce s výplní ze slaměných balíků; foto: Bruno Ramain.
R2k architecte: tělocvična ve francouzském Crestu (2012); dřevěná rámová konstrukce s výplní ze slaměných balíků; foto: Bruno Ramain.
Atelier Schmidt: bytové domy Bombasei ve švýcarském Nänikonu (2020); čtyřpodlažní prefabrikovaná dřevěná konstrukce s výplní ze slaměných balíků; foto: Damian Poffet.
Atelier Schmidt: bytové domy Bombasei ve švýcarském Nänikonu (2020); čtyřpodlažní prefabrikovaná dřevěná konstrukce s výplní ze slaměných balíků; foto: Damian Poffet.

Cílem musí být dobro, nikoli menší zlo

Rozhovor Hany Lesákové s Chrisem Magwoodem

Odborná platforma Carbon Leadership Forum1 stojí mimo jiné za iniciativou Uhlíkově chytré stavebnictví (Carbon Smart Building), v rámci níž v roce 2018 formulovala tento ambiciózní cíl: „Máme vizi prosperujícího globálního stavebnictví, které dokáže v rámci vystavěného prostředí každý rok bezpečně uložit miliardy tun uhlíku, díky čemuž se stane provoz nových i stávajících budov uhlíkově neutrálním. Uskutečnění této vize dosáhneme vzájemným propojením oborových partnerů s různými specializacemi za účelem společné realizace koordinované strategie a akčních plánů, vedoucích k celosvětové transformaci vystavěného prostředí, které se tak promění z producenta emisí na uhlíkové úložiště.“2 V rozhovoru s Chrisem Magwoodem ze školicího a výzkumného centra Endeavour jsme hovořili o tom, jak taková transformace může vypadat a v jakých případech se už pokročilo od slov k činům.

 

Jste členem profesního sdružení Carbon Leadership Forum. Panuje podle vás mezi odborníky širší konsenzus na tom, jakým směrem by se měla nová výstavba a rekonstrukce budov ubírat, abychom dosáhli uhlíkově neutrální architektury?
Nemyslím si, že by existoval konsenzus. Naše skupina v rámci sdružení prosazovala, aby výše zmiňovaná iniciativa mířila dál než k pouhé redukci uhlíku. Většina odborníků ve stavebnictví dnes již uznává, že je potřeba snížit uhlíkovou stopu budov. Po stránce materiálové i provozní. Ale pořád vládne takový ten postupný přístup. Carbon Leadership Forum je v tomto směru odvážnější a říká, že se máme zaměřit na budovy jako uhlíková úložiště. Jakmile se přesuneme od uhlíkově nulové budovy k budově, která uhlík ukládá, začínáme místo menšího zla konat dobro. To není jen nějaká šlechetná snaha, ale dosažitelný cíl. Což bychom měli zdůrazňovat. Pokud cílíte na 50% redukci uhlíku, co se stane, když toho dosáhnete? Je naprosto zásadní, abychom si společně ujasnili, že cílem musí být dobro, nikoli menší zlo. Bude asi ještě trvat, než větší část oboru skutečně uzná, že to jde. Nicméně je fascinující sledovat, jak rychle se věci mění. Kdo stavěl domy z balíků slámy, byl posledních pětadvacet let označován za ekoblázna, co se přivazuje ke stromům. Teď nás najednou oslovují velcí investoři. Pro Microsoft jsme dělali projekt zaměřený na stavební materiály schopné ukládat uhlík a zjistili jsme, že by měli datová centra stavět ze slaměných balíků, protože je to nejrychlejší a nejpraktičtější cesta k budově, která ukládá uhlík, a zároveň je globálně replikovatelná. Ukládání uhlíku ve stavbách se nacházelo na úplném okraji zájmu a trvalo možná pět let, než se ta představa stala alespoň přijatelnou. Klimatická krize přiměla společnost změnit názor velice rychle. Řešení krize nikdy nenajdeme, pokud budeme stále dokola jen lépe dělat totéž, co jsme dělali včera.

 

Vzhledem ke své praxi tuto změnu nálady ve stavebnictví sledujete doslova z první linie. Jaký je to pocit?
Nečekaný a vzrušující. Stavění z přírodních materiálů – nejen slaměných balíků, ale i konopí, korku, dřeva a dalších – se po desetiletí věnovala poměrně oddaná stavařská komunita. Naše práce, která dosud zůstávala bez povšimnutí, teď pomohla dostat ty materiály do stavu, kdy jejich použití v masovém měřítku už nepředstavuje tak velký skok. Kdybychom se až teď rozhodli, že nás zajímá sláma nebo konopí jako stavební materiály, trvalo by desítky let či déle, než by se mohly používat ve velkém měřítku. Tak dlouho totiž trvá testování a výroba prototypů. To všechno už ale proběhlo. Překlopení biomateriálů do mainstreamu dnes nestojí téměř nic v cestě. Pro mnoho z nich existují normy, dodavatelé vědí, jak je používat. Některé firmy je začínají vyrábět – možná ne v úplně obrovském měřítku, ale dost velkém, aby je šlo replikovat ve velkých objemech.

 

Na čem pracujete právě teď? Převažuje výzkum, nebo stavění?
Škola Endeavour bohužel nemohla během pandemie fungovat, takže převažoval výzkum. Teď zrovna dokončujeme bezplatný projekční nástroj BEAM, který slouží k výpočtu uhlíkové stopy materiálů, a měl by být spuštěn v dubnu. Podobá se ostatním nástrojům typu LCA (Life Cycle Assessment neboli Posuzování životního cyklu), jen kromě konvenčních výrobků zahrnuje i všechny alternativní materiály schopné ukládat uhlík. Oboje samozřejmě hodnotíme stejnou metodikou, takže je lze porovnat. Přestože předpokládám, že většina velkých stavebních firem a developerů je stále konzervativní a pomáhat klimatu se jim nijak zvlášť nechce, tvrdá data by mohla změnit jejich názor. Díky jednoduchému nástroji uvidí rozdíly mezi zvažovanými variantami černé na bílém. Několik stavebních firem už začalo měnit postupy, protože pochopily, že mohou dosáhnout snadného zisku. Pro kanadské firmy není nijak složité snížit uhlíkovou stopu stavby na polovinu jen obyčejnou náhradou jednoho materiálu za jiný, bez jakýchkoli návrhových změn.

 

Takže masovému využití přírodních materiálů stojí v cestě pouze nedostatek dat?
Překážek je samozřejmě více, ale data jsou jejich součástí. Technické výpočty a analýzy většinou provádějí velké společnosti, které z nich mají ekonomický prospěch. Žádná slaměná lobby ani „Konopí, a. s.“, které by zafinancovaly pár stovek tisíc dolarů na výzkum, testování a dokumentaci, ovšem neexistují. Veškerá LCA a EPD (Environmental Product Declaration neboli Environmentální prohlášení o produktu) data, která dnes máme u biomateriálů k dispozici, vznikla díky velkému úsilí a velkému odhodlání malých skupin s malým rozpočtem.


Vy téma přírodních stavebních materiálů jako potenciálních úložišť oxidu uhličitého nejen zkoumáte, ale také popularizujete. Dokázal byste ho pro nás shrnout?
Téma lze rozdělit na dvě části. Zaprvé je důležité pochopit jeho chemickou podstatu. Když se řekne, že budova ukládá uhlík, lidé si někdy představují, že hotová stavba aktivně vstřebává CO2 z atmosféry. K tomu ve skutečnosti dochází v růstovém období plodiny, ze které se vyrábí stavební materiál. Rostliny si berou z atmosféry CO2, oddělí uhlík a kyslík a uhlík zůstane v těle rostliny (typicky tvoří asi 40–50 % její hmoty). Většinou jde o uhlík v tzv. krátkém cyklu. Z atmosféry se dostal do rostliny, která byla poměrně krátce nato zkonzumována, nebo se nechala shnít či spálit – každopádně se uhlík brzy vypustí zpět. My tento cyklus přerušíme: místo vypuštění zabudujeme uhlík do stavby. Stroji na vstřebávání oxidu uhličitého jsou tedy ve skutečnosti rostliny. My ho jen na nějaké to století či déle uschováme. Zde přichází také na řadu myšlenka cirkulární architektury a navrhování, které od začátku počítá s rozebráním budov na konci životnosti. Čím déle vydržíme nevrátit náš uložený uhlík zpět do atmosféry, tím lépe. I pouhých padesát let znamená pro klima obrovský rozdíl, když to zvládneme v dostatečném měřítku.
Tu „chemickou“ část problému je poměrně snadné doložit. Pro přírodní materiály už dnes existují LCA analýzy, které ukazují, že při přeměně suroviny na stavební materiál sice k nějakým emisím dochází, ale ve většině případů uhlík uložený převáží nad uhlíkem vypuštěným. Poněkud náročnější je dokázat, že má tato skutečnost nějaký význam pro řešení klimatické krize. Věda, která stojí za analýzami LCA, není zcela v souladu s vědou klimatickou. LCA posuzuje životní cyklus materiálu – všechny emise se tudíž sečtou a na konci životnosti dostanete číslo. To číslo označuje stav, který nastane třeba za šedesát let. Vy ho ovšem použijete ke kvantifikování celkových emisí a k vzájemnému porovnávání materiálů. Klima však cítí emise v reálném čase. Materiál, který na začátku vypustí sto tun CO2e (ekvivalentu oxidu uhličitého) a po zbytek cyklu nic, má podle LCA pořád sto tun. Jiný materiál na začátku sto tun CO2e uloží, pak je šedesát let drží a na konci cyklu vypustí. Podle LCA by oba vypadaly stejně, přestože po celou dobu své šedesátileté životnosti jeden z nich vypustil do atmosféry sto tun CO2e a druhý je uložil. Klima ten rozdíl ale cítí. Klima nezajímá, že jste na konci cyklu vypočítali nějaké číslo. Jenže podle zastánců LCA na tomto způsobu ukládání uhlíku nezáleží, protože se nepropisuje do závěrečného výsledku.
Věci se ovšem dávají do pohybu. Společnost Puro.earth3 například nedávno vydala svou vlastní metodiku hodnocení ukládání uhlíku v biogenních stavebních materiálech a její certifikáty o sekvestraci teď lze kupovat na burze Nasdaq. Mainstream si hodnotu ukládání uhlíku začíná uvědomovat, Puro.earth ji dokonce monetizuje. Zbývá nám deset či dvacet let, abychom změnu klimatu zvrátili. Určitě má smysl, pokud za tu dobu dokážeme do vystavěného prostředí uložit pár miliard tun uhlíku. Je to však stále boj, v žádném LCA nástroji není ukládání uhlíku konzistentně zpracováno, nástroje zacházejí s různými materiály různě, neexistuje společná metodika. Opět čelíme výzvě, kdy chybějí sponzoři, kteří by potřebné studie financovali. Snad jen dřevařský průmysl je ochoten uvolnit nějaké peníze, a zrovna u dřeva je ukládání uhlíku nejdiskutabilnější. V LCA analýze dřeva toho pořád spousta chybí.

 

Můžete uvést příklad?
Posouzení životního cyklu dřevěného produktu vůbec nezohledňuje dopady na les. Zahrnuje energii vloženou do těžby, dopravy či frézování, ale nikde neříká, jak velká část stromu se vlastně použila na stavební výrobek. Což je často méně než polovina. Zbytek se rychle vrátí do atmosféry – odřezky a větve zůstanou hnít na místě, piliny se spálí v pecích, z části dřeva vzniknou výrobky s krátkou životností, jako je papír. Když pokácíte strom, který obsahuje sto tun CO2e, a padesát jich vložíte do budovy a padesát vypustíte zpět do atmosféry – pomohli jste tím klimatu? Nejspíš ne. Také se nezapočítává kořenový systém stromu, který tvoří asi 20 % celkové hmoty. Uhlík z něj se také rychle vrátí do atmosféry, když strom pokácíte. Nezajímáme se ani o to, kolik uhlíku vypouští obnažená lesní půda narušená těžbou. Dokud LCA analýza dřeva všechny tyto otázky nezohlední, nebudeme vědět, zda má smysl ho jako materiál pro ukládání uhlíku vůbec počítat. Naopak zejména pokud jde o vedlejší produkty ze zemědělství, je to opravdu jednoduchá matematika.

 

Jaké konkrétní materiály tedy mohou dobře fungovat?
Je jich poměrně široká paleta a z velké části se jedná o odpady, ať už ze zemědělství, nebo z jiných výrobních procesů. Dobrým příkladem může být celulózová izolace. Používáme ji už osmdesát let a je poměrně dobře dostupná. Jde o rozemletý novinový papír, který by se buď zaskládkoval, nebo spálil. Evidentně tedy zabraňujeme vypouštění emisí – odpad, který směřoval zpět do atmosféry, jsme uložili do konstrukce. Dále jsou to zemědělské zbytky. Když se mluví o nových metodách na pomoc klimatu, často s tím souvisí vznik zcela nových průmyslových odvětví nebo nových způsobů využití půdy, kde by nepříznivé vedlejší účinky jejich zavedení mohly být ve skutečnosti větší než úleva, které jsme chtěli dosáhnout. U zemědělských zbytků je situace jiná – potraviny totiž stejně pěstujeme. Zemědělský průmysl je samozřejmě zodpovědný za velké množství emisí, k těmto emisím však dochází bez ohledu na to, jestli zbytky použijeme, nebo ne. A jsou jich desítky miliard tun ročně. Světová úroda obilí každoročně vstřebá ve stéblech rostlin stejný objem CO2, jako jsou celkové roční emise Indie. Zbavili bychom se tedy všech indických emisí, kdybychom ten materiál bezpečně ukládali, místo abychom ho na konci cyklu spálili nebo nechali shnít. Ten materiál už existuje a vyrábíme ho v obrovských množstvích. Stačí po něm jen sáhnout. Nemusíme kácet další lesy, nemusíme udělat vůbec nic navíc.
Další příležitost představují účelově pěstované materiály. Hodně sleduji aktuální výzkum kolem materiálů na bázi mycelia. Přestože jde zatím stále o technologii z kolonky „již brzy…“. Existuje firma, která pěstuje konstrukční produkt z mycelia, který by měl umět nahradit nosný dřevěný rám. Pokud poskytnete organismu správné podmínky, za čtyři dny vám vyroste ekvivalent klasického dřevěného trámku „two-by-four“. Potenciál je obrovský. Zaměříme‑li se na tuto skupinu materiálů, brzy objevíme nové možnosti, o kterých se nám dřív ani nesnilo. Pěstují se také cement a beton na bázi řas. Existují produkty, kde funguje ukládání uhlíku téměř 100% – v zásadě necháváte přírodu, aby dělala, co umí, vstřebáváte CO2 a na konci máte výrobek.

 

O jaké životnosti se bavíme například u konstrukčního mycelia? Je to pořád v horizontu sta let?
Ano, určitě. Lidé jsou z výrobků z biomasy nervózní, přitom dřevostavby mají velmi dlouhou životnost, pokud jsou správně udržované. Střední Evropa je plná stovky let starých dřevostaveb. Vysušené mycelium, stéblo slámy nebo kus konopného vlákna – všechno je to víceméně stejné celulózové vlákno, velmi podobné stromu, a vydrží stejně dlouho, bude-li ponecháno ve stejných podmínkách. Biomasa nemá ráda dlouhodobé vystavení vlhkosti, ale to platí téměř pro všechny stavební materiály, které na planetě máme. Abychom je udrželi v suchu a mohli je bezpečně používat, od toho máme celý obor stavební fyziky.

 

Studie Nízkopodlažní budovy jako řešení změny klimatu4 poukázala na význam ukládání uhlíku v malých a středně velkých budovách. Zaměřovala se však na americké stavebnictví – jsou její závěry přenositelné do evropského prostředí?
Ano a možná by u vás platily ještě ve větší míře. V Evropě se pro nosné konstrukce používá mnohem více zdicích výrobků, naopak v Kanadě a USA převládají dřevěné rámy. V Evropě tedy mohou mít stavby srovnatelného měřítka ještě větší uhlíkovou stopu, protože bloky a cihly na tom z hlediska emisí nejsou moc dobře.


Když se mají běžné stavební materiály nahradit jejich alternativami schopnými ukládat uhlík, bývají problematické například základy, které jsou obvykle vylité z betonu. Často jde o největší zdroj emisí uhlíku z celé budovy. Jaký alternativní materiál lze použít v základech? Je SCM beton dobrou volbou? 
Tento druh betonu s doplňkovými pojivy bych označil spíš za přechodné opatření, které vylepšuje dnešní beton. Vzniká tak, že se ze směsi odebere část portlandského cementu a místo něj se přidá popílek, struska nebo křemičitý úlet, které mají podobné reaktivní vlastnosti. Zejména u menších staveb tak můžete nahradit třeba polovinu cementu. Celé je to však trochu hra s čísly, protože ty materiály jsou reaktivní podobně jako cement právě proto, že byly zahřáté v peci. Nebylo to však v cementárně, jde o odpadní produkty jiných procesů, takže podle pravidel LCA je můžete použít a uhlíková stopa se jimi nepřenese, připíše se na vrub spalování uhlí v elektrárně nebo ocelárně. Ano, snížíte tím emise, ovšem je to zase takové řešení z kategorie „hurá, 30% snížení“. Samozřejmě potřebujeme každé snížení, ale tady není kam dál pokračovat. Uhelnou energii a staré ocelářské pece budeme navíc postupně odstavovat, takže odpadních produktů bude ubývat. Pro beton to není dlouhodobé řešení.

 

Jaký by tedy měl být další krok, pokud se stále bavíme o základech?
Jejich minimalizování. Tady v Severní Americe jsme trochu posedlí sklepy. Nepostavíme jen základy, abychom dům dostali na pevnou zem chráněnou před mrazem, ale vykopeme díru 2,5 metru do země a celé jedno patro schováme pod terén. Jediný materiál, který na to používáme, je beton. Dokud takto vypadá náš typický návrh, bude těžké se betonu zbavit. O stavbě musíte přemýšlet trochu jinak, zvednout ji ze země. Fascinují mě stavby na kůlech. V Severní Americe máme šílené požadavky na parkování, na svém pozemku pro něj potřebujete mít obrovskou plochu. Vyzdvihněte tedy budovu ze země a zaparkujte auta pod ní – tím pádem nepotřebujete takovou zastavěnou plochu, auta jsou chráněná a stavba může být na bezbetonovém nebo minimálním betonovém základu. Problém lze vyřešit ve fázi návrhu. Existují však i nové technologie. Například Blue Planet Systems a některé další společnosti začínají vyrábět kamenivo do betonu z oxidu uhličitého zachyceného v betonárnách. Rekarbonizují jej a přeměňují zpět na vápenec. Část kameniva použijete a vykompenzujete tím všechny emise z výroby cementu. Může vzniknout uhlíkově neutrální beton, nebo dokonce beton, který uhlík ukládá.
Další možnost představují betony na bázi jílu. Už v nejstarších stavbách světa najdeme jílové betony. Obrovské množství klasického betonu by šlo nahradit tímto materiálem s mnohem menší uhlíkovou stopou. Ale opět chybí jílová lobby, která by změnu protlačila. Víme, že materiál funguje, desítky tisíc let s ním lidé po celém světě stavěli, teď zrovna se s ním stavějí další skvělé domy, ale není průmysl, peníze, organizace.


Zajímavou technologií jsou také geopolymery – cementové, syntetické anorganické materiály. Proč o nich neslyšíme víc? Testování už proběhlo a potvrdily se velmi podobné vlastnosti jako u betonu.
Geopolymery jsou mnohem dražší. Jejich základní suroviny jsou často vzácné a nevyskytují se na tolika místech jako vápenec. To je na cementu to krásné – vyrábí se z vápence, kterého je na světě spousta, je snadno dostupný. Vyvinuli jsme systémy, které dobývání vápence zlevnily, přestože se jedná o dost intenzivní proces. V dnešním měřítku produkce dokážeme vyrobit tuny cementu skoro za hubičku. Pokud by se mělo investovat do úplně nových dolů na nových místech a přenastavit celý proces, bude trvat dlouho, než bude cenově konkurenceschopný. V tom mají výhodu právě betony na bázi jílu, protože jíl je dostupný a běžný. Náklady na těžbu a práci s ním jsou stejně nízké jako u cementu, nestojí mu v cestě podobné překážky jako některým geopolymerům.


Mohly by změnu systému urychlit vládní incentivy? Jaká je situace v Kanadě?
S kanadskou vládou jsem na několika projektech spolupracoval. Poslední premiérovy mandátní dopisy požadují do roku 2024 přijetí nového stavebního zákona, který bude řešit klimatické otázky a bude uvažovat jak provozní, tak materiálové emise budov. Přestože neočekávám, že by se schválení nového zákona stihlo tak rychle, tento krok rozhodně kvituji. Na úrovni měst například Vancouver nařizuje do roku 2030 čtyřicetiprocentní snížení zabudovaných emisí.


Zmínili jsme nástroj pro výpočet vestavěných emisí BEAM. Jistě bude pro projektanty přínosný, není však podrobné vyvažování emisí příliš komplikované? Nedal by se princip nějakým způsobem zjednodušit pro architekty, kteří jsou ve fázi návrhu, nějakým velmi obecným doporučením? Nebo se bez konkrétních čísel nelze pohnout z místa?
Čísla jsou důležitou součástí rozhodování, ovšem neměla by být jedinou. V mé praxi bereme zabudovaný uhlík v úvahu jako jeden z faktorů. Vzhledem k probíhající klimatické krizi jde o důležitý faktor. Nechci ovšem stavět dům, který bude sice uhlíkovým úložištěm, ale zároveň bude plný toxických chemikálií. Nechci stavět dům, který bude uhlíkovým úložištěm, ale vydrží jen pár let nebo nebude energeticky účinný. Existuje celá řada kritérií, o kterých je dobré toho vědět co nejvíce, abyste mohli dát informace do správného kontextu. Například můžete vysvětlit investorovi, které řešení je jasným favoritem, protože ukládá obrovské množství uhlíku a navíc splňuje všechny další požadavky; nebo naopak které řešení má sice skvělé hodnoty zabudovaného uhlíku, ale neodpovídá některým ostatním požadavkům, a proto ho nedoporučujete. Na uhlíkových hodnotách by to určitě nemělo celé stát. Dosud jsme však tyto informace vůbec neměli, takže součástí rozhodování nebyly, a výsledky vidíme všude kolem sebe. Když spočítáte energetickou spotřebu pasivních domů, zjistíte, že žádnou energii skutečně nespotřebovávají, takže nemají žádné emise. Ovšem vstupní emise mohly být někdy tak obrovské, že by bylo výhodnější dalších padesát let stavět běžné normové domy. Rozhodně neprosazuji, aby si někdo z nástroje BEAM vytahal všechna nejnižší čísla a podle nich stavěl. Nová data by se měla stát součástí systematického rozhodovacího procesu, který zváží všechny důležité faktory.


Jak mohou architekti přispět k potřebným změnám již dnes – na obecné systémové rovině i ve své každodenní praxi?
Sebevzdělávání je důležité. Není moc architektů, kteří by měli v uhlíkových číslech skutečný přehled, kteří by rozuměli dopadům volby materiálu na celkovou bilanci. Velká část neví o ukládání uhlíku vůbec nic. Další věc je pak překlopení tohoto porozumění do praxe. Zmiňoval jsem různá kritéria, kterými se například v centru Endeavour řídíme. Neplníme jenom zadání investora. Vyptáváme se: Jaký výsledek si představujete? Chcete energeticky co možná nejúspornější budovu? Nebo jen trochu energeticky úspornou budovu? Nebo běžnou normovou budovu? Fajn, ať je odpověď jakákoli, super. Chcete budovu, která ukládá uhlík, která má nějaké malé uhlíkové emise, nebo je vám to jedno? Skvěle. Nechcete ve své budově žádné škodliviny, chcete jich jen trochu… Když všechna kritéria složíte dohromady, vyberete materiál, který jim vyhovuje. A určitě bude existovat. V architektuře se však často setkávám s tím, že se navrhne forma a prostor, ale kritéria pro výběr materiálu jsou často vágní, nespecifikovaná či nepoměřitelná vůči jakýmkoli konkrétním cílům. Po energetické stránce jsme se už polepšili. Existují cílové a hraniční hodnoty, někdy zanesené v normách, někdy dobrovolné, ale chápeme, že například stavba pasivního domu bude znamenat to a to. Bylo by skvělé, kdyby se totéž povedlo se zabudovaným uhlíkem. Určíme dobrý standard zabudovaného uhlíku analogicky ke standardu pasivního domu a pak se můžete rozhodnout, jestli ho chcete dosáhnout. Když se standardy stanoví, průmysl k nim začne tíhnout. Před dvaceti lety nebyly téměř žádné pasivní domy, teď jsou na každém rohu. Laťka celého odvětví se posouvá nahoru. Nepotřebujeme nutně, aby hned každý architekt začal stavět budovy, které ukládají uhlík. Potřebujeme však (alespoň) pár nadšenců podobných těm, kteří prosazovali pasivní domy a další nové trendy, aby šli příkladem, zrealizovali první vzorové domy a ukázali ostatním, že vytyčené cíle jsou dosažitelné. Většina bude následovat. Jít příkladem je skvělé. Nechápu, proč by to někdo nechtěl dělat. Stanovit si cíl, který je fakt těžké splnit, a splnit ho. Navíc krásně a trvanlivě. Je to obrovsky uspokojivé. V architektuře tak už dost lidí funguje, takže očekávám, že ukládání uhlíku se brzy stane novým architektonickým trendem. V Evropě už několik takových skvělých budov existuje. Velké veřejné a školské stavby ze slámy ve Francii. Projekty od EcoCoconu. Obchodní dům Marks & Spencer z konopného betonu v Anglii. To, co já dělám v Kanadě v malém, dělají Evropané ve velkém.
Rozhovor proběhl 25. března online.

 

1 Carbon Leadership Forum je odborná platforma sdružující akademiky, architekty, projektanty a stavební výrobce a dodavatele, které spojuje cíl snížit zabudované emise ve stavebních materiálech. 
2 Citováno z dokumentu Carbon Smart Building: Collective Impact Initiative from the Carbon Leadership Forum. Dostupné z: https://carbonleadershipforum.org/wp-content/uploads/2018/02/carbon-smart-building.pdf, vyhledáno 11. 4. 2022.
3 Finská společnost Puro.earth jako první zprovoznila B2B trh s certifikáty o sekvestraci uhlíku (CO2 Removal Certificates – CORCs), viz www.puro.earth.
4 Builders for Climate Action: Low Rise Buildings as a Climate Change Solution. Dostupné z: https://www.buildersforclimateaction.org/whitepaper1.html, vyhledáno 11. 4. 2022.

 

Chris Magwood je stavitel, výzkumník, publicista, učitel a popularizátor udržitelného stavění. Po první zkušenosti se svépomocnou stavbou slaměného domu pracoval dalších šest let na stavbách z přírodních materiálů. Je autorem, spoluautorem či editorem více než desítky publikací a působil také jako redaktor alternativního časopisu The Last Straw Journal. Od roku 2011 vede školu udržitelného stavění Endeavour Centre v Peterborough v Kanadě, je také ředitelem think‑tanku Builders for Climate Action. V roce 2019 získal magisterský titul ze studií udržitelnosti na Trentské univerzitě v Peterborough. Od letošního roku vede oddělení bezuhlíkových budov v coloradském nezávislém Rocky Mountains Institute (RMI). www.chrismagwood.ca

Odešlete e-mailem zpět »


ERA21 vydává ERA Média, s. r. o.
Chleborádova 69/22, 619 00 Brno

Telefon: +420 530 500 801
E-mail: redakce@era21.cz
Projekt se v roce 2022 uskutečňuje za finanční podpory: Ministerstva kultury ČR, Nadace české architektury a Státního fondu kultury ČR.
Copyright ©2004-2022 ERA Média, s.r.o
Použití článků a fotografií nebo jejich částí je bez souhlasu vydavatele zakázáno.

Informace o cookies na této stránce

Abychom získali představu o tom, co rádi čtete, využíváme na webu soubory cookies, které zpracováváme podle zásad ochrany osobních údajů. Chcete-li nám dát vědět, co vás zajímá, udělte prosím souhlas se zpracováním všech typů cookies.

 

Nastavení cookies

Cookie soubory, které jsou použité na těchto stránkách jsou rozděleny do kategorií a níže si můžete zjistit o každé kategorii více a povolit nebo zamítnout některé nebo všechny z nich. Jakmile zakážete kategorie, které byly předtím povoleny, budou z vašeho prohlížeče odstraněny všechny soubory cookie přiřazené do této kategorie.