Architektura je jazykem společnosti a reprezentuje život v ní

Rozhovor Kateřiny Rottové s Momojo Kaidžimou

Rozhovor s profesorkou Momojo Kaidžimou vznikl během jejího březnového pobytu na Fakultě architektury ČVUT v Praze. Její tým a studenti z ETH v Curychu přijeli pozorovat a zaznamenávat život v centru Prahy, jako inspirace jim sloužily historické veduty. Výsledkem týdenního workshopu bylo deset velkoformátových axonometrií, do nichž švýcarští a čeští studenti zakreslili prostory města včetně stovky let vzdálených událostí. Výzkumné metodě, kterou Momojo Kaidžima nazývá architektonická etnografie, byla věnována i veřejná přednáška na FA ČVUT.

Na přednášce jste zmiňovala, že jste s ruční kresbou začala po tsunami. Co přesně se stalo?
Měsíc po zemětřesení a vlně tsunami, které postihly Japonsko v březnu 2011, jsem se do zasažené oblasti vypravila. Strávila jsem tam jeden den, ale byl to tak silný zážitek, že jsem měla ještě týden po návratu horečky. Začali jsme organizovat rekonstrukční architektonickou síť – platformu, ve které se angažovalo na tři sta japonských architektů. Někteří z nich měli, na rozdíl od nás, s rekonstrukcemi po zemětřesení zkušenosti. Já a moji studenti jsme zase měli zkušenosti z dřívějšího výzkumu, kdy jsme v historické vesnici Tanekura, proslulé terasovitými rýžovišti, vedli rozhovory s pamětníky o životě v horách a poznatky využívali pro plánování nového rozvoje. Proto jsme i v případě rekonstrukce po tsunami navrhli, že se vydáme do zničené rybářské vesnice Momonoura a vyzpovídáme místní rybáře.

Jak jste postupovali?
Z vesnice nezbylo nic. Nevěděli jsme, jak předtím vypadala a fungovala. Právě pomocí příběhů místních obyvatel jsme ale brzy získali určitou představu. Snažili jsme se znovu vytvořit jakýsi fantazijní obraz toho místa. Byla to velká a vzrušující výzva. Přespávali jsme se studenty v tělocvičně základní školy, kde večer nebylo žádné osvětlení, protože po tsunami ještě nešel proud. Řekli jsme si, že se obejdeme bez počítačů, a začali kreslit ručně. Přinesli jsme si papíry formátu A1 a večer na ně kreslili, abychom pochopili, zaznamenali a zapamatovali si, co jsme viděli ve dne. Vzpomínám si, jak jsme jedné obzvlášť temné noci za světla čelovek se studenty vytvořili tři různé varianty obnovy vesnice.

Vaším záměrem tedy bylo rekonstruovat obraz zničené rybářské vesnice?
Do nákresů jsme zanesli hodně informací, aby obsáhly dlouhodobou historickou perspektivu. Jedním z cílů našeho výzkumu bylo najít nové místo pro bydlení na úpatí blízkého kopce. Zabývali jsme se tím, jak bylo území využíváno dříve. Tyto znalosti jsme chtěli integrovat do plánu rekonstrukce. Měli tam tehdy velice sympatického, tehdy dvaaosmdesátiletého místního předáka, který měl vynikající paměť. Vzpomínal na modernizaci a urbanizaci vesnice, na to, jak chodíval hodinu pěšky do města, aby v centru nakoupil jídlo, nebo jak bývaly hory protkány stezkami pro pěší. Před tsunami byla vesnice položena výše – na rozhraní písčité pláže a hor – a táhla se až dolů k zátoce, která žila rybářstvím. Na úpatí hory pak měli rybáři svá políčka. Je důležité dívat se šedesát nebo osmdesát let zpátky a poučit se z historie.

Podobně analytický pohled aplikujete i v práci ateliéru Bow‑Wow. Pro vaše projekty jsou typické do detailů propracované výkresy, které ukazují život budovy i jejích obyvatel. Jak vás to napadlo?
Tento postup jsme začali používat v době, kdy slavné japonské studio SANAA přišlo s velice abstraktním stylem kresby a prezentace projektů. Abstrakce je na jednu stranu dobrá, ale na druhou stranu, třeba ve výuce, působí spíše problémy. Studenti s uspokojením nakreslí jednu dokonalou čáru, ve skutečnosti je to však nenutí příliš se snažit. Myslím, že pro japonskou architekturu je to poněkud nebezpečné. Proto jsem chtěla, aby náš ateliér postupoval jinak – přesně obráceně. Proč nezkusit výkresy zjednodušit tak, aby se všechny informace vešly na jediný plánek? V Evropě ani ve světě navíc není japonský způsob života příliš známý. Výkresy zachycující lidi a to, jak prostor využívají, jsou příležitostí povědomí o něm trochu rozšířit.

Někdo by mohl tyto výkresy přirovnat k dětským kresbám.
Ano. Zároveň ale zachycují veškeré detaily stavby i jejího okolí. Naším krédem je, že architektura je jazykem společnosti a reprezentuje život v ní. Chceme, aby naše kresby byly díky své intimitě pochopitelnější pro všechny. Naším zájmem je prezentovat každý dům v kontextu, jako případovou studii. Existuje zde i paralela s anatomií člověka. V da Vinciho době začali vědci otevírat lidská těla, aby pochopili, jak spolu jednotlivé části přirozeně fungují. Ostatně svou knihu, kde jsme takto pojaté výkresy poprvé publikovali, jsme pojmenovali Graphic Anatomy.

Známé jsou i vaše další publikace, například Pet Architecture Guide Book (World Photo Press, 2001) neboli Průvodce architektonickými mazlíčky. Co je to architektonický mazlíček?
Toto typologické označení jsme začali v Tokiu používat pro budovy postavené na miniaturních pozemcích, které na architekturu kladou zvláštní nároky – nezastavěné rohy, proluky nebo prostory pod schodištěm. V Tokiu vznikají konflikty kvůli vysoké ceně pozemků, kterou způsobuje dědická daň. Když jste motivováni hlavně podnikatelsky, chcete na malém půdorysu využít co nejvíce prostoru. I proto je pet architecture v Tokiu častou praxí. Dokonale ilustruje maximální využití prostoru. Malé rozměry doslova přivádějí lidi blíž k sobě, ke společnému fungování. Pro tyto trpasličí domy pak vznikají úměrně drobné detaily: okna, vchody, vývěsní štíty či nábytek – všechno se přizpůsobuje měřítku stavby. Malé domy jsou fyzicky příjemnější a zároveň umožňují pochopit specifické prostředí Tokia. Od domů-mazlíčků se můžeme hodně naučit.

Pojem mazlíček je váš nápad? 
Ano, vzešel z výzkumu pro výstavu Made in Tokyo, pořádanou v roce 1996, kam jsem byla vybrána jako architektka. Spolu se mnou tam byli tři historici architektury a ti se snažili hlouběji porozumět Tokiu tak, že sepisovali jeho historii. Byla jsem tehdy jediná, kdo nevycházel z historie. Soustředili jsme se na hybridní budovy, kterých je po Tokiu rozeseto mnoho. Jsou to stavby, u kterých je důležitější funkce než estetika – například kancelář taxislužby s parkovištěm a golfovým odpalištěm na střeše nebo obchodní dům, který má na střeše horskou dráhu. Tehdy jsme takové budovy sbírali čistě proto, abychom je mohli ukázat na výstavě. Pak jsme ale šli hlouběji do historie a soustředili se více na jejich dějepisný aspekt. Projekt Made in Tokyo se zabýval spíše tím, jak si vydobýt své místo v dějinách a začít nový diskurz. Pomohl nám pochopit, že i historii lze vidět jako něco relativně blízkého, co se dá interpretovat s ohledem na design.

Mají architektoničtí mazlíčci nějakou souvislost s architektonickou etnografií, kterou se nyní zabýváte?
Architektonická etnografie byl název výstavy v japonském pavilonu na benátském bienále architektury 2018. Původně mě ta myšlenka napadla v roce 2011, když jsme se studenty pracovali v rybářské vesnici. Všechny ty rozhovory a nákresy, které jsme v lese po tsunami dělali, by se vlastně daly považovat za etnografický výzkum. Proto jsme ten způsob práce pojmenovali architektonická etnografie.

Na čem v Japonsku právě pracujete?
Navrhujeme několik dřevostaveb. Po událostech roku 2011 bylo v rámci rekonstrukce postaveno mnoho rybářských domů ze dřeva, aby se jejich výstavbou podpořili místní tesaři a dřevozpracující průmysl. Tuto síť nadále využíváme. Rozšířila se do dalších míst postižených zemětřesením, kde se ze dřeva stavějí i komunitní domy. Pracujeme pro malé obce, které chtějí stavět bydlení pro nové obyvatele. Nově příchozí se nemohou zabydlet jen tak někde na starobylém statku, historické vesnice mají nesmírně starou sociální strukturu. Vesničané jsou velmi těsně propojeni, není možné jen přijít a usadit se. Na druhou stranu, kvůli nízkému počtu obyvatel a stárnutí populace existuje v Japonsku speciální program, který vesnicím pomáhá integrovat nové spoluobčany a podporuje otevřenější a liberálnější postoj vůči mladší generaci. Nové dřevěné komunitní domy se tak stávají místy, kde se místní setkávají s nově příchozími. V současnosti pracujeme už se čtyřmi nebo pěti vesnicemi, které něco podobného chtějí – postavit novou obytnou lokalitu nebo budovu a zároveň vytvořit novou platformu pro lidi zvenčí.

Co je pro vás nejdůležitější, když zahajujete nový projekt?
Důležitá je samozřejmě návštěva daného místa. A pak názory a postřehy našich klientů. Důležitou součástí procesu je také jeho rámování, tedy zasazení do společenského a historického kontextu. To jsme však opět na poli politiky. Japonsko se potýká s úbytkem a stárnutím obyvatelstva. Většinu politických rozhodnutí dělají sedmdesátníci, tedy poválečná generace, která ještě stále žije vizí rostoucí ekonomiky a rozpínajících se měst. Mají rádi auta a novinky přicházející z USA. Lidé o generaci starší, jako byl například jeden devadesátiletý rybář, smýšlejí ještě jinak. V Japonsku jsou mezi generacemi výrazné rozdíly, liší se politickým uvažováním i pohledem na společnost. Proto pokud chcete jako architekti postavit něco nového, musíte vytvořit projektu politický a společenský rámec, který by myšlenku tlumočil napříč generacemi.

S vaším životním a profesním partnerem Jošiharuem Cukamotem žijete a zároveň provozujete architektonickou kancelář v domě, který jste si sami navrhli. Jaký je? 
Pohodlný. Nemusíme nikam chodit. Jíme, co si sami uvaříme. Naše studio má okolo deseti lidí.
Propojili jsme pracovní prostory s bydlením, takže připomínáme takovou velkou rodinu. Někteří mladí kolegové a kolegyně mají sice vlastní, ale dost malé byty. Ti si pak v kanceláři mohou odpočinout nebo uvařit. Téměř nerozlišujeme, co je práce a co osobní život, co je společné a co soukromé. Oba s partnerem také učíme na univerzitě a snažíme se vytvořit podobné domácké prostředí i tam. Někdy pak se svými studenty spolupracujeme i poté, co školu dokončí. Škola je pro nás místem setkávání a sdílení důležitých okamžiků. A myslím, že v naší architektonické kanceláři to funguje stejně.

Když jste společně se studenty a asistenty prezentovali výsledky workshopu na Fakultě architektury ČVUT v Praze, všichni jste seděli na podlaze. Souvisí to nějak s japonským stylem života?
Proč mladí lidé rádi sedí na podlaze? V tomto případě jde o sdílenou věc, společnou platformu pro konkrétní aktivitu. Také to vytváří jakýsi intimní prostor. Je to samozřejmě také gesto, kterým dávají najevo, že se mohou vzepřít civilizačním zvyklostem, které říkají, že normální je sedět na židli. V japonském kontextu je vysvětlení podstatně jednodušší. Nábytek zabírá příliš mnoho místa. Bez něj lze prostor využít flexibilněji a při sezení na podlaze jsme si blíž, cítíme se spolu příjemněji a bezpečněji. Když jsme v roce 2011 dělali se studenty výzkum v oblasti postižené tsunami, seděli jsme s místními na podlaze a pozorně jsme si jeden druhého prohlíželi. V japonštině se tomu říká kurumaza, což znamená sezení v kruhu nebo také hluboký rozhovor. Rybáři potřebovali nejprve odhadnout, jestli mi můžou věřit, jestli mě můžou brát vážně. Teprve pak jsme začali diskutovat. Připadá mi, že s učením je to stejné.

Co byste poradila architektům na začátku kariéry?
Na začátku devadesátých let byla japonská ekonomika jedna velká bublina – i když velmi úspěšná. Všechno se točilo kolem růstu po druhé světové válce. Jako studentka jsem k tomu byla nesmírně skeptická. Považovala jsem to za pochybenou iluzi. Proto jsem nešla hned pracovat do nějaké velké firmy. Chtěla jsem zůstat na škole, pozorovat situaci a vybudovat si pozici, která by mi umožnila se odlišit. Nezajímaly mě peníze ani moc. Má rada by tedy zněla takto: Neusilujte za každou cenu a hned o postavení nebo dobrý plat. Začněte klidně něčím malým, třeba projektem rodinného domku za malý honorář. Najděte nejprve vlastní přístup nebo styl.

Máte nějaké osobní motto?
Buďte přímočaří. Japonsky říkáme čotocu-móšin – jít pořád za nosem, jako divočák. Znamená to neuhýbat z cesty. Jako když se divoké prase žene lesem. Pro někoho to má negativní konotaci – jít si za svým a neuhnout ani o píď. Ale já to beru pozitivně. Když je člověk váhavý a příliš o věcech přemýšlí, nikdy se nedostane dál. Máte nějaký nápad? Výborně, pojďme ho rovnou vyzkoušet. Bude‑li výsledek alespoň zčásti dobrý, podnikneme další kroky. Když si nápad jen uložíte do šuplíku a nic neuděláte, nikdy se nic nestane.
Rozhovor proběhl 24. března v Praze.

Momojo Kaidžima (*1969, Tokio, JP) je japonská architektka a profesorka. Vystudovala Japonskou ženskou univerzitu, Tokijský technologický institut a ETH v Curychu, kde od roku 2017 působí jako profesorka architektonické behaviorologie. V roce 1992 založila společně s Jošiharuem Cukamotem ateliér Bow‑Wow. Realizace ateliéru jsou k vidění v Japonsku, Evropě a Spojených státech amerických. Momojo Kaidžima a Jošiharu Cukamoto jsou letošními laureáty Wolfovy ceny za umění, prestižního izraelského mezinárodního ocenění udělovaného vědcům a umělcům za úspěchy v zájmu lidstva. www.bow-wow.jp
Kateřina Rottová (*1976, Praha) je architektka a pedagožka, věnuje se tématu komunikace architektury. Vystudovala Fakultu architektury ČVUT v Praze, kde od roku 2013 vede ateliér Základy architektonického navrhování. Od března 2022 je proděkankou pro vnější vztahy FA ČVUT.