Valašský plan libre. Farní centrum v Lidečku

Jan Vojtíšek, Jakub Staník / studio AEIOU

Farní areál v Lidečku tvoří trojice staveb. Barokní kostel sv. Kateřiny Alexandrijské, budova fary z 16. století a novostavba společenského sálu, která nahradila původní objekt kulturního centra z padesátých let. Novostavba svým tvarem kopíruje hranici parcely a vymezuje prostranství pro venkovní aktivity. Symbolika v pojetí architektury jako procesní cesty podtrhuje význam i účel stavby. Na počátku je reprezentativní veřejný prostor před kostelem, následuje cesta podél zastřešeného venkovního prostoru, do kterého je vložen společenský sál, až k zadní terase zahrnující torzo staré kamenné zdi. Dispozičně variabilní společenský sál je konstrukčně řešen jako cihlová stavba s tradičním obkladem z modřínového šindele. Farní centrum v Lidečku je kolektivní dílo: na realizaci se podílela celá farnost, jak finančně, tak manuálně. Stavba získala cenu Grand Prix Architektů 2022 v kategorii novostavba.

Cestou dialogu

Jana Kořínková

Z Brna do Lidečka přes Zlín je to asi hodina a půl cesty autem. Na návštěvu venkovského farního centra, které jsem znala jen z fotografií, jsem se těšila, a protože s námi jel architekt Marek Štěpán, přemýšlela jsem po cestě o tom, jak se za posledních sto let proměnil vztah církve k soudobému umění a architektuře. Církve v Československu z mnoha důvodů zchudly už za první republiky a jejich pozice v období socialismu byla tíživá, přesto tato doba umožnila vznik několika mimořádných staveb. Na české sakrální umění z let 1948–1989 se před nedávnem zaměřili Šárka Belšíková a Ivo Binder, kurátoři výstavy Posvátné umění v nesvaté době v Muzeu umění Olomouc. Přestože se od roku 1989 politické podmínky pro vznik církevních staveb podstatně zlepšily a objevila se řada více či méně zdařilých projektů, nových farních center navržených současnými architekty nevzniklo mnoho. Období transformace sice přineslo nové výzvy, avšak restituce církevních majetků zabavených státem a péče o ně je komplikovaná a značný je i úbytek věřících. Katolická církev v roli stavebníka jako by už byla spíše otázkou minulosti. Výjimky naštěstí existují a o to větší je očekávání, jakým způsobem se dnes architektům s nepříliš běžným, o to však vážnějším zadáním daří vypořádat.

Když před dvěma lety koupilo brněnské biskupství v centru města budovu obchodního domu Velký Špalíček, jehož architektura bývá označována eufemismem „kontroverzní“, důvodem pro údiv veřejnosti nebyla ani tak snaha katolické církve zajistit si do budoucna příjmy z pronájmu komerčních prostor, ale také skutečnost, že právě církev je ochotna investovat do stavby z roku 2001, která je v mnoha ohledech nehezkým pomníkem transformace devadesátých let. Podobné překvapení nastalo, když koncem loňského roku pražské arcibiskupství zdůvodnilo chystaný prodej Jindřišské věže v centru hlavního města tím, že tato památka z 15. století generuje církvi nízké příjmy, a vzápětí oznámilo záměr stát se bytovým developerem. Těsná vazba církví na kulturní dědictví a tradici je v našem chápání pravděpodobně více zavazující, než si připouštíme: oceňujeme kontinuitu a jsme opatrní vůči neprověřeným krokům.

Lidečko se nachází jen několik málo kilometrů od slovenských hranic. Zhruba uprostřed obce stojí stranou hlavní cesty menší jednolodní kostel sv. Kateřiny s ohradní zdí vymezující prostor bývalého hřbitova. Faru, která právě prochází rekonstrukcí, i nově vybudované farní centrum odděluje od kostela místní komunikace. Architekt Jan Vojtíšek i místní farář Petr Martinka se shodují, že funkční i estetické propojení všech tří staveb bude potřeba ještě dopracovat. Nové centrum ve tvaru oblouku leží na mírně svažitém zatravněném terénu a jeho vstupní část, otevřená dlouhou pergolou, dobře komunikuje s průčelím kostela. Jsem ráda, že jsme měli možnost stavbu navštívit v době, kdy už byla nějaký čas v provozu a bylo jasné, jestli původní záměr naplnil představy. Průběžný ochoz nabízí prostor pro veřejné akce, uvnitř zděné části pokryté štípanými modřínovými šindeli najdeme společenský sál, kuchyňku i hygienické zázemí. Novostavba nahradila starší objekt kulturního centra a i dnes v případě zájmu slouží obci. Z rozhovoru vyplývá, že vnitřní část je velmi často využívaná, kapacitně spíše nedostatečná. Chápu, že tento problém farnost trápí, ale podle mě je to také skvělá vizitka pro architekty: prostor je oblíbený a přes počáteční rozpaky nad projektem ho místní přijali. Klíčem

k úspěchu jsou nejen vzájemné sympatie a porozumění mezi architekty a farářem Martinkou, kterého realizace stavby očividně bavila a je rád, že po něm ve farnosti zůstanou i takovéto výsledky, ale také aktivní zapojení komunity do procesu výstavby. Výsledek je vlastně opakem nechvalně proslulých akcí Z: technické provedení je kvalitní, použité materiály lokální a místní řemeslníci pyšní na svou práci. Jen výtvarné dílo zde zatím chybí. Představy o jeho podobě však krystalizují a realizace je v plánu.

Zajímalo mě, jaké okolnosti vedly k tomu, že venkovská farnost osloví ke spolupráci mladé architektonické studio, dojde k vzájemnému porozumění a nakonec i k úspěšné realizaci. První kontakt proběhl na doporučení po linii osobních vazeb, což se ukázalo jako dobrá výchozí pozice, poté bylo potřeba představit záměr farníkům, na kritické hlasy reagovat dialogem a vše opakovaně vysvětlovat. Farář i architekt přiznávají, že místní ve finále pomohl přesvědčit i fyzický model areálu. Berme to jako doporučení. 3D vizualizace jsou sice efektní, ale co je doma, to se počítá.

Jana Kořínková (* 1981) je historička umění a architektury. V současné době působí jako pedagožka na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně a od roku 2020 je ředitelkou univerzitního Nakladatelství VUTIUM. Je dlouhodobou spolupracovnicí platforem Vetřelci a volavky, Brněnský architektonický manuál a Archiweb.cz. Poslední roky zasvětila spolu s Dagmar Černouškovou výzkumu brněnských stop Adolfa Loose. Zajímá ji vztah vizuálního umění a architektury ve všech jeho podobách a proměnách.

(Závorka)

Marek Jan Štěpán

Vlastně by se podle tvaru chtělo říct spíše bumerang, ale jsem si jist, že tato stavba je závorkou uzavírající farní zahradu (dávající farní zahradu do závorky).

Okolní krajina je roztomilá svými zvlněnými kopci blízko sebe, terén luk a pastvin prokresluje slunce v jemných valérech stínů. Tradiční stavby, které byste zde čekali, spíše chybějí. Je vidět, že v Lidečku se hojně investovalo do přestavby starých chalup v průběhu celé druhé poloviny 20. století. Na jednu stranu je to pro architekturu škoda, na druhou stranu je jasné, že domy jsou trvale obydlené a nejedná se o nějaký chalupářský skanzen. Zdejší kraj je velmi tradiční a religiózní. Do kostela chodí v neděli na bohoslužby osm set věřících, z čehož vyplývá, že aktivní katolíci tvoří celou čtvrtinu zdejších obyvatel. Velká farní základna dala v minulosti podnět k hledání a vzniku prostor, kde by se dalo komunitně scházet ve větších skupinách. Tento záměr se podařilo dovést do zdárného konce až stávajícímu faráři P. Petru Martinkovi hlavně díky poklidné cílevědomosti a schopnosti nacházet konsenzus. Obrátil se na brněnské architektonické studio AEIOU, které má k tomuto kraji blízko, a udělal dobře.

Jistě si dovedete představit, že umístění stavební hmoty sálu pro osmdesát lidí na venkovské faře, vedle ní či ve farní zahradě musí být promyšlená záležitost. Ač z tohoto myšlenkového vývoje znám jen útržky, právě odtržení sálu od farní budovy a jeho umístění v rohu pozemku dává řešení ten správný urbanistický říz. V úzké kompoziční vazbě se zde ocitají kostel, fara a nové komunitní centrum. Stavby jsou blízko sebe, a přece každá zvlášť, z jedné do druhé musím přejít venkem, asi i bez kabátu. Zároveň netvoří provozní uzel, jak by tomu bylo při jejich potenciálním stavebním propojení. Mají v sobě kus kódu zdejší krajiny a valašské tvrdohlavosti.

Dlouhá střecha do oblouku (ona zmiňovaná závorka) je umístěna na hraně pozemku jako ohraničení zahrady, jako plot. Právě dřevěnými stříškami valašských plotů je inspirována. Takový plot je hned vedle u vstupu do kostela a závorka je jeho mnohonásobným zvětšením. Poukazují k tomu i šindele, které jsou použity na fasádách. Hlavní materií, se kterou autoři – architekt Jan Vojtíšek a stavební inženýr Jakub Staník – pracují, je vzduch. Chtělo by se říci prostor, ale je to vzduch. Svěží, dědinský, vanoucí. Vzniklá arkáda na své vyšší straně u kostela větrá vzdušným tahem až moc. Arkáda půdorysného tvaru L se zaoblením je na svých koncích úzká, ve středu široká, čímž vzniká místo pro vložení kubického objemu sálu se zázemím. Do rytmu dřevěných teček pilířů v organické křivce, jak vypadají v půdorysu, je vložena pravoúhlá hmota. Ta je koncepčně odražena jak od geometrie organické křivky v půdoryse, tak jejím výškovým nedotažením v řezu. Ve svobodě pohybu křivky podél plotu je ve zlomu pevně ukotven sál. Vypadá to jako hra s kontrastem nebo takový valašský plan libre.

Právě u vložení sálu do této odhalené stavební struktury bych se chvíli zdržel. Tím, že je tato hmota rovněž ohnutá do písmene L, vytváří ve svém zlomu výjimečné místo. Toto místo podtrhuje i poeticky řešený chrlič ze střechy, na kterém můžeme vidět práci s dalším přírodním elementem – vodou. Tento chrlič s nádobou pod ním můžeme vnímat jako sjednocující prvek farnosti, jako šém celé kompozice, byť nevelký. Lom sálu je místem dispoziční výjimečnosti, leč zůstává jinak neřešen, jeho potenciál není využit, zůstává svým způsobem prázdný. V ohybu, lomu či zlomu se vždy něco děje. Když pak vkročíme do interiéru, ocitáme se ve standardním prostředí bíle vymalované místnosti. Sál by se dal jistě oživit ryze současným uměleckým počinem, což – ve shodě s autory – vřele doporučuji. Velikost sálu pro zhruba osmdesát lidí v plné kapacitě mi z vlastních zkušeností přijde poddimenzovaná. Adekvátně působí toalety se svými obklady formátu šindele i ostatní zázemí.

Na závěr musím napsat, že stavba farního centra v Lidečku působí jako valašská báseň velebící dřevo a óda na zdejší krajinu. Jestli jsem zmínil výhrady týkají se drobností, ve svém celku mě strhává její plynutí farní krajinou. Potřeba takových komunitních prostor stále roste a já doufám, že jich vznikne a vzniká více. Rád si tam zajdu na kávu po mši (Kravaře, Stěbořice apod.).

Marek Jan Štěpán  (*1967, Frýdek-Místek) vystudoval Fakultu architektury VUT v Brně (1985–1991). V roce 1997 založil spolu s manželkou Vandou Štěpánovou vlastní studio Atelier Štěpán. Působil mimo jiné jako asistent v ateliéru Ivana Kolečka na FA VUT v Brně (1997–2001), poradce kancléře prezidenta republiky ve věcech architektury (2006–2012), v roce 2016 založil laboratoř sakrálního prostoru na Ústavu architektury Fakulty stavební VUT v Brně. Formuloval teorii dekoru struktur v architektuře (2005), je spoluautorem koncepce minimálního bydlení, tzv. Freedomku (2010). Ve své tvorbě se inspiruje tradicí i modernismem. Významnou část jeho práce tvoří projekty sakrálních staveb, mezi nejznámější patří kaple sv. Ducha ve Starém Zubří (2000), kostel sv. Kateřiny v Ostravě-Hrabové (2006), kostel sv. Ducha v Ostravě-Zábřehu (2007), kostel sv. Ducha v Šumné (2008), rekonstrukce chrámu Nalezení sv. Kříže v Litomyšli (2015), mezinárodně oceňovaný kostel sv. Václava v Sazovicích (2017, viz ERA21 #03/2017) nebo kostel blahoslavené Marie Restituty v Brně na Lesné (2020, viz ERA21 #06/2020). Věnuje se však také rekonstrukcím a novostavbám. www.atelier-stepan.cz

________________

místo stavby: Lidečko 37; účel stavby: novostavba společenského sálu pro farní centrum; autoři: Jan Vojtíšek, Jakub Staník / studio AEIOU (Brno);  spolupráce: Tamara Vojtíšková, Tomáš Pevný, Martin Veřmiřovský, Diana Bevelaquová; investor: Římskokatolická farnost Lidečko; projekt: 2018; realizace: 2021; řešené území: 2 600 m²; zastavěná plocha: 553 m²; užitná plocha: 471 m²; obestavěný prostor: 2 387 m³; celkové náklady: 10 mil Kč; foto: Martin Zeman, archiv autorů