Ústí říčky Olšiny, která napájí stejnojmenný rybník, lze překonat po lávce se zábradlím z větví; tento prvek může z dálky připomínat bobří hráz.
Ústí říčky Olšiny, která napájí stejnojmenný rybník, lze překonat po lávce se zábradlím z větví; tento prvek může z dálky připomínat bobří hráz.
Stezka je rozdělena na osm úseků s rozdílným přírodním charakterem; orientaci v krajině podporuje osm totemů v barvě odpovídající danému úseku.
Stezka je rozdělena na osm úseků s rozdílným přírodním charakterem; orientaci v krajině podporuje osm totemů v barvě odpovídající danému úseku.
Cesta vede od rekreačního střediska nejprve pastvinou, v místě ústí říčky Olšiny vystupuje z lesa přímo k rybníku.
Cesta vede od rekreačního střediska nejprve pastvinou, v místě ústí říčky Olšiny vystupuje z lesa přímo k rybníku.
Dřevěný chodník návštěvníka provází zarostlým mokřadem na břehu rybníka až do lesa; nivní les místy plynule přechází v podmáčenou louku.
Dřevěný chodník návštěvníka provází zarostlým mokřadem na břehu rybníka až do lesa; nivní les místy plynule přechází v podmáčenou louku.
V dřevěném chodníku je občas chybějící prkno nahrazeno naučným kovovým prvkem s přírodní tematikou, např. s odlitky zvířecích stop.
V dřevěném chodníku je občas chybějící prkno nahrazeno naučným kovovým prvkem s přírodní tematikou, např. s odlitky zvířecích stop.
Velká „ptačí budka“ umožňuje výhled na rybník z trochu jinak pojaté ptačí perspektivy.
Velká „ptačí budka“ umožňuje výhled na rybník z trochu jinak pojaté ptačí perspektivy.
Nedaleko břehu rybníka se nachází dřevěná platforma, ke které se lze přitáhnout vorem na laně.
Nedaleko břehu rybníka se nachází dřevěná platforma, ke které se lze přitáhnout vorem na laně.
K jedné z vyhlídek je potřeba přeskákat mokřad po zaražených kůlech.
K jedné z vyhlídek je potřeba přeskákat mokřad po zaražených kůlech.
Jeden z dřevěných prvků připomíná ptačí hnízdo.
Jeden z dřevěných prvků připomíná ptačí hnízdo.
Z cesty se ve dvou místech oddělují dřevěné chodníky vedoucí přímo k rybníku, dokonce i kousek do něj, protože jsou zakončeny moly.
Z cesty se ve dvou místech oddělují dřevěné chodníky vedoucí přímo k rybníku, dokonce i kousek do něj, protože jsou zakončeny moly.
Situace.
Situace.

Voda na každém kroku. Naučná stezka okolo rybníka Olšina

Jan Kačer, Vojtěch Rýzner / studio reaktor

V blízkosti vodní nádrže Lipno, na území bývalého vojenského újezdu Boletice, se v roce 2020 otevřela veřejnosti stezka vedoucí kolem šumavského rybníka Olšina. Ten byl založen pravděpodobně již v 15. století, jeho výměra je 138 hektarů a s nadmořskou výškou 731 metrů patří k nejvýše položeným rybníkům v Čechách. Právě zde, v prostředí mokřadů, lesů a rašelinišť, vzniklo turistické lákadlo v podobě cesty se zábavními i naučnými prvky, citlivě reagujícími na unikátní přírodní rámec. Přítomnost vody je všude kolem cítit na každém kroku.

 

 

Holiny s sebou

Dita Zdvihalová

Stezka kolem Olšiny, nejvýše položeného chovného rybníka v Čechách, vznikla v roce 2020 jako reakce na redukci vojenského újezdu Boletice, jehož byla tato přírodně cenná lokalita desítky let součástí. Motivací bylo zpřístupnění tohoto jedinečného území v šumavském podhůří veřejnosti.
Projekt byl realizován v rámci programu česko-rakouské přeshraniční spolupráce a investorem je státní podnik Vojenské lesy a statky ČR (VLS), který byl založen za první republiky ministerstvem obrany za účelem hospodaření ve výcvikových prostorách vznikající armády. Jeho hlavní činností je správa lesních lokalit, v současné době spravuje šest rozsáhlých přírodních oblastí na území ČR.
Návrh stezky zpracovalo architektonické studio reaktor. Mladí architekti byli u záměru od samého počátku a trasu naučné stezky vedoucí velkou měrou podmáčeným terénem a mokřady hledali a vytyčovali sami, in situ v holinách. 
Naučná stezka začíná u nového návštěvnického střediska (to samo nebylo součástí projektu) v armádním rekreačním areálu, měří 7,3 kilometru a je tematicky rozdělena do osmi úseků dle typu prostředí, kterými prochází. Vnímání měnícího se charakteru jednotlivých úseků je na trase podpořeno jejich odlišným barevným značením – totemem se směrovkami na začátku a na konci každého z úseků, cestou pak infopanely též s odpovídající barevnou grafikou. Přestože je trasa z mapy i terénu víceméně zřejmá, potkáte minimálně dvě místa, kde nad správnou cestou musíte trochu bádat.
Hlavní část trasy vede po dřevěných chodnících, mostcích či pěšinách vysypaných dřevěnou štěpkou. Jihovýchodní část je vedena po stávajících lesních cestách a hrázi rybníka. Stezka se po svém otevření potýkala s poměrně deštivou sezonou a možná trochu překvapivým počtem návštěvníků, což mělo za následek zničení cest v podmáčeném terénu a samotná procházka po stezce se stala zážitkem z kategorie adventure, kdy část trasy představovalo brodění se po kolena v bahně. Exponovaná místa byla však letos doplněna o nové chodníky; suchou nohou tedy, myslím, již projdete.
Na trase najdete sérii naučných tabulí o zdejší flóře, fauně i historii a několik míst s herními prvky – molo s loďkou, vyhlídku, rozhlednu, stylizovanou bobří hráz či ptačí hnízdo a budku. Téměř všechna zastavení se nacházejí na nově utvořené části stezky – dřevěných chodnících. Jihovýchodní část vedená po stávajících cestách je naopak co do zásahů poměrně strohá. Po předchozí části vedené doslova nitrem přírody a okořeněné řadou zastavení se může někomu jevit až jako nezáživná. O tom svědčí nově prošlapaná cesta podél kolejí, která trasu v této části zkracuje zhruba o půl kilometru a jedno stoupání. Pohledem do mapy vás může napadnout logická otázka, proč se trasa najednou odklání od rybníka. Důvody jsou prý převážně finanční – většina rozpočtu byla použita právě na nově zbudované chodníky v podmáčené části. Může to být námět na budoucí rozšíření stezky. Na dřevěných chodnících lemovaných podmáčenou krajinou, které jsou široké tak akorát pro vyhnutí se, nám i vzhledem k vytíženosti stezky chyběla místa k odpočinku. 
Kvalita provedení celé stezky, od povalových chodníků po infopanely, mě mile překvapila. Nové prvky jsou jednoduché a esteticky čisté. Žádná z konstrukcí na mě nepůsobila příliš složitě nebo nepatřičně k danému místu či účelu. Lapidárnost je místy doplňována pěkným detailem například v podobě do chodníků vsazených ocelových plátů se stopami živočichů. Toto konkrétně má sloužit jako hravá informační linka pro děti. Pokud jste však na podobně tristní úrovni přírodovědného vzdělání jako my, doporučuji přibalit do batohu (či telefonu) nějakou pomůcku k určování.

Intervence v krajině, potažmo v krajině tak přírodovědně cenné, jsou těžkým tématem vyžadujícím především spojení odvahy a pokory. Měly by vést s přírodou kvalitní dialog a obohacovat její vnímání. Mám pocit, že u Olšiny se to povedlo, a již z první návštěvy jsem cítila jakýsi „závan severu“ (rozumějte odkaz na unikátní, především norský přístup ke krajině).
Je zde cítit lehkost a zdravý odstup. A právě odstup je nástroj, který může spojovat civilizaci s přírodou. Člověk se identifikuje s krajinou skrze to, co do ní sám vložil. Například biolog Jiří Sádlo k pojmu krajiny a identifikace uvádí,1 že krajina je to, proč lezeme na rozhlednu. Člověk, ač krajinu obývá, nemá ji jak nahlédnout a poznat: musí postavit rozhlednu (objekt) adekvátního měřítka – k sobě samému (neb si ji sám postavil) –, aby pak shora mohl shlédnout na ni, opět v přívětivém měřítku – dohlédne tam, kde to zná, kam lze dojít a kde už nejspíš i někdy byl. 
Zásahy do krajiny jsou předmětem nekončících debat, neboť k ní má každý z nás nějaký vztah a názor na to, co ještě snese a co už nikoli. Co pro někoho může být přijatelné a jevit se jako dobrý nápad, je pro druhého už za hranou. Já sama se považuji za člověka citlivého k různým formám zásahů a zprostředkovávání přírodních krás a z nárůstu těchto projektů, především ve vyhledávaných lokalitách, jakými je i širší okolí Lipna, mívám smíšené pocity. Často ve mně vzbuzují dojem jakési prázdninové kultury současnosti. Na Olšině jsem však byla s rodinou podruhé a nemyslím si, že by to byla do dalších let naše poslední návštěva. 

 

1 Tomáš Hájek – Irena Bukačová: Příběh drobných památek. Studio JB, Lomnice nad Popelkou, 2001.

 

Dita Zdvihalová (*1987, Kutná Hora) vystudovala Fakultu architektury ČVUT v Praze a Školu architektury na Akademii výtvarných umění v Praze, absolvovala studijní stáž na ENSAG v Grenoblu (FR). Za diplomový projekt Práce s fragmenty získala Cenu architekta Josefa Hlávky v soutěži Young Architect Award 2016. V letech 2010–2013 pracovala pro spolek Kruh zabývající se propagací architektury; v letech 2013–2017 působila v architektonickém ateliéru Roháč Stratil. V současné době se věnuje rodině a volně spolupracuje s platformou CBArchitektura.

 

 

Kolem Olšiny s citem a pokorou

Jana Pyšková

Člověk je s přírodou odedávna spojen a je na ní závislý, ale má z ní podvědomý strach. Lidstvo svůj strach z přírody přetavilo ve snahu ji ovládnout. To historicky vedlo k využívání krajiny k pěstování a pastvě, stavbě sídel a cest, ovšem postupně k její čím dál hlubší devastaci na lokální a posléze i globální úrovni. Zeptáte-li se někoho, zda má rád přírodu, pravděpodobně odpoví, že ano. Nicméně i její obliba má negativní důsledky. 
V době covidové epidemie se stal pobyt v přírodě jednou z mála zábav a na výlety vyráželi i ti, kdo volný čas obvykle tráví jinak. Lidé kromě toho vyhledávají místa, která jsou ještě „neobjevená“, nová. Česká příroda se potýká s problémem, který znají ve světě mnohé země s atraktivními přírodními lokalitami. Je potřeba omezovat počty návštěvníků anebo alespoň přísně usměrňovat jejich pohyb, aby nezničili křehké ekosystémy zvláště zajímavých lokalit. Myslím na vyprávění kolegy z Islandu o úlohách krajinářských architektů v zemi sněhu, ledu a vřídel. Kromě projektů zajímavých vlnolamů, protierozních a lavinových zábran také pomáhají ochráncům přírody usměrnit návštěvníky, aby neničili extrémně citlivou přírodu. Projektují povalové či kovové chodníky, mola, vyhlídkové plošiny, zábradlí, zábrany, hráze. U nás známe tyto prvky také – třeba ze šumavských slatí. Budou asi přibývat, protože mnozí, kdo objevili krásu přírody, se už do kaváren a nákupních center o víkendech nevrátí. 
Na naučnou stezku Olšina jsem se chystala už nějaký čas, ale je docela odlehlá a „kolem“ se zrovna moc nejezdí. Do oblasti jsme jely s kolegyní kvůli práci ve všední den v září, za nepříliš pěkného počasí. Nemáme tedy osobní zkušenost s provozem v prázdninových dnech, ale dokážeme si to představit. Na druhou stranu jsme nikde nepřekážely a mohly jsme se zastavovat, vnímat vedení trasy krajinou, prohlížet detaily staveb, pročítat informační tabule. 
Stezka je skvělý projekt, fotografie nelžou. Je vidět, že architekti místa prochodili v gumovkách, mluvili s ochránci přírody i správci lesů, porozuměli místní krajině a předali to v podobě stezky dál. Cesta se vine loukami s obláčkovými vrbami popelavými, mokřady, rašeliništi a smíšenými lesy, břehy samotné hostí zajímavé rostliny, ptáky i další živočichy. Stezka i její zastavení jsou umístěny s ohromným citem a pokorou. Na odpočívadle se chce odpočívat, v hnízdě děti hnízdí a nechtějí odejít, z vyhlídek se nabízejí takové výhledy, které by návštěvník sám nenašel. Poctivě zbudované povalové chodníky umožní vidět zblízka mokřady a mokré louky, ale nikdo necourá okolo a nešlape v cenných porostech a neruší zvířata. 
Architektura na sebe neupozorňuje, kvalita řešení spočívá v nenápadnosti, přirozenosti. Prosté chodníky a lávky jsou doplněny vtipnými a odolnými cortenovými panely se siluetami zvířat a jejich stopami. Pobavíte se na pohupujícím se mole nebo na „voru“, který se dá přitáhnout k lávce za provaz. Tedy dalo se to, dokud se vor neutrhl a neodplaval. 
Informační panely o zvířatech, rostlinách, ekosystému a historii jsou srozumitelné, mohlo by jich být i víc. Díky spolupráci s ochranou přírody se nezapomnělo ani na nenápadný, ale důležitý detail – povalové chodníky jsou podepřeny příčnými kulatinami tak, aby pod nimi mohli migrovat obojživelníci a jiní drobní živočichové. 
Na stezku lze nastoupit na více místech, do oblasti se dá dojet i vlakem a lze zvolit trasu podle schopností a počasí. Pokud je otevřeno informační centrum, můžete se dozvědět spoustu dalších zajímavostí nebo se právě poradit i o tom, kam a kudy jít. V tom návštěvník trochu tápe, protože podle webu si výlet moc nenaplánuje. Stejně tak scházejí lepší informace k aleji s tradičními ovocnými stromy, vysázenými podél nástupní trasy. 
Stezka má svoje dětské nemoci: tvůrci podcenili zájem, jaký jejich dílo vyvolá – to se ostatně děje i u dobře rekonstruovaných městských parků. Nastaly problémy – někde se prolomilo prkno, vor možná někdo utrhl, dřevěné koryto u návštěvnického centra se naklonilo, v lesích jsou rozšlapané stezky, zejména na mokrých místech. Nejde jen o nepohodlí návštěvníků, kteří se brodí bahnem, jde také o obnažované a sešlapávané kořeny stromů. Lidé si navíc hledají sušší cestu, a poškozují tak široký pás kolem stezky. Vor, koryto a další škody je třeba vždy hned opravit, aby nelákaly k dalšímu poškozování. Bude potřeba zpevnit ještě další úseky stezky, ale to by pro správce neměl být problém. A ještě jedna úvaha: dřevo pro chodníky a stavby je perfektně opracované. Ve srovnání s podobnými projekty ve Skandinávii nebo třeba na Novém Zélandu možná až zbytečně perfektně – platí to zejména o podkladních a opěrných prvcích, na nichž konstrukce leží v mokřadu. Stačily by hrubě řezané kusy dřeva, kulatiny, horší dřevo. Trocha surovosti by nevadila, ladila by s drsnou šumavskou přírodou a lehce by se to odrazilo v úspoře. 
Stejně jako je naučná stezka Olšina výjimečně krásným projektem, je u jejího východiště výjimečně obludný „adventure“ minigolf u rekreačního střediska VLS. Jak je možné, že Vojenské lesy a statky ČR pořídí citlivý kvalitní projekt a vedle něj zřídí esenci kýče? Naštěstí tuhle zrůdnost většina návštěvníků mine a jejich dojem z návštěvy NS to nezkazí. 

 

Jana Pyšková (*1964, Příbram) absolvovala studium zahradnictví na nynější Mendelově univerzitě, v průběhu let si rozšířila znalosti a stala se autorizovanou krajinářskou architektkou. Od roku 1988 žije v Praze, praktikuje na volné noze, ale spolupracuje s širokým okruhem architektů a dalších profesí. Věnuje se i činnosti v neziskovém sektoru, je předsedkyní České asociace pro krajinářskou architekturu ČAKA. Zabývá se tématem udržitelnosti, věnuje se propagaci své profese, má zkušenosti s organizováním výstav a mezinárodních i národních konferencí (Plánování zelené a modré infrastruktury, Urbancapes 2019). www.janapyskova.cz

 

____________

 

 

místo stavby: 48.7848614N, 14.1032831E, Olšina, Polná na Šumavě; účel stavby: naučná stezka; autoři: Jan Kačer, Vojtěch Rýzner / studio reaktor (Praha); spoluautoři: Tomáš Krč, Andrej Siman, Michal Bílek; konzultace: Stanislav Heidler; spolupráce: Petr Fantyš (statika); investor: Vojenské lesy a statky ČR; projekt: 2017–2018; realizace: 2019–2020; celková délka trasy: 7 322 m; z toho po dřevěném chodníku: 2 260 m; foto: Tomáš Perzl (1–2), Jiří Stupka (3–4), Jiří Šebek (5–10)


Jan Kačer (*1986, Praha) a Vojtěch Rýzner (*1987, Chomutov) společně studovali a absolvovali Fakultu architektury ČVUT v Praze. V roce 2013 založili spolu s Jakubem Heidlerem a Kateřinou Klapkovou architektonické studio reaktor, které funguje jako kreativní platforma na pomezí architektury, designu, krajiny a urbanismu. Svou tvorbu zakládá na synergii a silných vazbách mezioborové spolupráce, jejímž cílem je konfrontovat staré a zajeté koleje. www.studio-reaktor.com

 

Odešlete e-mailem zpět »


ERA21 vydává ERA Média, s. r. o.
Chleborádova 69/22, 619 00 Brno

Telefon: +420 530 500 801
E-mail: redakce@era21.cz
Projekt se v roce 2022 uskutečňuje za finanční podpory: Ministerstva kultury ČR, Nadace české architektury a Státního fondu kultury ČR.
Copyright ©2004-2022 ERA Média, s.r.o
Použití článků a fotografií nebo jejich částí je bez souhlasu vydavatele zakázáno.

Informace o cookies na této stránce

Abychom získali představu o tom, co rádi čtete, využíváme na webu soubory cookies, které zpracováváme podle zásad ochrany osobních údajů. Chcete-li nám dát vědět, co vás zajímá, udělte prosím souhlas se zpracováním všech typů cookies.

 

Nastavení cookies

Cookie soubory, které jsou použité na těchto stránkách jsou rozděleny do kategorií a níže si můžete zjistit o každé kategorii více a povolit nebo zamítnout některé nebo všechny z nich. Jakmile zakážete kategorie, které byly předtím povoleny, budou z vašeho prohlížeče odstraněny všechny soubory cookie přiřazené do této kategorie.