Proč jsou ptáci a netopýři ve městech fajn, jak mohou být funkční úpravy staveb pro hnízdění architektonicky krásné a jak ptáky pokud možno nezabíjet „vražednou“ moderní architekturou. O tom všem pojednává následující článek, který by nejspíš nevznikl, kdyby do mého okna nad psacím stolem jednoho osudného dne nenarazila červenka.
Kritická potřeba ochrany biodiverzity se v souvislosti s klimatickou změnou skloňuje často, zpravidla hned v závěsu za šetřením energií a její obnovitelnou výrobou. Právě stoupající energetická uvědomělost přitom v posledních dekádách proměnila tvář stavebnictví. Zateplování a fotovoltaické panely na střechách se staly novým standardem. Na zmírnění efektu městského tepelného ostrova pracujeme mimo jiné výsadbou stromů a realizováním zelených střech. Naproti tomu většina dosavadních snah o ochranu biodiverzity směřuje spíše do přírodních rezervací a cílí na konkrétní ohrožené druhy. Města zatím zůstávají stranou zájmu, přitom minimálně co se týče plošné rozlohy, jsou na tom v evropském regionu chráněná přírodní území srovnatelně s urbanizovanou krajinou. Mnoho volně žijících živočišných druhů se navíc na život v blízkosti lidských obydlí nebo v intravilánech měst úspěšně adaptovalo a jistě to není důvod považovat je za druhořadé a jejich ochranou se nezabývat.
Možná relativní nezájem o ochranu biodiverzity ve městech pramení z toho, že města považujeme za výsadní teritorium lidí, kde je existence jiných volně žijících druhů nežádoucí. Pokud už se s nimi setkáváme, označujeme je za problematickou havěť, nebo přímo škůdce. Z tohoto pravidla ovšem existují výjimky – některá divoká zvířata ve své blízkosti strpíme rádi. Jako jsme kdysi domestikovali divoké kočky kvůli lovení hlodavců, lákáme dnes do blízkosti svých obydlí drobné ptactvo a netopýry jako účinnou regulaci hmyzu. Ani tak to ale ve městech nemají lehké. V kontrastu s oblíbenou praxí zimního přikrmování se jinde plošně ničí jejich hnízdiště a nemalé riziko pro ně představují také nárazy do prosklených ploch.
Svůj teritoriální vztah k městům budeme muset jednou ve vlastním zájmu přehodnotit. Naučit se ale respektovat, nebo dokonce oceňovat přítomnost i těch méně vábných druhů živočichů bude ještě dlouhá cesta.1 Ptáci však jednoznačně patří mezi ty roztomilejší a pro nás prospěšnější sousedy. Na jejich příkladu si proto můžeme ukázat možnosti řešení některých konkrétních problémů týkajících se vystavěného prostředí.
Ptáci a my
Ptáci se ve městech vyskytují z několika důvodů – buď zde hnízdí, nebo se sem stahují z okolní krajiny v zimním období kvůli přívětivějším teplotám, nebo skrz urbanizované území migrují a město jim slouží jen jako zastávka na cestě. Zaměřme se tedy v první řadě na ty ve městech hnízdící, vzhledem k jejich logicky nejužšímu vztahu ke stavbám a často k jednomu konkrétnímu místu. Jak jim existenci v blízkosti našich obydlí zpříjemnit?
Přirozenou cestou by bylo zvýšit nabídku hnízdních příležitostí. A nebát se plošných řešení. Když jsme dokázali akceptovat, a dokonce dotačně podporovat výstavbu zelených střech, proč by nemohl podobný osud potkat fasády domů jako náhrady zaniklých biotopů s pestrou nabídkou hnízdišť? Obvyklé architektonické členicí prvky jako římsy a slunolamy by mohly stejně tak dobře umožňovat hnízdění, místo aby od něj odrazovaly instalováním drátěných bodců. Najednou bychom ptákům nenabízeli pár budek v parku, ale počty v řádech tisíců na jedné novostavbě. Tak jako se kvetoucí střešní zahrady staly chloubou korporátních sídel, mohly by se jí stát i fasády pokryté hnízdními boxy.
To je ovšem zatím utopická představa. Abychom se jí mohli přiblížit, je třeba překonat některé předsudky panující mezi širokou veřejností i mezi architekty. Přítomnosti divokých zvířat se nejčastěji obáváme kvůli přenosu nemocí. Jejich trus může navíc znehodnocovat konstrukci staveb, chemicky i esteticky. Další bariérou bývá obava, že budou instalovaná opatření nevzhledná. Již zrealizované pilotní projekty, které si představíme na následujících stranách, snad poslouží jako nejlepší důkaz toho, že soužití s okřídlenými sousedy rozhodně nemusí představovat hygienické riziko a že opatření na jejich ochranu a podporu lze pojmout nejen funkčně, ale také velmi esteticky. Přesto jde stále spíše o experimenty, je proto namístě kriticky vyhodnotit jejich úspěšnost.
Ptačí bytovky
Pozoruhodným příkladem cílené instalace hnízdních boxů v rámci architektonického projektu je dílo umělkyně Gitty Gschwendtner z roku 2009 v Cardiffu v jižním Walesu. Padesát metrů dlouhou stěnu posetou tisícovkou budek pro různé druhy ptáků a netopýrů nechal při výstavbě bytového komplexu Century Wharf instalovat přímo jeho developer. Motivací bylo mizení původních biotopů v důsledku stavební činnosti v oblasti Cardiffské zátoky.
Gschwendtner navrhla ve spolupráci s ekology čtyři druhy hnízdních boxů z černého dřevobetonu (dřevěné piliny pojené cementem), lišící se podle cílových obyvatel (sýkory, konipasi, špačci, vrabci, ale i netopýři) velikostí, tvarem a šířkou vletového otvoru. Boxy se opakují vedle sebe v plošném rastru v kombinaci s čtvercovými obklady. Podle autorky se ovšem neočekávalo, že ptáci a netopýři poslušně zabydlí každou budku. Obsazenost se předpokládala pouze okolo 10–20 %, s výraznou každoroční obměnou nájemníků.
Z pohledu ptáků se projekt zdá být úspěšný. Ostatně drobní pěvci jsou jedněmi z nejvděčnějších obyvatel budek obecně. Projekt navíc těží z blízkosti řeky jako důležitého biokoridoru a zdroje potravy. Z amatérských fotografií pořízených zhruba po deseti letech je však patrné, že instalace narazila na jiný častý problém podobných záměrů – zanedbanou údržbu: kromě znečištění trusem se obklady v několika místech odlupují, a mohou tak ohrozit kolemjdoucí na blízkém chodníku.
Čerstvá realizace jistě udělala investorovi dobrou službu ke zvýšení jeho zeleného kreditu, tím by však projekty ochrany biodiverzity neměly končit. Pokud je cílem přijetí takové praxe jako standardu, je třeba rozpočet na údržbu a jasné stanovení zodpovědnosti za ni zahrnout už do počátečních plánů, aby pak projekt dlouhodobě fungoval a inspiroval vznik dalších. Umožnit hnízdění ptáků na budovách lze samozřejmě mnoha dalšími způsoby. Z těch zajímavějších zmíním výrobky podobné režným cihlám, které v sobě skrývají hnízdní dutinu a lze je zakomponovat do stěny, takže (kromě vletového otvoru) zcela splynou s okolím.2 Kolektiv studentů Mnichovské technické univerzity zase testoval 3D tištěnou fasádní aplikaci formou duté keramické tvarovky. Kromě lepší škálovatelnosti takového řešení nabízí jejich experiment také případnou demontáž a čištění dutin, což u jiných pevně zabudovaných forem hnízdních boxů není možné.3
Rorýsí panelstory
V České republice je v kontextu ptáků přizpůsobených životu ve městech specifickým případem rorýs obecný, který zejména na vysokých budovách hnízdí s velkou oblibou. Kostelní věže a v moderní době panelové domy na socialistických sídlištích přilákaly rorýse v takových počtech, že jejich městské populace převládly nad těmi žijícími ve volné přírodě.4 Rorýs je excelentní a rychlý letec, avšak vůbec nedokáže chodit. Kvůli zakrnělým nohám neumí vzlétnout a z hnízda doslova vypadává. Proto jej umisťuje do různých spár a dutin v dostatečné výšce nad zemí. A právě typ dvouplášťových střech, často realizovaný na panelákových sídlištích, kde větrací mezera ústí na fasádu malou štěrbinou, nabízel v zaatikovém prostoru pro rorýse ideální útočiště – aspoň dočasně.
Přes svou relativní rozšířenost na našem území byl rorýs v roce 2004 vyhlášen ptákem roku z důvodu informování veřejnosti o jeho akutním ohrožení, a to zateplováním panelových domů. Při jeho provádění byly totiž větrací otvory často zcela překryty izolací nebo opatřeny mřížkou. Tak docházelo k znepřístupnění hnízdiště, na které se ptáci vracejí každý rok (rorýsi se mohou dožít až dvaceti let), nebo v horším případě, pokud byly práce prováděny v období hnízdění, zůstali v dutině ptáci či mláďata uvězněni. Ministerstvo životního prostředí vydalo ve svém metodickém pokynu z roku 20094 doporučení umisťovat v těchto případech jako náhradu hnízdní budky. Pravidla ochrany rorýsích hnízdišť také ve svých vyhláškách často specifikují jednotlivé municipality.
Rorýsy jako zdatné likvidátory drobného hmyzu můžeme však samozřejmě ke svým budovám lákat i instalací nových hnízd. Speciálně vyráběné boxy lze umístit na fasádě nebo skrytě v zaatikovém prostoru, podobně jako u původních paneláků. Nápadnější formou pak mohou být rorýsí věže, které kromě větší variability architektonického výrazu nabízejí také důležitou popularizační funkci. Právě taková experimentální věž vznikla v roce 2016 v Bratislavě ve spolupráci Bratislavského regionálního ochranářského sdružení a studia 2021 architekti. Slovensko mělo na rozdíl od ČR údaje o vývoji své populace rorýsů, která podle nich v průběhu deseti let klesla na polovinu. Také proto se ochranáři v čele s Peterem Lipovským a Andreou Froncovou rozhodli realizovat tento projekt s osvětovým přesahem. Osm metrů vysoká věž nese 120 rorýsích budek. Rozpočet pocházel částečně z dedikovaného projektu slovenského ministerstva životního prostředí (přibližně deset tisíc eur), dalších pět tisíc se vybralo v crowdfundingové kampani. Bohužel, přes tuto zjevnou popularitu u lidí byla popularita věže u ptáků spíš mizivá. Aspoň po rorýsech tu zatím není ani památky. Místo nich některé budky střídavě zabydlelo asi 14 párů jiných druhů ptactva. Důvody nezájmu jsou nejasné, Lipovský ale doufá, že se mu ještě podaří ptáky nalákat instalováním zvukových nahrávek hlasů samic.
Bat most
Netopýr je dalším létajícím živočichem, jehož přítomnost v naší blízkosti by mohla být spíše vítána než zatracována. Podobně jako malí ptáci se živí hmyzem (nikoli lidskou krví), a přestože ke svým úkrytům často využívá stavby, nijak je svou přítomností neupravuje ani neničí. Přesto bývají netopýři považováni za hygienické riziko možná ještě více než ptáci. Přímá nákaza je ale velmi nepravděpodobná (při zachování přiměřené opatrnosti). Netopýři vyhledávají na budovách různé štěrbiny nebo dobře větrané půdy a v obou případech nepřijdou s lidmi vůbec do kontaktu. Jediným podstatným rizikem, které přítomnost netopýrů (a i jiných ptáků, zejména holubů) ve stavbě může znamenat, je hromadění trusu. Ale než kvůli tomu celou kolonii vysídlit, může být dostatečným řešením trus alespoň jedenkrát ročně bezpečně odklidit (netopýří guano je mimochodem ceněným hnojivem). Při takové práci je samozřejmě nutné se vybavit ochrannými prostředky (respirátor, rukavice).
Netopýři využívají během sezóny dva různé typy úkrytů. V zimě vyhledávají nepromrzající prostory pro několikaměsíční hibernaci, na jaře po narození mláďat vyhřáté dutiny pro letní kolonie. Stejná kolonie se pak na místo vrací rok za rokem. Toto konzervativní chování si ekologové vysvětlují tím, že netopýři žijí v hierarchicky uspořádaných matriarchálních společnostech, které se starají o své starší samice. Ty přežívají i za hranicí reprodukčního věku (netopýr se může dožít až 45 let) a předávají mladým životní znalosti a zkušenosti – týkající se často právě identifikace vhodného úkrytu. Jeho zrušení nebo znepřístupnění je tak pro malé savce učiněnou katastrofou.
Při provádění rekonstrukcí nebo zateplení je tedy určitě namístě snažit se netopýří úkryty pokud možno nezlikvidovat. Různé kreativní způsoby ukazuje například fascinující příručka České společnosti pro ochranu netopýrů.5 Snadno a levně však pro ně můžeme uzpůsobovat i nově vznikající stavby. Jako inspirace poslouží třeba pozoruhodný nizozemský projekt tzv. netopýřího mostu, který vznikl v roce 2015 v obci Westland nedaleko Haagu. Nový most byl realizován přes jeden z vodních kanálů v rámci krajinářských úprav příbřežní oblasti Poelzone. Architekti ze studia NEXT jej po konzultaci s ekology ze Společnosti na ochranu savců (Zoogdiervereniging) uzpůsobili také pro potřeby netopýrů. Stavba sklidila obrovské množství pozitivních ohlasů a nadále je ekology průběžně monitorována.
Bohužel se jí netopýři zatím podle všeho vyhýbají. Ekolog Herman Limpens, jeden z původních autorů, však nepochybuje o tom, že most je pro netopýry vhodný. Musíme jen respektovat konzervativní povahu jejich kolonií a vyčkat. Novostavbu, která je vzhledem a konstrukcí podobná již existujícímu blízkému úkrytu, obsadí netopýři rychleji než neznámou stavbu v nové lokalitě. Není to však důvod podobné aktivity zcela vzdávat.
Co oči nevidí
Různé formy hnízdění tedy podporovat můžeme – ovšem mnohem palčivějším problémem je ve skutečnosti nebezpečí, které zejména pro ptáky představuje prosklená moderní architektura. Nárazy do prosklených ploch jsou u nich v současnosti nejvýraznějším antropogenním mortalitním faktorem.6 Týkají se navíc kromě hnízdících ptáků i těch, kteří se do měst stahují dočasně v zimě nebo v období migrace. Jen v České republice jich takto každoročně zahynou statisíce.
Jak se ukazuje, největší riziko představují volně umístěné prosklené plochy (protihlukové stěny), plochy za sebou v průhledu (spojovací chodby školních či nemocničních areálů) nebo okna v blízkosti zeleně. Ptáci mají oči po stranách hlavy – zorný úhel tak může dosahovat až 360° –, což jim zajišťuje skvělý přehled o okolí, ale horší schopnost prostorové orientace. V plné rychlosti si tak skla buď vůbec nevšimnou a chtějí jím proletět, nebo je zmate odrážející se okolní příroda. Často používané polepy se siluetou letícího dravce jsou bohužel jako protikolizní opatření zcela neúčinné. Pták je vyhodnotí jako pevnou překážku a pokusí se proletět o kousek vedle. Jediným dnes známým a spolehlivým řešením se zdá být dostatečné zakrytí skla (polepem, leptáním skla nebo vnějšími stínicími prvky). Česká společnost ornitologická doporučuje maximální mezery mezi takovými prvky asi 10 cm.7 Svou roli hraje i barva – černá snáze splývá s tmavým prostorem za sklem, doporučují se proto spíše výraznější odstíny červené.
Vizuálně zajímavé řešení polepů představila v roce 2015 na výstavě v chicagské umělecké škole SAIC (School of the Art Institute of Chicago) architektka Joyce Hwang ze studia Ants of the Prairie. Ve své instalaci využívá grafický ornament (převzatý ze vzoru fasádních obkladů budovy) k vytvoření dostatečně viditelného rastru na skle, přitom nerezignuje na funkci okna pro osvětlení místnosti a výhledy ven. Implementace funkčních protikolizních opatření na budovách se však zatím vyskytuje spíše vzácně a jako architektku mě to nijak nepřekvapuje. Maximální transparentnost neboli „kontakt interiéru s exteriérem“ je velmi žádoucí vlastností současné architektury a v odborné komunitě všudypřítomným zaklínadlem nejméně od dob Miese van der Rohe. Historické souvislosti této posedlosti průhledy nedávno vysvětlovala na stránkách tohoto časopisu teoretička Beatriz Colomina (viz ERA21 #01/2021).
O něco dál je už ale v tomto ohledu Severní Amerika, možná kvůli jinému charakteru svých měst a souvisejícímu řádově většímu problému s nárazy migrujícího ptactva. V roce 2009 se tak Toronto stalo prvním městem na světě, které vydalo oficiální metodiku předcházení ptačím kolizím a její dodržování vyžaduje u všech soukromých i veřejných novostaveb v rámci svého Zeleného standardu.8 Body za použití protikolizních opatření jsou také zahrnuty do certifikačního programu environmentálně šetrných budov LEED. A s následováníhodnými příklady se lze setkat i u nás – například nové přístřešky MHD v Praze nebo v Brně již pracují s decentním, ale plošným polepem.
Divočení
Bezpečné a snad i prospěšné soužití s ptáky a netopýry ve městech je tedy možné, když se dokážeme oprostit od všudypřítomného antropocentrického pohledu na věc. Opatření pro zvířata také nemusejí znamenat žádnou architektonickou katastrofu, ale naopak nový inspirativní úkol. Zároveň nelze čekat, že nám budou volně žijící živočichové automaticky „zobat z ruky“. I taková zkušenost je poučná. Pro lidi jako nenávratně předomestikovaný druh by měla být interakce s divokými zvířaty přínosem. Divokost je druhem moudrosti. Má svou vlastní nezaměnitelnou hodnotu.
1 Podrobněji tuto otázku rozebírá například architektka Joyce Hwang v textu Living Among Pests; dostupné z: https://www.antsoftheprairie.com/?page_id=1589, vyhledáno 14. 4. 2023.
2 Jednu z mnoha variant tohoto produktu navrhl designér Aaron Dunkerton, viz: http://www.aarondunkerton.com/bird-nesting-brick/, vyhledáno 14. 4. 2023.
3 Iuliia Larikova – Julia Fleckenstein – Ata Chokhachian – Thomas Auer – Wolfgang Weisser – Kathrin Dörfler: Additively Manufactured Urban Multispecies Façades for Building Renovation. Journal of Facade Design and Engineering, 10 (2), 2022. Dostupné z: https://jfde.eu/index.php/jfde/article/view/241/241, vyhledáno 14. 4. 2023.
4 Podle metodického pokynu MŽP v městském prostředí hnízdí více než 90 % celorepublikové populace. Dostupné z: https://www.mzp.cz/C1257458002F0DC7/cz/volne_zijici_ptaci/$FILE/ozchcp-metodika_rorys-20090410.pdf, vyhledáno 14. 4. 2023.
5 Petra Schnitzerová – Eva Cepáková – Lukáš Viktora: Netopýři v budovách. Rekonstrukce a řešení problémů. Česká společnost pro ochranu netopýrů, 2009. Dostupné z: https://www.ceson.org/document/brozura_Netopyri_v5.pdf, vyhledáno 14. 4. 2023.
6 Viz graf na úvodní straně www.ochranaptaku.cz, vyhledáno 14. 4. 2023.
7 Viz https://www.birdlife.cz/co-delame/vyzkum-a-ochrana-ptaku/ochrana-druhu/konflikty-ptak-clovek/ptaci-a-skla/jak-spravne-sklo-zabezpecit/, vyhledáno 14. 4. 2023.
8 Toronto Green Standard je obdobou našich stavebních předpisů. Protikolizní metodiku viz: https://www.toronto.ca/wp-content/uploads/2017/08/8d1c-Bird-Friendly-Best-Practices-Glass.pdf, vyhledáno 14. 4. 2023.
Hana Lesáková (*1987, Praha) je architektka, editorka, publicistka a chalupářka. Vystudovala Fakultu stavební ČVUT v Praze, obor Architektura a urbanismus (2014). Během studia absolvovala zahraniční stáže v Edinburghu (Heriotova-Wattova univerzita, 2009–2010) a v Miláně (Milánská polytechnika, 2011). Pracovala v pražských architektonických ateliérech MS Architekti a DOMYJINAK, v Brně působila jako urbanistka v ateliéru proREGIO. Od roku 2016 je redaktorkou časopisu ERA21.
ERA21 vydává ERA Média, s. r. o. |
|
|
Telefon: +420 530 500 801 E-mail: redakce@era21.cz |
|
| WEBdesign Kangaroo group, a.s. |