Centrum všeho. Spolkové a komunitní centrum IGI ve Vratislavicích nad Nisou

Jiří Janďourek, Ondřej Novák / atakarchitekti

Stavbu vratislavického společenského centra IGI iniciovala potřeba přemístit městskou knihovnu z těsných prostor kulturního centra Vratislavice 101010 do větších. Jako vhodné místo se jevil sousední nevyužívaný objekt bývalé fary, který však nemohl pojmout veškeré požadované funkce. Proto došlo k rozhodnutí budovu rozšířit o přístavbu, která provozní nároky vyřeší. Z požadavků a představ investora se nakonec zformulovalo zadání pro komunitní centrum. Ideou projektu je vytvoření nového veřejného místa, které naváže na dosavadní pulzující střed Vratislavic definovaný kostelem, radnicí, objektem 101010 a Zámeckým parkem. Bývalé faře je ponechán původní charakter a ze západní strany je doplněna vyšší soudobou elementární hmotou knihovny. Oba domy jsou propojeny v podzemní části a proskleným spojovacím můstkem v úrovni prvního patra. 

Malý velký dům

Jaroslav Zeman

„Mnoho a mnoho myšlenek bloudilo hlavou: ,Jak na to…‘ Přece kdo sní o novém radostném světě a chce ho vtělit do obrazu města, nemůže nevidět dědictví minulosti.“ (Osvald Döbert)
Jediný městský obvod statutárního města Liberce, Vratislavice nad Nisou, se stále častěji objevuje v hledáčku zájemců o současnou architekturu. A dlužno dodat, že zaslouženě. Potvrzují to i oceňované a hojně publikované stavby architekta roku 2021 Petra Stolína: multifunkční centrum Vratislavice 101010 (dokončeno 2010) či mateřská škola Nová Ruda (dokončena 2018). Značné zásluhy na tom má osvícené vedení obvodu v čele se starostou Lukášem Pohankou, které se nebojí experimentů a neprošlapaných cest. Zatím posledním takovým výjimečným počinem je nová knihovna a spolkové centrum IGI, svým názvem odkazující na významného místního rodáka a průmyslníka Ignaze Ginzkeye (1819–1876).

Historický kontext
Za rozmachem Vratislavic, druhdy nevýznamné obce v údolí Lužické Nisy, stál zejména proslulý kobercářský průmysl, reprezentovaný firmou Ginzkey založenou v roce 1843. Právě tento průmyslnický rod se podepsal velkou měrou na tváři někdejšího městyse (kterým se Vratislavice staly v roce 1903), což dokládají i mimořádně výstavné budovy v čele s rezidencí Alfréda Ginzkeye (Hans Grisebach, 1897) a zauhlovací a vodárenskou věží s elektrárnou (Leopold Bauer, 1919). 
Neobarokní dům, v němž je situováno centrum IGI, byl vybudován v letech 1911–1914 z popudu místního děkana Ignaze Heyneho. Sloužil zprvu jako sirotčinec a po druhé světové válce jako mateřská škola a učiliště. Dílčími úpravami prošel v letech 1939–1940 na základě projektu stavitele Josefa Porscheho a pak zejména v poválečné době, přičemž novodobé zásahy příliš nectily jeho výraz. 

Síla jednoduchosti
Startovací pozice pro autorský tým z ateliéru atakarchitekti byla tedy poměrně nesnadná, jak už to u starých domů bývá. Zadání i nová náplň vzešly ze strany městského obvodu a již od počátku bylo zřejmé, že se požadovaný program do historické budovy nevejde. Proto bylo rozhodnuto vybudovat přístavbu, která rozšíří kapacitu stávajícího objektu. Ani to však nebylo jednoduché, neboť manévrovací prostor byl značně limitován pozemkem, kde bylo nutné respektovat sítě technické infrastruktury, původní stavbu i ochranná pásma vzrostlých stromů v přilehlém Zámeckém parku. To následně ovlivnilo celkovou koncepci, přičemž všechna omezení se autorům podařilo zdařile zakomponovat do finální stavby. Jednoznačně je třeba ocenit především snahu o citlivé urbanistické zakotvení komplexu včetně předpolí do organismu obce, respekt k historickým a novým komunikačním osám i úsilí o dotvoření nového centra, což bohužel stále nebývá obvyklé, neboť urbanismus patří k nejnáročnějším architektonickým disciplínám. V tomto případě tomu tak naštěstí nebylo a na výsledku je to znát. 
Výsledná realizace do značné míry klame tělem, protože celý na první pohled poměrně komorní komplex překvapí svou velkorysostí a promyšlenou dispozicí, kombinovanou s intimními prostory vytvářejícími neopakovatelnou atmosféru neustálého objevování. Součástí areálu je i podzemní polyfunkční sál s barem a kapacitou šedesáti míst. Ten je nápaditě umístěn ve svahu pod novostavbou a šikmým chodníkem – rampou, takže na první pohled si návštěvník vůbec neuvědomí, co vše se v jeho útrobách skrývá. Malý velký dům…
Nejpoutavějším prvkem exteriérů je organicky koncipovaný černý kubus knihovny s fasádami pojednanými falcovaným plechem, skleněným krčkem spojený se starou budovou. „Periskop“ orientovaný do parku. S minimalistickým pojetím, nenásilně doplňujícím členitou neobarokní historickou budovu, souzní i decentní interiéry, v nichž se uplatňují pohledový beton, subtilní zábradlí a světlý mobiliář. Pomyslným srdcem výrazně vertikální stavby je knihovní hala, vizuálně propojená s patrem působivou galerií. Dominantu celého prostoru tvoří rozměrný gobelín dokumentující téměř stoletou historii firmy Ginzkey i nejvýznamnější stavby, za nimiž stála, nalezený šťastnou shodou okolností v České Skalici. Koberec vytvořený v roce 1926 procestoval takřka celý svět a nechyběl ani na známé Výstavě soudobé kultury v Brně, pořádané v roce 1928, kde si získal zaslouženou pozornost. V tomto případě byli projektanti nuceni reagovat na nově vyvstalou situaci ex post: město Česká Skalice souhlasilo, že koberec Vratislavicím věnuje, ale pouze pod podmínkou, že bude vystaven. Proto muselo dojít v průběhu stavby k dalším úpravám, které poněkud narušily původní koncept prostoru, jenž počítal s průhledem skrz spojovací krček i s větší mírou přirozeného osvětlení. Navzdory tomu však návštěvník prakticky nepostřehne, že gobelín byl do stavby vložen až dodatečně. Význam tohoto unikátního artefaktu podtrhuje i nápaditě pojatý videomapping, umožňující čtenářům bližší seznámení s historií obvodu i dílem samotným. Pomyslnou korunou celé stavby je pak stupňovitě pojednaná čítárna se zaobleným stropem, poskytující skrz velkoformátové pásové okno působivý výhled do parku obklopujícího někdejší rodinnou rezidenci Ginzkeyů. 

Bůh i ďábel se skrývají v detailech
V případě původní budovy šli autoři naopak cestou respektu k jejímu architektonickému výrazu, což se v řadě aspektů, zejména v exteriéru, podařilo na výbornou, v některých naopak méně. Exteriér nicméně reprezentuje příklad dobré praxe přístupu k historické zástavbě. Na mansardovou střechu se vrátila tradiční krytina v podobě břidlicových šablon, „oči“ domu i nadále tvoří špaletová okna, fasády odhaleného suterénu využitého pro rodinné centrum oživuje decentní kanelura a nechybí ani typický prvek městského parteru – markýzy. Také decentní barevnost okenních a dveřních výplní (lomená bílá, olivová), omítek a obnovení profilovaných říms vhodně dotvářejí celkový, elegantně uměřený dojem. Ten podtrhují i detaily, jako prakticky neviditelná revizní dvířka na fasádě, nepřebujelé klempířské prvky či chystané okenice. Fasády jsou současně dokladem toho, že i kontaktní zateplení lze provést citlivě – dům tak disponuje vystupujícím soklem, okna jsou správně posunuta do líce fasády, takže nevytvářejí „střílny“, oblíbený nešvar běžného zateplení. 
Stejně tak v interiérech je vidět důraz na detail – ať už jde o provzdušněné centrální schodiště se subtilním zábradlím, lité a dřevěné podlahy, keramické retro vypínače, či působivý keramický obklad toalet. O to více pak zamrzí neústrojná kombinace šroubovacích závěsů špaletových oken v modrém niklu a mosazných oliv, přičemž rozdíl v barvě a tvaru bije do očí v každé místnosti. Přitom stačily mosazné návleky za pár korun… Stejně jako odchlipující se lepené nápisy na místy nevalně provedeném pohledovém betonu, což zbytečně shazuje celek. Z historických konstrukcí pak zůstaly zachovány pouze obvodové zdi a je škoda, že se nepodařilo uchovat více z původní matérie, například artdecové zábradlí, třebaže v jiné pozici. Architektům se také nepodařilo zcela vyhnout typickému zlozvyku dnešní doby – obsesi odhaleným zdivem a kamenem. Proto je třeba kladně hodnotit, že až na místy poněkud ordinérní suterénní prostory jsou stěny opatřeny bílým nátěrem, vhodně dotvářejícím interiéry, k němuž poučenější architekti naštěstí stále častěji přistupují.
Výše zmíněné drobné nedostatky nicméně nesnižují nesporné kvality výsledné stavby. Ta je důkazem, že současné stavebnictví může přistupovat k minulosti se žádoucí pokorou, aniž by rezignovalo na soudobý výraz, a také toho, že kontextuální architektura stále neřekla své poslední slovo.

Jaroslav Zeman (*1978, Liberec) je liberecko-pražský kunsthistorik. Vystudoval dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Specializuje se na dlouho opomíjené architektonické dědictví českých Němců a snaží se přispět k popularizaci a rehabilitaci svého rodiště. www.liberec-reichenberg.net

Pestré i intimní dvojdomí

Ida Chuchlíková

Ve východní části Liberecké kotliny, sevřené ze severu Prosečským hřebenem a z jihu Ještědsko-kozákovským hřbetem, se kolem Lužické Nisy klikatí cesta propojující Jablonec nad Nisou s Libercem. Lemuje ji trajektorie kolejí legendární meziměstské tramvaje č. 11, jejichž zákruty inspirovaly básníka Pavla Novotného k napsání Tramvestie. Průjezd rozhraním aglomerace dvou pozvolna srůstajících statutárních měst odhaluje z hlavní cesty na první pohled skomírající zástavbu periferie. Ovšem realizace z posledních let dokazují, že zdejší jediná samosprávná čtvrť Liberce, Vratislavice nad Nisou, má ambici nabídnout svým obyvatelům kvalitní veřejný prostor i instituce často převyšující standard vzdálenějšího centra. Od roku 2008 obci starostuje Lukáš Pohanka a realizace pod taktovkou veřejné správy získávají respekt odborné veřejnosti. 
Vratislavice mají na co navazovat. Před 200 lety zde místní rodák a podnikatel Ignaz Ginzkey vybudoval světově proslulou továrnu na koberce a vklínil do údolí průmyslový areál. V urbánním kontextu hraje důležitou roli tovární vila Alfréda Ginzkeye od Hanse Grisebacha s rozsáhlou zahradou. Ve vile je dnes ubytovna, ale veřejně přístupný Zámecký park se stal těžištěm novodobé urbánní páteře stoupající z údolí po jižně orientovaném úbočí. Na park jsou navěšeny lokální instituce, ke kterým na podzim loňského roku přibylo i nové spolkové centrum s knihovnou nesoucí iniciály významného rodáka – IGI. 
IGI je soudomí dvou solitérních, vzájemně propojených budov. Prostorový koncept postavený na křížení dvou na sebe kolmých os vychází z urbánního kontextu a vnitřní dispozice. V širším území navazuje na pěší propojení obecních institucí a prostranství. Ve směru z údolí cesta propojuje předprostor u obecního úřadu, nádvoří kulturního centra 101010 a samotné IGI. Autoři směr cesty zdůraznili širokým nástupním betonovým chodníkem a vytyčili tím význam pěší prostupnosti i za hranicemi svého řešeného území. Můžeme doufat, že se čitelnost cesty ve veřejném prostoru do budoucna ještě více posílí. Druhá, vnitřní osa vychází z dispozice trojtraktu historické části domu a pozice centrální chodby. V průsečících os najdeme nejen dynamiku pohybu uživatelů, podpořenou orientací vstupů do knihovny a spolkového centra, ale i vnímání hlubšího významu spektáklu každodenních dějů. Poetika velkorysých průhledů z komorních prostorů posouvá architekturu do druhého plánu a primární roli tu hrají sami uživatelé. Tento princip se v domě zopakuje několikrát, ať už jde o průhled kruhovým otvorem u vstupu odhalující život v hlubinách lobby kina, průhledný spojovací krček zprostředkující pohyb mezi propojenými objekty, či průhledy centrální dvoranou knihovny umožňující komunikovat napříč podlažími.
Starším objektem dvojdomí je rekonstruovaná neobarokní budova. Nejzásadnější proměna spočívá ve změně jejího usazení vůči okolí. Díky chytrému posunutí nivelety terénní hrany o patro níž vzniklo z původně sklepních prostorů plnohodnotné podlaží s vlastním veřejným prostranstvím – miniaturní terasovitou piazzettou. Vchází se odtud do mateřského a spolkového centra i do lobby kinosálu umístěného pod úrovní terénu. Malý dům s nečekaně velkým a pestrým obsahem. Trojtrakt historické budovy s centrální chodbou, severně umístěným zázemím se schodištěm a s jižně orientovanými společnými prostory posiluje jednoduchý materiálový koncept. Stáří domu je v jednotlivých patrech zdůrazněno s jemnou odlišností. V nejnižším podlaží cítíte nutkání dotknout se odhalených žulových kamenů historických základů i neomítnutého režného zdiva a vnímáte probarvenost starého sklepení. Akcentování horizontálních linií průvlaků a orámování vstupů se opakuje napříč celým domem. Ve dvou horních patrech je prostor sjednocen bílou barvou se zdůrazněním kontrastu mezi hrubostí bíle natřeného neomítnutého zdiva a hladkostí bílé sádrové omítky. Oba domy citlivě sjednocuje na míru vyrobený překližkový nábytek, doplněný v dětském oddělení o herní prvky. 
Druhým objektem dvojdomí je vlastní dům knihovny. Železobetonová monolitická čtyřpodlažní konstrukce opláštěná plechovou fasádou nahlíží jako periskop do přilehlého parku. Přestože polohu domu předurčily limitní prostorové možnosti odstupových vzdáleností od technické infrastruktury, je knihovna v dálkových pohledech důstojným partnerem hmotově dominantnějšího kulturního centra. Nejlépe dům poznáte, schováte‑li se na pár hodin mezi polštáře do prostoru, kterému sami architekti přezdívají „kočárek“. Pozorovatelna se zaobleným železobetonovým stropem v nejvyšším patře věže knihovny má až klubovní atmosféru. Terasovitě stupňovité hlediště, zaplněné knihami po stranách, vyhlíží panoramatickým oknem do parku. Za poličkami knih se ve dvou poschodích ukrývají malé pracovny, každá s jinými výhledy. Přestože sedíte v horním patře věže knihovny, napínáte uši, aby vám neuniklo nic ze zapáleného výkladu neznámého pána hrdě provádějícího své přátele v poschodí pod vámi. Vypráví o 70. narozeninách Willyho Ginzkeye a jubilejním koberci, který syn tehdejšího zakladatele slavné fabriky dostal od svých zaměstnanců. Ani ho nenapadne, že koberec z mohérové vlny s rozměry 3,4 × 5 m se stal součástí interiéru až v průběhu stavby a architekti se museli popasovat s jeho dodatečným umístěním. Znamenalo to změnu vyznění centrální osy i průhledů ve dvoraně knihovny. Implantované srdce s domem harmonicky srostlo, jako by bylo součástí konceptu už od začátku. Videomapping kmitající po tkanině přibližuje historii spjatou s rodinou Ginzkeyů. Po pár minutách si mezi polštáři skutečně připadáte jako dítě schoulené v kočárku. Za neznámým mužem s podmanivým výkladem mezitím zaklaply dveře a převýšeným prostorem vnitřní dvorany se nese měkký rozhovor knihovnic: „Slyšela jsi, jak vyprávěl o historii Vratislavic?“ V tichu pod vámi ožívají další tlumené rozhovory o místech, ke kterým se z domu otevírají tematické výhledy. Dům, vystavěný z vnějšího kontextu a vnitřní dispozice s citem pro intimitu, se v každodenním provozu projevuje dobrou náladou a letmými úsměvy. Prostorové uspořádání jde naproti vzájemnému respektu, ale i situacím, jak se seznámit. V IGI se podařilo skloubit provozně pestrou náplň a neztratit přitom intimní atmosféru ani velkorysost.

Ida Chuchlíková (*1983, Jablonec nad Nisou) je architektka, během studia na VŠUP v Praze absolvovala stáž na Královské akademii v Kodani (2008). Po studiích spolupracovala s kanceláří Pavel Hnilička architekti. Byla jednou ze zakládajících členů platformy re:architekti a spolku PLAC. Nyní se svým manželem Jakubem tvoří architektonické studio IUCH. www.iuch.cz, www.placjablonec.cz 

____________________________________________

místo stavby: Nad Školou 342, Liberec – Vratislavice nad Nisou; účel stavby: spolkové a komunitní centrum s knihovnou; autoři: Jiří Janďourek, Ondřej Novák / atakarchitekti (Liberec); spolupráce: Jana Janďourková Medlíková; investor: Městský obvod statutárního města Liberce – Vratislavice nad Nisou; projekt: 2018; realizace: 2019–2021; zastavěná plocha: 590 m²; užitná plocha: 1 247 m²; obestavěný prostor: 6 446 m³; náklady: 86 mil. Kč; foto: Tomáš Souček

Studio atakarchitekti (zkráceně aťák) založili po dlouhodobé spolupráci v roce 2010 Jana Medlíková (*1976, Jičín) a Jiří Janďourek (*1975, Liberec). V současné době v ateliéru pod vedením Jany Janďourkové Medlíkové působí šest architektů a jeden pes. Jiří Janďourek vystudoval Fakultu stavební VUT v Brně a FUA TU v Liberci, od roku 2019 vede Kancelář architektury města Liberce.

Ondřej Novák (*1990, Frýdlant) vystudoval FUA TU v Liberci, členem studia atakarchitekti se stal v roce 2014. Ateliér získal v roce 2013 Grand Prix architektů v kategorii Urbanismus za regeneraci náměstí T. G. Masaryka ve Frýdlantu a několik ocenění Stavba roku Libereckého kraje. www.atakarchitekti.com