Nové vztahy. Rekonstrukce a modernizace areálu Slovenské národní galerie v Bratislavě

Martin Kusý, Pavol Paňák / Architekti B.K.P.Š.

Budova Slovenské národní galerie na svou obnovu čekala od roku 2001, kdy byly z havarijních důvodů zavřeny výstavní prostory v Přemostění, kterým architekt Vladimír Dedeček v sedmdesátých letech propojil dvě křídla historických Vodních kasáren. V roce 2012 následovalo uzavření kasáren se stálými expozicemi z důvodu nevyhovujících podmínek pro umělecká díla a nakonec i odstavení knihovny a administrativní části, kterou v témže roce vytopily přívalové deště. Cílem obnovy bylo objevit a scelit rozvrácené funkční a prostorové vztahy, a to jak uvnitř areálu, tak vůči sousedním městským prostranstvím. Řešení vstupních prostorů potvrzuje existující nástupní osu z nádvoří historického objektu a zároveň integruje nově vzniklou osu propojení s centrem města, vycházející z Dedečkovy ortogonální osnovy. Parter areálu se stává součástí přirozených pěších propojení a z galerie se stává otevřená zvoucí instituce.

Vrstevnatý příběh národní galerie

Laura Krišteková

V loňském roce většina lidí působících v oblasti architektury, umění a kultury označila (znovu)otevření rekonstruované Slovenské národní galerie za nejvýznamnější událost na slovenské kulturní scéně. Slovenská národní galerie jako největší a ústřední galerijní instituce na Slovensku nejen zásadním způsobem rozvíjí naše kulturní povědomí, ale také formuje identitu společnosti a její vztah k umění a hmotnému prostředí. Proto je nesmírně důležité, že její prostory byly obnoveny ve vysoké architektonické kvalitě právě v budově poválečné moderny. Kdysi kontroverzně vnímaná architektura tzv. Přemostění od architekta Vladimíra Dedečka totiž ještě před několika lety odolávala silným tlakům na jeho zbourání. Díky odvaze tehdejší ředitelky Kataríny Bajcurové však měl příběh šťastný konec. V prosinci 2022 přivítal galerijní prostor Vodních kasáren a Přemostění po 21 letech první návštěvníky. 
Nejprve si však shrňme známá fakta. Velká část galerijních prostor se nachází v barokní stavbě Vodních kasáren, postavených v letech 1759–1763. Jedná se o jedna z nejstarších původních účelových kasáren na Slovensku, která byla postavena z iniciativy samotných měšťanů. Rozlehlá atriová třípodlažní budova s dvoutraktovou chodbovou dispozicí v sobě zahrnovala mnoho funkcí: ubytování pro vojáky, sklady, kuchyni, dílny a stáje pro zvířata. Svému původnímu účelu budova sloužila přibližně do konce meziválečného období, kdy se představitelé města rozhodli, že takový vojenský objekt již do centra Bratislavy nepatří. Jižní (vstupní) polovina kasáren byla navíc v roce 1940 zbourána kvůli plánované regulaci – rozšíření prostoru dunajského nábřeží a vybudování nové komunikace. V tomto stavu ji krátce po svém vzniku získala pro své potřeby Slovenská národní galerie. Již tehdy si téměř 200 let stará budova vyžádala zásadní rekonstrukci a úpravu vnitřních prostor, neboť kasárna se obvykle upravují především pro administrativní nebo školské budovy, které půdorysně více korespondují s původní dispozicí. V padesátých letech 20. století vypracovali architekti František Florians a Karol Rosmány návrh interiérových úprav za účelem vytvoření výstavních prostor. Krátce po otevření však ani tyto rekonstruované místnosti nevyhovovaly prostorovým nárokům galerie a v následujícím roce vypsal Svaz slovenských architektů zadání studie na architektonické a urbanistické řešení novostavby a adaptaci SNG. Původní vítězný návrh architekta Vladimíra Dedečka však musel být přepracován na základě požadavku zachování průhledu do arkádového nádvoří kasáren. Vznikl tak koncept objektu Přemostění, v němž je celý objem výstavních prostor vyzdvižen do výšky 7,8 metru nad úroveň terénu a jednotlivá podlaží se v důsledku zachování horního osvětlení postupně rozšiřují směrem do ulice. Tento odvážný návrh s výrazným rukopisem svého autora odrážel i tendence dobové architektury. Projekt přestavby reprezentuje rozkvět nových silných koncepcí a výrazových prostředků šedesátých let, jeho realizace zase limity socialistické výstavby a plánovaného hospodářství. Návrh Vladimíra Dedečka zahrnoval kromě dostavby samotného Přemostění také administrativní část ve formě kaskádovitě vysunuté hmoty, budovu garáže a ustupující objekt hlavního vstupu, který hmotově doplnil hlavní galerijní prostory. Vstupní objekt (stejně jako garáže) se nakonec nepodařilo realizovat a na jeho místě zůstaly ponechány bytové domy z třicátých let. Ani konstrukční a materiálové řešení se nepodařilo realizovat v původní kvalitě (již v době kolaudace měla budova 1 200 vad a nedodělků). Hmota Přemostění, dominantní prvek návrhu, byla nakonec místo zamýšlené mozaiky obložena kovovými červenými a bílými lamelami. I díky tomu se dostavba zejména po roce 1989 stala jedním z nejkontroverznějších a nejkritizovanějších architektonických děl na Slovensku. Prostorové kvality nadčasových výstavních galerií, důmyslné dispoziční řešení a silná umělecká výpověď byly nakonec zastíněny technickými problémy i nepochopením architektonické kvality výrazné abstraktní formy. Nekvalitní materiály nakonec vedly k rychlé degradaci stavby, což mělo v roce 2001 za následek uzavření Přemostění pro veřejnost. V témže roce uspořádalo tehdejší vedení galerie panelovou diskuzi „Budúcnosť premostenia – budúcnosť SNG?“. Navzdory mnoha hlasům z řad odborné i laické veřejnosti, které se vyslovovaly pro odstranění Přemostění, bylo rozhodnuto o jeho rekonstrukci a modernizaci. Vítězem soutěže z roku 2005 se stalo architektonické studio B.K.P.Š (architekti Martin Kusý a Pavol Paňák). 
Rozvíjení kvalit
Vítězové soutěže již ve svém návrhu vyjádřili obdiv k architektuře Vladimíra Dedečka. Projekt nové rekonstrukce a přístavby s ním několik let konzultovali a architekt Dedeček jim později dokonce předal autorská práva na všechny své stavby. Podle samotných autorů nebylo jejich ambicí při zásahu přidat další formální gesto, ale rozvinout stávající architektonické kvality. Architekti Martin Kusý a Pavol Paňák však i přes bohaté zkušenosti z předchozích rozsáhlých a zdlouhavých realizací (Slovenské národní divadlo, Národní banka) vstoupili do složité situace. Areál galerie, sestávající z několika objektů různého data a několika vrstev předchozích rekonstrukcí, bylo třeba přizpůsobit novým funkčním a technickým potřebám i změněné koncepci vystavování a prezentace umění. Byla to zároveň příležitost k celkovému restartu samotné instituce a její větší otevřenosti směrem k veřejnosti. Jedním z nejdůležitějších prvků celé rekonstrukce proto bylo nové urbanisticko-provozní řešení a propojení čtyř hlavních prostor: dunajského nábřeží (s atriem galerie), náměstí Ľudovíta Štúra, předpolí hotelu Devín a Hviezdoslavova náměstí. Otevření komplexu veřejnosti reprezentuje zejména síť pasáží, které propojují jednotlivá veřejná prostranství. Oproti původnímu konceptu Vladimíra Dedečka, který počítal s vytvořením hlavního vstupu v nerealizovaném objektu na straně nábřeží a hotelu Devín, je nová koncepce založena na realizaci vícero vstupů a zpřístupnění nádvoří i pro nenávštěvníky galerie. 
Největší zásahy do stávající kompozice areálu však přinesla dostavba nového objektu depozitáře a víceúčelového sálu, který vznikl na místě bývalého letního kina. Přestože nelze zpochybnit fakt, že galerie potřebovala k plnohodnotnému fungování více výstavních či víceúčelových ploch, je škoda, že z původního architektonického jazyka atria s letním kinem, které tvořilo bezesporu jeden z nejkrásnějších veřejných prostorů, nezůstalo v nové situaci téměř nic. Podobnou ztrátu čitelnosti jasného a silného konceptu lze pozorovat i u samotného objektu Přemostění. Ten na jedné straně získal jedinečnou a pro veřejnost jistě důležitou kvalitu vizuálního propojení s nábřežím (prostory někdejší vzduchotechniky mohly být uvolněny pro vyhlídkovou pavlač) a unikátní výhledy na město. Na druhou stranu však vytvořením perforací do hlavních výstavních místností v kombinaci se strukturovanou dřevěnou podlahou prostory ztratily svou monumentálnost a čistotu. Na změněné pojetí vystavování a prezentace umění reaguje i nejstarší část areálu, rekonstrukce budovy Vodních kasáren. Zatímco vnitřní prostory bývalých kasáren vytvářejí minimalistický sněhobílý interiér s výrazně čitelnou sekvencí arkád a sloupořadí, vnější fasáda odkazuje ke složité historii komplexu. Odhalené cihlové stěny slouží jako zajímavý časosběr výstavby, oprav, adaptací, změn funkce, technologií a všech dalších zásahů do budovy. Zejména severní křídlo kasáren prošlo výraznou přestavbou. Stalo se prostorem velkorysé vstupní haly s monumentálním schodištěm, která definitivně nahradila nikdy nerealizovaný vstupní objekt. Neméně důležitým prvkem celé rekonstrukce byla přestavba a rozšíření restaurátorských dílen, administrativy a skladů s nejnovějším technologickým vybavením. 
Obnova komplexu takového rozsahu a složitosti je nesmírně náročná úloha, na kterou neexistuje jednoznačná odpověď ani jediné správné řešení. Přes všechny drobné výhrady patří rekonstrukce Slovenské národní galerie mezi nejkvalitnější realizace posledních let na Slovensku. Idea zachování původních vrstev architektury, designově kultivovaný jazyk výstavních prostor, vznik kvalitních administrativních, depozitárních a restaurátorských prostor a v neposlední řadě vytvoření a zpřístupnění všech veřejných prostranství činí ze SNG moderní instituci evropského standardu. Hodnota rekonstrukce je pro naši společnost o to důležitější v době nesmyslného bourání Domu odborů na Trnavském mýtě, který disponoval stejným potenciálem vytvořit jeden z nejkvalitnějších městských komplexů. Příběh Slovenské národní galerie je rovněž pozitivním dokladem měnícího se vztahu společnosti k architektuře druhé poloviny 20. století. Dnes už snad nikdo nepochybuje o tom, že objekt Přemostění byl hoden zachování a obnovy. Dokonce narůstá i kritika současných autorů za „nadmíru“ zásahů do jeho původní podoby. Stejná rétorika se týká i kdysi nenáviděných obkladů, které byly nakonec použity ve stejném červeno-bílém barevném schématu, s výjimkou Přemostění překrytého další fasádní vrstvou kovové mřížky. Architektura galerie se stává jedním z exponátů, stejně důležitým jako vystavované umění. 

Laura Krišteková (*1988, Bratislava, SK) je vědecká pracovnice Historického ústavu Slovenské akademie věd. Vystudovala Fakultu architektury STU v Bratislavě. Zabývá se historií a teorií architektury 20. a 21. století se zaměřením na výzkum urbanistické struktury a historie plánování města, věnuje se kritice současné architektury a ochraně moderního architektonického dědictví. Je členkou slovenské pracovní skupiny mezinárodní organizace na ochranu moderních památek DOCOMOMO a spoluautorkou několika publikací, například Bratislava (ne)plánované mesto (Slovart, 2020) nebo Vojnová Bratislava 1939–1945 (Marenčin PT, 2020).

________________

místo stavby: Riečna 1, Bratislava (SK); účel stavby: rekonstrukce, dostavba a modernizace areálu Slovenské národní galerie; autoři: Martin Kusý, Pavol Paňák / Architekti B.K.P.Š. (Bratislava); investor: SNG Bratislava; hlavní dodavatel: konsorcium Hornex – Strabag; soutěž: 2005; realizační projekt: 2013; realizace: 2016–2022; hrubá podlažní plocha: 27 911 m²; čistá výstavní plocha: 5 385 m²; plocha depozitáře: 1 844 m²; náklady: 75,5 mil. € vč. DPH (stavební objekty včetně projektu a stavebního dozoru) + 3,45 mil € vč. DPH (zařízení interiéru); foto: Matej Hakár

Martin Kusý (*1948, Bratislava, SK) vystudoval architekturu na ČVUT v Praze a Slovenské vysoké škole technické v Bratislavě (dnešní STU). V letech 1973–1990 působil ve Státním projektovém a typizačním ústavu, kde ho ovlivnili tehdejší klíčoví představitelé poválečného mezinárodního stylu Iľja Skoček, Ferdinand Konček a Ľubomír Titl, v jejichž ateliéru začínal. Při formování jeho osobnosti nelze opomenout ani Martina Kusého staršího, architektova otce. Od roku 1998 působí s přestávkami na Fakultě architektury STU v Bratislavě. 
Pavol Paňák (*1948, Komárno, SK) vystudoval architekturu na Slovenské vysoké škole technické v Bratislavě. V letech 1973–1990 působil ve Státním projektovém a typizačním ústavu, kde se ve stejném ateliéru setkal s Martinem Kusým, s nímž později založil společnou kancelář. V letech 1990–1995 pracoval v ateliéru německo‑českého architekta Miroslava Volfa v Saarbrückenu, v letech 2002–2007 vyučoval na VŠVU v Bratislavě, od roku 2011 působí na Fakultě architektury STU v Bratislavě. 
Spolupráce Martina Kusého a Pavola Paňáka vyústila v roce 1990 v založení kanceláře Architekti B.K.P.Š., která dnes patří mezi nejvýznamnější na Slovensku. V jejím portfoliu nalezneme řadu oceňovaných staveb, jako jsou např. velvyslanectví Slovenské republiky v Berlíně (2010), nová budova Slovenského národního divadla v Bratislavě (spolupráce Peter Bauer, 2006), centrála Národní banky Slovenska (2002), vodní dílo Čunovo (1997) nebo několik obytných a polyfunkčních domů a hotelů.

www.bkps.sk