Princip otevřenosti. Technologické centrum UMPRUM v Praze

Ivan Kroupa, Jana Moravcová, Tomáš Zmek

Projekt technologického centra naplňuje vizi UMPRUM jako živé a plně funkční součásti centra Prahy. Potřebu vnější komunikace a otevřenosti zhmotňuje čelní fasáda stavby zvýrazněním a otevřením hlavního vstupu. Vynechání vstupního segmentu historizující fasády přes celou výšku dokládá transformaci budovy ze školy základní na školu vysokou. Stavba sestávající ze dvou traktů s dvěma podzemními a pěti nadzemními podlažími poskytuje moderní technologické zázemí pro všechny obory, potřeby prezentace i potřebné technické vybavení pro provoz budovy. Technologické provozy jsou soustředěny do bočních křídel, lehké provozy jsou situovány do středu dispozice. Organizace všech prostor umožňuje vstup přirozeného světla a vizuální propojení centrálních polotransparentních provozů.

Přirozené doplnění městské tkáně

Ondřej Beneš

Opevnění Starého Města pražského po vzniku Nového Města ztratilo význam a postupně zaniklo. Nikoli okamžitě – trvalo dalších 400 let, než se v této vnitřní periferii definitivně bourají hradby a zasypává příkop. Zato v industriálním 19. století, s nastupujícím národním obrozením, je zde už reprezentativní „české korzo“ osázené lipami a „německé korzo“ lemované kaštany. V hradebním čtvrtkruhu „od řeky k řece“ se soustředí kulturní a společenský život a dodnes jsou realizace v těchto místech spojeny vždy s mimořádnými aspiracemi a očekáváním.
Popisem budov okolo hradebního korza bychom prošli historii Čech posledních několika set let – „píše se tu historie“. A to nejen v Obecním domě nebo vedle v místech, kde byl později realizován důmyslně strukturovaný obchodní dům. Nás tu asi nejvíce budou zajímat proměny z druhé poloviny 20. století související se změnami práce s veřejným prostorem. Tyto modernistické vize byly realizovány u Národního divadla; na druhé straně – u náměstí Republiky – zůstaly koncepty s velkorysým propojením k řece a monumentálním kulturním centrem jen na papíře. S kořeny v šedesátých letech tu byly realizovány dnes již ikonické obchodní domy Máj a Kotva. Každý jiným způsobem vtahuje venkovní ruch dovnitř – jeden svou inovativní konstruktivností, druhý prosklenou „eskalátorovou“ pasáží, otevřeným parterem a akcentem nároží. Původní široce pojatá koncepce Máje zahrnující celý blok není dokončena. Jeho komunikační hala ztrácí prosklení, navazující nový objekt Quadria už řeší veřejný prostor procházející jeho vnitřkem po svém. V sedmdesátých letech v těžišti hradebního korza výstup z rozlehlé pasáže metra překryl velkolepě otevřeným nárožím dům, který už otevírá tendence konce 20. století – objekt ČKD Na Můstku má opět „okna“. 
V místě „od řeky k řece“ nás už od doby „dvou korz“ láká porovnávat „soběpodobné“ příklady. Zvláštní symbiózu zde totiž vytváří i dvojice paláce Drn od Stanislava Fialy a právě nový objekt UMPRUM od týmu ve složení Ivan Kroupa, Jana Moravcová, Tomáš Zmek. U budovy technologického centra je pro mě koncept jejího provázání se složitou strukturou městských veřejných prostor jedním z nejdůležitějších stavebních kamenů. Jsou to totiž právě jen koncepty prostorového provazování s městskou tkání, chápané jako okrajové podmínky, od čeho je možné odvinout popis i toho nejjemnějšího detailu domu. Skoro jako by všechno ostatní – provozy, materiály, funkce, konstrukce (a je jedno, zda se jedná o zachovanou historizující fasádu do ulice, nebo dostavbu do vnitrobloku) – bylo vlastně už jen jednoduchým, důsledně uplatňovaným systémem, v němž je vše logické, dohledatelné, srozumitelné. Doplnili bychom „uvolněně důsledné“. 
U vstupu do recenzovaného domu jsem si také nemohl nevzpomenout na předprostor kostela sv. Josefa na náměstí Republiky. Tam před kostelem je místo, které říká: „Už nejsi na náměstí nebo na ulici, ale také ještě nejsi úplně v domě.“ Pozdně moderní objekt UMPRUM svou vstupní štěrbinou, kde je nyní zavěšena konstrukce Ivana Kroupy, na niž je možné instalovat umělecká díla, říká něco podobného. Chodec tam „může zabloudit“ – než ho vrátný v souladu s aktuálním režimem vstupu do domu třeba i vpustí dál. Toto velkoměstské závětří říká i svou dlažbou, kam až může každý vstoupit. 
Možná by nám stačilo podrobně popsat sousední objekt nárožního Drnu a doplnit, že ten umprumácký je pouze jeho opakem. Tedy pokud Fialův Drn charakterizuje materiálově senzitivně vytvářené prostředí, kde každý prostor a každý konstrukční detail má svůj už tak specifický charakter, kterým se – stejně jako oblou protáhlou fasádou – můžeme nechat bezpečně pohltit. Tak silně nás dům vede. 
U technologického centra UMPRUM je základem snaha o maximálně korektní provozně-prostorový systém založený na pečlivě definovaném zadání školy. Už jen tuto shodu zadavatele na stavebním programu, v rozjitřeném prostředí umělecké instituce, lze považovat za výkon – umělecký výkon. Vyjádření zadání vnitřními prostory domu vnímám jako otevřené, skladebně a technicistně čisté řešení, které ale není technicistní neosobně. Prostory jsou svou strukturou laskavé, uspořádání zadání do uchopitelné formy krásné. Je to pro mne právě tento „výkon“, proč v tak exponovaném místě, jakým je Národní třída, dům „dobře sedí“. Neříká víc, než je třeba. Že jsme v mimořádné stavbě, si můžeme uvědomit i z práce s oběma světlíky a světlem padajícím až na úroveň přízemí. U nejvyššího ze tří pater, které propojuje, je světlík vždy rozšířen. Po jeho stranách je dostatek místa, takže tu dochází k bohatému odrazu světla od vnitřních fasád. Že takovéto velké volné plochy fasád vycházejí ze stavebního programu, ale zároveň nám svou velkolepostí umožňují se na okamžik zastavit, svědčí o mimořádných schopnostech budovat svébytný, prokomponovaný architektonický systém, do kterého je nám dáno nahlédnout třeba právě v prchavých okamžicích pohybu lomeného světla fasádou. 
Světlíky s výstavním prostorem v přízemí, dílnami po stranách i centrální polohou auly a „dokončovací“ místnosti mezi nimi jsou duší domu. Oč jednodušší to má římský Pantheon, kde horní světlo vstupuje přes oculus a kde je pouze jeden nedělený velkolepý prostor. Mnohost je tam jen v názvu. Zde přes mnohost prostorů a skrumáž funkcí musí být příběh domu čitelný stejně lehce.
Původně, do počátku devadesátých let, byly dílenské provozy UMPRUM doslova rozesety po celém městě, v místech s mimořádným půvabem. Nikdy nedošlo – patrně naštěstí – k přesunutí dílen podle pozoruhodného projektu Josefa Pleskota z centra města do Ďáblic. Dnes tak studenti UMPRUM oběma svými objekty zhodnocují kontinuitu stavebního vývoje Prahy. První objekt, kterému po zásluze říkají hlava, je hned naproti Hradu. Nejfantastičtějším veřejným prostorem je tam vodní hladina s přilehlými nábřežími. Dílny jsou z hlediska „českého prostoru“ na jinak zásadním místě. Hradební korzo je tak důležitým veřejným prostorem, že bychom rádi jeho městnání i kulturně-společenskou důležitost opakovali i v místě hradeb novoměstských. Tam, přes výjimečnost některých pro naše dějiny důležitých míst, je stále dominantní tep severojižní magistrály.
Ještě bych rád doplnil, že recenzovaný dům má dva důležité doplňující komponenty – dvůr a střechu. Dvůr nad garážemi sousedního domu je prázdný. Dívají se do něj okna novostavby respektující členění původního objektu, fasáda by měla porůst zelení. Jen parter je jiný – obsazují ho kubusy prosklených workshopových místností. Provázání dvora s postranně situovanou kavárnou zde vytváří velmi příjemně klidnou atmosféru. 
A kam jde každý nově příchozí asi nejdřív? Na střechu. Na rozlehlé terase otevřené pražským horizontům nás překvapí blízkost Národního divadla i Petřína. Tedy přesněji řečeno, překvapí nás klid, který si najednou s touto blízkostí spojíme. Je něčím, co nám říká, oč jednodušší to měl Karel Hubáček s věží na Ještědu. Dotahování pražské krajinné konfigurace okolo meandru řeky není tak snadno čitelné, ale pokud ji intenzivně přehodnocují stavby jako tato, vzniklá bohatost dokáže překvapovat v místech, kde bychom ji ani nečekali – jako třeba tady na terase.

Ondřej Beneš (*1969, Tábor) vystudoval Fakultu architektury ČVUT v Praze, kde nyní působí jako pedagog v ateliéru Stempel–Beneš. V roce 2013 zde získal doktorát a v roce 2020 docenturu. V devadesátých letech spolupracoval s architektonickými kancelářemi SIAL a D. A. Studio, v současné době provozuje samostatnou praxi v Praze na Letné. S kolegou Oldřichem Ševčíkem se dlouhodobě věnuje teorii architektury s bohatou publikační a přednáškovou činností i na mezinárodní úrovni. V letech 2008–2014 byl členem redakční rady časopisu ERA21. V letech 2017–2022 působil jako městský architekt Děčína. Z pozice „krajského architekta“ se stará i o agendu celého Ústeckého kraje. www.ondrejbenes.cz

Bohatý svět za průřezem

David Mareš

Mířím do nové budovy technologického centra UMPRUM v Mikulandské – úzké ulici, která díky vysokým domům působí ještě užším dojmem. Záhy poté, co jsem odbočil z Národní třídy, spatřím jemnou instalaci z bílých trubek vystupujících z průřezu ve fasádě. Tady to je.
Pro UMPRUM je otevření dílen naplněnou potřebou, která trvá už od meziválečného období. Po revoluci směřovalo úsilí školy k vybudování novostavby v Ďáblicích, architektonickou soutěž tehdy vyhrál Josef Pleskot, ale záměr se nakonec nepodařilo realizovat. Cesta k nové budově se otevřela až ve chvíli, kdy škola před deseti lety získala objekt bývalé novorenesanční reálky z konce 19. století. Zadání bylo pečlivě připravováno nejen na základě potřeb školy, ale i podle zkušeností z podobných institucí ze zahraničí.
Skutečnost, že jsou dílny v centru města, a ne na jeho okraji, a že jde navíc o přeměnu starší budovy, je cenná. Prolínání různých funkcí přináší do města vrstevnatost a udržuje ho živé, snižuje také nároky na dopravu – studenti a učitelé se z hlavní budovy na Palachově náměstí do dílen v Mikulandské dostanou tramvají nebo na kole během deseti minut.
Na návštěvě
Nejprve nevidím dveře, ale průřez mne vede do hloubky domu. Vstupuji dovnitř a ocitám se v centrální dvoraně. Ta poskytuje pocit otevřenosti a prostoru, současně však díky členění dvěma atrii, kterými shora padá denní světlo, nepůsobí jako příliš rozlehlá. Procházím si výstavu studentských prací – je evidentní, že tady lze vystavovat drobné objekty i velká díla. Kolem společné dvorany jsou v jednotlivých patrech uspořádány dílny, učebny a kanceláře pro soustředěnou práci; celková organizace prostoru je tedy lapidární a umožňuje intuitivní orientaci. Potlačená šedobílá „nebarevnost“, transparentnost skla a pororoštu a rozptýlené světlo jsou neutrálním pozadím pro práci studentů.
Procházím postupně domem, nahlížím do dílen, v předposledním patře míjím otevřenou studentskou kuchyni, vyjdu ještě jedny schody a dostávám se až na střešní terasu. Otevírá se nečekaně široký prostor s výhledem na panorama pražských věží. Střechu Národního divadla plující na pozadí Petřína jsem takto ještě neviděl. Terasa je fascinujícím otevřeným prostorem v hustě zastavěném centru města. Je určena pro pořádání nejrůznějších školních akcí, výstav, přehlídek, v běžných dnech je k dispozici studentům a učitelům jako relaxační zóna. Bylo by skvělé, kdyby byla přístupná pro veřejnost.
V rohu terasy hučí věž s chladicími jednotkami. Dle autorů nejsou v budově použity žádné progresivní postupy nebo technologie, které by snížily její energetickou náročnost. To považuji za slabinu – stavby by měly být nejen dobře vyřešené provozně a esteticky, ale i environmentálně. A veřejný sektor by měl jít příkladem. Při návštěvě během slunečného květnového dne bylo cítit, jak se dvorany a učebny pod nedostatečně zastíněnými světlíky zahřívají; nároky na chlazení a s tím spojené emise CO2 budou velké.
Když sestupuji do přízemí a promítám si, jak na mě budova dílen působí, uvědomuji se, že je jako celek špatně pochopitelná. Za historickou fasádou člověk očekává adekvátní charakter vnitřních prostor, ve skutečnosti však nachází novostavbu – z původního objektu zůstala jen obvodová stěna do ulice a drobné fragmenty. Dům, který je vidět z ulice, uvnitř v podstatě není. Autoři mi vysvětlili, že kvůli shodě více okolností nepovažovali za vhodné z původní školní budovy zachovat víc než obvodové stěny hlavních křídel. Na základě posudku statika bylo navíc rozhodnuto o zbourání dvorního křídla kvůli jeho havarijnímu stavu způsobenému podkopáním základů při stavbě garáží sousedního objektu. U uličního křídla se musela zbourat část vnitřní fasády po propadu kleneb, a zůstalo tak jen vejčité schodiště a vnější zeď. 
K pochopení domu pak pomáhá vertikální průřez touto zdí, kterým se do budovy vstupuje. Namísto otevírání těžkých dřevěných dveří v historické fasádě člověk hladce proniká do útrob domu, průřez ozřejmuje jeho vrstvení na parcele. Nemám rád architekturu velkých gest a na výkresech ve mně průřez vzbuzoval pochybnosti. Ve skutečnosti však působí jemně a přináší kýžený efekt.
Odcházím. Technologické centrum UMPRUM na mne udělalo dobrý dojem. Umím si představit, že bych v takovém prostoru velmi rád pracoval.

David Mareš (*1971, Olomouc) vystudoval Fakultu architektury VUT v Brně a absolvoval stáž na ENSA v Paříži. Praxi získal v architektonickém ateliéru Ladislava Lábuse, v roce 2003 založil spolu s Michalem Fišerem ateliér třiarchitekti, kde se zabývá projekty v širokém spektru měřítek. V minulosti působil jako místopředseda České komory architektů a je členem správní rady Nadace české architektury. www.triarchitekti.cz

_________________

místo stavby: Mikulandská 5, Praha; účel stavby: školní technologické centrum s dílnami; autoři: Ivan Kroupa, Jana Moravcová, Tomáš Zmek; investor: Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze; projekt: 2012–2020; realizace: 2018–2021; zastavěná plocha: asi 2 000 m²; užitná plocha: 10 570 m² + 540 m² (terasa); náklady: 500 mil. Kč bez DPH (stavba včetně interiéru) + 100 mil. Kč bez DPH (technologické vybavení dílenských provozů); foto: Peter Fabo

Ivan Kroupa (*1960, Kolín) vystudoval Fakultu architektury ČVUT v Praze, kde v letech 2002–2008 vedl ateliér. V letech 2008–2022 byl vedoucím ateliéru Architektura II na pražské UMPRUM. Je autorem řady oceňovaných staveb, ke kterým patří Centrum současného umění DOX v Praze-Holešovicích (2005) nebo tiskárna Karmášek v Českých Budějovicích (2003 a 2015, viz ERA21 #06/2015). V roce 2019 obdržel Cenu Ministerstva kultury za přínos v oblasti architektury. www.ivankroupa.cz
Jana Moravcová (*1976, Poprad, SK) vystudovala FA ČVUT v Praze, praxi absolvovala u Ivana Kroupy, Ericka van Egeraata a ADR. V roce 2011 založila vlastní ateliér Norma architekti a v roce 2016 galerii architektury Norma space. S Ivanem Kroupou také vedla ateliér na pražské UMPRUM. www.norm-a.com
Tomáš Zmek (*1975, Praha) spolupracoval s ateliérem KAVA, kde se mj. podílel na projektu divadelního prostoru La Fabrika, který vznikl revitalizací průmyslových objektů v Praze-Holešovicích. Od roku 2011 spolupracuje s Ivanem Kroupou. Společně s Tomášem Novotným a Jakubem Koňatou vedl v letech 2013–2020 školní ateliér na FA ČVUT v Praze.